Ťavy narozeniny
pátek
Ťavův narozeninový vandr začal tam, kde jarní vandr skončil: Totiž čekali jsme v Olbramovicích na nádraží a dorazil Bobo a Majda a kluci a rovnou nám řekli, že s námi nic nechtějí mít, když jsme na ně minule nečekali a odjeli do Berouna do hospody.
naše lokálka v Olbramovicích
Zasmáli jsme se, ale možná si to brali trochu osobně, nebo byla ta chladná atmosféra daná tím, že bylo téměř půl osmé, tma a sychravo nastalého podzimu. Naštěstí během dvaceti minut dorazil rychlík František Křižík i s obloukovou lampou a Ťavou, a taky s ostatními – Čarodějkou, Káčou se Slimem, s Mikim a taky s Kapištem, takže jsme mohli přestoupit do lokálky. Tam, v okamžiku, kdy Franta Křižíků opouštěl olbramovické nádraží, Kapišto zjistil, že jeho bunda společně s vynálezcem obloukové lampy míří k Budějovicům, zatímco on je s námi na cestě do Sedlčan. Vzhledem k tomu, že to byla nejdůležitější součást jeho vybavení, se slušela jistá soustrast a chlácholení, nicméně toho se mu příliš nedostalo, vyjma několika dobře míněných ironických poznámek.
Kapišto oznamuje rozluku s bundou
Když jsme se dost nasmáli, těsně, než lokálka zavřela dveře, vběhla dovnitř Katka s Krtkem a tak jsme byli všichni, a všichni jsme také měli splněnu volební občanskou povinnost. Kapišto se pokusil seznámit s paní na telefonu nálezů a ztrát ČSD, ale byla neoblomná – každopádně nějaký šarm způsobil, že si může bundu v Českých Budějovicích vyzvednout. Sice netušil kdy, ale tušil, že tenhle vandr si budou užívat v odloučení.
veselá diskuse na téma kamarádovo neštěstí
Z toho vyplynulo, logicky, že v Sedlčanech jsme zamířili na náměstí do hospody, bez úspěchu, bylo plno, a až ve třetí hospodě jsme měli úspěch. Jakmile naše banda vstoupila, mnoho místních kvapem odešlo, beze slov, a bez placení (asi), takže místa bylo dost. Jen jsme se chtěli napít. Já seděl na místě, kde dvacet let sedával Ing, Miroslav … a to místo bylo podivné, až jsem se z toho orosil. Takže jsem vypadli do chladu a šli vzhůru Sedlčany, přešli silnici a stále stoupali temnotou vzhůru, až kdesi před námi jsme viděli míhající se baterku, ale pak se ukázalo, že to je jenom Krtek hledající místo na spaní. Nezbylo, než si uzpůsobit plochý vrchol Sedlčanského Šiberného, udělalo jsme spaní a u ohně se zježily pruty a na nich špekáčky (nebo Kapištovi kunďásci), vešli jsme se do většího kruhu, nebe se jasnilo a sem tam byla vidět hvězda, ale na Orionidy, které mohly být vidět, to nebylo. Popřáli jsme Ťavovi k narozeninám, kolovali čokoládu, víno a jiné pochutiny.
souboj buřtů
Opřel jsem se zády o pokřivený buk a vzal kytaru, Slim mandolínu a Káča nás doprovázela na harmoniku, noc se táhla, písně se nesly krajem k Solopyskům i na druhou, Sedlčanskou stranu.
a ty hudbo hraj! – příběh šíleného hráče
Teprve až když jsem zazpíval píseň „Příběh šíleného hráče“, a to několikrát, i ten zbytek, co tu ještě byl, odešel spát. A tak i já odešel. Spát.
sobota
Noc byla jasná, čistá, ráno zbledlo, nikdo nevstával, tak jsem vstal v tom čirém dopoledni. U ohně nikdo nebyl, z ohniště zbyl kopeček popela. Když jsem k němu přiložil dlaně, byl vlahý, voněl po dýmu, takže jsem si natrhal uschlou trávu, něco málo borového jehličí a trochu chrastí, jemného. Poodhrnul jsem popel a přiložil chomáč trávy, jemně dýchal, až se uhlíky rozzářily a vyšlehl plamínek do trávy. Rychle jsem přidal jehličí s chrastím, pak jemné větvičky a přikládal dál, až praskot a vůně vytáhly ospalce ze spacáků, vařili jsme čaj a snídani a Hermína, psice, se nám všude pletla.
tohle vylákalo zbytek výpravy z tepla spacáků
ještě se zahřátím zevnitř
a jasně – Bobo s vynálezem opékáčku
Sbalili jsme, oheň zalili vodou a Ťava se Slimem nosili mokrý popel na louku, zatímco jsem svým „příručním krumpáčkem“ z klacku shrnoval hromádku popela a plnil jím jejich ešusy.
opouštíme les
první cíl: vysoký Chlumec
„on the road“
ohlédnutí za místem noclehu
vpřed říjnovým koloritem
než řekne Kapišto onen vtip…
Aspoň se jim krásně vyčistily (když je pak vytřeli a omyli posledním zbytkem vody). Sestupovali jsme z kopce, byl krásný, barevný den, šel jsem jenom v triku, po louce jsme došli na cestu a hřbetem kopce šli na žlutou, každý se pochlubil nějakým vtipem, ale nejvíc nás dostal Kapišto: V lese zdrhaj zvířátka na všechny strany, schovávají se před nadrženým medvědem – ten lítá jako zběsilej, nemůže nikoho najít, až narazí na ježka. Ten se stočí do bodlinaté koule. Medvěd ho popadne: Ježku, kde máš píču?!!! Ježek jenom pípne: Já nemám píču! – Číms to řek! Číms to řek!!! běsní medvěd… No a pak si má člověk užívat krásné podzimní přírody.
kam prý to půjdeme?
už tam budeme?
Naštěstí jsme vyšli na rozcestí, počkali na Fílu s Toníkem, co se s plnou polní v mladém věku ploužili za námi, dali jsme se lesem, úvozem a na rozcestí s vyhlídkou po loukách a kukuřičných polích, kopcích a modré obloze za nimi – jako z úvodní obrazovky Windows. Ťava musel vidět jakési hradiště Pačíska, někteří šli s ním, já šel také, ale jen proto, abych mu udělal k narozeninám radost.
ano, opravdu, tohle jsou ty zbytky valů!
a jejich nadšení obdivovatelé
Bylo to jak jsem předpokládal – výmol, jak když na jaře odtaje sníh a udělá stružku a ostatní se nad tím rozplývali a dumali, jaké to asi bylo, jak to vypadalo, takže jsem se vrátil dolů, k pesimistické, odpočívající skupině a přidal jsem se k té krásné činnosti. Když se vrátila vrcholová skupina, vydali jsme se dál, a musel jsem tedy přední skupinu upozornit, že jestli jdeme na Vysoký Chlumec, a chtějí spatřit hospodu, tak že právě tento objekt se nachází kdesi za mým pravým ramenem, což je vidět, když se ohlédnou, a tudíž jdeme zřejmě špatně. I Ťava jako vedoucí výpravy, se svou papírovou mapou, to musel potvrdit, a nadhodil, že až bude cesta, tak máme odbočit vpravo. Okamžitě jsem uposlechl a zvěří prokousanou stezkou jsem se vrhl ze svahu dolů. Ostatní chvíli rokovali a váhavě se vydali za mnou. Cesta byla sice neupravená, ale mířila správně, potom se i maličko zlepšila a vyvrhla nás u jakéhosi starého pozůstatku náhonu, který odděloval les od kukuřičného strniště, a mimochodem byl mnohem hezčí než pozůstatky valů nahoře na kopci.
cesta podél náhonu
bažantnice u kukuřičného pole
Do toho se zvedla hejna bažantů a koroptví a byly jich tu spousty, stále jsme je plašili, jak jsme postupovali podél vyschlého náhonu, přemnožení ptáci zběsile utíkali, zvedali se a popolétali před námi, desítky se jich míhaly, bylo to jako z Hitchcocka, do toho pleskavě vrzavé skřípání perutí marně se snažících udržet ve vzduchu přecpaná těla. Zamířili jsme kukuřicí k cestě, k lesu, někdo mě opravil, že to není koroptev, ale bažantí slepice, takže jsem navrhl neutrální označení kur.
Ťava fotí místo odkud uprchl To-Kur
I to vlastně bylo genderově v pořádku – takže jsem navrhl univerzální označení, do budoucna jistě schválené EU a navíc zjednodušující dosavadní označení ptačí říše: To-Kur. To-Kuři zatím zoufale pobíhali okolo, byla tam zřejmě bažantnice, které měla odhrnuté pletivo, proto jich bylo hodně. Šli jsme podél ohradníku, došli k bažině u potoka – obcházeli bahniště i ohradník, pod starým dubem se dal přelézt.
přelézání ohradníku pod dubem
čekám na výpravu
tam jdeme – a je to už jen kousek
a jdou za mnou (tedy k hospodě)
Lehl jsem si na vyvýšený břeh. Kdesi vzadu byly zvědavé krávy, takže bylo nutné zavést nový název To-Tur. Naštěstí se ani jediný To-Tur nerozběhl k nám. Cesta se kroutila do Vysokého Chlumce, lemovaná zastřihanými zakrslými buky. Chvíli jsme se rozhodovali, zda se nepodívat do skanzenu, ale kupodivu převládlo společné materialistické přání nalézt hospodu. Nedala se najít moc snadno, jenže my byli zkušení a vytrvalí, stejně jako servírka, která si to uměla zorganizovat a vlastně nám moc příležitostí, jak ji zmást, nedala. Díky tomu jsme se najedli a napili a dokonce Ťava ještě stihl jeden ze svých znalostních výletů (veškeré zajímavosti, které nás, duchem retardované, nedonutí zvednout se od stolu).
konečně!
odložené přenosné domovy
negace rčení: kde se pivo vaří, tam se dobře daří
ohlédnutí za prvním cílem cesty
Každopádně vstát a jít nebylo lehké, jenže den nebyl nekonečný a nás ještě čekalo pár kilometrů. Sešli jsme k pivovaru, obešli ho a šli lesem, krásným, mechovitým, barevným a já se zapovídal, takže jsem přešel rybník, který jsem chtěl obhlédnout. Tak jsem se obrátil, šel zpátky, za pořezané klády jsem hodil batoh s kytarou a vydal se dál, zpátky, sešel jsem z cesty a prodíral se houštím. No, úplně narovinu – drát se podrostem, trním, hložím, šípky, maliním, abych se podíval na pozůstatky bahňáčku zarostlé zbytky rákosových stvolů – fakt to nestálo za to. Mrmlal jsem a vracel se zpět. Jo a ten rybník se jmenuje Krabice!
cesta do Počepic, cesta barvami
Před Počepicemi jsme dohnal ostatní, šli jsme do vsi, na návsi zjistili, že hospoda je pronajatá nějakým tanečním souborem. Tak jsme seděli na návsi, v tričku, krásný den a my zjistili ty šílené výsledky voleb, uvažovali o emigraci a za tím vším v oknech tančili na my ani neměli co pít. V poslední chvíli beznaděje přijel Blesk, a tak jsme šli do hospody zpátky, do kopce a pili na smutek i na shledání pivo, a pak jsme si řekli, že si nebudeme kazit den a šli jsme dál a kazili si ho jenom občas. Zlehka se zvedal vítr, pomalu se schylovalo k večeru. Prošli jsme Skuhrov i Veselíčko, úvozem se dostali do táhlého remízku a prošli Křemenicí.
dali jsme si radši pozor!
cestou do Křemenice
spočinutí na mezi
a politická diskuse po volbách
Začínal se blížit soumrak, odpočívali jsme na mezi, kolem protlačily kola dvě sváteční cyklistky, my jsme sešli k potoku a jeho údolím se ploužili pod popadanými stromy, zatímco značka šla vesele nahoře podél pole, a to jsem také poznamenával, takže, když už nešlo kmeny přelézat, travnatá pláňka byla za námi, jsme se vydrápali nahoru a šli úplně pohodlně a v klidu, i když ne tak moc, protože se začínalo stmívat. Prošli jsme Ředičky, dohadoval jsem se Ťavou, kde by to viděl na spaní, ale všeobecně padl názor, že nalevo ne, tak jsme došli ke Kříži a vydali se vpravo.
U Kříže – padlí čekáme na pozůstalé
Tma se snášela, někteří se snesli k zemi a někteří hledali místo. Podařilo se najít velmi mírný svah s rovnými ďolíky a plochami, na spaní akorát, na louce u kraje lesa bylo kanci vyryté místo na ohniště. Postavili jsme rychle a já to využil – byla to příležitost – připravil jsem si suché chvojí, vytáhl jsem nůž a na plochý kus větve škrábal hoblinky se suché větve. Pak jsem vytáhl křesadlo. Ty hoblinky po deštích moc chytat nechtěly, takže jsem musel jiskru rozfoukat asi třikrát, ale Čarodějka přispěchala s tenkým šábořím, do něj se mi podařilo fouknout plamínek z hoblinek, a když jsme to rozhořeli a přitáhli do středu ohniště, brzy bylo dost hořících větví a vařili jsme a povídali a Jahoda s Čarodějkou posílaly proti sobě dokola burčák, do toho Miki vnášel zmatek veltlínem a Blesk podával whisky s příchutí třešní ze sherry sudu. Takže o můj rum ani vlastně nikdo nestál. Moc se mi nechtělo hrát, ale vytáhl jsem kytaru a po několika písních ji předal Slimovi, Bobo si šel lehnout, láhve prokolovali a tak jsem opět ostruněný nástroj vzal do ruky a vzpomněl na dost písniček a i na dost vykopávek. A bylo to fajn, až tedy do chvíle, kdy jsem potřetí, či počtvrté zahrál „Příběh šíleného hráče“, který ten hezký večer tak příšerně zakončil. V noci se spustil liják a drsné nárazy větru, bál jsem se, že se na nás zřítí strom, ale všichni jsme přežili.
Neděle
Slyšel jsem nějaké hlasy, jen se mi nechtělo vylézt. Ale ani spát. Tak jsem přeci jenom vylezl a nikde nikdo nebyl, jenom v ohništi hromádka zvlhlých nevyškrtaných zápalek. Zkusil jsem zapalovačem zažehnout hrstičku chrastí, ale všechno bylo promáčené – určitě to nešlo zapálit snadno. Šel jsem lesem dolů, ze staré vyhnilé klády břízy oloupal ztrouchnivělou kůru, i ten vnitřní zbytek dřeva, našel uschlou, jen málo promáčenou větev borovice strženou větrem a zachycenou na dubu a vyvrátil jsem jeden uschlý listnáček. Dotáhl to k ohništi. Zapálil jsem borové jehličí zapalovačem s tryskou, mezitím přišel Ťava s Čarodějkou, co tu předtím neúspěšně zkoušeli sirky – od borového jehličí a větviček chytlo Čarodějky chrastí, přidal jsem kůru a trouchnivé dřevo, sice to děsně kouřilo, ale hořelo to, a my ten slabý oheň krmili mokrými větvemi, dokud nebyl žhavý základ.
jednou provždy: hoří!!!
pořádný držák na kládu
Pak jsme s Jahodou drželi nad těmi plameny na mokré kládě konvici a uvařili tak čaj a ostatní od nás tenhle způsob převzali – měl dvě zásadní vady: člověk to musel držet a také se točit kolem ohně podle změny větru. Jo a taky se ta konvice z té klády blbě sundávala. Navíc se rozpršelo.
déšť, náš věrný kamarád
ale hlad je hlad, i když prší
a čmoudí
tak ten hlad zaháníme
přestává pršet, snídáme na krásném místě
táborníci likvidují ohniště
a do Prčic!
Mokli jsme, ale statečně vařili a během hodinky už tolik nepršelo, vlastně skoro přestalo. Sbalili jsme a vydali se mokrou loukou ke značce a dál. Prošli jsme Nové Dvory.
jedna z holek se „zapomněla na plotě“
Procházeli jsme lesem, který byl čistý, a být suchý, tak by byl krásný na spaní, ale také by byl docela nudný – příliš jednoduchý. Na Bráně jsem se v klidu usadil a zkrotil své tempo dýmkou a vydal s pozvolna za ostatními.
místo pro sběr fekální munice
vyhlídka na Sedlčany
informace pro ty, co chtějí vědět víc
místo „zdedlení“ Máchy
Na zřícenině Zvěřinec „zdedlel Mácha“, ale my moc nezdedlili, prohlédli si vyhlídku na Sedlčany a hodili pár vět na téma díry vyvrtané na vyhlídkovém místě – odhadoval jsem, že to byla žumpa a její odpad házeli po dobyvatelích, akorát tedy musel být hrad dobýván každý týden, jinak by to přeteklo. Sestoupili jsme z kopce na Malkovice a jelikož jsme odbočili správně po zelené, dostali jsme se do hospůdky Pod Lípou a mohli s v klidu napít, abychom vydrželi do Sedlec. Až do Prčic jsme tedy nechtěli!
do kopce jsme se modlili
užívání říjnového barevna
cesta k další kapličce
a do Prčic!
někteří tam míří
jiní (jiné) radši ne!
Procházeli jsme oblými loukami, barvy se rozpíjely do krásy, nepršelo, nebyla zima, vzduch ale voněl po dešti a před námi dvojměsto. A my dorazili do pivovaru. Za mě žádná sláva, co se týká piva, ale jídla byla tak obrovská porce, že jsem měl co dělat.
sedlecký pivovar Vítek
dobytí nádraží
Autobus jsme proto nestihli a jeli až dalším s tím, že jsme museli přestoupit. Rozloučení bylo na několikrát, ani jsme tentokrát nenechali nikde Bobo s Majdou a Toníkem a Fílou, a dokonce jsme jako dobrý skutek dovezli Bleska do Počepic. Smrákalo se a nebe nad Sedlčany bylo zlatavé a tmavomodré pruhy mraků, kýč jako tolikrát – a jako vždy to bylo dojemné, vnitřní.
ta, a co bych tak ještě napsal?
Nejnovější komentáře