Austrálie 2019

středa až pátek

Nervozita ubyla poté, co jsem odbavil batoh a dal si panáka a pivo v letištní hale. Vízum asi není potřeba. Další plusovým okamžik byl nápad koupit si v dutý a free dvě plzně na cestu. To mi pomohlo – a také to, že jsem v letadle měl dvojsedadlo u okna pro sebe. Na letišti mi tehdy ihned odebrali můj nový zapalovač. I když se slečna snažila zapříst rozhovor o tom, že mám s sebou foukací harmoniku, tak mě to tolik nebralo – ptal jsem čím si tedy zapálím doutník – a prý si poradím! Cestuji se slávistickou juniorkou – tak to by byla škoda, kdyby spadlo tolik mladých nadějných lidí – včetně mě. Četl jsem a spal průběžně až do Pekingu – jinak nic vidět nebylo – v Praze oblačno a pak se hned setmělo – takže z cesty přes Rusko jsem nic neviděl. V hlavním čínském městě jsme v pohodě přistáli asi v šest ráno. Jelikož mi batoh neodkázali poslat napřímo, tak jsem si prožil očistec – nejdřív jsem musel nastrkat všechny prsty na skener, aby mi pak vypadl lísteček se nápisem OK. Šel jsem s ním radostně ke kontrole, ale tak snadné to nebylo. Odchytil mě maník v uniformě, že musím vyplnit žlutý lístek. Říkám mu – že chci jen transfer, ale mám tam batoh. Tak ne, musím vyplnit žlutý lístek. Dobrá. Vyplnil jsem ho. Ukazuju mu, že skutečně mám jen transfer, a že tohle je asi na pobyt. Tak prý mám vyplnit lístek modrý. Říkám mu: „Tak jsi snad blbej, nebo co?“ Je. Ale stále ještě nesmím k přepážce. Musím k policistovi. Ten něco kontroluje a dá mi vízum do pasu. A razítko na lístek. Teď teprve ke kontrole. Opět pas a opět otisky prstů. Konečně smím jít k výdeji zavazadel. Čekám dlouho, ale batoh nakonec vyjede, tak si oddechnu a táhnu ho ven. Ale to není tak snadné – musím na rentgen zavazadel a musím se opět nechat prolustrovat. Tak a jsem v Pekingu. Ale nikam nejedu, do města – venku je mínus sedm a na to má lehká bunda tedy nemá! Tak se táhnu na odlety (doptat se lidí kde to je, tak to nebylo snadné). Tak prý je check-in na D11-D17. Aspoň se zbavím batohu. Jenže mě tu čeká rentgen a kontrola. Tak – nacházím přepážky „D“ – a mladík mi říká, že prý mě odbaví až nejdřív v jednu hodinu, spíš později. Je po sedmé hodině – já mám všechna zavazadla a jsem v podivném meziprostoru. Tady není vůbec nic – mám orvané ruce od ve fólii zabaleného báglu – padám na lavičku. Snažím se spát, ale není to žádná sláva – je mi zima. A nic tu není, jen dva automaty, ale já juany nemám, karty neberou, tak si vedle špinavých záchodů natočím aspoň vodu k pití. Být tu déle, tak tu umřu hlady! Konečně se protrpím do druhé hodiny odpoledne. Před přepážkami na odbavení je obrovská fronta. Tak se tam pomaličku šinu. Konečně batoh zmizí, ale pas mi ještě nevrátí, až to prý projde kontrolou. Čekám tam a přemýšlím, co bych tady asi dělal, kdyby neprošel? Vrátili by mě do Prahy s tímtéž neprošlým batohem? Musel bych ho tady odevzdat? Fakt netuším! Je to docela záhada, ale jsem rád, že ji nemusím vyřešit. Mířím do Gate 90. Tady není vůbec nic – ani jídlo, ani toalety – jen rentgen a kontrola – ten chlápek mě tedy projel tělo! Zase musím všechno, tak jako v Praze, vybalit z příručního batohu. Mé pečlivě naskládané elektronické věci v plechové krabičce. No jo. Jelikož mají naplánované v Gatu dva lety těsně za sebou a my jsme ten druhý, tak čekáme. Zase nás vezou stmíváním, je skoro pět hodin odpoledne, k letadlu, někam přes celé letiště. Konečně jsem na místě. Vedle mne si pak sedne mladá žena – ještě je to lepší než tlustej chlap! Okamžitě usne – prý nespala a prohlédla si velkou čínskou zeď. Také spím tu chvíli do Hangzhou. Tam je technický stop. Takže se všemi věcmi z letadla. Nová letenka a první kontrola, dalších pět kontrol a čtyři rentgeny. Tak to tedy musím komentovat. „Abyste se tady z toho neposrali!“ Moje intonace něco naznačila, takže mohu na kontrolu znova a také znovu kontrolují batoh a číňan mi jen tak mimochodem zmáčkne doutníky a poláme je. Ale dobrá, tak už mlčím. Konečně zase letíme. Sarina Levy, spolucestující vedle mne, žije v TelAvivu, ale v deseti se přestěhovala do Sydney a jede tam za rodinou. Spím a čtu si a pak slunce ozáří křídlo letadla, dole je moře a dále už barevná, červená země – Austrálie. Tak to vypadá, že skutečně dorazím! Pak letíme kolem Mooki – z písní Greenhorns kde vynalezl Johnson svůj protijed, a také přes Blue Mountains, a pak – vidím Sydney, mrakodrapy, zálivy a Operu a Harbour Bridge. Přistání v pohodě a už tu zní melodická angličtina, příjemná a hebká a u kontroly se seznámím s Čechem, co žije na Zélandu, je to mladý kluk, tak kecáme a po kontrole jdu pro batoh – fakt dorazil!!! Můžu přes dalších několik kontrol ven. Můžu jít na vlak. Skvělé – OPAL funguje a fungujou i holčiny co mě nasměrují na platformu na Central. Tak a mám kytaru! Nádhernou kytaru i s tvrdým cestovním pouzdrem! Ještě cestou se zase potkám s tím Čechem, a tak ještě povídáme – aniž bychom znali svá jména, tak se vlastně strašně moc známe. Dorazím na Platformu 10 a podchodem se dostávám na desítku. Tady mi jedna holčina řekne, abych počkal s ní, že tenhle vlak, co je ještě zavřený jede na Hawkesbury River – a že mi snad poradí kdy vystoupit. Funguje i karta v telefonu – a tak volám Marvina, i mu píšu a on mi pak volá nazpátek, že čeká, jak jsme se dohodli. Pak mi půlka vlaku řekne, že budu vystupovat – je to tak milé, projedu tunely a už tu jsou zátoky Brooklynu. Dotáhnu svá zavazadla do Anglers hospody, tady čeká Marvin, dáváme pivo. Říkám servírce, ať si vezme tips, že nevím, jak se v kraji na lopatě sedí – ale vrátí mi všechno a ukáže na pohárek s drobnými. Tak beru nejmenší mince a hodím je tam. Pak prohlédnu, co mi zbylo v ruce. To jsem si naběhl – hodil jsem tam asi osm dolarů – netušil jsem, že čím menší mince, tím je dražší! Tak jsem se omluvně pousmál a zase si něco odebral zpátky. Ještě jedno pivo a jdeme, natankujeme do kanystru benzín a pak veslujeme k lodi. Nádhera! Není tu místo, není to bůhvíjaká loď – ale já jsem spokojený, vybaluju a přebaluju. Moc místa tu není – dost málo, ale vejdu se, jak by taky ne!
A Marvin to připravil dobře! Jakmile to mám, jdu si prohlédnout loď, jaká tu jsou lana a jak všechno funguje a zvedáme kotvu a vyplouváme k Brooklynskému mostu.

Kolem nás jsou vidět medúzy, mají tak kolem půl metru. Moc nefouká, ale loď nějak jede, tak podplujeme ten most, jedeme k ostrovu, ale s odlivem se boříme do bahna a začíná pršet, tak se v dešti vracíme. Marvin vaří a já jsme sice utahaný, ale šťastný, že jsem tady. Pak jíme těstoviny s tuňákem a kukuřicí a boby a padají mi víčka, přesto ale ožiju a hraju asi deset písniček, kytara je super – je to krásné zakončení dne. Ještě vylezu na palubu a dívám se do australské tmy, ale mně se ještě nechce spát, ještě chci dýchat tohle vše kolem sebe – ten první den a první večer a noc. Dýchat tuhle vůni.

sobota

Houpání tvrdého lůžka je vlastně příjemné – znamená to, že jsem tady, v Austrálii. Nad ránem se jako tisknutím vypínače rozezvučí břehy cikádami a ptáky, je to ohlušující a spustilo se to naráz. Je krásná obloha, svítá a já vylézám pro rozednění, pro ten nádech dne. Tohle jsem si nemohl nechat ujít. I tak, napodruhé vstávám brzy, jsem vlastně docela odpočatý – Marvin říká, že čekal, že padnu, ale já jsem prostě takový. Vesluji na břeh za hygienou. Do špinavé vody zátoky s medúzami se mi nechtělo. Sprcha má sice jen studenou vodu, ale to mi nevadí, i si přeperu pár věcí! Na zpáteční cestě vychytávám, jak upevnit vesla a je to pohoda, káva je uvařená a se slzou tuzemského rumu vynikající. Odrážíme a vyplouváme. Je příliv a proud nás drží na místě. Tak trochu doladím loď a přilepím a uvážu špiony – konečně je podle čeho jet, jenže nefouká a proud je silný, tak motorujeme k rozhraní zátok.
Kolem zase spousta těch velikých medúz. Tam vytáhneme i genu a na motýla jedeme rychle do Jerusalem Bay společně s přílivem. Koupání, čínské nudle a pak jedeme ke břehu. Nordic Great Walk. Vybíhám v pohodě, Marvin do kopce nemůže, a tak jdu napřed, abych viděl hady a ještěry, ale nevidím nic, jenom jsem zabloudil, a tak se musím vracet.
Vedrem z rozpálených skal vysloveně hynu, drží mě jen mé vtípky. Ten hic je strašný! I když se mi nechce, tak rozhoduji, že půjdeme přeci jenom na tu vyhlídku, ačkoli se mi z vedra motá hlava a mám úžeh či co, asi se spálím, a to se pečlivě mažu a asi tady omdlím a umřu.
Vydržím to, ale je to docela boj. Stejně jsme na konec cesty – k vyhlídce nedošli, je pozdě, musíme chytnout odliv a ty dvě hluboká údolí na třech kilometrech nás odradila. Vracíme se k lodi, koupeme se, konečně se ve vodě zchladíme, dopíjíme vypocené litry a vyrážíme. Musíme na motor, v úzké zátoce je čistý protivítr, ale pak ustává a plujeme na motor až ke spojnici zátok na Brooklyn. Nandáme plachty, moc to sice nejede, ale ještě to ujde, ale rychlost není moc velká. Slunce se kloní k obzoru, a my plachtíme, a pak už se stmívá a je tma, a tak nejedeme tam co jsme chtěli, ale kotvíme potmě kus od břehu od Patonga. Jsou tu dlouhé vysoké boční vlny z Pacifiku – noc je neklidná, hodně a nepravidelně to houpe. A já málem při kormidlování usínal a teď jsem ožil a pozorujeme hvězdy a dohadujeme se o Jižním Kříži, který je obráceně. Obráceně je Měsíc, obráceně, také vzhůru nohama, a tak vysoko nad obzorem je na hlavu postavený Orion, ale Jižní Kříž je zklamání – není ani výrazný jak jsem si myslel, ale hlavně je vzhůru nohama. To je prostě zklamání! A proč ho mají na vlajce tak jak je – normálně – a na obloze je otočený?! Pak hraju na kytaru asi do jedné do noci, a ještě potom si vyprávíme hlášky z filmů. Není tu signál, tak vím, že o mě budou mít všichni strach, ale já jsem v pohodě. Jen to hrozně houpá a tak nemůžu usnout, na ráhno jako poziční světlo zavěšuji baterku. V noci nad ránem mne probudí nárazy člunu do boku lodi, tak přivazuji fendr, ale vítr se zrovna změní, tak to bylo zbytečné – ale nad hlavou je Jižní Kříž a je skoro správně! Jen hodinka do svítání. A já stojím na palubě, a jsem tady, jsem tady!

neděle

Vítr se stočil od jihu, a to je náš vítr, tak vyplouváme ihned, jak se Marvin vzbudil a ze člunu mu vypadlo pádlo. Museli jsme ho honit, ještě že jsem dolil už benzín, tak jsem rychle nastartoval a na druhý pokus jsme ho měli, a už jsme rovnou vypluli. Směr Terrigal – to byl jasný cíl pro mne a Marvinovi to bylo jedno. Zprvu to docela šlo, ale pak přifukovalo, vypnuli jsme motor a vytažené plachty krásně napnuté táhly loď vpřed, jenže ten vítr jako prevít sílil. Projeli jsme kolem Lion Island, vítr opět o dost zesílil, a to už bylo docela hodně. Vlny se zvedaly a zvedaly a zvedaly. Loď se nořila do vln, zanořovala se přídí, komíhala ze strany na stranu, voda nám šplíchala do tváří, přelévala se přes palubu. Ale to bylo ještě v pohodě. Teprve u výběžku s majákem, v úžině s Lion Island se všechny větry sečetly. Vlny byly víc než čtyřmetrové, některé snad ještě o metr vyšší, já odhadoval vítr na dvacet pět až třicet uzlů. Hřebeny vody se zdvihaly do třetiny kosatky před námi, šplhali jsme na ně, a pak padali dolů, následováni naším uvázaným člunem. Potom se ty vlny začaly na vrcholcích zabalovat, voda tekla přes palubu, smáčela nás a vítr doslova fičel. A já se snažil držet kormidlo, ale i přes gumycuky přivázané na páce, které snižovaly potřebnou sílu k udržení směru mě tak moc bolely ruce – během pár minut jsem z toho měl téměř křeče. Jasně, bál jsem se, měl jsem sevřeno, ale nebyl čas se tomu poddávat. Nebyl čas na nic, jen držet směr na severovýchod. Nešlo ani odpadnout po větru – měl jsem strach, že ulomím kormidlo! To naštěstí stále drželo. „Neskasáme?“ ptal jsem se Marvina – byl téhož názoru. Otočili jsme loď proti větru. No otočili – byl to boj se sílou větru a vln a skoro to nešlo, rval jsem se a přetahoval s kormidelní pákou, do toho jsem si říkal, že jsem měl uzavřít vyšší životní pojistku a nebo snad radši zůstat doma, ale přes to všechno jsem řval nadšením, užíval si to a zpíval si! (Marvin se ptal, co křičím, ale já jenom zpíval: „kormidlo držím pevně, skoro svítá – nebudu dávat levně, to, co mám!“). To nebyly vlny, ale rodeo – jezdilo to nahoru a dolů a ze strany na stranu, smýkalo nás to po palubě – a to jsme měli záchranné vesty a byli připoutáni harnesy. Jako na mořskou nemoc, když byla taková situace, nebylo pomyšlení. Skasání plachet bylo náročné – držet kormidlo i ráhno, stahovat plachtu o dvě kasací pozice, zavázat ji – a to vše na té matějské pouti. Musel jsem se smát – tak tohle přesně jsem chtěl – adrenalin a dobrodružství – a teď jsme toho téměř litoval! Konečně skasáno – loď se mohla pustit po větru. I tak bylo pořád těžké držet kormidlo. A stále to bylo na boční vlny. Ruku jsem měl dřevěnou od kormidelní páky – ale to nebylo tak zlé – spíš jsem viděl, že se kormidlo urve v závěsech nebo jeho páka a my s neovladatelnou lodí skončíme na útesech, kde, jak jsem viděl, šplíchaly vlny deset metrů vysoko! Tak jsem držel a doufal, a držel jsem a doufal snad hodinu, vyjížděl vlny a hledal optimum odpadání a větrných nárazů a šikmých vln. A cítil jsem, že mi to nedělá dobře na žaludek. Marvin šel ke kormidlu. A jestli bych nenašel a neotevřel konzervu. Tak to mi scházelo – zvracet v podpalubí! Našel jsem konzervu, přehrabal své věci a našel otvírák na konzervy na kapesním noži (Marvin ho nevlastnil – chtěl to otevřít kudlou, což se rovnalo v tom vlnobití rituální sebevraždě!) otevřel jsem ovoce v nálevu, a pak ji pil a jedl – lačně, ale pomohlo mi to zaplnit žaludek a po chvíli mě přešel náznak mořské nemoci. Tak jsem zase převzal kormidlo a manévroval od útesů, jeli jsme stále na sever, bili se s větrem – vlny byly tak dlouhé a sveřepé! Náš člun nás při sjezdu vždy dohonil a snažil se nám udělat díru do trupu. Od kormidla létaly třísky. Konečně jsme obepluli mys, potom i dvě osamělé bóje pro izolovaná nebezpečí. Nastartovali jsme motor a kolem červené bóje vjeli do Terrigal. Krása, nádhera, pohoda – docela klidná zátoka! Jenže zde nebyla volná bóje a my musel kotvit – tak jsem šel do vody a snažil se pohnout ne úplně dobře zabořenou kotvou ve třímetrové hloubce, potápěl jsem se – ale i s ploutvema to moc nešlo.

A pod kýlem tak tak na odliv. No, snad to půjde – řekli jsme si – a já šel šnorchlovat. Dvacet metrů od lodi jsem chvíli sledoval asi metrového rejnoka, ale divně se po mně díval, tak jsem toho radši nechal – tvářil se, jako že mě má plné zuby a já věděl, že asi i možná má! Vlny běhaly na břeh a já vyběhl na Skillion, výhled byl hezký – mám z toho příběhy, v hlavě i v srdci. Ale hlavě jsem pochopil, proč jsem musel do Austrálie. Chtěl jsem porozumět. A to se mi udávalo, nyní. Jenže to mělo další dosahy a ty myšlenky bolely. Šel jsem do města, nakoupil pití – víno a pro sebe pivo. Pak jsem dal víno do barelu u člunu, ale já šel ještě na pláž. Australská pláž – oceán,– tak jsem udělal tu fotografii – ten výhled na oceán.

Potom mě dohnal Marvin, nakoupili jsme a donesli jídlo na loď. Zase jsem si zahrál na kytaru, už další večer, a zase jiné písně. Spokojený, unavený.

pondělí

Vstal jsem brzy a dal nabíjet powerbanku v café bistru na pláži, zacvičil si a pak jsem si šel koupit limonádu a udělat očistu – oholit se a umýt se i s hlavou bylo skvělé! Na lodi jsme vše připravili, ale pak ještě rozebrali motor, který nejdřív chytil, ale pak to vzdal. Rozchodili jsme ho, ale na závadu nepřišli. Jen jsme to prostě rozebrali a seskládali. Zajímavé je, že pokaždé když jsem na moři, tak rozebírám motor, zatím jsem nezažil výjimku z tohohle pravidla! Po poledni jsme vyjeli.
Vítr zesiloval, museli jsme proti větru – foukalo dost, i když ne tak jako včera, vlny s námi házely a my jeli dál a dál, tak dlouho a proti větru, až na Central Coast k The Entrance. Tam byla voda příbojem rozčeřená a nemohli jsme do té zátoky, tak jsme tam jenom nakoukli a otočili loď. Na zaďák i přes silný vítr to na motýla šlo.

Co jsme tam jeli skoro pět hodin jsme zvládli zpátky za dvě hodiny. Opět jsme zakotvili, tentokrát výš. Prohlédl jsem kamenitý oceánem ohlazený výběžek Terrigal, kde jsem včera nebyl a na hřišti si znovu zacvičil. A šel zase na ty kopce, na Broken Head, na vyhlídku Skillionu, ale už nebylo tak jasné počasí, stmívalo se, jen maják v dálce blikal po 17-ti vteřinách. A já všechno pochopil – o téhle zemi. Odvezl jsem Marvina na loď a šel do města. Dal jsem zmrzlinu (žádný ice cream – ale gellato) a pak jsem si koupil do pytlíku pivo a seděl na pláži a bylo mi těžko. A tak jsem se potácel tím podivným hořkosladkým městečkem až na vyhlídku a tam byl mladý pár koukali dalekohledem a oblohu, ale já koukal na Jižní Kříž a na Kružítko a Trojúhelník a další souhvězdí, tak jsem se cítil ubitý, v tomhle městě a šel jsem na opačný hřeben a ležel na horké zemi, díval se na hvězdy a blikající bóje. Vrátil jsem se na loď a už nehrál na kytaru a utahaný jsem usnul.

úterý

Horké ráno, nic jsme nemuseli, a stejně ještě nefoukalo, tak jsem si v klidu po snídani zašnorchloval. Ale Marvin chtěl předělat napnutí vantů a stěžně, aby volně procházel palubou, tak jsme s tím zabili něco přes hodinu. Hlídal jsem tu skulinu v průchodu palubou, volal, co se děje, až jsme to jakž takž dali dohromady, ale já bych to tedy osobně nedělal, nebo dělal podle nějakého návodu, aby to mělo smysl. Zatím se rozfoukalo. Marvin vytáhl kotvu a já vyjel na motor od pláže kolem té červené bóje. Vyjeli jsme na oceán, vypnuli motor a napjali plachty – jak genu tak hlavní. A po pravoboku nás míjel ostroh a Terrigal se vzdaloval.
Vítr zesílil hodně a na oceánu se zvedly vlny. Chtěli jsme zajet do zátoky mezi útesy – Marvina zajímalo, zda by se tam dalo kotvit, vítr už byl hodně silný a vlny zase vysoké a táhlé. Jeli jsme levobokem podél vln k pobřeží. Stáhli jsme kosatku a loď plula pouze na hlavní plachtu, kormidloval jsem mezi útesy, kormidlo zase bylo tak těžké – bojoval jsem proti vlnám i silnému větru. Zapíral jsem se do jeho páky, byl mezi útesy – nad námi i pod námi světlé mělčiny a útesy o které se rozbíjely vlny. V ten okamžik rána – utrhla se otěž hlavní plachty, lano zůstalo v záseku a ráhno se zhouplo z lodi! První, co mě napadlo, bylo, zda se na hlavasku dá pustit loď na vítr a tím manévrem ještě stačit podjet útesy na volné moře, ale to mi blesklo hlavou snad jen půl vteřiny, a už jsem tahal sytič současně s Marvinem, co stál u kosatky vepředu a křičel „motor!“. Vmžiku jsem ho nahodil, zařadil rychlost, přidal plyn a znovu chytil kormidlo, zatímco Marvin přeběhl palubu, skoukl ráhno, zanořil se do šuplíku s drobným materiálem. „Otoč to proti větru!“ Já se prvně podíval, jak je útes nad námi daleko, maličko jsem ubral plyn a snažil se loď natočit proti větru. Nebylo to snadné – vítr byl silný, bušil do trupu lodě, slabý pohon motoru nestačil (já mu nechtěl moc dát, aby nás to nehnalo na ty útesy moc rychle), vlny nás rozhazovaly. Konečně jsem byl proti větru, Marvin vyměňoval utržený šekl – jak mohl ten materiál nevydržet!? Stoupali jsme k útesu, naštěstí pomalu, jenže nebylo snadné držet loď proti větru, který přeskakoval přes kopce a měnil směr v rozmezí třiceti stupňů! Byl to boj a já se snažil, aby ráhno nesestřelilo majitele lodi do vln. Musel jsem trochu přidat na motoru, naštěstí loď větrem splouvala, a tak když ten šekl Marvin vyměnil, měl jsem ještě čas na pohodu odpadnout. Jeli jsme na hlavní plachtu a motor do zátoky.

Vítr skákal, byly tu vlny a vůbec to nebylo na kotvení. Projeli jsme tedy jenom obloukem a pak se obrátili zpátky na moře. Až když jsme byli bezpečně od útesů pryč, otočil jsem zasel loď proti větru a vlnám a Marvin předělal ten šekl ještě jednou – byla přetočená otěž, a tak jsme zase mohli s hlavní plachtou pořádně pracovat. Vítr už byl hodně silný! Kormidloval jsem vlnami na zaďák a přesvědčil Marvina jet raději na zadobočák ke břehu, k ostrohu do průplavu, nežli to muset proti vlnám a větru nastoupávat. I tak to byla jízda – vlny vysoké s námi spolu s větrem zmítali, byla to divoká plavba – a já si ten adrenalin užíval u kormidla, ovládal jsem loď a držel ji v těch výkyvech ve směru, v té houpačce souboje se živly – tu dlouho několikakilometrovou jízdu k pobřeží. Před námi se zvětšoval Lion Island, já ale minul ten ostroh do Borekn Bay a moře se zklidnilo. Ten ostrý skalní masiv nás chránil před větrem. Loď se zpomalila a my se došourali do jedné zátoky u pravého břehu. Zakotvili jsme a vytáhli brýle, šnorchly, ploutve. U chaluh jsem zahlédl rejnoka a pár ryb, ale vlastně to ani za moc nestálo. Tak jsem vylezl na miniaturní pláž a díval se na ve skalách vyhlodané obrazce – eroze tady vytvořila umělecká díla. Šplhal jsem po kamenech, kolem cedule upozorňující na padající skály. Pak jsem plaval k lodi i s plastovou velkou lžící – vařečkou, co našel Marvin a hodila se nám dost do kuchyně, ta dřevěná totiž za moc nestála. Zase jsme vypluli. U bójí na vjezdu do kanálu jsme zapnuli motor a stáhli plachty. Motor ječel proti odlivu a já držel loď mezi červenými bójemi na levoboku a zelenými napravo, ten kanál byl tak úzký – sotva jsme se vyhnuli ferry, ale já jen držel citlivě ten směr a motor se snažil. Projeli jsme kolem pláže a pak kolem skal – některé zelné bóje nahradily piloty natřené zelenobíle, pobřeží bylo skalnaté a ty útesy vybíhaly do moře, do toho úzkého kanálu, zatímco zleva se k nám lstivě plížily písčiny – mělké zákeřné vody. Ještě jeden oblouk a jeli jsme podél pláže Ettalongu. Veřejná bóje byla zabraná, tak jsme museli kotvit. Vybrali jsme místo, Marvin připravil kotvu, ale ještě, než jsme dojeli, zdechl motor! Loď splouvala s prudkým odlivem v proudu kanálu, já lil rychle benzín do nádrže, Marvin vyhodil kotvu! Uff, to bylo o fous! Znovu jsme nastartoval. Ještě jednou jsme popojeli a zakotvili. Rychle na břeh – snad stihneme obchod! Marvina jsem poslal napřed a osprchoval se. Nad hlavou mi letělo a příšerně řvalo hejno kakadu. Potkal jsem Marvina a ten hlásil, že je zavřeno. Marvin už táhl člun k vodě, přes tu písčinu, doběhl jsem ho a dojeli k lodi. Marvin udělal těstovinovou variaci.
A setmělo se. Vytáhl jsem kytaru a do noci jsme zpívali. A já znovu prošel pamětí, jak jsme proplouvali mezi útesy a jak se nám utrhl šekl otěže hlavní plachty, jak nám došel benzín v kritickém okamžiku. V noci, kdy nás otáčel proud přílivu na kotvě, kdy lodě kolem vrzaly na bójích, jsem se probouzel těmi zvuky.

středa

Uvařil jsem kávu pro nás oba, zalil ji trochou rumu a dojedli jsme zbytky a vyrazili do Ettalongu.
Cesta kolem pláže byla dlouhá. Vybral jsem si knihu v krabici pro volné použití. Pak jsme v místním obchodě pro kutili vybrali lana pro spinakr a několik karabin – Marvin byl nějaký nervózní, když jsem mu chtěl vysvětlit, jak jsem počítal délku lana – chtěl jen číslo a ne, jak jsem k tomu dospěl. Vůbec nerozuměl tomu, že já neznám délku lodě a míst, kde se dají oka, karabiny a kladky uchytit – že to není tak jednoduché – jemu to připadalo. Pak jsme v Aldi naplnili vozík asi za $ 80,- a ještě zašli pro krabici vína a pivo do bottle shopu. Táhl jsem těžký batoh vedrem ulic, ale ještě jsme šli navštívit Marvinovy známé. Petr s Dášou byli sympaťáci, měli na návštěvě Janu. Tak jsme povídali o pečení chleba, o kombuche, o ptácích co se dají ochočit – Magpies – flétňácích. A Petr došel pro mléko a měl jsem tedy kávu s mlékem. Bylo to hrozně milé setkání – no a já se trochu styděl, že mi triko páchne potem a mořskou solí, ale co se dalo dělat – jiné jsem neměl. Řekli nám, že v sobotu je Full Moon Party a jestli nechceme přijít. Byl jsem pro – stejně jsme neměli lepší plány. Na lodi jsme pak dali pivo, uklidili zásoby, já se umyl a něco i vypral. S odlivem jsme vyrazili a tou úžinou zase jeli dolů zátokou Broken Bay.

Od oceánu sice foukalo, ale to bylo už pro nás na pohodu. Když jsme minuli Lighthouse Barrenjoey u vjezdu na Pittwater, ptal se Marvin, jestli nezajedeme na maják. Dnes se mi nechtělo zastavovat. A tak jsme jeli dál klidnými vodami a povídali si o Foglarovi a projížděli kolem ostrohu mezi zakotvenými loděmi a pak vítr slábnul a my obeplouvali Scotland Island v Pittwater.

Z druhé strany bylo několik zvláštních lodí, slunce zapadalo. Kotvu jsme hodili do vody v malé mělké zátoce. Ještě jsme si zaplavali – ta voda byla teplá – a já vytáhl kytaru a večer jsme dlouho v podpalubí zpívali, bez ohledu na dvě zakotvené lodě v naší blízkosti. Noc byla tichá a klidná

čtvrtek

Marvin vstal a bez snídaně a bez řečí mě převezl na druhou stranu vnitrozemních vod. Na Taylors Point Wharf jsem se vylodil.
Viděl jsem, jak Marvin odplouvá – měl v plánu očistit loď od nánosu narostlých mušlí. A já šel na tu druhou pláž, na Clareville. Sprcha a hygiena včetně oholení.
A na stole u mne kakadu. Cesta na Lighthouse Barrenjoey – podél pláže, voda a po cestě vzhůru – takové krásné a romantické vyhlídky jako stvořené pro zamilované dvojice. Výhled na lodě a na Palm Beach.
A cesta a pár lidí, co si udělali také výlet nahoru. U majáku fotografie – ale hlavně výhled – do dálky, přes Pacifik až někam ke břehům Jižní Ameriky. Patagonie, Chille. Sestoupil jsem druhou stranou, přes ten úzký výběžek na žárem rozpálený písek Palm Beach. Horko. A neuhasily to ani chladné vlny oceánu. Ani žahavé medúzy „modré láhve“ – pluly mezi vlnami. Studený oceán, horký den, modré nebe, moře jako zelené oči Ofelie a nebe vymetené jako světnička babičky Boženy Němcové. Pod sprchou jsem zvedal ruce štěstím – co víc jsem si mohl přát? Ten polonahý pár u punkového karavanu házel mým směrem udivené pohledy. A musel jsem dál, poznávat, vidět, cítit – toho chlápka v picošce na Newportu – co sjel pohledem tu dívku, a já mu viděl v očích „tahle by šla!“ a pivo a pizza nad modrými vlnami Pittwater, a ten chlápek, co se zastavil na kus řeči a jako bychom byli přátelé, jako bychom se znali víc než jen těch pár minut v tomhle zálivu. Když jsem vystoupil v Narrabeen, vyfotil jsem ráchající se ptáky ve vodách jezera – Narrabeen lagoon, prošel pár obchodů a šel na pláž.

Vlny zmítaly oceánem, mně se nechtělo do vody, jen jsem si prohlížel bluebottles, slunce pražilo a mně se nechtělo být mezi lidmi. Cítil jsem se ospalý, v BSW jsem si koupil láhev piva, seděl na břehu laguny, díval se jak kolem plují lidé na kajacích a paddleboardech a myslel na to, jaké je tohle léto pro lidi v Sydney, pil jsem to pivo po malých lůčcích a přivíral oči představami jak tu žijí.

Když jsem vystoupil na Manly, tak jsem tohle místo moc nechtěl nechat na sebe působit – aby mě to nesemlelo do ztracena v historii, místo, kde původní obyvatelé působili „mužně“ = „manly“. Tak jsem to jenom přehlížel co nejvíc rozostřeně a odosobněně. No jasně, já to viděl hned, jaké to je – ale dělal jsem, že to nevidím, jen jsem pozoroval tu pláž, oceán, davy lidí, i ty mladé se slackline a šel tou pláží až kolem skal na Shelly a nahoru na výhledy a do parku a pozoroval pářící se ještěry.

A věděl jsem, že mě tu přitahuje kromě moře a pláží i ta spousta lidí, ten život, ta energie – že jako by to každého naplnilo a posílilo. A tak jsem viděl mladé i starší lidi jak si užívají, jak grilují, jak se baví, jak prostě jen tak bezstarostně žijí. Tak jsem se tomu zasmál, koupil jsem si limonádu a setmělo se a já šel na pivo, abych poznal cvrkot a abych nemyslel na to, že se s tím soumrakem krátí tenhle den. A pro všechno, co se ve mně odehrávalo, mi bylo jedno, jestli mě kdo ošidí, na to nebyl čas. Fish and chips na těch schodech nad pláží, to bylo to důležité. Bar v podzemí na Corsu – genius loci, a pláž když se přešlo k přístavišti ferry. A pláž Manly Cove. A Freshwater Beach. Škrábat si nohy o mušle a nechat se navždy okrást zlodějským mořem o své srdce. A tuhle noc jsem spal tak špatně – těch dojmů bylo tolik!

pátek

Káva, vejce, chléb. Džus a víno. Pluli jsme z Pittwater, vzdaloval jsem se od ostrova, od zátoky, byla to pomalá plavba proti slabému větru, kormidloval jsem jako ztracený námořník na líné lodi. Přejeli jsme (vleklé nevětrno), přetrpěli, Pittwater a pak s větším větrem dojeli za Lion Island. Zakotvili jsme a zkoušeli šnorchlovat, ale voda byla zakalená vlnami oceánu – navíc jsem měl pocit, že jak nic nevidím, tak mne vidí zlé a chladné a necitelné oči žraloka, že se do mne každou chvíli zakousne – a to jsem se těm představám smál do šnorchlu, ale z hlavy jsem je tedy nedostal, to zase ne. Marvin začal připravovat závěs motoru na člun. Podával jsem mu nářadí, pilou vyřezal do překližky zářezy, já je sešikmil, a ruční vrtačkou dělal Marvin otvory a pak jsme to zalepili (já tedy zalepil i rozlepenou botu). Zvedli jsme kotvu a já začal dělat na spinakru – ukázalo se, že je to vlastně genakr. Trvalo hrozně dlouho, než jsem to vymyslel a navázal a udělal – Marvin byl docela nervózní – a pak i byl zklamaný, že to není, co čekal. Ale bylo to správně a jen ten vítr byl na to slabý – a já si myslím, že ho to nabroušení přešlo, i to, že si myslel, jak to neumím, že ho to přešlo, když pochopil, jak to opravdu není snadné – a že to byl důvod, proč jsem mu to chtěl vysvětlit, že to nebylo o jednom dvou lanech, ale o celém systému. Ale mně bylo všechno úplně jedno, já myslel jen na tu funkcionalitu a nemohl jsem vůbec nic s tím udělat, když nefoukalo! Jediné, co mě mohlo rozptýlit bylo vidět klokany, tak jsme se vrátili na Pittwater, o dvě zátoky výš před Basin Camp, zakotvili u Resolute Beach a zkoušeli přidělat na člun motor. Marvin na tom pracoval to odpoledne po šnorchlování, teď se to muselo svrtat, jenže jsme to nestihli do tmy, a tak jsme se domluvili, že to uděláme ráno. Do zátoky se valily vlny Pacifiku, hrál jsem chvíli na kytaru, ale nemělo to šťávu a byl jsem ospalý. Celou noc se loď dost hrozně houpala a měl jsem dojem, že jsme se hnuli na kotvě – což byla pravda, jak jsme zjistili ráno. Ty vlny byly nepříjemné a byla to další noc, co jsem moc dobře nespal.