pátek 29.12.2017
Cesta vcelku v pohodě, je vlhko, ale nemrzne, takže odbočka v Brtníkách na Kopec, kolem hospody U Oty prudce doprava a vzhůru serpentýnou. Chalupu nakonec poznáváme, už se těšíme ke kamnům – celá ta místnost je najednou nějaká malá, i ta kamna, oproti našim vzpomínkám. Krtek s Katkou a dětma nedorazili – zdravotní problémy. Začínáme debužírovat, jídla máme víc než dokážeme sníst. Kytara, do toho praská v kamnech a v místnosti se otepluje.
sobota 30.12.2017
Malá story po ránu – vyšel jsem si s chalupy, za mnou psík – Čert, tak se dívám, jak čmuchá kolem stromů, obklopuje nás roztrhaná mlha. Vracím se, ale pes čmuchá dál a dál. „Hele, Ťavo, ten pes jako takhle sám čmuchá dál a dál – normálně zase přijde, ne?“ „Cože!?“ Ťava vyběhl ze dveří. „Takže asi ne,“ konstatoval jsem a šel za ním. Normálně běhá prý až do hospody, jenže dnes nedostal příležitost a zklamaně se musel vrátit. Vyrážíme na německou stranu skal – uděláme tam krátkou výpravu, než dorazí Krtek. Jedeme touhle kopcovitou krajinou přes Mikulášovice kde je Mikov i výroba stuh a prýmků. Sebnitz a Ottendorf a sjíždíme dolů ke Křinici. Jedeme podél proudu, všude jsou auta, ale my jedeme ještě dál a na malém parkovišti zastavujeme. Pokoušíme se přemluvit parkovací automat – nefunguje. Vyrážíme vzhůru – je to asfaltka, z lesního úbočí se postupně vylupují skály. Všude je zeleno, jen skály občas porůstají žluté mykotické plochy, končí asfalt, začíná blátíčko. Jdeme vzhůru, vlevo je kolmá skalní stěna, nahoře porostlá borovicemi, ale my kličkujeme dál, přes kameny až k rozcestí se žlutou. Stoupáme po schodech k výhledu. Potom nás čekají další schody, svačina a já vybíhám na ostroh, kde je průhled údolím na stolové hory i na skalní solitéry, ale i na pískovcovou stěnu. Erozí očištěné prastaré mořské dno – s úctou se dotýkám písku z praoceánu – slisovaného tlakem vod a prošlých tisíciletí. Doháním skupinku u malé německé kopie Pravčické brány, fascinuje mě, stejně jako fascinovala lidstvo i dříve, příroda se svými nahodilými kouzly. Jdeme po vrstevnici. Na rozcestí volíme dál žlutou, je to dál a o to horší cesta, o čemž nás informuje jednak rozcestník – Wildhölle, ale po prvních krocích i zplavená německá turistka s přítelem, německy i anglicky mi vysvětlují, že ta cesta není rozhodně vhodná pro malé dítě a psa – Ťavovic příslušenství. Jenomže Johanka i Čert jsou nezdolní a v přihnavší se chumelenici prostě nedbáme rad. Takže šplháme a držíme se přicementovaných kramlí na kluzkých skalách, spouštíme se po žebřících i po vymletých schodech. Není to snadné – spíš hodně obtížné, přesto zvládnutelné. A kluzké, a zasněžené a ovločkované. Pak už je to lepší, dlouhé schody jsou výstupem pod skálami, křížíme cestu a pak už je to jenom klasická cesta. právě tak akorát dlouhá a náročná výprava. Je zima, sníh ochladil vzduch, lezeme do auta a stěrače bojují s vánicí. V Sebnitzu na náměstí prodávají pivní speciály v litrových patentních lahvích – zastavujeme tam, stejně jako potom v nápojovém diskontu. Chumelenice pokryla cestu, jede se hůř, ale do chalupy dorazíme v pořádku. Krtek nedorazí. Topíme v kachlových kamnech, hraje se člověče nezlob se. A na kytaru. K tomu patří trocha toho obžerství, aby taky ne, pořád jsem se snažil čímkoli dochutit guláš. Venku přestalo sněžit, i tak byla pokrývka kolem deseti centimetrů. Ale oteplovalo se.
pravá ‚prdel‘ světa
neděle 31.12.2017
Nevstávali jsme moc brzy, venku pršelo, sníh odtával a plán na to, že bychom mohli jít do skal nevypadal reálně. Předpověď byla, že kolem desáté má přestat, ale nepřestalo. Tak jsme oblékli bundy proti dešti a vyrazili – nebylo na co čekat. Kapky se zmenšovaly, déšť se mírnil, čvachtali jsme polní a pak lesní cestou, sníh mizel. Šli jsme na rozhlednu z kopce. Upozornil jsem na tu chybu Ťavu, zamyslel se a vrhl se střemhlav do údolí, překonali jsme potok vylezli nahoru, chvíli šli po vrstevnici a pak si úprk dolů a nahoru zopakovali. Pak už to šlo víc do kopce, cestu lemovaly mechem porostlé stromy, prošli jsme kolem usedlosti, vystoupali pastvinou, protáhli se lesem a došli na rozhlednu Weifberg. Přestalo pršet, oblačnost se zvedla, pofukoval mírný vánek a němečtí turisté v přístřešku i u informační cedule, i na rozhledně, opulentně hodovali – zásoby a termosky si donesli. Výhled ze kymácející se dřevěné a kovové osmiboké rozhledny byl skvostný. daleká Milešovka, kousek Řůžák, Sedlo, Děčínské skály – do toho nízké zimní slunce. Stálo to za to. Pod rozhlednou jsme se rozhodli pro hospodu. Nejbližší byla tři a půl kilometru, ale s Johankou a Čertem to nebylo tak blízko, navíc opačným směrem než je chalupa. Dali jsme směr, přímo dolů, mimo cestu, zato skrz maliní, ale pak jsme střihli louku a spadli do údolíčka. Plazili jsme se k potoku, přes můstek a schůdky nahoru. Vyšli jsme na mýtinu s výhledem zpět na Weifberg. Podél lesa a potom do kopce přes potok a už jsme byli na zpevněné cestě, pak na asfaltce a došli jsme k hospodě. Byla uzavřená, ale vlezli jsme vchodem pro personál. Německý číšník nám sdělil, že je zavřeno, ale že jestli chceme, tak rychle dostaneme pití, žádné jídlo, že chystají silvestrovskou oslavu. Aspoň to. Moc jsme je nezajímali, takže jsme velkej kšeft neudělali, dostal jsem za eura české Svijany, ale na další nápoje, co chtěly holky nedošlo a i na placení jsme čekali dlouho. Mezitím zapadlo slunce, fotili jsme to z vyhlídky, začínalo se šeřit a tak jsme šli rychle lesem na Zlodějskou Stezku. Setmělo se, vylezl úplněk, blátili jsme se lesní cestou, s průzorem nad námi a po pravé ruce růžový zbytek nebe po západu slunce. Slezli jsme z cesty na polní mokrou pěšinu, táhli se pastvinami, přelézali ohradníky, vyhýbali se kravincům a hromadě hnoje. Konečně jsme slezli na polní cestu, obešli obrovskou louži výběžku stromů a došli do chalupy. Konečně teplo, sucho – kamna hořely, vařili jsme čočku a jedli pláty šunky z kýty. Kytara a pak prskavky a šampaňské o půlnoci, z dálky bouchání ohňostrojů, petard a světlic – tady to bylo jako zpoza zástěny. A je tu nový rok. Slavíme ho zde přesně po dvaceti létech.
všimněte si v ledu: zamrzlý ledňáček nebo embryo delfína
pondělí 1.1.2018
Snídaně, jenže krátká, stručná a vybíháme na kopec, na nejvyšší, plochý vrchol na pastvinách. Je zima, zebe, fouká vítr, jenže ten výhled stojí za to: Milešovka mezi stromy a obzoru, je vidět i Ronov a další kopce. Užíváme si ‚panorámata‘, čerstvý vítr je voňavý a občerstvující. Ještě něco málo pojíme v chalupě a pak nám zatlačí, abychom se dostali na cestu. Strom v úbočí serpentýny je nutné ohnout a projet – jsem špinavý, ale projedeme. Kolem Rálska a přes bývalý prostor se vracíme – užíváme si zeleň a kopce a potoky kolem nás.
Nejnovější komentáře