vandry

jestli kdy mělo něco uvnitř mého já své základy v prehistorii, v érách lovců, neandrtálců, nomádů a skautů, pak tyhle buňky, atomy a částečky dávného prachu těchto předků ve mně vyvolávají pocity a touhy nutící mě toulat se přírodou, ležet pod širákem a mít hvězdy nad hlavou, zírat do večerních plamenů ohně, brnkat na duté dřevo a být s lidmi podobných pocitů a vyznání…

myslím, že tohle je v každém z nás, hlouběji i více na povrchu – ale já to mám jakou svou potřebu, potřebu mnohem silnější, nežli jsou výdobytky civilizace a moderní doby…

maso opečené na ohni, voda z pramenů a potoků, čaj z bylin a utržené jablko nebo lesní jahody a borůvky, nejen tyhle chutě, ale hlavně vůně a pocity – čím dále od města, tím jsou čiřejší a intenzivnější…

osobně se nejvíce cítím člověkem, když jsem obklopený přírodou, kde znovu ožívají mé otupělé smysly, kde znovu vidím jinak, ostřeji a nově, a kdy ve mně rychleji pulsuje krev a srdce mocněji a silněji tluče…

a když se oprostím od tohohle všeho, tak ryzí humor, jadrná sranda, přátelství a vzájemnost, to je součástí přežívání tlupy v drsných podmínkách lesa, protože ne vždycky svítí a hřeje slunce, někdy leje, mrzne, sněží, na nohách, které ušly desítky kilometrů s báglem na zádech, jsou puchýře nalité krví,  když už se podaří rozdělat oheň, tak čmoudí a kouří přímo do obličeje, spacák je propálený a mokrý, a právě proto je legrace a souznění poslední nutností, která dává nejen přežít, ale si to i ještě užít…