Tři králové Brdský 6.-8.1.2017

když šlo mrazem do tuhého – zmrzlý vandr:

pátek 6.1.2017

Nakonec jsem vybíhal z práce tak, že jsem si utrhl knoflík a na kolenou se snažil ho najít. Takže jsem si myslel, že vlak ani nestihnu. Naštěstí to dopadlo v pohodě. Akorát jsem se nemohl dovolat Ťavi, abych se zeptal, do kterého vlaku mám nastoupit. Jel totiž rychlík, ale také osobák; nakonec jsem si vzpomněl, že se jednalo o rychlík. Na peróně byla zima jako by nebyl ani leden. Typický leden. Typický byl pro období před sto lety. Zamýšlel jsem se nad tím, zda se ve vlaku najdeme, nebo aspoň vykouknou z okna, či dveří, a v tom vidím, jak vybíhá z podchodu Kapišto i s Ťavou. Lehké překvapení. Prý zamrzly výhybky a tak, když se nerozhýbají, vypraví vlak odtud. Mezitím oznámili zpoždění. To během chvíle narostlo na dvacet minut. Takže s přestupem v Berouně, kde jsme měli asi 5 minut, to vypadalo ztracené. Když vlak přijel, zmrzlé davy se hrnuly dovnitř, do poloprázdného vagónu. Usedli jsme si a slečna naproti, když si nás prohlédla, usoudila, že její tašky nejsou vůči nám bezpečné a narvala si je všechny do náruče. Když jsem si nás prohlédl, musel jsem s ní souhlasit. Vlak dohnal téměř pět minut a tak jsme vyrazili v Berouně z vlaku a pádili hledat přípoj. Nikde nic. Nádražní rozhlas oznámil, že se vlak vůbec nedostavil, a tak máme použít náhradní spoj do Zdic, tam že na nás bude čekat autobus. A mimochodem, ten vlak na třetí koleji, kterým se máme vypravit, má mít asi dvacet minut zpoždění. Když to bylo třicet, a mladá dvojice se zrovna chystala skokem opustit vagón, vlak se rozjel. Tři stanice. Moc času nebylo a uřícená průvodčí s jazykem na služební uniformě nás tak tak stihla informovat, že vše se ruší a ve Zdicích skutečně čeká vlak a tím, že pojedeme. Fajn. Lokálka se kolébala údolím Litavky. Zastávka na znamení – Bratkovice. Nikdo nikde, jen my, vláček odsupěl do dáli, kolem jenom tma, kterou se snažilo rozbít pár výbojek, zvonec u závora všude kolem sníh. A mráz. Zima všude v okolí. Zkontrolovali jsme dopnutí zipů, knoflíků a narazili čepice na uši. Sice mrzlo, ale těžké batohy spolu s rychlou chůzí zahřály. Dokonce, nezvyklý tolika vrstvám, jsem se potil. Na obloze ‚šajnil‘ měsíc, pod ním se tetelil Sirius, než ho zakryly mraky, na obzoru se černal pás brdských hřebenů. Sníh křupal pod nohama. Paráda – jak– to psal Ťava v pozvánce. Bílé ticho. Jen kroky. Romantická světýlka probleskující tmou. A v Drahlíně příjemná hospůdka. Sklenicemi jsme zatížili mapu a dělali plány na zítřek. Ťava myslel, že bychom mohli dojít zítra Míšova. „Ze seníku?“ ptal jsem se. Ukázal jsem na mapu. „Je to padesát centimetrů vzdušnou čárou – to je tak pětadvacet kilometrů. Budeme se motat. A na hřebenech bude dost sněhu – ale uvidíme – já jsem pro!“ Vtom zavolal Dan. Prý jaká je situace. Popsal jsem mu to – to ho samozřejmě lákalo; záviděl nám, že jedeme spát na Brdy při mrazu, který podle předpovědi měl dosáhnout mínus šestnáct stupňů – tomu se nedalo odolat! Tak jsme se domluvili, že by se zítra večer zkusil přidat v Míšově. Pro nás to byla výzva. Jen Kapišto utrousil, že blázna, který v sobotu večer zabalí a přijede spát do takového mrazu, by rád poznal. A mráz byl. Vyšli jsme z hospody. Cestou do Obecnice jsem u její cedule moc hezky uklouzl, narazil si zápěstí, obalil se sněhem, který mezitím začal v menších přeháňkách popadávat, a začaly mne tlačit boty. Přesně kvůli těmhle pocitům jezdí člověk na vandry! Za Obecnicí nás pohltila šedá tma, šli jsme vyjetýma kolejema klikatou cestou okolo nádrže. Sníh se blýskal odstíny šedi. Bylo jich padesát. A my tři. Klopýtající a kopírující cestu zvolna stoupající a klikatící se vzhůru. Vyhlíželi jsme odbočku vpravo a pak se ploužili podél lesa. U vysokého listnatého stromu jsme se dali vlevo. Zde by to mělo být! Paseka – tady stával seník! Ale nebyl tam – Ťava s Kapištem šli ještě dál, zatímco jsem uklouzl a baterka se mi moc nádherně obalila sněhem a holá ruka začala omrzat. Ale to už Ťava volal – „támhle je seník!“ A byl tam! Baterky osvítily petlici – oddechli jsme si. Byl tam jen provázek. Žádný zámek. Ale v žebřinách nebylo ani žádné seno. Vylezli jsme po žebříku. Nahoře naštěstí trochu sena bylo. Pod sebe to stačilo. Bylo půl jedné v noci. Zima. Projevovala se, jakmile jsme se přestali zahřívat chůzí a vybalovali jsme. Svit baterek a svíček, na vařiči jsme hřáli vodu na čaj. Studená (vlastně zmrzlá!) večeře a trocha čaje. A pak do spacáku – ruce a nohy zábly, když jsme se převlékali a oblékali do spacáků. Měl jsem dva tenčí, a to byla docela dobrá volba. Zavrtaný hluboko v té dvojce a ještě ve vaku mi bylo dobře. Jen mi mrzl dech, nos, vlhkost se srážela a zamrzala na spacáku. Jinak mi bylo teplo, pohoda, ruce v rukavicích jsem měl kousek od nosu, abych nenamrzl od ksichtu.

sobota 7.1.2017

Poprvé jsem vykoukl ze spacáku, když už bylo světlo, slunečné, žluté, ale znovu jsem se zavrtal. Podruhé jsme se vysoukali společně s Ťavou. Pak se k nám přidal i Kapišto a oznámil, že je půl desáté. Ťava utrousil své typické „jejda!“ a vylezli jsme do té zimy. Při balení zalézalo nejen za nehty. Ruce mrzly a bolely, ale nebylo to zase tak zlé, jak jsem čekal. Částečně jsme sbalili a šli k potoku vařit. Za ty roky byl z houstníku regulérní vysoký les, ale u potoka naopak byla mýtina, malé stromky, takže jsme museli udělat oheň kousek výš. Měl jsem staré zásoby březové kůry, hoblinky a smůlu, takže jsem zapálil oheň na jednu sirku. Chvíli trvalo, než se rozhořel, ale bylo nám fajn. Bylo nádherně, chvíli byla vidět i modrá obloha, ale zatahovalo se, sníh se leskl, oheň kouřil a trochu i hřál. Opekl jsem kuřecí stehna, udělali jsme čaj a kafe s mlíkem a rumem. Ťava si uvařil čínskou polívku. „Hele, moc tomu nerozumím, ale ty nemáš v batohu objemnější a těžší jídlo, než několikagramovou polévku?“ „No to mám, ale u Míšova nevím, jak to bude s vodou!“ Podíval jsem se na sněhovou pokrývku kolem. „Nechce se mi roztávat sníh!“ To bylo vysvětlení a bylo to tak typicky ťavovské. Kapišto byl v klidu, opékal špek a kunďásky. Před dvanáctou jsme zahladili ohniště a před půl jednou razili vzhůru. Čas nebyl optimální na tak dlouhou cestu, ale mně to nevadilo. Chtěl jsem si užívat. A ani ten mráz nám nepřišel tak silný, jak předpovídali. Jestli bylo v noci mínus šestnáct, tak jsme to zaspali a teď asi bylo tepleji než deset pod nulou. Prostě pohoda. Já olepil puchýř a šlapal vzhůru. Ťava přeskočil potok pod planinou a stoupali jsme na plochu pod Tokem zasněženým vřesovištěm ve stopách zvěře a terénními proláklinami. Sníh a závěje dosahovaly ke kolenům – konečně jsem opravu dobře využil návleky. Pod stromy byla zvěří vyležená místa, jejich stopy. Slunce se halilo do oparu. Obloha pozvolna šedla. Prošli jsme lesem a další plání a vylezli na magistrálu jižně pod Tokem. Zorientovali se a vydali podél běžecké stopy optimistických lyžařů. (Měli nás za blázny – docela se tomu divím!) Na jižní křižovatce jsme se dali průsekem. Po pár set metrech dali zastávku. Kofola, co s sebou táhl Ťava, se nedala pít, zmrzlá do tříště – musel jsem ji nechat roztát v ústech. Sklouzali jsme průsekem dolů k silnici. Dvě vyjeté koleje. Jdeme úzkou stopou. Obracíme to vlevo cestou pod Brdce. Stále mířím na jihozápad, jsem už za horama, za vodou, což rač chápat, můj rytíři bez lázně a vany z hotelu Blaník – zní mi hlavou, a zatím se cesta táhne a vleče. Běžkaři se nás ptají na cestu; dodatečně si uvědomujeme, že naše odpověď je mohla zmást. Křižovatka cest, Lok slivovice. Cereální tyčinka se nedá ukousnout, je tuhá jako šutr. I po krátké zastávce mrznu. Nohy bolí, zejména lýtka, od prošlapávání sněhu a závějí. Jdeme rovně pod Malý Tok. Kousek od vyhlídky volám do Míšova – hurá hospoda je otevřená! Naštěstí jsem se zeptal do kolika. Jen do šesti! Tak to tedy asi nestíháme. A začíná se šeřit – na Prahu to tedy asi není úplně dobrý nápad. Takže směr hospoda v Nepomuku. Asi bychom z Prahy něco viděli – zatažená obloha se trochu zvedla, ale kdo to mohl tušit – já rozhodně nelituju. Hostinská v motokrosově lyžařském klubu Nepál byla super – pustila nás nahoru a my dali sušit, co jen šlo. U polévky, limonády, piva, čaje, horské hrušky, domácí sekané a při družném hovoru s hostinskou a jedním mladým párem jsme počkali na Dana, který dorazil po osmé hodině. Tím vzal za své plán dojít k seníku na Skelnou huť. A to asi i bylo dobře. Takhle nás Dan dovezl do Míšova – byť jsem s Kapištem zaujal polohu ležmo, ale na ten kousek se to dalo vydržet. Už asi hodinu chumelilo. V Míšově to bylo jak po vymření, tak jsme tam nechali auto a Ťava našel správný směr, tak jsme se vydali dolů k lesu, přes potok a lesem. Nebylo to sice, jak mapa tvrdila, dva kilometry, bylo to o něco dál, ale seník tam byl. Lepší než ten páteční. Seno sice zatuchlejší, ale bylo to v pohodě. Jen žebřík byl problém. Ne, že by ho vechtr nepůjčil – ani tam nebyl, jen byl kapku ztrouchnivělý a spodní příčka pozdně noční nástup Ťavy nevydržela. Předtím jsme vybalili a v lese udělali oheň. Byla to nádhera, i když nás cukroval sněhový poprašek. Oheň i trochu hřál, povídali jsme a o tom prostě tyhle zimní vandry jsou. Zase jsme šli spát po půlnoci. Bylo mi stejně teplo jako včera, jenom oscilující Dan mě občas budil z pohodového spánku.

neděle 8.1.2017

Poprvé nás vzbudil Dan i Ťava, ale zalezli jsme zase zpátky a pak jsme vstali až v deset. To bych tedy v tomhle mrazu nečekal. Mrznoucí prsty, to byla už taková tradice, jak se to špatně balí a obléká, jenže než jsem po zprzněném žebříku slezl, měl už Dan sŤavou oheň a vařilo se – káva, čaj, pak masová všehochuť z toho co kdo dal jako přebytek. K tomu jsem si při napichování klobásky – mrazem kamenné – klackem, také natvrdo zmrzlým, zkušeně a hluboko propíchl prst, tak že jsem krvácel, ale naštěstí to mráz a sníh rychle zatáhly. Kecali jsme, vařili a zase to byla pohoda, kolem bílo; už ani nesněžilo. Pak jsme se vydali na cestu. Stoupání do kopce, kolem Dívčí studánky a do ještě většího stoupáku. Prokličkovali jsme hustým podrostem a vystoupali na vyhlídku Nad Maráskem. A konečně se dostalo i na kytalele a pár starých dobrých songů. Bylo to lepší než výhled. „Tak zhruba tímhle směrem by byl býval vidět Třemšín, kdyby bylo ovšem co vidět – a nebylo takový šero!“ Sestupovali jsme po zelené s malým intermezzem, kdy Dan vybalil batoh, aby zjistil, že kapuci nenechal ani nahoře, ani ji neztratil, jen si ji dal do jedné z mnoha kapes báglu. Klouzali jsme příkopem cesty, sníh se valil pod botama, a byl sypký, pohádkový, krásný, nádherný a už ani nebyla taková zima. Míšov byl dlouhý jak Lovosice a táhli jsme se kluzkou silnicí. Pak Dan ometl auto, Ťava odházel nahrnutý sníh a uložili jsme tam batohy. V hospodě jsme se napili. Nádherná scenérie, teplo a příjemný závěr. A mimochodem, závěrečná technická vložka s opravou stěrače před Smíchovským nádražím za svitu čelovky byla opravdu kouzelná!