6.280 km
18.-29.4.2019
čtvrtek 18.4.2019
Dálnice překvapivě průjezdná až před Brno, kde jsem pochopil, že brněnští nemají jiné přání než to, aby všichni co projíždí si jejich město užili, a to co nejpomaleji, nejlépe krokem a tak, aby si přitom i velice často zastavili, aby jim neutekla jediná drobnost. A tak to pokračovalo až za Hustopeče. Plynulá jízda Slovenskem a Bratislavou byla vystřídána noční jízdou Maďarskem a jejich specialitou – jízdou po dálnici. Nejen, že byly dálnice plné hustým provozem až do pozdních popůlnočních hodin, ale uchvátil mě jejich jízdní styl, který je obdivuhodný. Pravý jízdní pruh nikdo normální nepoužívá. Všichni jedou v tom levém a hrají hru na to, kdo nečekaně zabrzdí a způsobí co nejdelší zácpu na co nejdelší dobu. A v tom jsou skvělí. V mezidobí se hraje o to, kdo dokáže pravým pruhem podjet nejvíce aut a udělat co nejšikovnější myšku. Hustota provozu je obdivuhodná, takže jsem přišel na několik teorií, jak je to možné. Tou první je, že nejsou zvyklí jako my, chodit včas do hospody na pivo a tak místo toho jezdí po dálnici. Druhá, i když antigonní teorie je, že naopak se opijí už odpoledne a z opilosti se snaží vyjezdit – alkohol podporuje tu hru na prudké brzdy a myšky. Je také možné, že se nákupem ojetin řeší otázky bydlení a nedostatek parkovacích míst pak tím, že celé rodiny jezdí napříč zemí až do chvíle, kdy je čas jít do práce. Ale možná, že jenom nic nedávali v televizi. Před Szegedem jsme sjeli z dálnice a přes Kistelik jsme přejeli k lesíku a za nádherné předúplňkové jasné noci jsme zastavili uprostřed lesa. 
pátek 19.4.2018
Ráno v lese, káva, ptáci, chléb, až by se to zdálo romantické – a do toho začal vyřvávat amplion něco šíleným maďarským kulometným jazykem. Abychom si to neužili.
Když projeli kolem čtyři cyklisté a každý z nich měl na řídítkách více než metrovou sekeru, raději jsme zabalili. Hraniční přechod, to byla hodinová fronta a přehlídka nejluxusnějších vozů – zřejmě tu má EU sraz – Němci, Holanďané, Francouzi a dokonce nemálo Švédů. A my. Vcelku by se dalo říct, že by to byla trpěná nuda, nebýt jedné německé zrzky z tranzitu Mercedes, která začala troubit – troubila šíleně a nakonec se vyřítila z auta a předvedla moc hezký hysterák: běhala od auta k autu, na všechny řvala, a já čekal, kdy jí začne stříkat pěna z pusy, protože se jí všichni smáli a to jí dráždilo k dalším emocím. Mrzelo mě, že jsme ji museli předjet a nechat si další pokračování toho čísla ujít – ještě dlouho se z námi ozýval její zběsilý klakson. Před hranicemi žebralo několik migrantů z tábora utečenců – mám v tomhle směru rozporuplné pocity. Srbsko a volná dálnice. Celá ta země byla podivně placatá (ačkoli kam se to hrabe na Maďarsko), jen kolem Bělehradu bylo zvlněné – a pak až když jsme se blížili k Makedonii se to začalo opět zvedat. Bylo velmi podivné, jak říčka Jižní Morava tekla proti nám, ačkoli jsme jeli z kopce – ale tohle se u této země snad i dalo čekat. A zase kolona. Hranice. Tahle krajina byla jiná – kopce, zvlněná země, v dálce hory. Slunce je vykreslovalo do krásných křivek, oblé kopečky připomínaly dívčí ňadra, některé tedy spíš i vyspělé a obdařené ženy a vrcholy v dály měly sněžné podprsenky. Dálnice byla vlastně taková okreska a platilo se euro padesát snad na každých pár kilometrech. Jenže to nic neměnilo na tom, jak je to krásná a neobydlená část Evropy, srovnatelná s kopcovitými oblastmi na Yukonu, nebo neobydlenými pustinami Austrálie. 
Pak se dálnice začala svažovat dolů, a přišla hranice a Řecko. Konečně. Do Soluně to bylo kolem sedmdesáti kilometrů, jenže vlastně už po třiceti to byly vesnice a městyse předměstí. Slunce zapadalo. U centra jsme zaparkovali na jedné z hlavních ulic. Došli jsme konečně k moři. Vlny. Vůně. 
Nábřeží a lidé, mladí lidé, užívající si mládí, svobodu, volnost a tak spjatí s tímhle místem a městem. Kebab s červeným vínem a pozorování města a jeho života nad vlnami moře, celá ta atmosféra – a já to hltal – ne to jídlo, ale pocity, vůně, prošlé dny. Dívky se vlnily v bocích a mladíci byli mužní a já, upatlaný od kebabu, měl v očích tohle město, ta světla, vůně, okamžiky, minulost. 
Jízda dál – jasně, to je jen pro otrlé řidiče – tolik kolon, samé troubení, kličky a myšky. A támhle si veze kluk na motorce na zádech pračku! (Nebo co to bylo v té bedně!) Jen ještě asi třicet kilometrů. Je to náročná jízda, ale konečně Souroti. Jízda vzhůru – mám plán, kde spát. No, měl to být les, ale je to olivový háj, sad, ale je to pěkné místo. Jasné nebe. Konečně spánek, krásný a hluboký. Ale neusínám hned. Cítím tuto krajinu. Cítím své srdce.
sobota 20.042019
Je ráno a mě se nechce vstávat, několikrát usínám. Ale pak připravím stolek, kávu, a po snídani brnknu pár písní na kytaru. 
A zpět. Soluň je přívětivá, nacházím místo na parkování. A Bílá věž. Nic není tak těžkého, jako mé pocity. Jako by se mi podlomila kolena. Vjemy. Tíha. Já vím. Bílá barva věže zakrývá rudou krev. Tolik vojáků. Tolik mrtvých. Popravených. A já k tomu vnímám ženy. Milované. Znásilněné. Ale hlavně milující, oddané – ale také ženské, chtivé, poddané, plné rozkoše a vášní. Až je mi z těch pocitů strašně bolavo a silno – je to prostě úděl žen, úděl mužů – a všichni genderoví sluníčkáři mi můžou vlézt na záda – je to svět, život a pravda, kterou tenhle svět nese na svých zádech a já ho vnímám a žiju! A tak se dívám z věže a jsem to jenom já, kdo to cítí. Uniformy. Boj. Muže. Ženy. Temné mraky nad městem. Moře. Je možné, že to cítím a vnímám jen já? Tak proto z nás černoši vymámí pár eur za náramky. Barvy. Zvuky. Obchod. Smích. Jsem snad jediný, kdo to chápe? A komu je tak těžce? 
Pár ulic, obchod a pak sedím na nábřeží, v mezideští – teplé mramorové dlaždice. Červené víno. Těžké tmavé mraky a déšť. Jsem snad jediný, kdo to vidí a chápe? A také tu tíhu života, kdy se každý den místní bojí, že někdo po moři připluje a dokonale změní jejich život? Je mi těžko a hořko. 
Vracíme se. Jedeme nahoru městem. Žaláře a kobky. Vězení. Je to umírání? A co jsme my? Těžké cely jsou naše životy od pradávna. A zase – jsem tak sám v těch pocitech. Ve slunečním městě – Neználek, jsem tak sám. A jsou tu otisky pár desetiletí – jenže, co já zmůžu. Chci pryč. Ještě pár chvil, pár ulic – a konečně je tohle město za mnou. I když – není nepříjemné – jen stroze pravdivé. A dolů. Na Angelchori. Ten výběžek pod Soluní. Musím jíst a spát a do toho kapky deště – stejné jako na nábřeží Soluně. 
A zase dolů. Do parku pod Epanomi. Spousta psů. A několik kilometrů k písečné výspě. Je to nádhera. Podvečer, slunce, moře. 
Víno a všechny ty pocity, co má člověk, když ho dostihne historie. A zase dál, na jih, dolů. Kolem moře, vesničkami, až na ten první prst ze tří poloostrovů. 
A sjíždím z dálnice, abych si prohlédl jak se zde žije, samé pinie a pak kostel, a potom Kassandrie. Kupujeme víno a pivo a zase dál, dolů – na Siviri, jenže tam se nedá spát, hledáme místo – až konečně pod Skala Fourkas na plážičce. 
hlava draka na nebi jako zlé znamení
Víno, pivo, polévka a strašná zima – je méně než 8°C a vlny se přelévají na písku zleva doprava. Nad námi Orion – tak jako na Pittwaters. A já poslouchám vlny, ten nekonečný metronom – a co jsem já, než jen zrnko písku téhle pláže na Zemi, vůči vesmíru, vůči všemu.
neděle 21.4.2019
Ráno je čerstvé, sleduji hebké moře přede mnou a také procházejícího se dědu. To mi brání se vykoupat, protože si nechci brát plavky, ale on tam šmíruje, a dokonce nám zamává, ale pak mu přijde kamarád a otočí staleté šlapadlo a ten kamarád se pokusí spáchat sebevraždu tím, že na něm opravdu vypluje a to se zájmem sleduji, ačkoli doufám, že ho nebudu muset zachraňovat – je jasné, že pro tohle by byl děda na břehu nepoužitelný (a kdoví, zda vůbec umí plavat). 
Ale človíček zdatně dopluje k bójce a navine rybářskou síť – úlovek nebyl valný – nechytil nic. Konečně pochopili, že z toho dnes nic nebude a odchází a já se konečně ponořím a moře je fakt hodně studené (a když to řeknu já, tak je jasné, že je), ale musím si umýt i hlavu. A je mi svěže a jedeme dolů, poloostrovem. 
Na úplně nejjižnějším místě, kam se dá autem dostat, je krásný kostelíček – je to větší kaplička, všude rostou pestrobarevné květiny, je tam romantická lavička a moře – to je průhledný samet, je to pastva pro oči, je to něco, co do člověka vstoupí – ty barvy, květiny, ta víra v kostelíčku i s tou paní, co hřebenem sčesává heřmánek – a všude vůně a hravé vlnky a jemné tóny odstínů mořských řas, ježovek a kamenů. Jen se dívám a snažím se to uchovat v sobě – protože tu harmonickou souhru nezachytí žádná fotografie. A jedeme po východním pobřeží, vesničky ožívají, láká to k zastavení, jenže nás toho dnes čeká víc – a já mám vybrané místo kam chci. 
Metamorphosi – to je metamorfóza, je to proměna, je to malá zapadlá vesnička v zálivu mezi západními prsty Chalkidi – nic, o čem byste psali domů – radši. Jedna ulice, krámky, molo a plážička. 
Něco opravdového, ale kdo by to zažil, tak by to byla jen blednoucí vzpomínka. Jen vůně, hlomoz, místní lidé, nárazy vln do pláže a nyní – ospalé, neznámé a nudné seskupení domků a lidí. U Vasilise mají skvělé víno, musaku a salát – a je to krásné, takhle lokální pohostinnost mimo sezónu – dostáváme navíc domácí dort. A vidím lidi. Vidím všechno mimosezónní, ale chtěl bych se dostat o tolik let zpátky, abych viděl víc. A nezbývá mi nic víc, než se jen nadechnout vůně pinií a v tom prvním, úplně prvním domku, kde prodávají olivový olej, si kupuji grapu s anýzem, pro tu chuť, pro tohle místo, pro poezii, kterou jsem nikdy nenapsal a nenapíšu. A pro úsměv nad tímhle městečkem, zapomenutým a možná nezapomenutelným. V Nikiti navštívíme Lidl a kupujeme další víno a pár drobných věcí a ta křehká prodavačka má ve vlasech pruh šedin, je mladá a je tak milá. 
Neos Marmaras – je tichý až bych řekl rybářsky přístav, připravující se na sezónu, na turisty, spousta italských obchůdků, vůně ryb a zakroucených uliček do kopce a z kopce. Dívám se pivem v plechovce na tohle městečko – pár měsíců v roce žije a pak se do sebe uzavře jako škeble ve své ulitě. A jedeme na jih. 
Až kam do jde, kde svírá záliv ještě jedno jezírko, pak polní cestou, samý kámen, samý výmol, a pak už jen pěšky, mezi stádem koz, vůněmi luk a stromků a květů, provázení zvoněním stovek rohatých mečících společnic – ale jdeme dál, až na ostroh. 
Moře. Dálka. Jen přivírám oči – cítím svistot větru v plachtách válečníků ženoucích se mořem až k Soluni, dychtících po slávě, po krvi, po ženách, po bohatství. Vidím je z tohoto ostrohu, a nahoru už nevede žádná cesta, není tu oponentura k té kráse kromě mých podrápaných lýtek. Sedím pod tím ostrohem na louce, piju červené víno, závidím pasákovi koz to, že možná ani nezná internet, FB, wifi – jen se opírá o hůl a je tichý, usmívá se a jen občas hvízdne na poslušné psy. Uměl bych to? Hmmm. A kozy jsou v ohradě, několik lidiček vždy jednu podojí a z namačkaného stáda sáhnou pro další a tu podojenou pustí na pastviny. Denně. Ráno. Večer. 
Spousta kozího mléka, kozí vůně, mečení a života, který je svou prací vykoupením, a nebo je tak moc svobodný, že je slovo svoboda zbytečné vůbec znát. 
Silnice se kroutí vzhůru mezi strmými kopci, přejíždíme hřebínky a pak, pak uvidíme ten třetí prst Chalkidiky a je to bezeslovné ohromení – konečně – konečně vidím horu Athos! 
Majestátní štít přes desítky kilometrů vod se tyčí se zasněženým vrcholem proti nám. Je to něco, co jsem sice tak nějak očekával a přesto mi to vyrazilo dech. Div světa. Krása. Nemohl jsem z té hory na konci poloostrova spustit oči. 
A jeli jsme dál a stále tu horu pozorovali. Měl jsem vymyšlené spaní podle mapy na malé zapomenuté plážičce – auto strmělo z kopce, jako když bychom sjížděli sjezdovku – no a na konci už byly dva francouzské karavany. 
Bohužel. Jejich pes si mne okamžitě přivlastnil a musel jsem mu házet klacek – a byli to hipízáci, punk is not dead, a ty holky byly milé – jenže, přijely další tři karavany – dredaři a hippies – a tak jsme jeli pryč, i když, jasně, trochu mě lákalo s nima pít a hulit trávu naproti té hoře – jenže…
Našel jsem další pláž, větší, rozlehlejší, než byla tahle schovaná ještě před Sarti – a ještě tam dopadalo slunce, krásně se tam dalo koupat (ale voda ledová, takže nastala proměna muže v ženu), a v dálce hora, co je opravdu Hora – Athos – tak výjimečný a tak krásný, do toho soumrak a víno. 
A zima. Naprosto šílená zima, kdy zábly prsty tak, že se nedalo nic. Jen ještě chvíli drkotat zuby, než hora zmizela a jen dalekohledem na ní bylo možné rozpoznat světýlka klášterů, na hoře, na poloostrově, kam nesmí ženy a jen omezený počet mužů. A plné nebe hvězd, jako všech bojovníků a jako všech proroků a všech těch hvězd bylo ale nakonec méně, než všech lhářů. A noc temná, než ji prosvítil úplněk a svítil mi protivně do zavřených víček a tak jsem nemohl spát a musel jsem myslet na všechno, na co bych myslet neměl a nechtěl, jenže i takové noci bývají.
pondělí 22.4.2019
Já vím, Velikonoční pondělí. A já nemám pomlázku, a ani jsem ji neupletl – a vím, že poslední roky bylo tohle pondělí koloběžkové, a že tahle tradice ve mně odumírá a já byl nevyspalý a unavený a vstávali jsme na budíka. No, přesto jsem před odjezdem do té vody vlezl, nahý, vlny mnou zlehka hýbaly, i když teplota byla jen několik centimetrů. Stokilometrová jízda a jsme v Ouranoupoli. 
Nalodíme se a jedeme podél pobřeží tohohle ženám zapovězeného poloostrova. Kousek dál vidíme delfíny, jen tak se předvádí u malého člunu. 
A pak už jdou tu kláštery, kamenné, tajuplné, v zimě jistě chladné a mlčenlivé, v létě rozpálené zevnitř, ale stejně chladné uvnitř. Vidím mnichy. Cesty. Kostely, modlitebny, všechno tiché jako za plentou a mé myšlenky vidí a cítí tu víru, celibát a odevzdání. A vnímám ten masochismus, něco, co už nemá mou úctu, co jsem překonal. Osm hodin modliteb, osm hodin práce a osm hodin spánku. A k čemu tohle všechno? Jaká je tu láska? A co je pravé? A co jsem já, abych to soudil? Jen se dívám a vpíjím to do sebe – tolik klášterů, tolik mnichů, tolik úsilí. A kolik je smíchu? A co srdce? 
Dívám se jak se mniši vyklání z oken, jak se pohybují po březích, jak jdou po skalách i po silnici, jak se převáží lodí. Mám přivřené oči. Tolik myšlenek. Kéž bych byl natolik domýšlivý bych byl přesvědčený o své pravdě, a méně ironický a také méně skeptický. A pak se odkrývá pohled na tu horu, co je tady milionkrát déle času než těch pár mužů, co se odevzdali Bohu, knihám, relikviím a ikonám. 
A co je tahle Hora, a co je tohle moře. To mi stačí. A hlt vína jako by dokázal tohle všechno smazat. No a také křížek na památku a řecký salát. Jedeme vzhůru na sever. Malá osamělá větrná pláž kousek pod Stavrosem. Moře je tak studené a vítr fouká a já sedím na větrem a roky obroušené kládě, polonahý, piju z půllitru pivo, dívám se na vlny, na modř a na tu rozlohu vod – jsem tak osamělý, jak si myslím? A Stavros se také chystá na sezónu, tady všichni nosí zimní bundy a koupeme se jenom my, nikdo není takový blázen aby lezl do ledové vody… Pokračujeme podél jezera a v Apolloně navážu družbu s majitelem krámku a vedle si pak dám amerického Burgera ála Řecko – a jedeme dál – nebudeme tu spát. Tankuji a majitelka mi rukama nohama ukazuje, že byla dvakrát v Praze – usmíváme se na sebe, jenže nechci ztrácet moc z času zbývajícího do tmy. 
Necelé dvě hodiny a jsme pod Olympem, pod těmi zasněženými a neskutečnými a bájnými bílými hřebeny, jsme konečně na pláži, do které buší rozbouřené vlny, nechce se nám ven z auta, ale to překvapení, když se z toho vyklube nejteplejší večer – sice je zataženo a má pršet, ale vítr ustal a není rozhodně taková zima, i když se nás olympské hory svými sněhovými vrcholy snaží přesvědčit o opaku. 
Víno má příchuť vanilky a ovoce a do toho slyším údery vln.
úterý 23.4.2019
V noci prší. Ráno je ale docela teplé a pruhy slunce se derou skrze mraky, pozoruji moře, je sice šedé a kalné, ale je oproti včerejšku mírné. 
Horský pás Olympu je ovšem v šedé mlze mraků. I tak jedem vzhůru na Litochoro a pak dál do vrchu nekončícím řetězem serpentýn. Pod námi vidíme propasti údolí, v dálce moře, ale stále stoupáme a stoupáme – snad opravdu k nebesům a olympským bohům. Strmá úbočí pod námi jsou hluboká jako temné oči divých žen, auto se zadýchává s každou zatáčkou. 
A na stromech jsou podivná pavučinová hnízda a my supíme nahoru a nahoru a nahoru. Zastavuji a couvám – je to skutečně mlok skvrnitý, tady na vlhké silnici – a zarputile se plazí ke kraji. Pak ještě několik kilometrů a jsme v Prionii. Jdeme vzhůru, ale na Olymp to určitě nejde – je tam spousta sněhu. Jen k vodopádům a pak ještě asi necelý kilometr. Všude horské květy a pár dalších mloků. 
V hospůdce mají vynikající fazolovou polévku a česká turecká káva se zde nazývá řeckou. Nabíráme vodu a já pak s holí v ruce odklízím mloka z parkoviště, aby ho nikdo nepřejel. 
Na odbočce nás čekají další serpentýny dolů ke chrámu Dionýsiose. Je to hezké a naprosto odlehlé místo – pravé pro ty, co chtějí být Bohu blíže v odříkání a zimě a odloučení. 
My ne a tak jedeme dolů a pak přes Leptokarya jedeme do hor. Tak tomu teprve říkám stoupání – je to nekonečné a šílené a po mnoha a mnoha zatáčkách jsme na planině a jedem v té vysoké výšce na Karyu. 
Za ní jsou další vísky, ale já musím nahoru, na skály a skalky a všude netřesky a spousta divokých rozkvetlých bylin – fialových a rudých kalichů květů a voňavý vzduch, studený, horský, ale tak pravý! Tohle je to pravé! 
A sjíždíme dolů, abychom jeli nahoru úzkou, ale kvalitní silničkou, stoupající v serpentýnách do svahů sněhem pokrytých hor – je to devět set metrů, pak tisíc, a stále to nekončí – kolem vrcholu Olymp v patnácti stech metrech (Olymp se jmenuje skoro každý kopec), a dál až nad šestnáct set metrů – a se silničkou se zatočíme a proti nám vyběhne z boudy voják se samopalem a je nám jasné, že nás zastřelí – vystupuji z auta s úsměvem a gestem ukazuji, že se chceme jenom podívat – a tak jen přikývne, ale všichni tři vojáci strážící vojenské objekty jsou ve střehu, zbraně v pohotovosti – a já ještě drze fotím kytky. 
No, doopravdy si oddechnu, až když zase sjíždíme dolů. Krajina podle nadmořské výšky mění ráz z krajiny téměř alpské až po vnitrozemskou krajinku středočeských střediskových vesniček. V Elassoně nakoupíme a trochu bloudíme a pak jedeme dál přes Larissu (co má asi společného s tou dekou?) do Volosu. 
To je obrovské město v mohutném zálivu zakusujícím se do vnitrozemí. Spousta jachet a parníků a nákladních jeřábů – a město je velké, plné aut a lidí – a to je před sezónou. Zkoušíme nějaký výlet na ostrovy, ale mají jenom lístky na ferry – a to je drahé na pár okamžiků na ostrovech z filmu Mamma Mia. Tak to se nedá nic dělat, jen projdeme střed města, chvíli posedíme na nábřeží a čeká nás další cesta – a to tedy netušíme jaká! Na to, kolik jsme projeli serpentýn, tak tohle jsou rekordy – od moře na dvanáct set metrů – je to šílené a únavné. No jo, ale já se snažím na druhé straně vidět moře, ale je nějaké bílé! Bože – to není moře – to je tuhý bílý mrak a my na něj koukáme seshora! Tři sta metrů než do něj serpentýnami vjedeme, je mlha a je to šílené – zase je zima, vlhko, temno! A tak se ploužíme zatáčku za zatáčkou z kopce do Zagory. Mám vymyšlenou pláž. Jo jo – i mistr ve vyhledávání míst se občas utne – za Zagorou jedeme mini silničkou prudce dolů – několik kilometrů rozpadlé betonové cesty samý kámen a díra vystřídá ještě prudší polní cesta a pod námi stále stovky metrů prudkého srázu – auto trpí a my také a navíc trpíme myšlenkou, že když zaprší, tak už se odtud nikdy nedostaneme – takže to vzdáme a zase se vracíme zpět, padá pozvolna soumrak, je tu nehostino jako v Mordoru, jízda je to fakt šílená a to se na té uzoučké a rozbité a nesjízdné cestě vyhýbáme dalším autům. A zase Zagora a pak další nekonečná porce serpentýn dolů – každou protrpíme, každou projedeme, stmívá se do noci a konečně sjedeme až k moři a po pláži dojedeme na konec cesty. Tady bije moře do pláže vykousnutým pobřežím, temné nebe je žalostné, ale už je tu jiskra naděje – panák slivovice, polévka s knedlíčky, pohárek vína. Temné síly už pak nejsou tak temné.
středa 24.4.2019
V noci zase pršelo, sice ne moc, ale pršelo. Horší bylo, jak duněly příbojové vlny temnými basovými tóny mimo rytmus mého srdce a dechu, takže se mi po každém probuzení špatně usínalo jak jsem se s tím nemohl srovnat. Ale ráno bylo mírné, i když nikoli teplé, a moře na mytí zatraceně ledové – ponořit se několikrát bylo nepříjemné stejně jako to, že u břehu byla hned hloubka a moře stahovalo. Tenhle val pod břehem měl za následek to, že vyvržené kameny byly krásně oblé a hladké – takové jsem jinde neviděl. Cesta podél pobřeží ukazovala kromě serpentýn, co nikdy nekončily, a kromě těsných a úzkých uliček v obcích také strmá a hluboká údolí i srázy k moři a my objížděli ostrov spodní cestou. V Agrii káva na sluníčku a přivřená víčka v zálivu moře. Znovu projíždíme Volos, vymotáme se na dálnici a za devatero drahými mýty se dostáváme do Thermopyl. 
To znamená „horké prameny“ – a i když průvodce o nich mlčí – bylo to nečekané sirné a ohřívací koupání v prudkém potoku – byla zde malá hlubší plocha, jinak tu byly kluzké skály porostlé řasami. Jasně, bylo to zadarmo a tak jediné, co zde bylo k mání, to bylo napnuté lano, aby člověk, když už uklouzne, tak neprojel jako na tobogánu až úplně dolů – odřený a umlácený. Ale ležet v mělkých prohlubních a nechat se omývat horkou sirovodíkem páchnoucí vodou bylo skvostné a po dnech ledové vody to byla zasloužená satisfakce. 
O kousek dál byl potom Kolon – kopeček na kterém se bránili sparťané do posledního muže. No, nic moc. Sice jsem cítil genia loci, ale jen díky mým představám – bylo to lepší než obnažená mužství soch dole – i to Leonidovo – no, opravdu nic moc. A tak jen v mé hlavě byl ten příběh.
Jsem unavený, ale ještě nejdu spát, po dvou bitvách, včera a předevčírem, se snažím odpočívat. Dělám to tak vždy, snažím se být připravený jak jen to jde, proto ani nepiju tolik vína jako ostatní, proto jsem také blízko Leonidovi. Nekřičím bojovná hesla, nezpívám. Jen sedím, s přivřenýma očima. Má příprava na bitvu. Odmala do nás vštěpují, co je statečnost, že je to nejušlechtilejší ctnost. A bojovnost a umění vládnout kopím a mečem. Tak jsem byl vychovaný, jako všichni zde. A také vím, že Leonidas odvelel zbylé muže na jih, takže my tu musíme bojovat a padnout. Že zemřu, to mě netrápí. Zemře každý, jednou, a já zemřu asi zde, ačkoli to mohlo být už tolikrát. A třeba budu mít štěstí a bude to rychlé a bude to po dobrém a dlouhém boji – a proto teď odpočívám. Nejsem hrdina, to si nenamlouvám, raději bych žil, to ano, ale Hekaté mi vyryla už kdysi na můj štít: Se štítem nebo na něm! tak jako to vyryly ženy a milé i ostatním – a to také nyní halekají, opilí vínem. Se štítem jako vítěz, nebo mrtvý na štítu. Ano. Být zbabělý, to by po mně ani dítě neplivlo – ale já bych nemohl vydržet sám se sebou – je lepší být mrtvý, než zbabělý, než se vzdát, než nebojovat do konce. A snad to bude rychlé, nebo mne včas spatří přítel. Již třem přátelům jsem musel vrazit meč do hrdla, když jejich zranění byla těžká, a oni úpěli a chroptěli – a v jejich očích jsem viděl, jak si mne váží, že jsem je poslal na druhý břeh já. A tohle pro mne udělá každý můj přítel, když to bude v jeho silách. Ve váčku mám dvě mince pro Cháróna a řeka Styx čeká a já měl hlt vína a odpočívám, a usnu teprve, až se Orion dotkne mečem kopce na západě – pak budu vědět, že se probudím až se svítáním. A tak sleduji hvězdy, poslouchám bojovníky a cítím své svaly jak po dvou bitvách odpočívají a cítím jak mi tluče srdce. Zítra večer už budu na druhém břehu, i když třeba se nám to zase podaří oddálit. Jako včera a dnes. … Probouzí mne hluk, je čerstvé ráno, oblékám červený plášť a chrániče paží. Vidím v ranním šeru pohyby na severní i jižní straně. Všichni při bitvě křičí, ale já nikdy – jsem soustředěný. A zabíjím. A tak to bude dnes. Leonidas na mne kývl. 
Mé kopí a můj meč jsou ostré a budou mými společníky až do konce. Zvedám a držím štít, jsme semknutí a připravení – a z obou stran přichází Peršané. Hellios vystoupal nad mořskou hladinu a je sytý krásný den. Nepřátel je tolik. A já necítím ani vzrušení, ani strach, jen klid. Soustředím se, jsem odpočatý, a vím, jak čelit tomu, abych své síly využil do posledka.
A sedím v autě a vím, jak ta bitva dopadla a cítím to z tohoto návrší – a vím, myslím, že vím, co je čest, hrdost, zbabělost a také vítězství i prohry v pachu čerstvé mokré krve.
Dlouhý přejezd a je tu jiné bitevní pole mezi strmými a zvlněnými kopci – tam kde je vesnička naprosto tuctová a zapadlá a nenápadná a ospalá. Marathon. 
A pod ní v údolí dějiště další bitvy, kterou zná každý, podle pověsti o maratónském běžci. A bitva, deset let před Thermopylským masakrem. Jenže tady to nebyli spartští hoplité – tady ve falangách museli bojovat a zvítězili Athéňané. A opět v menšině. Vzhledem k naloďování Peršanů dokonce museli jít do útoku. Se zbrojí více než třicet kilogramů seběhli tak rychle ty necelé dva kilometry dolů na pole podél potoka, než se nepřátelé připravili – a pak začal boj – u Marathonu, u fenyklových polí. Tu bitvu si umím představit – na té planině, v zálivu, co lákal k vylodění a přes pár kopců to bylo do Athén docela blízko. A téměř trojnásobnou převahou. Jenže převaha není všechno, když obránci brání své rodiny, svůj stát, své město – tam to není o kořisti. Ale tohle všechno mi je srozumitelné a já bych si to uměl představit, jenže jsem to místo chtěl vidět – a zase to bylo jiné, než jsem myslel. A teď už to znám. Znám i ten příběh, co je možná jenom fáma – jak ten posel běžel do Athén a řekl: Zvítězili jsme – a zemřel – a Athény se tedy nemusely evakuovat. Snad to tak bylo – a já to také uběhl, ale ne po boji, i když jsem měl také skoro smrt na jazyku. Jenže já myslel na jiného (možná totožného – co já vím?) posla, který pár dní před bitvou běžel do Sparty s žádostí o posily a o vojáky. A musel být zklamaný, když mu řekli, že až po úplňku, jinak by se bohové rozhněvali (a tak přišli sparťané s křížkem po funuse – tedy s vojáky po bitvě). Mě zajímal ten posel. Běžel totiž do Sparty dva dny. Dvě stě čtyřicet kilometrů! 240 za dva dny! Jasně – byl to cvičený voják, běžec, posel. Ale každý, kdo běžel maraton, každý kdo šel v jednom dni šedesát kilometrů nebo sto kilometrů, tak ví, co to je, být v takovém výkonu dva dny a za dva dny to dosáhnout. No, chápu, že se tohle na olympijské hry nehodí, že se jim do krámu hodilo těch 42km lépe než 240 – kdo by to dělal, a kdo by běžcům fandil! Jenže já ctím tohohle běžce a pro něj jsem se byl podívat na místa fenyklových polí.
Průjezd Athénami po dálnici byla brnkačka. Před Korinthem a za rafinerií jsme z dálnice sjeli a připravili se na noc u Loutraki – a tam jsme se také skvěle najedli v místní restauraci – jak salát, tak hlavně mix souvlaků zavěšený nad talířem s hranolkami a rýží jako na šibenici, a víno a chléb a také moučník – to byl skvělý závěr dne, nad korintským zálivem zapadlo slunce a já v sobě vykřesal verš z Pavlova Listu Korintským:
Všechno je mi dovoleno, ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ano, ale ničím se nedám zotročit.
čtvrtek 25.4.2019
Je zajímavé, že na to naše místo takhle pozdě v noci mělo nutkání zajet tolik Řeků. Ale to bylo nic proti tomu, že jsem se snažil vyhubit komáry, kteří se k nám neúnavně drali – tak to byl nerovný zápas a nejvíc jsem prohrál co se týká spánku, ale zase jsem díky tomu měl hodně myšlenek, které provázel komáří bzukot. Ráno jsem nás vyvezl na nejvyšší bod nad Loutraki, udělal sezení s výhledem na Korint, akorát tam jezdila další auta. 
Pak, když jsme vylezli nahoru, tak bylo jasné proč – je tam kostelík – vlastně spíš je to klášter s jeptiškami a ty tam měly bohoslužbu a zpívaly v malém prostoru kostela, vedle byla místnost s mumií a zvony na borovici a zvony nad městem. Nad Korintským zálivem – a bylo to libozvučné, jenže mně v uších zněla právě přečtená slova Diogenova, ohledně výsměchu všem náboženstvím. 
Tomu jsem se, já sarkastik, smál s ním, ale smál se i jemu a jeho bydlení v sudu (těžko říct, zda bydlel v sudu nebo na konci vesnice, když je to homonymum), a já se smál kynické filosofii a asketismu – a díval se naproti na vrchol kopce, kde byly zbytky Afroditina chrámu, co hostily tisíce prostitutek, za mnou zpívaly jeptišky a ve městě dole hlásal svou pravdu Diogenes – a tohle vše bylo vlastně tak směšné, kdybych sám v sobě neměl všechny tyhle rozpory. A tak jsem se nesmál, ani to neřešil, jen si to do sebe otiskl, a jeli jsme dolů a pak na Starý Korint – vidět zbytky Apollonova chrámu, koupit místní víno a olivový olej a také pak lézt a šplhat po Acrocorinthu – to snad dávalo smysl, protože to je mocná zřícenina – a já si přál vidět v časosběru její proměnu za posledních aspoň tři tisíce let. Všechny víry a náboženství. 
A kněžky Afroditiny dávající své tělo, i jejich druhy prostituty, a to vše jako esenci lidství. Díval jsem se nejen na tenhle kopec, ale na všechny v mém dohledu, kde se hnaly dějiny naší civilizace, jen jsem naslouchal tomu šepotu dějin, a viděl kolem sebe padat hvězdný prach. Být sám, trvalo by mi hodiny se do toho ponořit, ale takhle jsme jenom dole v sadu posbírali spadlé citrony a o kus dál pomeranče a jeli na jih. 
Mykény – jen atrakce pro turisty. Pro mne je to strategické místo a myslím, že to byl kdysi takový „start – up“ co se týká městského státu – jenže tohle je těžké a je to o náhodě, rozvinout správně sílu výhodně postaveného místa, a já neumím dnes rozsoudit, kde byla chyba, jen vidím to návrší sevřené kopci a otevřené v dálce mořskému zálivu. Tam kde stojí Argos, a tomu rozumím ještě víc, té strategické a vojenské poloze. 
Město dnes kapku ošuntělé a kdysi mocné, s krásným náměstím pro turisty a pro svou vlastní malou okázalost. To se nedá srovnat s Naupliem – tohle město bylo na pár prvních roků hlavním městem Řecka – to je taková dnes turisty umazaná noblesa, jenže pod povrchem je to pořád silné a svébytné město hýčkané mořem s třemi pevnostmi a s vlastní silou. 
Kdo se zastaví, zamyslí, nadechne a nechá ho znít – toho upoutá a podmaní si, aniž by se o to snažilo. Dal jsem další sklenku vína. Je to tak správně – to víno uchová pocity a vzpomínky – konzervuje je a také je nenechá přezrát přemýšlením – a za to jsem byl rád. Nebyl jsem rád z jízdy pobřežní silničkou – spousta aut co jela moc pomalu. Po šedesáti kilometrech měly být hezké pláže – ale jen se k nim dostat! To nešlo. A že jsem to zkoušel! A Leonidio bylo těsné úzkými uličkami, ale ani tam nebylo žádné hezké místo na nocování, tak poslední šance byla Poulithra a to byla prohra – bylo to ještě horší a tak jsme se museli autem vydrápat nahoru do kopců a skal o sedm set metrů výš. A pak sjet dolů. Kouzelná zátoka. Fokiano. Štěrkové pláže z dosahu moře, za nimi malebný rybářský přístav a téměř bez signálu! Dokonalost. 
Jen se nadechnout a zavřít oči. Tmou zní kytara, piju doušky vína a popíjím čaj s citronem od Korintu a slyším jemné zvuky vln na protějším břehu zálivu. Je tma, noc, začíná pršet a tohle je ztracené místo – a tolik vhodné pro mé úvahy.
pátek 26.4.2019
Konečně modrá obloha. Teplo. Tedy tam, kam dopadají sluneční paprsky. Sice asi sto metrů je od nás Ital s karavanem, ale jinak naprostá pohoda a krásné místo – a ranní koupel a mytí – i když je voda stále tak studená. 
Už z Austrálie jsem si navykl na tohle mytí mořskou vodou a sladká mi na mytí vůbec nechybí. Užívám si stolek a snídani a teplý den. Teprve potom jedeme silničkou dál – podél východního pobřeží Peloponesu, malými, zanedbatelnými vesničkami. Cesta se kroutí přes hřebeny, vyšplhám ke kapličce a otevřu branku, abychom mohli k ní – je tu květin víc než v botanické zahradě a rostliny jsou jako na skalce – flora je pohlcující. A výhledy na moře a zvon u kapličky a uvnitř svíce a ikony. 
Co je náboženství – a co je skutečně v nás? A co je stop na skalách, kde kráčela historie? No a další obec, další Metamorphosi, kde si dám pivo a sleduji místní a bavím se s ženami v krámku – ano, to je venkov, to je pravé Řecko a vesnička středisková, to je zdejší život – proměna. 
To není žádná historie, to je realita dna. A to potom přijíždíme do Gefyry (Jefyra), a na hrází propojený poloostrov (oddělený zemětřesením) – a je to úchvatné, Monemvasia, co láká turisty, a nás i v tom vedru pohlcuje chlad a horko kamenně dlážděných uliček podhradí – tedy pod zříceninami. 
Nechci to popisovat – je to o prožitku, o geniu loci, o tom, když člověk přivře oči a nadýchne se – a také, když je otevře a vidí nahoře jak rozsáhlé stavby a opevnění to muselo být. 
A pak smrt těch Turků, co se vzdali, když už obléhání Řeků, to poslední, nemohli vydržet – jak je z pomsty Řekové popravili – a já to vždy prožívám, už od Hemingwaye – tu hru na to se vzdát a být popraven. Vždy jsem měl pocit, že je lepší zemřít v boji, než se vzdát a nechat se usmrtit v podrobení – ale třeba se pletu? No, možná je to jen pár atomů ze spartské a hrdé a bojovné krve ve mně? Nevím – je horko, a mé myšlenky neschladí ani pláž a koupání. Přejíždíme znovu pás hor do Neapoli, a tady už je horko a tady to žije, jenže já musím dál, dál na jih, kam jen to jde. 
Profitis Ilias, tak nepatrný a malebný přístávek, poslední ostroh se silnicí – a jen ostrov Kythira pod námi, lodě a já dýchám tu vůni moře a musím po skalách a betonových ježcích až na nejkrajnější výběžek zaznamenat sebe a své pocity do kamene. 
A pak sedím nad vonící trávou, piju pivo a dívám se před sebe na hraně světa, na hraně té antické historie. Plný myšlenkami řeckých bohů a hrdinů, ale tak pragmatický – už znám tuhle krajinu, drsnou a hornatou, pustou, rozpálenou a nevlídnou, jsem na jejím jižním kraji a přejel jsem ji od severu a teď musím myslet na stovky a tisíce mužů, vojáků, válečníků, jak se pohybovali tímhle krajem – a jak umírali – na nemoci, zranění a v bitvách. A hlavně: kudy chodili? Představa, že tudy jdou desítky mužů je reálná, ale stovky, tisíce, desetitisíce? Jak rychle se ta armáda přesune? To nejde nenápadně. A co jedí a kde se vyměšují? Kdo viděl tuhle zemi, ať si klade tyhle otázky – v době, kdy nebyly silnice, jen cesty, kdy nebyly krámky s jídlem, toalety, nic… Sedím, je horko, dopíjím pivo a mám k té době obdiv – bylo to přímé a kruté a na nic si to nehrálo – život byl smrt a smrt byla život. Stačilo se blbě narodit a nebyla šance – a ti co se narodili dobře, tak byli také vojáky a dril a výchova a boje z nich také udělaly nejdřív hrdiny a pak mrtvoly. A já to viděl, cítil a vnímal a půllitr byl prázdný a byl čas jet nahoru na sever. A tolik krásné přírody, tolik síly v kopcích a skalách, v květech. Na Skalu jsem byl zvědavý, jenže mě to přešlo, uprchlíci s pytly s věcmi, oni a i místní se tvářili nepřátelsky a nevlídně – něco, co jsme tu nezažili, a město bylo špinavé a úplně nás odrazovalo od zastavení. Z krajiny se pak stávala rovina, jen chvíli, až jsem z mapy vyčetl, jak se to má s polohou toho pyšného antického města. Pozoroval jsem krajinu a viděl to. 
Cítil a vpíjel do sebe – ty o mnoho víc než dvoutisícové hory, zasněžené – mající v náruči kdysi pyšnou Spartu. Výcvik, až bezohledný – a hrdost a pýcha a ctižádost být hrdinou a válečníkem s rudým pláštěm, s kopím a mečem ve falandě. A ne tam, kde je dnes to město – já ho viděl ve své představě na břehu té říčky, potoka – a ty chlapce, jak jsou dnem a nocí trénováni a broušeni do předpisového vzoru vojáka. A jak je to marné, když pýcha předchází pád a není schopná se ve své zaslepenosti adaptovat – tak vidím Spartu, ale vidím i český národ, jak je na tom stejně a v mnohem kratším intervalu. 
A tak jedeme dál, nad námi Mystras – ty zříceniny pýchy, jediné, co oproti dějinami zmizelé Spartě, za něco stojí – jen slunce zrána se opírá do zdí, ale teď je to ve stínu, a prcháme dál na západ. Tak jako vždy, nekonečné serpentýny a skály na silnici a také tunely a převisy a kopce a zatáčky, a také prameny a potoky chrlící vodu. 
A nějaká divoká zvířata, jako tuři nebo co, ale také rodinka divočáků i s příbuzenstvem a občas pomalá auta – a já spěchám, dolů k moři. Trvá to věčnost, trvá to zákruty – a pak je tu moře a Kalamata – s loděma, se syrovou betonovostí, moderní, až univerzálně řecká. U maríny jsou restaurace – ta co vyberu je prostá, ale řecký salát, víno, i mořské plody na grilu a chléb a voda – to všechno je nakonec až překvapivě chutné. Mezitím se dávají do soubojů místní s ohňostroji a petardami a v ulicích visí oběšenci – asi pro ty posunuté Velikonoce, nebo jinak nevím. Jedeme dál kolem letiště a spíme u pláže pod Messini, v zapadlém místě – a já pozoruji občasné ohňostroje a tisíce hvězd blikajících v příboji vln na pláži. V zemi, kde ruka s mečem psala historii.
sobota 27.4.2019
Ráno bylo na pohodu teplé a vykoupání v moři a také dva psi, z nichž jeden nás zřejmě adoptoval – já o něj moc nestál, jeho chůze připomínala tanec svatého Víta, a bohužel měl i takový hlas a stejně mu švidraly oči, byl velký a bílý, a byl to takový trochu retard, a na mé příkazy „Goro, nech toho!“ nereagoval a dál měl zabořený rypák v boxu s jídlem! Myslím, že byl smutný, když jsme ho nenaložili, ale já ten smutek neopětoval. Střihli jsme to kolmo na pobřeží, ale před Pytosem jsme to ohnuli nahoru. Jenže nešlo nezastavit u zálivu a na písečné hrázi u laguny ještě další a docela teplé koupání a také víno v keramické číšce. 
A pak konečně na sever! Docela pohodová silnička, i když já to musel ještě směřovat blíž k pobřeží, pak jsme najeli zpátky, a ještě jsme dali kafe a pivo v milé kavárničce u cesty – ta servírka byla milá a příjemná a docela štíhlá, akorát neměla bradu, z profilu. A dál přes Piryos a konečně bylo vedro, a tak jsme sjeli na poslední koupání u Manolady. Moře fajn, ale spousta běženců se trousila pláží. Bylo na čase vyjet, mořem osvěžení, s pískem mezi prsty u nohou. 
Konečně dálnice a tunely v Patrasu a v Riu nás skásli za dlouhý most za Korintský záliv – ale to stálo za to, a Pélopones jsme měli za sebou. A další tunely, horko, dálnice – a mně se nechtělo jet po dálnici, takže jsme u Arty sjeli – do Trikaly kolem sto čtyřiceti kilometrů horami. 
A pořád bylo teplo, i když jsme byli na hranici tisíců metrů – a na silnici běhaly ještěrky a viděli jsme dvě želvy a jednu bohužel přejetou. 
Hluboká údolí skrývala modré raftařské říčky, cesta zapomenutým krajem byl nekonečný sled serpentin, ale posléze i tunelů, přehrady, skromných živobytí, pastvin kopců a hor dotýkajících se nebe výškou překonávající pohodlně dva tisíce metrů, a s tím, jak přehlíživě nesmekaly bílé sněhové čapky. 
Až poslední serpentýny ve Stoumareika nás poslali hluboko do údolí a pak do uliček vesniček při horské říčce – a obchvatem až do Trikaly. Rychlý nákup – museli jsme spěchat, už bylo půl sedmé večer, ale v dálce nad Kalambakou bylo vidět mlhovinu deště. Projeli jsme Trikalu, docela turistické a plné město, akorát nezbyl čas se tu zdržet, tak jsme jeli dlouhou rovnou silnicí až na Kastraki. 
Už z dálky bylo vidět cimbuří rozeklaných skal, věží, jako těch na šachovnici – a vypadalo to majestátně, a to o to víc, když jsme přijeli do města a zastavili pod těmi mohutnými skalisky, trčícími, temnými a netečnými – a mně to připomnělo Uluru – bylo to tak podobné, jen tady bylo těch monolitů tolik! V Kastraki parkujeme za hotelem a vybíháme vzhůru. Jednak zpočátku bloudíme, ale potom je ta cesta strmá, skalní, poměrně náročná – občas po ní tečou prameny zbylé z nedávného deště. 
A vzhůru, vzhůru a je to nečekaně únavné. A teprve zde se dělí cesta – jdeme vlevo a zase šplháme po balvanech a skalách, až jsme konečně u štěrbiny, která nás vynese ke svatému místu, asi je to původní poustevna, a my po žebříku vylezeme až na skálu, kde je zvon a nečekaně pyšný a dojemný výhled do kraje s mlhavě zastřeným západem slunce – a ten zvon, skála, ticho, majestátní hrdost skal – jako by na mě doléhaly tisíce let – a já se jen díval, vnímal to, tak malý a nicotný proti tomu všemu. 
Jen přivřít oči, dívat se a vstřebávat – a nespadnout z té skály dolů. Stmívá se, jdeme dolů a pak ještě na vyhlídku – a tady se konečně otevírá ten pohled na kláštery vybudované na vrcholcích skal – tak zdánlivě křehké a přitom nedostupné, je to něco, co je krásné vidět za nastávajícího soumraku, je to jako vstoupit do pohádky před spaním. 
Až na mé pragmatično, které se ptá, jaký to má smysl, a co právě asi tak kuchtí mniši k večeři, jak se jim žije, jaký to má vlastně význam, jaký jiný význam to má, než jen obdivný pohled očí turistů – a mých očí. Sbíháme pěšinou a klikatá cesta nás vede k autu – řídím serpentýnami pod kláštery, ale cesta se zakroutí nahoru a jsme na výhledech, tak náhle, nad těmi kláštery, nad jejich světly v pozdním soumraku – a je to pohádka a sen anebo jenom má fantazie? Noc se snáší a řídím zase desítkami, stovkami serpentýn, než se dostaneme na dálnici, jedeme mnoha tunely až konečně odbočíme na Katsikas. Jezero. Na břehu u hradby rákosí, kde se přeřvávají orchestry žab a nebe je tak čisté a tak hvězdnaté sedím venku, naposledy v Řecku, v temné noci a v temné zemi temné antické historie, v zemi válek a hrdinů – oslavovaných jen turisty, historiky a zdejšími žábami. Je temná noc a je chladná a já cítím to opojné víno a mám pocit, že jsem tuhle zemi poznal někde pod její kůží – a přitom jsem si nechal volnost pro to být objektivní. Je to kompozice hrdinství, mužnosti a uvolněnosti, o tom se nám dnes v srdci Evropy může zdát – nám domestikovaným a zbabělým a uštvaným. A hvězdy nad mou hlavou blikavě přikyvují a vysmívají se mi.
neděle 28.4.2019
Jezero u Ioanniny je kalné, ranní starý pán s harpunou jde ke kanoi a moc mile sebou praští a sklouzne po břehu až je nám trapné se mu smát a raději jedeme do města. Jsou tam hradby a psi a je nedělní ráno a je pusto a prázdno a já vnímám ten klid, který je tu samozřejmý až v posledních staletích – a předtím to byl klid zlověstný v létech, kdy tudy neprojížděly oddíly bojovníků. 
opět Metamorphosi
A tou cestou stoupáme podél říčky až na Albánské hranice. Závora je zavřená a nikdo nikde, až nám líný starý Řek pokyne, že máme jít dovnitř – a tam vyrušíme policistu, který nás zkontroluje a předá stejně vyrušenému celníkovi. Ten si nás prohlédne a žene nás dál od sebe. Na albánských hranicích je kontrola přísnější a delší co se policie týká – celník se jen podívá a ukazuje, abychom jeli. 
Na Leskovik vedou dvě cesty – ukazatel ukazuje vpravo, má mapa ukazuje tu lepší cestu vlevo. Dáme se tedy doleva. A to byla chyba. Sice je tu krásný, napůl zřícený most, ale v Carcove nás to žene do kopce a cesta je čím dál horší, až po pár stech metrech je to spíš tankodrom, než silnice. 
A tak cesta jsou spíš díry, než asfalt, samá zatáčka a serpentýna – ale příroda, národní park, je tak krásná, a my jedeme krokem a já se bojím, že až nám díra natrhne pneumatiku tak budeme v … díře. 
Těch deset kilometrů jedeme hodinu jako šnek, a pak se myji v prameni u koryta pro ovce a kozy – a už jsme v Leskoviku – na hlavní cestě, ale ta záhy opět přechází v díry a výmoly a je náročné řídit a soustředit se na rozmlácenou a roztrhanou cestu, každou chvíli se střídáme a jsme vytřesení a naše rychlost je tristní. Takhle jedeme asi tři hodiny, a na té hrbolaté a nesjízdné cestě potkáváme jen samá drahá auta, mercedesy, bmw, audi – všechna nová a nablýskaná – působí to nepatřičně a nesmyslně, až se konečně náhle cesta zlepší a poslední kilometry do Korce jsou dobré, vlastně nádherné, proti tomu, co bylo doteď! Nerad bych, aby si to Albánci vzali ve zlém, ale je to takový cikánov, a oproti Řecku se zde všichni tváří dost nevraživě a nepříjemně – chce se nám honem pryč. Jedeme tedy na Pogradec, k jezeru, ploužíme se městem apatických a zasmušilých lidí, až jsme konečně pryč a z krajnice nám skáčou do cesty chlapíci prodávající ryby – jejich těla nám málem cpou do oken, zatímco za zády mají akvária s dosud živými exempláři. 
Ještě jedeme pár kilometrů – zastavuji a myjeme se v jezeře – absolutně studená voda, kluzké kameny, ale vše pod kulisou zasněžených hor – jsme v jedenácti stech metrech. Vařím kávu, sleduji scenérii hor a modré hladiny – a to se mi dotýká na srdci – je to nádherný pocit vidět takovou krásu. 
Pak podél jezera a serpentýnami – a celnice. Makedonie, kontroly a pak již jiná krajina, přátelštější, se vztyčenými prsty minaretů a kopulemi chrámů připomínající hvězdárny – a je to oproti té předchozí zemi takové milé. Jedeme dlouho, až je tu Srbsko a my konečně vidíme i jinou stránku téhle země – a je to také příjemné. Cesta je tak dlouhá a únavná – a já se nedočkal mekáče, takže už za tmy si dávám panini na pumpě. A maďarské hranice. Dlouhé čekání ve špatné frontě – něco tam řeší se srbským autem, teprve asi po půl hodině ho odvádí stranou – za námi kolona narostla na dlouhou šňůru aut. 
Ale aspoň nás vzali rychle – i když jsem z pocitu, že už je to všechno, málem přejel drobounkou tmavou celnici – to byl tedy pohled, co jsem si vysloužil, ale můj úsměv jí přesvědčil, aby se jen podívala do kufru a nechala nás jet. Už jen asi padesát kilometrů a nacházím místo u lesíka na spaní.
pondělí 29.4.2019
To byla náhoda, že jsme spali u volně rostoucího konopí, určitě ano. Při snídani si nás prohlédla dvě maďarská projíždějící auta, a tak jsme to sbalili a vyrazili dál, kolem Budapešti, na Slovensko, Bratislavou a konečně brněnská dálnice a domů. A zase je tu zima a prší, a tak to bylo na začátku a tím se ten příběh také končí.
Nejnovější komentáře