Slovensko 5.-14.8.2016

pátek 5.8.2016

Na dálnici D1 hoří kamion. Kromě zdržení způsobených běžnými opravami nás potkalo ještě tohle. Ale aby to nevyznělo jako stěžování – Fredy nás varoval a tak jsme jeli přes Vlašim. Tam byla sice také zácpa – na 10 minut, ale naše milá navigace to vymyslela a vedla nás okresní a posléze polní cestou do statku. Něčího statku. Slepá cesta. Tak jsme se opět objevili ve Vlašimi, kde se mezitím zácpa prodloužila. Ale nevzdali jsme to a za odměnu nás čekala D1, na které nebylo živáčka, natož kamionu až do Brna. Což byla zkušenost, která měla svou hodnotu. Katka s Fredym nás pohostili pizzou a poklábosili jsme u sklenky.

sobota 6.8.2016

Vzbudil jsem se v půl sedmé a tak jsme naši okružní cestu po Brně začali už po čtvrt na osm. Brno je hezké město – prohlédli jsme si ho díky uzavírkám ze všech stran., než se nám podařilo najet na dálnici. V tuhle dobu se pohybovaly po městě pouze podivná individua a my. Cesty poměrně volné a v Choryni jsme byli kolem půl desáté a na vodě po desáté. Bečva byla nečekaná a nádherná. Celý popis je zde. Jen musím poznamenat – 90cm nadstav měl svou hodnotu! Užil jsem si to jako máloco. Sjetí těch téměř 30km za tři a půl hodiny hovoří o rychlosti toku a o tom, že s pouhým jediným jezem to bylo krásné. Jel jsem pro auto stopem a měl štěstí – dva skejťáci mě vzali, a zase jsem měl o čem si nimi povídat – díky Caseymu. Takže hluboká diskuse o deskách, skateparcích, botách a všem kolem tohoto sportu nám zpříjemnilo cestu. Ze Lhotky jsem šel necelé dva kilometry a měl možnost ochutnat místní špendlíky – a byly dobré. Zpět v Lipníku a jdeme se najíst do místního minipivovaru. Pivo i svíčková dobré – ale topinka s masovou směsí nějak nebyla úplně ono, ač byla skvělá, ale cítili jsme ji až do noci. Přejezd hranic v pohodě a před půl osmou se stavujeme v Ružomberoku u Adama, necháváme u něj plachty a věci. Tatry jsou obestřeny podivně fialovou barvou mraků – občas vykoukne Kriváň; když projedeme Kežmarok, tak vidíme i Lomnický štít, jenomže všude ten hořce šedivý lem a okruží mraků. Po deváté jsme v kempu Pod Tremi Korunami a za čtvrt hodiny máme postaveno a vybaleno. Obloha je náhle čirá a hvězdnatá.

neděle 7.8.2016

V poklidu jdeme směrem Tri Koruny. Z kempu se jde vždy směrem od Trí Korun, asi kilometr – a trochu to zavání masochismem. Nicméně mnohem víc zavání masochismem, když člověk stoupá v davech lidí, v zástupech připomínajících zlatou horečku na Klondiku a přechod přes Chillkootský průsmyk. Rozdíl byl pouze v tom, že bylo horko. Vedro. Plahočící se zástupy. Žlutá značka a výstup do sedla. Proč to ty lidi dělají? A proč to děláme my? No jo, děláme. U kovových schodů a podest je budka, kde se platí vstupné a asi stovka nebo víc čekajících a narvané podesty. Vzdáváme to. Jdeme zpět po zelené a naštěstí nalézám hřib kovář a tak nasbíráme na smaženici a polévku. Aspoň něco. Ovšem koupit snadno se dá jen kmín – vajíčka až v druhém obchodě a co se týká cibule a česneku – musíme zpět přes most do Polska a „plotíme zlotem“! V pozdním odpoledni překračujeme hranice, abychom se vykoupali v jezeře na polské straně. Nacházíme cíp zátoky a voda je osvěžující a chladná, a bohužel nejsme jediní – naše nahá těla s omluvami sledují němečtí turisté – také se chtějí osvěžit. Přepouštíme jim strmý břeh. No a podle hesla „když musíš, tak musíš!“ vyrážím v podvečer znovu na Tri Koruny. Nepotkám téměř nikoho a těch pět kilometrů stoupání zvládám asi za hodinu; slunce se sklání na opačné straně kopce – jdu po zelené. Ochlazuje se. Supím do svahu, je to strmé a ostré stoupání. Ale stojí to za to. Jsem úplně sám na vyhlídce. Na západě se odráží v jezerech slunce, na východě kreslí kopcům stíny a pode mnou je Červený Kláštor a krajinu klikatě svými meandry rozděluje Dunajec. Na jihozápadě mají z obláčků čepici Vysoké Tatry, krajina je plastická, dynamická a vítr mi suší pot a ochlazuje horkost výstupu. Stojím sám, nahoře, osamělý, na nejvyšší Koruně a přivírám oči blažeností i před ostrým a nízkým sluncem. Stálo mi to za to. Zpátky se vracím po žluté a oproti dopolednímu výstupu jdu naprosto sám, osamocený poutník na sklonku dne. Téměř jedenáct kilometrů – ale proč to nedat dvakrát za den?

pondělí 8.8.2016

Loď nafukujeme na polských hranicích. Odvážím auto a běžím zpět – bohužel stopování je neúspěšné a tak jsem prakticky uběhl těch sedm a půl kilometru – ale co, aspoň nějaký trénink. Cestou vidím noblesní, majestátní let čápa (zde bociana) a také dva orly (buď orel říční, nebo orlovec, ale já bych vsadil spíš na to první). Přeneseme loď přes vypůjčené kanoe a hned si nás bere proud. Proti Bečvě je to samozřejmě pohoda, ale voda jede rychle. Užíváme si to. Nebe naprosto modré, horko, lístek se nehne. Občas pltě. První zastávka pod Majere, a pak dál na Červený Kláštor. Nabírá si nás proud pod Tremi Korunami a další peřeje jsou tu. Řeka meandruje mezi skalami, jsou to vysoké vápencové věže, ale je tu plno lodí – s Bečvou se to nedá srovnat – tam jsme byli sami a tady je hustý provoz. Popsáno tady. Řeka je podobná – má spád a peřeje a okolo krásná příroda – můžu si přát víc? Zakláním hlavu, abych viděl vrcholky skal a modrou oblohu lemovanou zeleným stromovím. Pro tohle jsem se narodil. Občasná peřej nás skrápí – vlny se táhnou a šplíchají do lodě. V dnešním horku to ale vůbec nevadí. Přistáváme. Mám zakázáno pádlem ulovit lososa, nebo co je to za pstruhovitou rybu, každopádně si doufejme život, zachráněný, užije. Pěšky je to asi hodina a půl, něco mezi sedmi a devíti kilometry zpět. Docela slušný pochod – zejména, když jsem předtím uběhl sedm a půl. Jedeme pro loď, Pieniny jsou nádherné – louky a kopce a skály. Remízky, louky kosené i spásané. Sedlo s vyhlídkou. Koník, co táhne velký žebřiňák naložený senem. Život se vrátil o padesát, sedmdesát let zpátky. Bereme loď a jedeme do Staré Ľubovni. Nákup a v Kolibě vynikající kapustnicová polévka, boršč a ochutnávka strapaček, halušek, pirogů a bryndzové placky. Večer je chladný a já jsme rozpálený od palčivého celodenního slunka.

úterý 9.8.2016

Včerejší studenou večerní sprchu a opětovnou tvrdou noc – samonafukovací karimatka se změnila v samovyfukovací – přivítalo modré slunečné ráno. Vyjeli jsme do sedla nad Lesnicu. Jdeme loukou a za chvíli nás bučením vítá kráva s řetězem kolem rohů – leží a přežvykuje a na nějaké rušení od té činnosti se může – no ostatně nám to předvedla. Asi čtyři kilometry do sedla Plašné, nějaké obírání maliní – a pak na vrchol, který není značený – je zde pouze podivné posezení se stříškou, která při dešti s větrem neochrání (když si stoupnete na ten trámek) víc než od ramen nahoru. No, to se někdo vyznamenal. Ještě se podívám jak přes hřeben, tak i dolů, ale nic zajímavého – opírám se o trámek a pozoruji Vysoké Tatry a jejich korunu z mraků – přitahují je jako papeže svatozář. Daleko zajímavější je tenhle palouček se spoustou barevných bylin a travin – čmeláků a včel. Zavírám oči a poslouchám ticho – není to ticho – jenom bzukot hmyzu a horko v týle – něco, co se nedá pustit v televizi ani ve sluchátkách – je to zvuk lesa, vysoko v horách. Jdeme zpět – vylézáme na skálu – je to jenom krátké horolezení, ale s pocitem výstupu a s výhledem mezi špičkami stromů – a posezením na mechem porostlé skále. Vracíme se zpět. Světlezelené kapradí, zprohýbané kmeny listnatých stromů nás vyprovodí z lesa na louku. Nádhernou, horskou letní louku. Voňavá mateřídouška, žluté květy třezalky, objemné květy bodláků, trčící vyschlé a vyrezlé stvoly travin, občas čekanka a nebo jitrocel a mochna husí. K tomu zpěv kobylek, sarančat a cvrčků, polétání včel, čmeláků a modrásků a větších motýlů – baboček. A horkost téhle letní louky, lemované oblými kopci okolo, sem tam skály a občasné cinknutí zvonců ovčích stád. Snažím se to uchovat si to v sobě do zimních měsíců – vůni, zvuky, horkost slunce a oblé odstíny luk a kopců. Mám štěstí, že jsem to mohl vidět, s modrou oblohou a s měkkými doteky kroků. Kráva už tam není – je v salaši a kojí tele. Vracíme se, balíme a jedeme na Liptovskou Maru. Postavit stan a zabydlet se a dát kafe s Honzou je rychlovka sama. Vítr pofukuje, na vodě jsou Opťáci. Jedem se do Mikuláše najíst. Potom sedíme nad vodou, slunce se sune ke kopcům, kolem se honí bouřkové mraky, vítr se točí a je stále vlahý. „Rybák,“ ukazuju na štíhlou letící siluetu nad vodou. „Ryba je ve vodě, ta nelítá!“ „Tohle je pták, ty trubko!“ „Pták není ryba!“ Marná diskuse. Racek se snese k vodě, uloví rybu a ostatní rackové se k němu slétají, aby ho obrali. Obloukem se jim vyhne rybák. „Teď je ve vzduchu ryba i rybák!“ Ladné křivky bílých křídel se přesunou. Šero se sneslo nad hladinu. Kytara do noci, melodie spolu s měsícem na vlnách a vůni vody, která zvučí rytmem vln dopadajících na břeh. Mraky se rozplynuly a na obloze souhvězdí Severní Koruny, Pastýře s Aledebaranem a poněkud vlevo Altair v souhvězdí Orla.

středa 10.8.2016

Voda je teplá pro ranní plavání, ale nebe je šedé, podmračené. Na Oravici je to 40km a už v půlce začíná pršet a teplota stále klesá – kam se podělo včerejších 28°C? Teď je sotva 11°C. Jediné parkovací místo je v obrovské kaluži. Vyrážíme za mrholení směrem vzhůru. Zvlhlá horská louka nepřipomíná včerejší rozpálené bylinné vůně – jenom se houpe pod botami. „Jsme v mraku, to by mělo být dobrý – v mraku neprší – jenom pod mrakem!“ Hmm. Docela jsem se spletl – začalo pršet houšť a houšť. Procházíme lesem a pak rozbrázděnou lesní cestou strmě vzhůru, pak se prosmýkneme paloučky a za stále většího deště jdeme další loukou. Mlžný opar. Tady by se mohl ukázat medvěd! Myslím si to, radši ale nic neříkám. Na další louce odbočujeme opět lesní pěšinou mezi stromy – je tam laň nebo jelen a je to velké. „Hlavně, že to není medvěd!“ „Už na něj myslím odzdola, ale doufal jsem, že si na něj nevzpomeneš!“ Docházíme na Maguru. Hledat houby je zbytečné – byly by rozmáčené po pár metrech chůze. Zato je hledá jediný člověk – nějaký blázen co sem dojel na čtyřkolce odkudsi, a bohužel má dost nepříjemného psa. Prohlídneme vrchol – prakticky tam nic není a prší víc a víc. Cesta se proměnila v potůček. Jen pes toho mladíka na nás stále doráží a vždy se odněkud přiblíží – a je to fakt nepříjemné – zvíře je to dost velký. Sestupujeme kluzkou cestou – potůček na ní vytvořil jezíky a rozlévá se po celé šíři. Vracíme se na louku, je podmáčená a mlžná, šedá. Náhle zahřmí – zřejmě někde nahoře na Maguře, odkud jdeme. Takže kopírujeme kraj louky a posléze i té další; je přeci jenom lepší nedávat se za terč bloudícímu blesku. Vracíme se do lesa. Tam, kde ještě při výstupu byla cesta je nyní bahniště. Boty jsou prosáklé, větve stromů kloužou stejně jako opršelé kameny. Promočené prsty jsou ztuhlé; je chladno, mokro a zima. Kloužeme lesní cestou, kudy jsou stahovány klády, prudce dolů – co krok, to nejistota, zda po zablácených kamenech neuklouzneme do potoka, který tudy nově protéká. Naštěstí značka odbočuje do lesa; částečně tam odbočil i potok. Čvachtanice. Doháníme člověka modré pláštěnce – jde ze Suchého Vrchu – podle názvu se domníváme, že tam měl raději zůstat a ne se trápit v sandálech na téhle stezce plné vody. Popovídáme si o medvědech a o hromech a blescích. To jediné zahřmění stačilo, stejně jako historka o zdejším medvědem pokousaném obyvateli. Mokré kopřivy mne šlehají do holení. Docházíme na poslední louku a z ní už pak vede cesta na Oravici – teče po ní tolik vody, že by se to snad dalo sjet na kánoi. Prsty neposlouchají, když se jdeme ohřát do termálního koupaliště – teprve po delší době rozmrzáme a je zapotřebí několika hodin, abychom se prohřáli. Prší až do noci, stan vydržel, akorát se přední stěna v nárazech větru vytrhla – kolíky vyklouzly z mokré hlíny. Když přestane, je temně mračná noc s hrozivými oblaky nad konečně ztichlou Liptovskou Marou.

čtvrtek 11.8.2016

Noc je větrná a chladná. Ráno je stejné, ale neprší. Vítr v nárazech žene vlny proti kamennému břehu a občas se dělají hřebínky na vlnách. Jedeme na Bobrovec a odtud vzhůru po modré značce. Nejprve pozvolné stoupání, ale pak to začíná! Z osmi set metrů budeme stoupat o dalších víc než osm set metrů. Po dešti je vlhký vzduch a dusno. Nevím jak se obléci – na triko je zima, v ostatním ze mě crčí pot. Vylezeme na cestu a po ní se jde lépe. První výhled – na Liptovský Mikuláš. Pak ještě i na Maru. Rozcestí pod Babkami. Tady to teprve začíná. Pak strmě vzhůru. Ve třetině stoupání je studánka. Jen pro to, abych se nadechl a dál – stoupání ostřejší, kluzké a potné. Nakonec vylezeme na Babky. Mezitím se konečně dostaneme do mraku, takže výhled zmizí. Miniaturní krůpěje z mlhy mraku. Jdeme po hřebeni. Průrva – sedlo, skrze ně vane mrak. Pak se v mlze ozve zvonek – stádo ovcí. Bača a jeho psi, kteří skvěle poslouchají, drží ovce pohromadě a spěchají mlhou dolů. A to stádo, jak je to správně, má svou černou ovci. Dostáváme se na vrchol nějakého kopce, ale dole pod námi je nějaká boudy, ačkoli by být neměla. Nerozumím tomu. Koukáme na mapu v mobilu i na obrázku, ale není to jasné. Beru svou GPS, ale vede nás také nějak podivně – ale pak je to náhle pochopitelné – přelezli jsme hřeben a dostali se na značku mnohem jednodušeji; nečekanou zkratkou. Tak to oslavíme borovičkou a jdeme zpět. Strmý sestup. Další odbočka od původní cesty a můžeme houbařit. Během dvaceti minut máme dost na polévku, smaženici a omeletu. A ještě něco navíc. Jedeme na oběd – halušky v Jasné. Když se vrátíme do jachťáku, tak je tam Honza i omladina, ale trénink, kromě nějakých mlaďasů zrušili. Pozoruji větrem rozbrázděnou hladinu a sleduju, co dělají na lodi. Svrbí mne ruce a cítím vítr ve tváři. Krátce plavu, ale od západu se blíží bouře, vsadil bych se, že nás mine – a také bych sázku vyhrál. Nebe vytváří kulisy z barev a měnících se odstínů – mraků i jezera – je to něco tak překrásného – nemůžu se odtrhnout. Naštěstí je tu houbová kulajda, abych nepropadlo do sentimentální romantiky. Stále fouká, ale obloha je červeno tmavě modrá. Něco krásného. Ale je stále zima.

pátek 12.8.2016

Je st stále chladné ráno. Mara je hladká, ale pak se objevují vlnky, a na těch vlnkách se dělají jemné vrásky. Jedeme na Pribylinu. Tu Foglarovu Zelenou Říčku miluju. Bohužel navigace mi není moc platná, jdu podle ní, ale tábořiště má být kdesi skoro půl kilometru za řekou – což asi nebylo. Tak to prozkoumávám – chodím tím neprostupným terénem mokřadů a popadaných stromů a větví a býlí, až nakonec nacházím místo, kde jsem byl už vloni, a kde by to snad mohlo být. Jistý si ale samozřejmě nejsem. A snad proto je to tak hezké, tím tajemstvím a tím, že se sem budu vracet. Jako bych tu s Foglarem chodil, jako bychom to vnímali stejně. Louky kolem voní, letní kytičky kvetou. Řeka zpívá, je prudká, zelenavě bílá a mladá, divoká – jako chlapectví. V kempu v Ráčkové se najíme a zpět na Maru. Na vodu vyplouvají Vaurieny a mě svrbí ruce, když je vidím v obratech a ve větru. Kdo nezažil ten pocit, nepochopí, co je to pro člověka donuceného k suchozemství vidět lodě na vodě a neplout. Cítím otěže plachet v rukách a náklony vždy, když se k nim přiblíží poryv. Už abych zítra usedl do lodě. Prohlížíme ji a vyléváme – ale nemáme plachty, abychom vypluli už dnes. Pak se, když se šero snáší, nastěhují do chatky poblíž mladíci kvůli loučení se svobodou. Je po klidu. Ve tmě nalézám kluky, kteří dorazili a staví stan. Bavíme se historkami, je noc a tma, a kolem jde Maroš s kamarádem – dost opilí – a Marošovi se nepodaří obejít plot a s velmi hezky předvedeným dvojitým výkrutem i s baterkou padá několik metrů dolů do přístaviště. Rozlehne se žblunknutí, baterka zhasíná a víme, že to nebude tak snadné. Ale dáváme mu šanci. Když se nemůže vydrápat, jdu dolů na molo s Karlem a taháme ho ven. Nemůže po řetězu vyšplhat, ale já ho nakonec udržím a s další pomocnou rukou vytáhnu nahoru. Baterku utopil, motá se, je zmrzlý a odchází. Chvíli se tím bavíme – je to jednoznačně zážitek dne, ale pak nocí, kdy padají hvězdy, Perseidy, jdu spát a tichá Mara odráží světlo hvězd.

sobota 13.8.2016

Ráno je zima a nefouká. Adam nám dává instrukce k lodi a tak ji tak nějak rozumně nastrojíme. Dáváme nějaké to pivko, ale po nástupu, který je v jedenáct, se uklidíme do zázemí a dál popíjíme. Je tu pěkná účast – jedenáct Vaurienů. Kolem poledne se jde na vodu. Vypadá to, že nefouká, ale nějak odrazíme. Zajímavé je, že ať dělám, co dělám, loď splouvá. Nakonec si nějak uvědomí, že je loď a pohne se kupředu. A kupodivu jede. Start. Docela nám vyjde, jedu levé křídlo, jak jsem chtěl a dostávám se docela dobře na bílou, otáčím pod Lubošem. Loď je zmatená, neví, co se od ní čeká, a tak začíná opět splouvat. Tak se otočím a znovu najíždím. Loď je zmatená a tak otře bójku (jsem rád, že ji vůbec nepodplula), takže točím třistašedesát. A pak spinakr a to už se loďka chytá a smažíme to dolů, ač někde na konci startovního pole jedenácti lodí. Stoupačka nám vyjde a tak točíme docela v pohodě a na zaďák se dostanu do vnitřní a přes všechny ty peripetie jsme nakonec čtvrtí, což je skvělé na tak pokaženou první stoupačku. Chystáme se na další start a zjišťujeme, že se spinakrový výtah zasekl. Děláme, co můžeme, ale je to marné – nefunguje. Tak pojdeme bez spinakru. Dobrý start, ale co naplat, nakonec je to páté místo – přeci jenom, spinakr chybí. Vítr sílí. Další rozjížďky máme skvělé starty a stoupačky. Na bočáky ztrácíme výrazně – na zaďáky už tolik ne. Takže máme, když jedeme zpět na břeh, tři čtyřky, pětku a dokonce trojku – a to bez podpory spinakru – ačkoli některé lodě jezdily se spinakrem ve skluzu. Naprostá spokojenost. Na břehu opravím loď – výtah spinakru a nakonec si i zapíšu všechny nastavení trimu. Ve výsledcích se tři lodě dělíme o třetí až páté místo. Večeře a pak i grilování u Adama – je to pohoda a jsem spokojený. Krásný větrný den. Skvělé závodění – a to předpověď ukazovala, že nebude foukat.

neděle 14.8.2016

Hladina je lesklá. Takže lodě připravené, ale vítr žádný. Až před polednem jdeme na vodu. Moc to nejezdí a ztrácíme. Starty máme poměrně povedené, ale ve slabém větru to moc nestoupá. Opravený výtah spinakru sice umožňuje ho při značném úsilí vytáhnout, ale optimální to není a v poslední rozjížďce dokonce utrhnu očko, jak to rvu. Už při první rozjížďce se nám Honza utrhnul a když to zopakoval i v těch dalších, bylo rozhodnuto. A to jsem ho sportovně nevytlačil před čáru. Ale stejně sportovně nás nechali udělat bílou kluci, kdy jsem se tam prosmýkl za Opťáky. Celkově ten objezd bílé mi hezky vycházel. Poslední rozjížďka už byla vysloveně o trpění ve slabém vánku. Ale bylo slunečno a teplo, tak to stálo za to. Nakonec škrtáme šestku a pětku, takže jsme celkově pátí. Prakticky jsme zachovali pořadí. Balíme Adamovi loď, pak stan a ve čtyři jedeme zpět, abychom byli po půlnoci doma.