Je to týden, co jsme odtud odjeli a jsem zpět. Ještě v autě říkám – neměli jsme tahat tolik věcí, aby to nebylo daleko od auta. Prý, kdo by si stavěl chatu na místě kam se nedá dojet autem? „Vaculovi!“ A taky, že jo! Kluci nám pomáhají, mokrou strání táhneme všechno, no nekecám, víc jak půl kilometru! Naštěstí se doplazíme, čeká nás burčák a „kunda“ – Katky syrečková pomazánka. Pivo je naražené, povídáme, ale dlouho nám to nevydrží – jsme všichni utahaní. 
Ráno vyrážíme na přehradu – Karel nás vysazuje na Švýcarské zátoce, jdeme podél vody až k přístavišti. S námi čeká na parník ještě pár lidí. 
Je to jiný pohled, z paluby dunící hlučné lodě, než z plachetnice, na které není čas se kochat – ještě to komentuji: „aby se tu tak mrcasili nějací cvoci na těch lodičkách s plachtou – ty by zasloužili přejet!“ Zasmějeme se, dáme pití a míjíme Lančovskou a přehrada se úží a klikatí. 
Jako když jsem tu jel dálkovou. Stojí to za to! Chaty lemují břehy, ale někde je to jen pusté a skalnaté. Líbí se mi to. O to víc si říkám, jak tu asi Dyje protékala kdysi, nespoutaná, jak bych ji cítil v rukách a v pádle na kanoi. Představy jsou nereálné, i tak je tahle fantazie živá a já lituji, že se nedokážu vrátit v čase. 
Kolem chaty a rybáři, podjíždíme most u Cornštejna a druhý pak míjíme u starého Bítova, tam vystupujeme. 
Jdeme stezkou vzhůru, kde už čeká Karel. 
Vystoupáme k hradu, prohlédneme nádvoří. Přemýšlíme, zda jít k jezírku lásky, nebo k mohyle předků – vyhrává mohyla zadků.
nic je moje já
Od ní scházíme k parkovišti. Kája přejíždí autem, výprava se dělí na ty, co jdou na zvířátka a ty, co jdou na pivo. Tak čekáme v hospodě. 
Na vyhlídku Rumburak nemůžeme – je tam svatba, jdeme tedy dolů na Bítov kolem pole s konopím, což tedy, upřímně, působí nečekaně a zajímavě. 
Představa požáru a dýmu ve mně evokuje veselé místní občany, kterým čas utíká neuvěřitelně rychle! Ve vsi jdeme na jídlo a místní pivo je stejně dobré jako oběd. A tak vzhůru zpět na Rumburaka a na krásné výhled do kraje rakouského i moravského. Potom nás čeká Cornštejn, trochu tak zasmušilý a svou civilizovaností lehce nudný. 
To jít podél břehů Starého Bítova, vnímat zatopené osudy a stavení, život kousek od potoka v podhradí – to je jiná – to mne vrací stovky let zpátky, k lidem co tu žili, pracovali a pak se v plné jizbě rychle a spěšně milovali, ale kolik v tom bylo úsilí a lásky? 
Vracíme se zpátky. Přeparkuju a jdeme na pivo a na vrhcáby a klobásky. Pak jdu chytat ryby a ty potvory jenom ožerou rohlík a chytit se nedají. Stmí se, aniž by něco ulovil a tak jdeme k ohni, beru kytaru a zpíváme do noci – hřeje mě ten její zvuk, i zpěv ostatních – a co víc si přát!? Ráno prší. Hutně vytrvale. Tak mě napadá, zda jsem zavřel střešní okno u auta. Teď to nemá cenu řešit. Důležitá je snídaně. Po ní balíme a v dešti vyrážíme. Samozřejmě je celé auto promáčené – okno jsem nezavřel. Gratuluji si! Sedím na igelitu a na dece a topení je naplno, uvnitř je to jako v pařníku, začínají nám rašit pupeny! Než odkveteme, jsme na dálnici a tam to svištíme domů. Otrháme plody a jsme zpátky!
Nejnovější komentáře