pátek
Sice jsme měli sraz v Ledči, jenže v hospodě u Martina bylo zavřeno, Ťava s Kapištem se operativně přesunuli k Alence a tam jsme dorazili společně se Slimem a Kačkou. Zdrželi jsme se jen chvilku, setmělo se a my se přesunuli do Vilémovic. Tmou jsme kráčeli za ves a v posledním stavení štěkali dva psi, každý měl jinou kadenci a někdy to znělo jako valčík, jindy jako tango a oba ladili do kvintakordu. Od cesty jsme uhnuli průsekem, popošli za horizont a na cestě, na obě strany asi sto metrů od staré hluboké kaluže, jsme založili oheň (tedy já tím mým plamenometem), spaní jsme udělali nad tou cestou, v příjemném lese. Vaření, opékání na speciálních anténních opékacích šmurhajnsech, k tomu diskuse o kaččiných projektech a dentálních zkušenostech, ostatně jsem si vzpomněl, že bychom měli dát zákaz témat týkajících se zdraví a nemocí – jako to měli na Zlatém Klíči, jenže to bychom si tenhle večer moc nepovyprávěli. Tak jsem raději vybalil kytaru, Slim mandolínu a Kačka harmoniku (bez ohledu na problémy, které ji s nervy v ruce způsobilo dlouhodobé hraní devět hodin denně). 
Pár písní, v průběhu přišla Šíša s Tomášem a bezvadným kokrem Čenichem (též Čendou) a tak jsme hráli, zpívali, kecali a postupně u ohně postavy odpadávaly do kómatu, a nebylo se co divit, protože bylo půl jedný, když jsme se Kapištem zakončili večer mou obligátní ryvolovkou: Tam na pasece u lesa je kopa rozvalin – neboli Příběh šíleného hráče. Teprve pak jsem zabalil nástroj, vlezl do spacáku a jen tak pod širákem jsem pozoroval nad sebou temné siluety korun stromů, hvězdy v temné noci, ty noční zvuky, a až do každé mé kosti a svalu mi pronikala pohoda, radost, to, co mi přináší uspokojení a dává smysl – jednoduchá pohoda v přírodě, jednoduché společenství. A vůně jara, lesa a přátelství.
sobota
Probuzení, les prošpikovaný sluncem, nízko, šikmo, tak čerstvě zelený, probouzející se jarem, zrozený, vysoukal jsem se ze spacáku a šel k ohništi. 
Ostatní, jak se pomalu začali trousit, chvíli trpělivě čekali, zda rozkřešu oheň, ale cítil jsem jejich netrpělivost, nespokojené funění a pak i slyšel ty komentáře, jiskry mi hasly, no, dobrá, tak jsem to zapálil zapalovačem k jejich spokojenosti. 
Čaj, káva, vaření, tak v klidu, na pohodu. A zase sbalit, to normálně nemusím, ale v tak krásném ránu by to byla škoda, všichni jsme tedy byli připravení rychle, Kačka našla starý kbelík na uhlíky, z louže jsme to zalili a děsně jsme se bavili tím, abychom ohniště po sobě uklidili k nepoznání (a to nebylo snadné), tak tak každý přisypával trochu toho a toho, až to Kačka dorazila smrkovou větývkou a já tam zasadil dvě borové a jednu smrkovou šišku.
kyblík
naše cesta
Vypadalo to spíš jako skalka, než cesta, ale my mohli vyrazit. Šli jsme po cestě, přelezli jsme kmen poraženého smrku, příkrý sestup, kousek traverzem a dole trať, zastávka Stvořidla a jako bychom stírali rosu na kolejích, kdyby nebylo vedro.
téměř stíráme rosu na kolejích – je to pot na čele…
z rozhoupaného můstku
Kapištovo trojí uspokojení
Ten můstek děsně houpal, (navíc s ním tedy šíleně houpal Slim!), pokoušeli jsme se ho přepotácet na druhou stranu a k tomu i fotit, což bylo vysilující, jednak pro to houpání, i pro ten smích. Bufet, občerstvení a já šel k řece, velké kameny, vzpomínal jsem, jak na tyhle kameny chodíval až z tábora psát Foglar, jak na nich sedával, potřeboval jsem si prožít tenhle genius loci a pak teprve jsme vyrazili, blyštivou a třpytivou řekou vzhůru, přes kameny se valila voda, někde jen líně protékala skulinami, břehy obseté bylinami, kvítky a nad námi rozkvetlé stromy, světle zelené rašící listí a já byl hned z bot venku, bosý jsem si užíval tu vlhkou chladivou zem, doteky chodidel, občas bolestnými větvičkami, kamínky, povznesený nad to všechno, jako bych to viděl svrchu, z pohledu stvořitele, zároveň z nitra, z mého srdce. 
Není nic krásnějšího, než jaro, slunce, rozpuk života, je to mládí, mně to bylo jasné, že to tady takhle museli prožívat i Hoši od Bobří řeky, protože tohle proniká každým. Zastavili jsme pod prudším břehem, rozvalení na kamenech, v trávě, já seděl na mechem změkčeném kamenu, máchal nohy ve studené vodě, bylo mi krásně, nic víc jsem si nepřál, a zatímco ostatní tam ještě chvíli zůstali, šel jsem bosý napřed, prožít si řeku a stromy a pak jsem si omyl nohy v písečném dně přitékajícího potůčku. Seděl jsem na kraji lesa u louky, na pařezu, hrál bluesově ohýbané tóny na harmoniku a to blues nebylo smutné, jen plné té jarní nálady, toužení, stékajících pramenů a vánku v trávě. Když přišli halasně ostatní, mohl jsem se zapojit do debaty, že mužská část se nikdy na vandru nezeptá (ani kdekoli jinde), jak se máš, ani je to nezajímá, možná tak někdo utrousí „pořídil jsem si skvělou novou vrtačku“, zatímco holky a ženy proberou rodiny, vztahy, pocity, načež Slim poznamenal, že tohle, o té vrtačce jednou probírali doma, načež jeho bratr Pavel přišel, aniž to slyšel, „hele pořídil jsem si fakt dobrou vrtačku, chceš jí vidět?“! A tak víme, že přes veškerou tu lidskou komplikovanost jsou některé věci dané, jednoduché až primitivní a jenom se to mezi sebou tak kombinuje. 
Za toho povídání jsme stoupali vzhůru ze Smrčné do Koňkovic, kde jsem sliboval hospodu, všem nám bylo vedro, na téhle zapadlé silničce jezdilo dost aut, na poli běželo stádo pěti srnek a stromy v okolí silnice kvetly jak o život, hmyz bzučel a my se potili. Jenže v té malé vsi sice hospoda asi kdysi byla, ale malovali, takže jsme vyprahlí leželi ve stínu ochcané zastávky. Zkoušeli jsem zjistit, kde je nejbližší otevřená hospoda, jenže jak se potvrdilo, byla to Lipnice a ta byla hodně daleko. Zmoření vedrem jsme popolezli nad vesnici a dali poklidnou svačinu s výhledem na okolí, na proluku směrem na Žďárské Vrchy, to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Nechtělo se nám, jenže jsme museli vstát, stoupali jsme vzhůru po modré značce, lesem, Ťava fotil skály, šli jsme stínem až na rozcestí se zelenou. Mužská část zanechala tu ženskou svému osudu – chůzi v poklidu po zelené, zatímco my šli oklikou na Čertův kámen. 
poslední zhoupnutí a Tomáš je nahoře!
Stálo to za to, šlo se v pohodě, jarně, prošli jsme vísku (Ťavu zaskočilo, když procházel kolem trávníku u vilky a téměř pod botou mu vyjela závlaha a začala kropit!), u kamene jsme zastavili a sledovali, jak se Tomáš drápe vzhůru – zlehka jsem to komentoval, že konečně budeme mít zpestřený vandr sháněním sanitky. Nestalo se, spirálou cesty přes údolí potoka jsme se napojili na zelenou a zakrátko vyšli z lesa, k silnici, k autobusové zastávce – holky ležely opodál u rybníčka, tak jsme na ně mávli a šli dál, serpentýnami na Loukov. Tam jsme nechali Ťavu jeho vášni fotit kostely a hřbitovy, já se ujal vedení a mířil do údolí, kde byl zákaz vstupu do soukromých prostor, kterého jsem se nezalekl (ačkoli mi to rozmlouvali) a tak jsem narazil na bíle oděné zenisty, takže jsem se jenom slušně zeptal, zda můžeme projít a dostal jsem souhlas, takže jsme prošli za potok, lehli do trávy a máčeli se ve splávku (Tomášovi jsem poradil, aby si sundal pijavice, což tedy učinil) a čekali na Ťavu. Ten se jednak zapomněl u kostela a pak také se dal odstrašit cedulí a snažil se někde v povzdálí nalézt brod a prodrat se mezi stromky a v ten čas k nám dorazil mladík z toho areálu, kde seděl jak Budha, tak tam byla Panna Marie, a bílí lidé, jenže on byl normálně oblečený (relativně) a říkal, že je správce objektu a co prý tam děláme. Řekl jsem, že jdeme do kopce za námi a čekáme na Ťavu. Ostatní raději upřesnili, že na kamaráda, co se támhle potácí o kus dál a snaží se překonat potok. To ho uklidnilo, protože prý po potní chýši se chtějí děvčata opalovat (asi bez) a naše přítomnost by jim v tom vadila, ale ať do kopce, jdeme, ta cesta, co jsem zmiňoval, že tam je, ale také klíšťata. Tak jsme se rozloučili, zvedli se a táhli prudkým svahem vzhůru.
šmírácké lavičky
To stoupání nebylo dlouhé a nahoře byl skalnatý ostroh, s posedovými lavičkami, asi pro šmíráky těch nahých holek a tak tam Tomáš na jednu vylezl, na druhou Jahoda a já si řekl, že šmírák nebudu a šel o kousek dál k žabincem zarostlému jezírku. 
Takže nás došla Šíša s Kačkou, Ťava fotil jezírko, my s Kapištem jsme skepticky stáli na jeho horní hraně a po pár stech metrech jsme zjistili, že nám chybí Slim a Tomáš. Kačka hned vydávala pokyny k hledání Slima, tak jsme mu volali, Šíša doufala, že se Tomáš najde, Slim se ohlásil, že je na konci lesa a čeká tam, Tomáš se objevil v zatáčce a ztratila se Kačka. To s vyřešilo, jenom si odskočila a mohli jsme pokračovat, ačkoli ten náhlý rozpad skupiny mi začínal přicházet zajímavý – nečekané zamotání situace. 
Vyzvedli jsme Slima na okraji lesa a romantickou polní cestou směřovali ke vsi Dolní Město, vedrem, prachem, vyprahlí, žízniví s nadějí na hospodu. Táhli jsme se mezi domky, tak jsem se zeptal hodné milé paní, zda mají hospodu, a abych to upřesnil, tak „otevřenou“ hospodu. Prý ano, ale otevírá až v pět. Bylo půl, tak jsme se potěšení vydali k návsi, popadali jako jablka na podzim k rybníčku, kromě mě, který šel k té hospodě v naději, že už tam třeba někdo bude. Nebyl. Naopak, cedule na dveřích hlásila, že v sobotu je zavřeno. Šel jsem s tou temnou inspirací k rybníčku, upadl na zatravněnou hranu a oznámil to ostatním, kteří zavyli nad tou zprávou tesknou notou, jenom Ťava řekl, že podle mapy má být ještě jedna hospoda u kostela, že tam jde fotit a dá nám vědět. Sundávali jsme klíšťata, diskutovali, zda není na hřišti hospoda (až jsme vyprovokovali Kapišta, že se šel zeptat, ale vrátil se od první lavičky s nepořízenou), slunce peklo a my už byli ušlapaní a vysušení. Stejně nepříznivou zprávu přinesl Ťava – kostel tam je, ale hospoda nikoli. „Hele, támhle asi pojede autobus!“ „Něco tam dělá s cedulí!“ „Běžte se honem někdo podívat! Já jsem zutej!“ Překřikovali jsme a to tedy donutilo Slima tam jít a o chvilku pozdějš na nás křičet: „Honem, jede to hned!“ Načež se autobus rozjel. Byli jsme zděšení! Naštěstí u nás zastavil a nechal se přesvědčit, že vezme Čendu i bez košíku. Slast. Jízda do kopce k Lipnici – nemusíme šlapat po rozpálené silnici, je ke třiceti stupňům ve druhé třetině dubna! Nádhera – jedeme! Autobus kroutí zatáčky až padáme po sedadlech a co na tom – jsme v Lipnici na náměstí! Hospoda! Vynikající – jak kulajda, tak guláš, malinová limonáda s ovocem – ledová a vynikající, pecíny a lahodné pivo. Nebylo to naší žízní a hladem a horkem – dali bychom jim jedničku kdykoli – spokojení a rozvalení na lavici. Mohla dorazit Čarodějka, ale zapomněla bágl ve Včelnici a volal Krtek, že dorazí – ať řekneme kam. 
Tak jsme to plánovali a šli pod hradem, po modré, mezi kvetoucími stromy, potom odbočka a ještě kousek po značce, než jsme sešli po cestě ke studánce. Hledali jsme místo na spaní, už to nevypadalo moc dobře, ale Kačka naštěstí nalezla místo, kde byla i voda a dalo se spát. Ohniště z velkých kamenů, ještě většími balvany jsme vyložili dno, spaní nahoře, mezi stromy u paseky, nádhera – vracím se s konývkou ke studánce, nabírám vodu; užívám si to – studánky jsou skvělé, mám je rád, tahle, i když není moc vody a sotva teče, je chladivá a hluboká.
Kapišto zírá na Tomášův vařič na ventilátor – i já zíral!
Sedíme u ohně, ani nejím, jenom si to v pololehu užívám. Slim hraje na kytaru, pozpěvujeme, hvězdy nad námi a jejich reprodukce v podobě jisker z ohně nás zasypává světýlky, všechno voní, jsme utahaní, opálení, Šíša má úžeh nebo co a Krtek nedorazí, nenastartoval auto a Čarodějka taky ne. 
Ještě pár písní a pak zase zbývám u posledních žhavých uhlíků s Kapištem a zpíváme ten náš mezi ostatními nepopulární song o šíleném hráči, než si jdeme lehnout, než zase pozoruju to nebe nad sebou, stromy, cítím sebe, nasáklého kouřem.
neděle
Je ráno a já zase bezvýsledně zkouším rozkřesat oheň – nejde mi udělat dobrý troud, tak ho nakonec udělám z papíru a rozkřešu, i když to prostě není ono – ale lepší než zapalovač, ale horší než sirky. Válíme se u ohně, vaříme, kolem proběhne maník připravující orientační závod na příští týden (to nás upokojilo), potom se sbalí Slim s Kačkou – musí na dřívější vlak. My balíme v poklidu, naházíme kameny do potoka, ohniště je prolité, uklizené, zakryté a můžeme vyrazit. Nastává diskuse, kudy jít, je to půl na půl, takže vyrážím a jdou za mnou, vedu skupinu neskutečným houstníkem a prodíračkou, než konečně dorazíme na lesní cestu (druhá část se tedy tomu houstníku zručně vyhnula), je teplo, bzučí hmyz, zejména basují čmeláci, sluncem zalitá cesta se kroutí vzhůru. 
Konečně jsme u prvního zatopeného lomu, musíme k němu sejít po skále. K vodě vedou schůdky, rád bych se vykoupal, jenže voda je kapku humusná, zkouším tam tedy Čenichovi hodit klacek. Kouká na to nedůvěřivě, „hele, ten tam nepůjde!“ volám na ostatní, ale má slova zanikla ve šplouchnutí, se kterým nebohý kokrital zmizel pod hladinou. Vynořil se, lapal po dechu, ale musím mu vyseknout poklonu, doplácal se k tomu klacku, vrazil si ho do tlamy a plaval ke schodu. Nepodařilo se mu vylézt, znovu zmizel pod hladinou. Když se vynořil, chytil jsem ho za obojek a vytáhl. Čekal jsem odměnu ve formě sprchy oklepáním, ale namířil si to k ostatní a poctil až je. 
strom ve vjezdu – je to běžné, tvrdil mi Ťava – fakt?!
Šli jsme k dalšímu lomu Hranice, byl tam těžší přístup, jenže bylo to hezčí místo; to ještě hezčí byl ten prostřední lom Pětka, jenže tam byli podivní lidé s auty, obešli jsme výsypku a nakoukli k poslednímu, Michalíčkovu lomu. 
Pod padlým kmenem jsme prošli až na modrou, leželi v mechu na soucestí, bylo teplo, vánek kýval čerstvě zelenými větvemi, obloha byla blankytná, vyžehleně modrá, to ležení s kamarády na vyhřátém mechu byl balzám pro naše nitra, nabíral jsem si ho očima, povídali jsme si o knihách, beze spěchu, souputníci společných cest. 
Museli jsme vyrazit, abychom stihli vlak, kolem hájovny na asfaltku, pak rozpálenou polní cestou ze Závidkovic do stínu zámeckého parku ve Světlé. Restaurace U Splavu nabízela pouze okýnko a zmrzlinu, tak jsme lízali, koukali z mostu dolů na velké ryby, mladé holky šly kolem s pruty (ta jedna měla růžové boty, růžovou tašku a také růžový rybářský prut s růžovým splávkem!) a hledali jsme hospodu s pitím. Nikde nic otevřeného. Ale dočkali jsme se. 
Na Zastávce jsme si spustili slunečník, popíjeli, čekali na vlak. Ten nás vysadil ve Vilémovicích. Jahoda nechtěla jít, ale my ostatní šli do Foglarovy Sluneční Zátoky, já v mysli s těmi popisy, zážitky, se vším, co tam ti chlapci prožívali, a hlavně s tím, jaké to tehdy bylo dobrodružství a vedli jsme na to téma diskusi. 
Můstek zpátky nás pohoupal, stoupali jsme údolím zpět do rozpálených Vilémovic. A jelikož si holky slíbily, že si pořídí hodně teplé spacáky do zimy, naplánovali jsme termín zimního vandru. Mně tedy zakázali naplánovat Ťavovi datum narozeninového vandru s tím, že bez oslavence by to nebyl narozeninový vandr. „Proč?“ ptal jsem se, „užili bysme si to i tak!“, dodal jsem, ale byl jsem umlčen. Trpně budu tedy vyčkávat na stanovení termínu.
Nejnovější komentáře