pátek
Na smíchovském autobusáku už čekal Ťava s Danem, dorazil jsem s hexnšusem, dvěma brufeny v sobě a voltarenem pomazanými zády. Jak je poslední dobou zvykem, tak jsou vandry volební. Takže jsme cestou probrali politiku. V Příbrami nás vyklopil autobus u nádraží a my čekali v sychravu na připojení. 
Lidé se vraceli do zapadlých vesniček a my nahlíželi do tmy, dokud nám řidič neotevřel dveře a neukázal směrem k Lázi. Jen mrkající žlutá světla a tma, noc byla neprodyšná, skrývala dokonale hrboly kopců brdských hor. Na návsi jsme se posílili, bylo tam teplo, fajn, ale my vyrazili do temnoty, upozornil jsem oba souputníky na tu skutečnost, že mě záda vypoví službu a budou se muset postarat o další mou dopravu. Šli jsem dál hrubou asfaltkou, do hloubky lesa, bez baterky, bez světla a jen průřez lesa nad našimi hlavami, kopírující silnici, byl naším vodítkem. Takže jsme samozřejmě minuli odbočku na Bílou skálu, kde měl být jakýsi kemp na planince, zjistili jsme to u Pourky. Tam měl téct potok, ale nebyl tam ani čůrek, šli jsme tím úžlabím vzhůru. U ochranného pásma byla plošinka s měkkým podložím – kousek dál upěchovaný plácek štěrku a drti, ideální místo na oheň asi dvacet metrů od místa na spaní. 
Oheň byl příjemný, po jídle unavující, slavili jsme úpadek demokracie otevřenou lahví a doutníkem. Jenže moc nehřál, kluci si šli lehnout a já jen počkal, až dohoří hlavní větve, byla zima, když jsem se zavrtával do spacáku a doufal, že mě ty záda trochu přestanou bolet. Pozoroval jsem černé nebe nade mnou skrze jen nepatrně tmavší větve smrků.
sobota
V noci jsem slyšel, jak dopadají krůpějky na bundu pod mou hlavou, ale dokud byla tma, schovával jsem zmrzlý nos a čelo do spacáku. Rozedněním jsem otevřel oči a díval se do bílého závoje mlhy, tmavé stromy skrze ní prostupovaly jako paže a ruce podivných bytostí, závěsy smrkových větví byly nehybné. A do mého zorného pole, jen pár metrů vedle mne, potichu, zlehounka, vstoupila srnka, tmavá tím vlhkem, které se snášelo a přimrzalo na celtovině mých věcí. Našlapovala jemně, pozorovala naše ležící postavy, zvedla čenich a zkoumala vítr, pak se sklonila a něco uždíbla. Znovu vztyčila hlavu a zadívala se ke mně. Bez znepokojení šla dál, vzhůru, až mi zmizela ze zorného pole. Čekal jsem, zda přijde kamarádka, ale nic se nehýbalo, tak jsem se povysunul ze spacáku. Srnka se mě přesto polekala a vyběhla o pár desítek metrů vzhůru a teprve nyní jí obloukem následovala ta druhá. Horní zabekala a pak se rozeběhly šikmo strání ke hřebenu. Vylezl jsem, rozdělal oheň a za chvíli vstal i Ťava s Danem, dal jsem na oheň ešus, zatímco Ťava vyrazil naproti Kapištovi. 
Přišli během čtvrthodiny od spodní cesty, vařili jsme a jedli. Sbalení jsme stoupali kopcem, překračovaly ležící vyvrácené kmínky a našli jsme krásné místo, ploché, mechovité s ohništěm – hezký kemp, jenže v tomhle ránu, kdy mrzlo, kapičky mlhy vytvářely jemný ledový krunýř, by ten prosáklý mech nebyl žádná výhra. 
Přelezli jsme Plešec, jeho hřeben, šli lesem kolem kančích rochnišť – krásná ztracená blata, prošli jsme lesem na cestu kolem seníku a došli na značku. Po té jsme dlouhými rovnými úseky došli k přístřešku Pod Plešcem, už jsme viděli že je tam dost lidí, ten dav zhoustl když jsme prošli po modré k svatému Janu. 
Po žluté jsme šli na Prahu, ten dav, jindy nevídaný byl před i za námi – byl tu nějaký pochod na Prahu – zrovna dnes. Uhnuli jsme z cesty a došli na Čákovu vyhlídku – jenže dnes bylo vidět pouhou mlhu. Ani vysílač nebyl otevřený, ač jsme doufali, že třeba ani. Takže jsme se posunuli na vrchol Prahy. 
Od něj zpátky a dolů k další vyhlídce u rozvalin německého radaru. Zvolili jsme cestu dál a pak strání po kamenném moři dolů, skrz mlází, mechoviště a lesem na žlutou značku. Odbočili jsme na modrou, tady už lidí ubylo, jen občas jsme někoho dohonili, ale jak jsme šli zkratkou, nikdo tam už nebyl, jen potok pod silnicí, vyzývající ke koupání a my kupodivu odolali. 
Má záda zatím jakž takž držela, bolest byla snesitelná, pokračovali jsme na konec té rovné cesty, až nás překvapila značka „cyklisto sesedni z kola“ která šla přes můstek na hráz Hořejšího padrťského rybníka. 
Zima nezima – krása, hráz, přepad, vlnky na vodě – stromy pod hrází, dotek práce lidské ruky, práce k užitku po staletí, vizionářské rozhodnutí na změnu krajiny s dobrým záměrem. Jenže tohle filozofování je dobré, když je teplo a příjemně, jenomže přituhlo, dělaly se mi puchýře a my za hrází rokovali, kam půjdeme dál. Takže vyhrála severní varianta – delší, o to horší cesta, a samozřejmě – bez hospody. 
Šli jsme po Dolní padrťský rybník, potom sešli z cesty a mezi rybníky se prosmýkali až k padrťskému potoku – Klabavě. No, úplně k němu ne – byly tam mokřady prorostlé trávou a rákosem, mokrá bažinatá místa, na které mráz pokrývající ledem kaluže na silnici nestačil, a tak jsme se snažili nezapadnout, nenabrat vodu a tak jsme se proťapali k potoku, který byl slušně široký. Dan ho přešel po kládě, která byla nahnilá a pod jeho váhou se rozpadla, já šel za ním a po tom pahýlu přeskočil na druhý břeh – o Ťavu jsme se pak trochu přetahovali, ale dopadlo to dobře, ač jsem si myslel, že budu mít moc hezký a vtipný záběr. 
U seníku se Dan pokoušel vysadit prkna, jenže Kapišto ho prostě obešel, vyndal otevřený zámek a vstoupil dovnitř dveřmi. Jako i my zbylí. Takže nocování jsme jednohlasně odsouhlasili. Pátrali jsme po skrytém místě na potoce, ale jediné slušné místo bylo mezi stromy. Zatímco jsem podpálil oheň, ostatní nosili dříví a Dan vytvořil z chvojí zábrany, aby nás nebylo vidět z dálky od cesty (no, upozornil jsem ho, že je dělá dobře, ale na blbým místě, tak to pak musel předělat). Vody z potůčku dva kroky od ohně bylo dost, tak se fajn vařilo, kafe, čaj, opékali jsme, ale stále byla zima. 
Nakonec jsme začali přikládat jako diví a Kapišto s Danem funěli do ohně na střídačku, až se rozhořel a udělal žhavý, teplý základ a už nám bylo dobře a konečně teplo. Vytáhl jsem kytaru a pak jsme hráli a zpívali snad čtyři až pět hodin ty staré písničky, vykopávky, Dan to komentoval, že jsem jako jukebox, ale i sám zahrál a byl to tak děsně fajn večer, že ani politika a volby nás o tu pohodu nepřipravily. 
Nakonec nám prasklo v kouli a uvařili jsme zálesáckou bowli – čaj, můj rum, Danovu alkoholickou směs, jehličí a spoustu dalších věcí – bylo to přesně ono a jsem rád, že to nedopadlo tím, že bych začal rozumět řeči zvěře. Spát jsme šli před půlnocí, v seně jsem měl krásně tvarovaný dolík, bylo mi teplo a Ťavovi v láhvi zmrzla voda.
neděle
Ze spacáku se mi nechtělo. Do zimy, lezavé, mimo spacák, jenže bylo k deváté hodině. Dan vyběhl první udělat oheň, přitáhl jsem své věci k ohništi a přiložil a balil u ohně a vařil čaj a kafe a pekl slaninu. 
Krásné ráno, bylo sice zima, ale já cítil teplo ohně a tu pohodu. Šli jsme podél potoka, mokřady, meandry, proplétali se mlázím i přecházeli po tok po lávkách, po kmenech padlých stromů a míjeli občasné staré kempy. 
Voda, ledová, skrývající kolonie raků, nás provázela až k můstku, kde jsme vylezli na cestu a po ní šli až ke Třem trubkám.
Tři trubky
opět tři trubky
Soutok Rezervy a Padrťského potoka vydal Klabavu, jenže oproti povodním slabší, ale krásnou, zpěvnou, šli jsme podél ní a zavrhli i cestu po naučné stezce. Hospoda ve Strašecí nás nenadchla, šli jsme tedy dál, do kopce, opocení tempem i v tom chladu a zimě mezi Bílou skálou a Osičinou. 
Trochu jídla a pití v Mýtu, kde bylo tak fajn, že jsme měli co dělat, abychom stihli vlak do Berouna.
Nejnovější komentáře