4.215km
Středa
Obchvat Prahy stál, tunely byly zavřené uzavírkou na nájezdu směrem na Plzeň, a tak jsme do Rudné jeli přes Radotín; a to bylo každopádně rychlejší, takže na Rozvadově jsme si dávali cheesburger už za dvě hodiny. Osobně, jak toho dost najezdím, mi to Německo přišlo úmorné, navíc každou chvíli dálnice zúžená, únava na nás padala už kolem Karlovoticha, což pořád zdaleka nebyl cíl 
dnešního putování. Malá odbočka: většina měst a místopisných názvů, výjimečně protentokrát, bude deformována. Je to pouze z důvodu mé lenosti si dohledávat správné názvy a hlavními důvody jsou jednak neschopnost mnohé názvy vyslovit a z toho pramenící potřeba je deformovat – a tak ty deformace použiju i zde. Zkrátka, víc autentické to být nemůže. Vraťme se zpět – přejeli jsme Rýn a tudíž i hranice. A jeli na Milhause (co dělá ten brejloun ze Simpsonů u žabožroutů?) – no konečně Francie, jiné dopravní značky a jiný mrav. Takže další odbočka: pro Francouze je zřejmě značka „dej přednost v jízdě“ slaboduchá a má pro ně neetické vyznění, takže ji ignorují; proto všechny důležitá napojení cest označují stopkou, kterou již předem několikrát avizují, světelně označují – a to zejména blikátky jako z pouťové atrakce. Pro Francouze je prostě značka přednosti v jízdě nedůležitá; pro silničáře naopak stopka ukazuje jejich sílu a razanci v názorech. Proto, aby se rezistence obou skupin obrousila, vstupuje do hry útvar zvaný „kruhový objezd“, kterýžto vstupuje do hry jakožto smířlivý faktor. Ten ovšem probudil tak velkou euforii a vášeň, že ho používají na každých dvě stě metrech, (použili by ho častěji, ale to jim neumožňuje terén, to by pak už musely objezdy přímo navazovat na sebe a to by připomínalo včelí plásty), a pokud už použít nelze, tak mezi kruhové objezdy dávají alespoň několik retardérů obrušujících spodní části nízkých vozů. Díky tomu pak mohou na dálnicích vybírat nesmyslné poplatky za použití vozovky, která je o tato zpestření ochuzená. Omlouvám se za vsuvku, která je pro neřidiče nudná, ale pro objektivní dopravní analýzu nezbytná. Takže jsme dojeli do Půlpotoku za hřmění a blýskání na obzoru, projeli tou vesničkou a v autě uchystali spaní.
Čtvrtek
Velkej Kopec z Papežského Hrádku
V noc začaly padat první kapky, ale to bylo nic proti slejváku ráno, když jsme balili v tom bahně, co se vytvořilo z prachu na hrázi vybagrovaného rybníka, kde jsme spali. Lilo hodně. Snídaně byla díky tomu prostá – proudy vody neumožňovaly přílišné dovádění kolem auta. Vylil jsem vodu z plachty na kolech ležících venku, naložil je, asi deset minut jsem se pokoušel otřít bakule bahna na sandálech, nepodařilo se, tak jsem nasedl a jeli jsme dál. Chtělo to kafe. Už od včerejška jsme si všimli, že lidé nejsou nikde na ulicích, ani jinde. Aha. Byli všichni v mekáči a tak jsme tam konečně viděli domorodce, ale pak už zase nikde nikdo nebyl. Bodejť. Jsou prostě v mekáči. A to je celý. 
Cesta do Starýho Klauda byla dlouhá a náročná, ale dojeli jsme k muzeu dýmek, kam jsem tolik chtěl a pochopil jsem během následující hodiny, že se Francie nikam neposunula a neposune. Co se týká angličtiny a jiných jazyků. První pozdvižení obočí byl pokus zaplatit parkovné. Tam se dal vybrat jazyk a já tedy zvolil angličtinu. Dalo mi to možnosti a já si vybral placení hotovostí. Bohužel tím slovní zásoba automatu došla a veškeré další instrukce byly francouzsky; ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, ukázali mi, kdo je tu pánem. Nakonec jsem pomocí slovních asociací vytušil, co se po mně chce a zvládl to. To parkoviště bylo před muzeem, musel jsem parkovat mimo parkovací zónu, ale to, podle ostatních vozidel, bylo zcela běžné, tak jsem si s tím hlavu nelámal. Vstoupil jsem do muzea. Přišla paní. Jak by mě mohlo překvapit, že umí pouze francouzsky? Překvapilo. Byl to jediný jazyk. Ani anglicky nebo německy – proč taky? V muzeu. Tak jsem to vzdal. Primitivní posunkovou řečí podle knížek Štorcha jsem vysvětlil, že chci vidět výrobu a někde si dýmku koupit. Její posunková mluva (po několika mých posunkových výzvách) mi vysvětlila, že dýmky si můžu koupit kdekoli, ale „le ateliérrr“ je o kus dál a podala mi mapku, která mi připomínala výtvarné pokusy prvního stupně mateřské školy. Tím to pokládala za uzavřené, takže jsem se s tím smířil. Šel jsem tedy směrem k centru a uviděl obchod s dýmkami. Netuše, že je to jednak jeden z mnohých ve městě dýmek, jsem za druhé netušil, jak obtížná akce mě čeká. Paní byla ochotná a milá – v rámci toho, že její slovní zásoba byla pouze francouzská. Má neandrtálská posunková řeč byla navíc zřejmě urážející a mé taneční kreace doprovázející pokus vysvětlit, že chci dýmku s filtrem (včetně násilného otevírání zásuvek, kde ty dýmky evidentně byly) se míjely účinky. Takže projevila obchodního ducha a povolala kolegyně. Ta mladá, usměvavá, byla snaživá a zřejmě v útlém věku absolvovala dvě lekce angličtiny. Bohužel netušila o dýmkách vůbec nic a přál bych si, aby v jiných oblastech byla úspěšnější. Ta druhá kolegyně sice také měla dvě lekce angličtiny, a dokonce tušila, že prodává dýmky, ale její ochota zamrzla kdesi v období dospívání a za těch posledních dvacet let se s tím už nepokusila nic udělat. Mám štěstí, že se nevzdávám. Hovořil jsem, posunky jsem hýřil, tance předváděl jak v Pomádě; dokonce jsem vytvořil na kartonku malý, zato velmi zdařilý obraz, který by se mohl objevit v učebnicích grafiky, takže jsem je nakonec přesvědčil k otevření oněch zásuvek, vysmýčení výlohy a ta netýkavka (asi, aby už měla konečně pokoj), došla i do skladu v patře. Pro mě, jako vždy, těžké rozhodování. Ale dýmku jsem koupil – a ještě jednu, byl to rádoby kazový kousek, jenže to by nikdo nepoznal. K úlevě mojí i všech tří prodavaček jsem odcházel, slzely uspokojením z byznysu a já kráčel kolem dalších několika krámků se stejným zbožím. Tak jsme seděli v kavárně, pozorovali jak nikdo nic nedělá, já se šel podívat na údolí, kde byla dýmkařská manufaktura. 
Neměl jsem chuť pokoušet osud hovorem s výrobci, a tak jsem navštívil krámek, kde prodávali výrobky z rohoviny. Popisovat, jaké lingvistické úsilí mě stálo zakoupit rohovinové trsátko za šest euro nestojí za čas kteréhokoli čtenáře. Prosté placení kávy, vody a vína nám zabralo asi jenom devět minut. Ne, to nám ovšem nestačilo. Podnikli jsme útok na prodejnu sýrů. Mladík byl ale odvážný. Jeho angličtina a definice chuťových vlastností bochníků sýra byly nedostižné, a tak jsme celí nadšení zakoupili několik druhů a k tomu poslední bagetu. Otřeli jsme pot a odjížděli s ústy plnými sýra a bagety, místní děvčata doháněla autobus, který na ně počkal, a tak jsme ho objeli, dotankovali a rozhodli se, že pokud máme něco stihnout, musíme jet po dálnici. 
To mělo následující důsledky. Projeli jsme tak strašnou bouřkou, že stěrače nestíhaly a ani na dálnici se nedalo jet rychleji než sedmdesátkou. Ale dálnice byla dálnice a nebýt mé touhy pohoupat se a užít si dětských atrakcí na odpočívadlech, tak by to snad i bylo opravdu rychlé. Vlastně, bylo to rychlejší, a tak jsem něco po sedmé večer byli v papežově hrádku, jak o tom vínu zpívá Tučný, že ho s tou nejlepší ženskou popíjí. A tak bych ho chtěl popíjet i já, v den narozenin té ženské, a tak jsme spěchali na hrad. 
Je to zřícenina, hezká, ale že bych si o to musel opírat kolo denně, to zase ne. Jen jsme si chtěli dát víno s výhledem na jih. Pravda, číšník uměl anglicky, ale jeho ochota měla své meze. Na místech s výhledem měl rezervaci. Chtěl nás posadit někam do temných útrob dolíku, ale dát za skleničku vína a popíjet ho v temné sluji za cenu několikadenní mzdy, to nám přišlo hloupé. Tak jsme šli dolů, do centrální uličky. Vína Chateauneuf du Pape v láhvi prodávaná a nabízená ve vinotékách byla velmi diplomaticky řečeno nelevná. Jídla nic moc. 
Takže zklamání. A podpora tohohle podnikání by byla neetická. Jeli jsme pod velkou horu, cestou třeba něco najdeme. Kolem Uvázky, říčky, jsme hledali v Beďarově hospůdku, ale bylo tam sice hodně aut, jenže co se jídla týká tam chcípnul pes a kde ho jedli, to jsme nezjistili. 
V Kárpentru jsme našli a viděli živé lidi. Fakt. Šli jsme náměstíčkem, ale objevení života v ulicích bylo to tak náhlé, že jsme se šli podívat uličkou dál. No jo, koupili jsme víno a pivo v sámošce, ale to bylo tím nadšením, šli jsme dál, na náměstí s katedrálou, byla tam zahrádka, hospůdka a dobré ceny. Potlačil jsem zakvílení, když jsme zjistili, že tam nevaří, a to díky mé již pokročilé posunkové řeči, protože to druhé, nezakryté zakvílení bylo, že číšnice neumí jinou řeč než francouzštinu. Měla charakter, tak pozvala svého šéfa, který již kdysi o angličtině slyšel. Objednal jsem tedy dvakrát bílé víno. Okolo seděli místní lidé, kouřili podivné čpavé cigarety, četli noviny, hovořili, popíjeli vodu a pivo. Zklamání, že nedostaneme jídlo, že už nevaří, překonalo zklamání, že jsme obdrželi víno červené. Barvy v první lekci angličtiny nebyly. Hmmm. Víno nebylo špatné (ještě aby ve Francii bylo…), tak jsme tu trochu na dně skleničky vypili. Požádal jsem ukázáním peněženky dívku o zaplacení. Dal jsem jí desetieurovku a čekal. K našemu překvapení přišla vrátit pět euro, ale hlavně přinesla dvě plné sklenice – že tamto byla jen degustace. (To jsem dobrej, jak umím dedukovat, co?).
Velkej Kopec z Papežského Hrádku
Tak jsme to dopili a jeli pod ten Velkej Kopec „Monty Véna“ – projeli jsme vesnicí, jejíž jméno nehodlám reprodukovat, pak jsme následovali potok a za ním, pod vinicí připravili spaní. Celý den nikde nebylo živáčka, ale jak jsme to chystali, tak touhle tenounkou silničkou projelo asi deset aut – je tohle všechno jenom náhoda? Kašlali jsme na to, popíjel jsem pivo a pod tím čistým hvězdnatým provensálským nebem, pod Pastýřem a Severní Korunou jsem hrál na guitalele z Chicaga české písničky a bylo nám domácky, až na řev cikád a silné větrné poryvy v korunách osik.
Pátek
Ranní kávička a kolem jezdili do vinic s roztodivnými zemědělskými stroji, a tak jsem se na ně přes hrníček usmíval a oni konsternovaní tím, jak vegetíme na pokraji vinice u potoka, kývali na pozdrav a jeden dokonce v kabině otevřel ústa a tak jsem odezřel „bonžůrrrr“ – také jsem ho obonžůroval a dopil kafe.
lágr pod Vénou
vana
Potůček měl malou přehrádku, tak jsem tuhle vanu využil i když voda nebyla moc teplá – bylo to očistné, osvěžující, ledová voda mi stékala z vlasů po nahém těle a bylo asi dobře, že vinaři už byli tou dobou kdesi mezi keříky. Foukal stále silný nárazový vítr, jeli jsme klikatými serpentýnami a obloha byla modrá všude, jenom vrcholek Montyho Vény byl v mraku.
křídlo ptáka pod sluncem
Z Malacénky už vedla cesta nahoru, dvacet jeden kilometr stoupání, na ní cyklisté, kteří to musí zdolat a já propadl trudomyslnosti, že nemám kolobku, že to nemůžu zdolat na ní, nepomáhaly návrhy, že bych to mohl vyjet na skládačce – to bylo skoro urážející, ale zase se mi urodil nápad. To stoupání je opravdu dlouhé. Cyklisté vypadali urvaní už po několika kilometrech. V dalších následujících měli výraz smrtelného vyčerpání, zejména ti starší, kterých byla většina – menšina mladších šlapala zarputile. Naopak pohodový výraz měli nejstarší pánové a také mladé dámy doprovázející borce; jasně, elektrokola mají svou výhodu. Zemdlené skupinky, osamocení vlci šlapající vzhůru na silničních kolech transformovaní do svých hrdinů z Tour de France a dlouhé neubývající kilometry. Pak přišel mrak. Ochlazení o deset stupňů. Poslední strmé stovky metrů a vrchol.
vrchol Velkýho Vény
Prudké nárazy větru, cáry mraku ženoucí se kolem nás, cyklisté, vyčerpaní protínající čáru nejvyššího bodu naplnění vítězstvím – ti co jeli zespodu na pokraji sil, ti, co jeli jen poslední tři kilometry veselí a radostní. Díval jsem se roztrhanými pruhy mraku dolů, do tušených údolí a do kraje vinic, z hory, z majestátu Provence, a to mi vydrželo do dalšího poryvu, co se mnou smýkl, zajektal jsem zuby a mizel zpátky do tepla za volant. Východní část kopce byla holá, drsnější a celá ta cesta do Beduína byla stejně dlouhá, možná delší, každopádně strmější a náročnější.
z druhé strany Kopce
Rhona
Jeli jsme proti řadám cyklistů, soucítící a soustrastní, protože i když to bylo jejich přání a rozhodnutí, byl to výkon zasluhující tyhle naše pocity, bez pousmání nad tím, když padali z kola, předklonění pili z bidonů, opření o kolem rostoucí stromy, sedící na patnících nebo jen tak v příkopech, ale těch bylo málo – většina šlapajících, soustředěných a vytrvalých. Také jsme měli cíl – projeli jsme Karpentr a u „šatónéfdipap“ jsme vlezli do haly s víny a čokoládami a za chvíli byl košík plný, že jsem ho sotva unesl.
Ochutnal jsem bílá i červená, poctivě jsem ten výběr ohodnotil. Bylo před dvanáctou, dali nám kafe jen do kelímku – nic, žádný kšeft je nemohl odradit od polední přestávky, takže jen jsme zaplatili, zhasli a mile nás vyhnali ven. Aspoň, že jedna z těch paní uměla i anglicky. Dojeli jsme do Fontvily, krásné malebné vesnice, našli jsme kemp. Jenže, samozřejmě, recepce měla zavřeno do dvou hodin. Tak jsme podnikli průzkum, objevil jsem vhodné místo na stan vzadu, osamocené. A že se pojedeme podívat po parku, než tedy otevřou. Jenže slyšíme křik, jde po nás chlapec z baru u bazénu. Nejdřív jsme mysleli, že jsme udělali nějakej průšvih, pak, že se máme jít napít, což jsme odmítli; naštěstí nám došlo, že hovoří anglicky, a že si můžeme postavit stan a nahlásit se, až bude recepce za půl hodiny otevřená. To bylo příjemné – dal nám kód na vstup a když jsme postavili stan, skočili jsme do luxusního hlubokého bazénu, teplého, ale co, proti tomu, když je na slunci přes třicet, tak je každá voda dobrá. 
Když jsme se konečně nahlásili, vyrazili jsme do přírodního parku plného divoké zvěře. Vedla tam jediná cesta, značená jako silnička, ale sotva jsme ujeli dvě stě metrů, stala se z ní skála s velkými pupky hrbolů. Museli jsme se vrátit o kousek níž, nechat tam auto, a abychom to nevzdali, vyrazili jsme na skládačkách. Těmi jsme skálu překonali, načež nás zavedla cesta na paintballovou střelnici, kde jsme z jadrné francouzštiny majitelky pochopili, že jsme la jelita a máme se odebrat jinam. 
Jinam, to byla cesta podél vojenského území, samý rigol, kameny a skála a k jetí to moc nebylo a z divoké zvěře jsme cítili pouze puch, jako když se odkope selka, takže jsme se nakonec vrátili, pošramocení, zvadlí horkem, protože prostě třicet čtyři stupně není normální teplota. Nacpali jsme kola do auta a vyrazili rovinatou krajinou do Nimes. Podařilo se nám zaparkovat na širokém bulváru, vyndat kola a mně pak zabloudit – prostě jsem ten největší římský amfiteátr netrefil. 
Když jsme ho konečně našli, řekli si, aha, to je ono, necítil jsem ani zármutek nad smrtí nevinných i vinných účinkujících, ale cítil jsem žízeň, a tak s výhledem na okrouhlou stavbu jsem popíjel pivo. 
Úzkými uličkami jsme se potom prosmýkli k antickému chrámu a to bylo tak všechno k vidění, kromě hlučných Francouzů sledujících fotbal všude u každého baru a hospůdky na velkých obrazovkách, protože správný patriot si čtvrtfinále vlastního týmu na mistrovství světa nenechá ujít. Zařvali dvakrát gól a postoupili.
Rhona
Rhona u Avignonu
My naopak nastoupili a jeli severovýchodním směrem do Avignonu. Našel jsem na mapě vhodné místo k parkování. Bylo to sice kilometr k centru, jenže s těmi skládačkami to až na ten provoz nebyl vůbec problém. Proplétali jsme se mezi auty a pak skrz okruh kolem hradeb až jsme minuli hlídkující vojáky se samopaly a projeli bránou. Tak jak jsem si to pamatoval z minule, tak to bylo i tentokrát, a přesto mě to překvapilo. Ten mumraj. Davy lidí, turistů, místních prodejců, a hlavně spousty kejklířů, muzikantů, herců, lidí přestrojených do pestrobarevných kostýmů a předvádějících roztodivné varietní a kabaretní čísla, kejklíři a žongléři – no něco, co by člověk musel vstřebávat – je to kolorit tohohle města na Réně, je to jeho hlas – kakofonický souhluk tónů a zvuků. Když se člověk podívá z odstupu a nenechá se vtáhnout do děje, pochopí, že není důležitá kvalita vystoupení, ale jak moc hlasitá a pod kůži a pod nehty vlezlá je hudba podkreslující ono každé představení – čím je tohohle víc, tím více má předvádějící diváků. Jako všude v létě, tak i tady, je to show pro turisty a jako všude, hlavně pro ty japonské. My se prosmýkli těmi davy, používal jsem zvonek, ale toho si v tom hluku nikdo nevšímal.
most kde se tančí
Vyjeli jsme na návrší do parku nad katedrálu, za Avignonským mostem zapadalo slunce, řeka se leskla jeho záblesky; odráželo se i ve zlatých zdobeních věží. Tady, nahoře, byla spousta dvojic, mileneckých i manželských, fotících se, líbajících se, ale stěsnaných mezi stezky a lavičky a trávníky parku. Opřeli jsme kolo a kochali se krásou, přišel poryv a zelená skládačka se zřítila k zemi. Snad si z leknutí milenci nepřekousli jazyky. Dole na půlmostě nebyl nikdo. Dojeli jsme k vstupu – a pochopili jsme. Otevřeno pouze do půl deváté. Pokud chce romantický mládenec políbit něžnou Lorraine ve slaměném kloboučku na tom historickém mostě při západu slunce, tak má smůlu – může si tu předehru nechat od cesty a rovnou odvézt dívčinu k sprostému sexu v autě někam mezi vinice. Aspoň ušetří vstupné. Abych se pokochal, projel jsem úzkou uličkou k nábřeží, vyfotit si most v miniaturní pauze, kdy se přerušil proud kolony aut. A tam se mi staly dvě nepříjemnosti. Málem mě přejel cyklista, ačkoli zvonil jako o život. Já už byl nějak z toho mého zvonění otupělý, nebo jsem byl duchem nepřítomný, no každopádně se mi tak tak vyhnul. A jak jsem chtěl najet na chodník, sjela mi noha z té kdoví proč sklopné šlapky a tak se ty pedály protočily a práskla mě ta šlapka do holeně. Během okamžiku mi naběhla boule asi jako půlka pingpongového míčku – asi jsem si poranil žílu. Takže se mi z toho udělalo mdlo, snažil jsem se to rozchodit, bolelo to a musel jsem si objednat vodu se sirupem a ledem a ten led jsem k tomu přikládal. Pomohlo to, jeli jsme zase tím hlučícím davem, potom periférií plnou podivných komunit, kde jsme se necítili bezpečně, až k autu. Těšili jsme se do bazénu v kempu, ovšem marně – koupaliště zavírali v sedm večer. Nezbylo, než si otevřít víno a dívat se na nebe, na hvězdy, poslouchat poryvy větru, který celý den ohýbal stromy, v té horké jihofrancouzské noci.
Sobota
Chtěli jsme se tedy vykoupat v bazénu, až ho v devět otevřou, jenže jsem se překoukl a otevírali branku až v deset a na to jsme nečekali. Dojeli jsme do vsi, prošli hlavní ulicí, jenže, tohle je Francie, takže na otevírání je moc brzy, i když už vynášeli cetky na ulici, tak ne, kamarádi, u nás si nakoupíte až v deset, tak si počkejte, nebo táhněte. Tak jsme táhli. Do Arlés.
netušil jsem, že je Arles u Třeboně
Byl to kousek a já naplánoval parkování tak, abychom to měli pěšky blízko ke vstupní bráně. A hlavně k místu, kam jsem se vydal sám. Tam, odkud kolega Vincent, používající stejně olejové malby a hutné tahy, maloval svou hvězdnou noc na Rhonou. Z toho mostu už zbyly jen pilíře a vstupní schody. 
A já dumal, jak vztekle břitvou řeší hádku a zraněný sám sebou se zohaví, jak silný ten nepokoj musel být. Jak nesnesitelný. Stál jsem v plném slunci na místě, kde on měl svou hvězdnou noc. On svou šílenost a já svůj spěch. A pak jsem byl dostižen myšlenkou, co asi tak člověk s uříznutým uchem udělá? Hodí ho do koše? Do kamen? Odhodí na ulici a sežere ho potulný pes? Pohřbí v krabičce na břehu řeky? Co se tak může udělat s tím kouskem člověka, který mu náhle zbyl a nejde přidělat zpět? To jsem nevyřešil, jen mě to přimělo k zasmání nad tím, jak Mládek popisoval, že van Gogh udělal špatnou čáru na své skice a jelikož si zapomněl gumu, tak si uřízl ucho a tím to vymazal. No jo, to je fakt – kterou jinak nepotřebnou část by si zapálený umělec uřízl, aby jí použil k vymazání čáry svého chybujícího génia? Mládek má pravdu – ucho bylo ideální! 
Do centra jsem vešel dvakrát. Nejdřív postranní brankou, jenže mi došlo, že takhle se do města vkrádá, tak jsem se vrátil a prošel hlavní bránou, hrdě, tak se do města vstupuje! I když jsem zde již byl, tak tentokrát to bylo jiné, nové, minule jsem šel jinudy a teď to bylo krásné město plné ranního slunce a krásných starých domů, uliček, klikatících se, stoupajících a klesajících, nebo jen tak vedoucích někam, úzce, tajemně. Ignorace angličtiny a jiných jazyků už mne přestala trápit, protože jsem v průvodci objevil univerzální větu: „Že pé aleté mon bébé isi?“ Tahle věta dokázala dohnat k slzám i cynického provensálce a jsem za ni průvodci vděčný. Odpovědět na každou francouzskou větu pravým francouzským přízvukem, to obměkčí každého. Co na tom, že jsem se jich ptal – „mohu zde nakojit své dítě?“ Paní, co nám prodávala keramické pohárky na víno po téhle mé odpovědi na její dotaz, zda to chceme zabalit dárkově, zmizela v hlubinách pod kasou, zatímco beznohý žebrák se po té odpovědi sebral a odešel žebrat jinam. Římské amfiteátry se mi líbily, jen jsem měl myšlenky na tu smrt uvnitř, a to se mi moc nechtělo nechat znít v hlavě. Raději jsem se díval na krásné ženy v dlouhých šatech, šarmantní, s důstojností, krásnými vlasy a rty, stejně tak elegantní muže – tohle je Francie, v každém století – je to ta pro ně přirozená lidská hra, vychválení a sebeprodeje, kdy to všichni ví a akceptují tahle pravidla – není v tom nic falešného, každý má přece právo se vystavit jak jen nejlépe to jde, tak jaképak s tím cavyky. Stejně jako s prodejem – objednat si nebylo jednoduché, byť by si člověk myslel, že víno a pivo je snadné. No, jasně, neumí jinak, než tu svou hrčivou protahovanou řeč, ale že během objednávky se několikrát ta paní otočí a povykládá se známými, pohádá se se svým spoluzaměstnancem, že pochválí šaty kolegyni naproti, aby tedy nakonec něco donesla (vůbec jí nezajímá, jestli je to ta správná objednávka), usadí se na opačný konec venkovního posezení a už si vás nevšímá, tak to je přeci jenom nezvyk. Mával jsem pak peněženkou, že bych zaplatil, ale to by s ní mohl žonglovat lachtan a jí by to z míry nevyvedlo. Jeli jsme dolů na jih, konečně k moři. 
Delta Rény, rozlitá do bahnisek, vodních a suchých míst je rájem pro divoké koně a divoké ptáky – je to ale ráj i pro nás, vidět je a pozorovat – tomu se říká svoboda a život! A pak jsme dojeli k moři, písek byl rozpálený a moře mělké, chladné, vlny nás houpaly a na pláž vynášely barevné lastury, škeble a mušle. 
Ve vodě mnoho lidí nebylo – je to na ně asi chladné, nám to nevadilo a užívali jsme slanost a i to, že už nefoukalo tolik jako včera; ten vánek byl příjemný, jinak by bylo strašné vedro. Vyndal jsem kola a vyrazili jsme podél pláží, kolem maríny a pak dál z městečka. A fakt jsme se málem vymleli, když nás cesta zavedla do hlubšího písku – v tom se na skládačce nedá, ale vedlejší stopa byla lepší a tak jsme jeli dál. 
V košíkách víno a také keramické pohárky z Arles a seděli jsme na kamenech u moře, otevřel jsem láhev bílého vína a popíjeli jsme, sledovali dalekohledem plachetnice v dálce, celý ten obzor, který končí jiným kontinentem, Afrikou, protože tady tím směrem už nic jiného není. Víno bylo dobré a bylo horko, tak jsme jeli pomalu až k vodní ploše na levé straně – směrem od moře, a tam jsme je uviděli. 
Plameňáky. Stáli ve vodě, občas popošli, ale hlavně občas roztáhli křídla objevila se ta plamenná barva, ta nádhera, krása, a tak jsme tam stáli, zkoušeli křičet, aby se lekli a ta křídla roztáhli, ale bylo jim to jedno. Jeli jsme zpátky, dopili víno a posbírali velké škeble u torza mola – k tomu vůně moře a vůně dálek. 
Vyrazili jsme k Svaté Marii nad mořem, že dáme něco k jídlu, ale uviděli jsme bílého koně. Stál za vodou, jenže jsem objevil kudy to objet, tak jsme tam jeli, akorát tam byla zeď a brána. Ale ten kůň, bílý, a jeho kamarád, hnědák, tam stáli a nechali se hladit skrz bránu, uvyklí lidem, uvyklí lásce a sblížení. 
A já věděl, že tohle je nepřenositelné, tohle nečekané souznění lidí a zvířat, neplánované a nezavazující, jen tak, pro jednou, že je to o spojení a propojení živých bytostí – bez společné řeči, zájmů, politiky – že je to jenom takové vzájemné vyznání soužití. „Až jednou den se vztyčí a uhasí ten požár svic, my půjdem, znavení, všem těm tažným koním vstříc.“ Věděl jsem to. Mí koně. „Staří jak svět, ale mladí jak vzdor…“ Jako mé pocity. 
A tak jsem šlapal mlčky do města, kde jsme se pokusili dát si něco k jídlu, ale je to Francie, taky prostě nevaří, když se jim nechce, a všichni nás svorně posílali ke konkurenci, že tam snad vaří a v té poslední restauraci nám konkurence udělala bezkonkurenční salát a dostali jsme skvělé víno a o tom to pak všechno bylo. 
Stihli jsme ještě bazén v kempu a pak večerní pivo a víno v městečku a já ještě pak v kempu prodloužení a penalty fotbalu. Seděl jsem pod těmi Vincentovými hvězdami, spokojený, jak den může být rozmanitý a barevný, horký a silný.
Neděle
Sbalili jsme a dali bazén, sprchu a pak teprve jsme do toho horka vyrazili. Nádherným údolím a pak serpentýnami vzhůru do Lesby z Provence, a ta lesba byla krásná víska s hrádky, plná turistů, zatáček a obležená těmi davy se jim ukazovala a převáděla, jako kdyby ty davy byly jejími milenkami. 
Já se těm netradičním orientacím vyhnul a jel přes ten krajinný předěl do městečka Sant Rémy v Provence, kde bylo taky hodně turistů, stín, úzké uličky, jenže mě mnohem víc zaujala jiná zajímavost. Prudká voda. Padající, stříkající, klokotající víry bílého zpěnění, skákající strmě a bezostyšně do hlubiny. Musel jsem podél té vody jít, užít si jí, naplněný bázní před její silou a doufající v její zkrocení, nadšený a neukojený touhou po ní. Ten proud vody byl v úžasném kontrastu se vstupní platanovou alejí – tichou, pevnou, jistou a nepohnutelnou. 
Přivřel jsem oči, abych si to vstřebal – možná to bylo nějaké poselství pro mě. Jestli to bylo poselství, to nevím, jisté poselství byla žlutá kontrolka prázdné nádrže; materialistická a neúprosná. No jo, to je pohoda, u nás, natankovat. Ale Francie to má jinak. To jsme netušili v Orgoni, kde byla benzínka. Krásná reklama. 24/24. Vždy jsem si myslel, že to znamená nonstop každý den v roce. Ne tak v této krajině. Vsunul jsem pistoli do nádrže, ale nic se nestalo. A proč? V benzínce nikdo nebyl! Jen nějaký papírek v této diplomatické řeči – neumělými písmeny a psaný tužkou na obočí. To jsme my pozdvihli a jeli jsme dál. V Kavalci (nemohli jsme tomu městu dát lepší přezdívku) jsme objevili funkční benzínku. Co jsme netušili, to je takovej místní fór – když natankujete a na stojanu je platební terminál na platební kartu, tak že to je taková jenom sranda – že to k vám musí přijít Francouz, který nemá zřejmě co dělat a umí jen svou mateřštinu a s ním musíte do budky zaplatit tam; potom vám teprve otevře závoru a procedura je u konce. Zdánlivě. Místo, kde se nachází čerpací stanice, je sice na hlavní a velké vozovce, ta je ovšem slepá a zavede vás k místnímu supermarketu s hobby pomůckami, kde neparkují jenom auta, ale převážně koně. Nedáte na sobě nic znát, vrátíte se o několik set metrů zpátky a jedete tři metry nad těmi lichokopytníky. Tohle město nikoho nezláká, a tedy ani nás. Jen jsem si polemizoval, jak si umí Francouzi sami pro sebe všechno ztížit, když už moc nepracují, že je to jako z filmů a figury jako Pierre Richard zde ožívají před očima se všemi scenériemi. A že chápu, proč se Depardieu odstěhoval. Navíc mi došlo, že BB se stala ochránkyní zvířat – každý šel přece po jejím bobru!
Je vedro. Chci vidět Durance! Není to má dívka, ale je to má milá. Řeka. Smývala ze mě pot již několikrát. Musím k ní a máme štěstí, že je to v místech starého řetězového mostu – nebýt sluneční výhně, tak je to krása, jenže třicet pět stupňů za bezvětří není na dlouhé tokání u mostu. 
Jedeme dál, ještě další utrápené kilometry a jsem v pí… tedy ne tam, ale ve Vagině – musel jsem tam prostě být. Vaugines je milé a přívětivé místo – vždyť to má v názvu! No a tak je dobré, když jsou tu tak hezké názvy, pokračovat do Cucuronu. 
Zdejší obyvatelé mají s těmi názvy smysl pro humor! Vracíme se do Lourmarinu a jedeme krásným údolím vzhůru, s přestávkou na meloun a na víno a natažení nohou a na jednu malou dýmku. 
To netušíme, že nás čeká Bonný – to je vesnička spadající zpod vrcholu kopce dolů, s krásně barevnými střechami, s kamenným kostelem na vrcholu, obléhaná turisty, ale jen tak povrchně – dostat se jí pod kůži smí jenom místní. 
Třeba ta dívka, co ji maluje štětečky, pečlivě, barevně, a do které jsem jakoby náhodou drknul, až se jí udělala tmavá šmouha přes všechno co namalovala – dělám si legraci, ale napadlo mě to. Naproti je Lacoste – nemá to nic společného s těmi drahými hadry. Má to společné s markýzem de Sade, který zde žil. S manželkou a dětmi a já si myslím, že jako pes, co štěká, nekouše, tak on psal ty své knihy z nedostatku žen, co by jeho fantazie s ním byly ochotny vyzkoušet. Pak se zbláznil. Jenže to není o místě, o hradu, o fantazii. Je to o rozkoši na pomezí bolesti – a já si říkám, je to opravdu jediná šance, když jde člověk „na dřeň“ najít své maximum a je to maximum opravdové uspokojení? Nebo je to jenom pouhá duševní choroba? 
tohle pečivo jsem čekal spíš ve Vaugines
A tak jsme dojeli do Menerby, což by bylo nudné městečko, kdyby z něj placeným parkováním nevybudovali něco echt a taky kdyby hospoda neměla Michelinskou hvězdu – a tak jsme to prošli. Kvanta turistů, ale nic moc. Jen příšerný vedro, statické, nepohnuté, obepínající. Další zastávkou byly Grcky – tedy Gordés, i když bych ty grcky z turistického obležení chápal. Ne, to fakt nebylo pro nás. Vlastně jsem ani nestál o ten tolikrát zobrazený klášter Sen-akné – Klášter Sénanque s Abbatiale Notre-Dame; jenže jsme to vychytali, zastavili vysoko nad ním, díval jsem se na jeho zdi s předmostím levandulí a popíjel pivo, bez davů turistů. Dolů jsme sjeli na kole. 
To bylo skvělé, i ten milý pán, co uměl anglicky a řekl mi, abychom nechodili s davy, ale podívali se zezadu a pak vešli do chrámu. Údolí za hradem mělo své kouzlo, i ta zahrada – na rozdíl od levandule vpředu tady pěstovali karfiól na neděli, tedy jak jsem poznamenal. Pod tím v údolí byla plošina, asi tam těžili kámen na stavbu tohohle kláštera. A zašli jsme dovnitř chrámu. Byla to prostá stavba, slyšeli jsme zpěv kyrie elejson, dovnitř vstupovali a odcházeli turisté. 
My seděli vzadu, byl tam chládek (navíc nás děsil výšlap na kolech vzhůru k autu) – a pak to přišlo – šestá hodina – scházeli se tam mniši na nedělní večerní modlitbu. A mně to došlo, jak jsem tu nepatřičně, jak nechápu, co zde dělají – že nejsou mezi lidmi a lásku k bohu neprokazují v denním životě svým příkladem, svou pomocí, tělem a duchem. Že se tu modlit a občas něco dělat je mrháním božského daru žití, soužití a lásky. A tak jsem uvažoval, že bych si na mobilu pustil pasiáns, že je to můj balíček karet a mé čisté myšlenky na rozdíl od toho, co se tu děje – od úderů zvonů, přes modlitby a zpěv. Bylo to sice hezké, čtyři mniši na jedné a dva a druhé straně, ale to mi přišlo nespravedlivé a také jsem pořád netušil kdo vyhrává a jak se ten sport počítá. Nedozvěděl jsem se to, tak jsem zatnul svaly a vyšlapal to nahoru k autu na té vrzavé skládačce, silný svou vůlí, slabý nepochopením světa. „Zvoní zvony barbarů z těch měst, které sní, zvoní zvony v svatyních a v údolích zní, řekám tak širokým a tak hlubokým, že svět se rozběh zpátky a čas běží s ním.“ A tohle údolí bylo vyhlodané. Časem. Turisty. Prodejností života a všech dobrých myšlenek. Serpentýny silnic a času. 
Levandulová pole, kde se Japonci dostávají do extáze a přeskakují řádky, italská dívka vášnivě fotografuje milého. Lány a řádky jsou tak tmavě fialově a i takhle tmavě a fialově voní. Tak jsme přejeli do Rousillonu. 
Červené skály. Turisté. Prodejnost, kde jsme zašli na večeři. Neznalost angličtiny, skásnutí nás jako turistů bez naděje na diskusi v marnosti neporozumění řečí. Jídlo bylo dobré, cena přemrštěná, ale co naplat, promrhali jsme navíc čas na otevřenou stezku nad skálami. Nevadí. Sklánějící a zapadající slunce nám přálo vidět věci tak jak je jen tak každý nevidí. Historii zdí, domů a ulic. Všichni fotí, málokdo vidí. A kdo i prožije? 
Sjížděli jsme do Aptu, ospalého, mrtvého. U rybníka jsme se převlékli do plavek, nestihl jsem ani přeložit ceduli zákaz koupání a byli jsme umytí – no co, mají to i u tohohle bahnitého kačáku napsat anglicky nebo německy – ne? Stmívá se, jedeme zpátky a v údolí k Lourmarinu se ukrýváme kousek od silnice. Horká tmavá noc. Zvuky nejen aut, ale i divoké zvěře a hmyzu.
Pondělí
Je tu stín a už není v údolí takové horko jako bylo v noci od rozpálených skal. V Cadenetu se ploužíme výhní ulic na trh. Tohle mám rád – francouzské trhy – je to tradiční kolorit života. Pro mě znamená lidi, hluk, směnný obchod a sýry. Pro ženu navíc hadříky, olivový olej, ochutnávky, zelenina, ovoce, olivy, změti barev a lákadel. 
Pozoruji místní človíčky, jak nakupují, jak mají na všechno dost času, jak na to mají čas i prodavači, beze spěchu si povídají, je to směna zboží a peněz, ale také směna myšlenek, úsměvů, sblížení, sdílení života – něco, co my neumíme, nemáme to v povaze, jakoby sdílení, soužití, naslouchání z nás vymizelo, i ta pohoda a užívání života. Chlapík nám balí každý kousek sýra do papíru, vybírá je pečlivě z různých velikostí, na první balíček zapíše pečlivě tužkou postupně ceny a pak to podtrhne a sečte – nepotřebuje elektronickou pokladnu, stačí mu úsměv a tužka a řada trpělivých zákazníků. V pekařství je suché horko, spojení různorodých vůní pečiva, sladkostí, croissantů, chlebů a pečiva, úsměvy prodavaček, nespěchajících a pečlivě uschovávajících bagety do papírových sáčků. Vracíme se a vedro je neskutečné, jedeme dál a hledáme větší obchod, abychom koupili vodu. K té ještě další víno a hledáme marně v tomhle obrovitém supermarketu smetanu do kafe – něco takového zřejmě neznají. U pokladny jsme konsternovaní – paní před námi u pětipoložkového nákupu vytahuje šekovou knížku a vypisuje šek; my jsme za ní a za námi fronta asi patnácti lidí, ale nikdo není tak netrpělivý jako my, paní vytrhává šek z knížky, nastává dlouhá procedura vyplňování údajů podle dokladu totožnosti, tisk skrze jehličkovou tiskárnu. Další psaní a nakonec podpis – mezitím jsme mohli to jedno víno z nákupního koše vypít!!! Jedeme dál údolím, chtěl bych sjet kousek Durance, ale prý nesmím jet na skládačce v tom vedru plánovaných 18km, musím to zkrátit. V Pertuis tedy přejíždíme most, motáme se silničkou až do „výplaty“ – Peyrolles, kde je jediný přístup k řece – tedy měl být – je to pískovna, podél kanálu je sice cesta ale za zákazem vjezdu je silnička a dopravník písku. V tom vedru jsme se snažili dostat k vodě skoro hodinu a je to za mě obdivuhodný výkon, protože jen tak se nevzdávám, dokonce jsme vjeli autem do těch zakázaných prostorů a najezdili tam asi deset kilometrů, aniž bychom se k vodě přiblížili. Musel jsem to vzdát, což se mi stává málokdy. Zmožení prachem a vedrem. Vraceli jsme se, objeli tu ves v beznaději, že jsem věděl, že nikde jinde k vodě není přístup. A tak jsme až po mnoha kilometrech na místě původních dvou mostů a jednoho nového slezli k vodě. 
Durance, chladná a prudká tam u pilíře dělala hlubokou zátočinu, krásnou na ochlazení a koupání, a tak jsme tam seděli, pili víno, kouřil jsem dýmku a díval se na vodu, kterou jsem nedokázal sjet. Přebrodili jsme se pod pilíře kolem rozvalin původního mostu, tady byl stín a plánovali trasu. 
Ještě dvojí koupání a museli jsme se vydat do rozpáleného auta. Tomu se do hor nechtělo a dávalo nám to sežrat klimatizací a spotřebou, která se hodila spíš k tanku nebo obrněnému vozidlu pěchoty. Ale auto i tak jelo, stoupali jsme vzhůru a překonali ten velký hřeben k Luberonu, zasažení krásou krajiny, hlubokostí údolí a kraje. 
A tím údolím jsme to vzali napříč a stoupali dál a výš – ten výstup měl asi dvanáct kilometrů serpentýn a dostal nás svou vyhlídkou z opačné strany, svými levandulovými políčky a ochlazením o dva stupně na třicet dva. To už jsme byli u Lagarde d’Apt a na té náhorní planině byla spousta levandule, stínu a pohody, projížděli jsme se tam jako panstvo v kočáře a pak zvolna jeli na Bujón, a na Banán a dolů do Maňáska. Zaparkovali jsme, zbytečně na radu Francouzů zakoupili parkovací lístek a šli do centra Manosque. Tam bylo jako po vymření, bloudilo tam sice pár skupinek i jednotlivých turistů, akorát krámky byly zavřené – tedy až na těch pár vylosovaných, co reprezentovali, že to město není úplně chcíplý. Takže jenom nápoje v jediné otevřené restauraci a už jsme chtěli město opustit, tedy až na ten můj blbý nápad koupit v sámošce aspoň chladné víno na večer. Super – hned za třetím kruhákem byly dva supermarkety. Ehm. Byly to hadry a šunty. Bohužel se odtamtud dalo vyjet jenom zpět do města a otočit se až zase na předchozím kruháku. No nic, jedeme dál – a hurá – je tu lídl, bude zelenina a víno! Objedu kruhák a vjedu k lídlu – pozor – to je jednosměrka! Tak zpátky. Zase se vracím na předchozí kruhák. A hledám vjezd, tak nic, je to tedy až za tou jednosměrkou – ale tady nic není! Jen cesta končící v křoví! Tak tam jedu – a hele, on je to neoznačený vjezd na parkoviště Lidlu. No konečně. Jdeme ke vchodu. Paní za dveřmi před námi zamkne, je jí naprosto jedno, že tam jsme, otáčí se a odchází. Koukám se na otevírací dobu – do 19.30. Na hodinách je 19.19 – tak jasně, ještě bysme mohli něco koupit! Jedeme tedy zase zpátky na předchozí kruhák, ale já se nevzdávám, na výjezdu z města je velké nákupní centrum. Otevřené do 20.30, takže máme šanci. S nákupem jdeme do fronty, před námi je starší paní s anorektickou dcerou mačkající mobil a obě se pořád dohadují. První konflikt u pokladny nastal, když jim nechtěli vzít slevový kupon. Pět minut francouzské hádky. Rezignace paní, až na rudé skvrny na obličeji. Vše oskenováno, když si paní přečetla účet, než se stačíme nadechnout, tak se obrací. Volají vedoucí, ta za pět minut dorazí. Bere jedno zboží a odchází na deset minut. Vrací se. Odchází i s paní mezi regály. Za pět minut se obě navrací a paní má vítězoslavný výraz a já bych potřeboval vypít ty dvě láhve vína z košíku. Už jen pět minut dohadování u pokladny a jsme na řadě a můžeme zaplatit a jet. Pryč z tohohle podivného města! Stoupáme vzhůru serpentýnami, jen nevíme, zda je to ono. Ještě chvíli a vidíme davy lidí uprostřed levandulových polí – jak laciné a pro mě až trapné. Jedeme dál a já hledám místo, kde by se dalo spát. Je tam odbočka k lesu, jenže to není les, i když – les tam je na opačné straně, ale na té přilehlé je opačný konec levandulových lánů a stará omšelá stodola s prastarými duby okolo. Je nám to jasné! I tak musíme v tom vedru dál. K jezeru. 
K té vodě, co je modrozelená Verdonem a my se v ní umýváme, smýváme prach i nepotřebné myšlenky. Čistí dáváme sklenku vína, tak jako se odlévá úlitba bohům, to víno, byť z krabice, je dokonalé a stoupáme vzhůru, kde západ slunce, levandulový lán a slunečnice dávají kompozici do tak absurdního kýče, že by mě to nenapadlo, takže to musíme vyfotit. Cesta je stmívající, ale to naše místo nikdo neobsadil. Sedím u stolku těsně u fialových lánů, piji víno, jím bagetu a přikusuji dokonale chutný domácí sýr z trhu – ty propojené chuťové vjemy explodují mým vnímáním, zavírám oči. 
Vánek mi přináší do chřípí vůně levandule a já vidím nad obzorem zoranžovělým po západu slunce svítit jasně Venuši; nebe je nahé hvězdami a každý, kdo by tohle mohl uvidět mi musí závidět. 
Píšu, v ruce odlivku vynikajícího vína, k tomu vůně, hvězdy a tolik, bože, tolik inspirace.
Úterý
Jsem brzy vzhůru. Chladné víno, stolek, židle a můj pohled na fialové nekonečné pole, přivřené oči, aby ta vůně nebyla promeškána, je tolik zbytečných parfémů, ale ve stínu stoletého dubu, u zdí staré stodoly, po které běhají stíny ještěrek, kdy se den počíná, tam sedím já, cynik, skeptik, užívající si ráno jako z laciné červené knihovny. No a co. 
Jsem rád, že tohle mé pesimistické myšlenky rozptyluje a ředí, protože jinak by vlastně nic nemělo smysl. Nemůžu se toho nabažit. Trhám bagetu, zapíjím ty kousky pečiva kávou, vínem a jen se dívám, jak se pole ve vánku vlní, fialové, obšťastněné lačným hmyzem, jak kotouč ranního slunce posouvá temnou skvrnu dubové koruny a krouží s ní okolo mne. Tak za tohle jsem opravdu životu vděčný. Že to tak je. A že to umím vidět. Odjíždíme mezi fotografy mezi levandulovými řádky, kteří nic nepochopili a při troše štěstí něco prodají. Já naopak v krámu koupím vína a bagety, jedeme pro cetky z levandulových prodejů. Co naplat, je to součást tohohle obchodu. 
Pak stoupáme vzhůru. Verdon a jezero kdesi pod námi. Jedeme dál. Úzkou silničkou se derou cyklisté, obtížně je předjíždíme a pak zase oni nás, když na každém možném výhledu zastavujeme a kocháme se strmými svahy a modrou stužkou Verdonu pod námi. A to teprve začíná. Jedeme vzhůru na La Palud – chceme udělat ten velký okruh, ale naštěstí zaznamenám „cestu pro kretény“ – Route des Cretes a to ještě správným směrem. 
Velmi kvalitní i když uzoulinká okreska nás vede mezi skálami a pak vyhlídkou nad Verdon. Popisovat, jak je to krásné mi připadá nejen hloupé a pitomé, ale i zbytečné – jenom to doporučuju. A přidám pár zážitků. Z místa, kde jsem se bál naklonit přes zábradlí, vysoko tak, že pod námi byla modrá říčka Verdon jako tkanička do bot, jsem zahlédl barevné tečky. Kajaky. Někdo to sjížděl s průvodcem. Mísilo se ve mně nadšení se závistí, viděl jsem ty barevné blechy dole, jak se pouští soutěskou do miniaturních bílých hřebenů, které jistě byly velké a nádherné, představoval jsem si jak bych to asi jel a jak to vypadá z lodi a fascinovaně jsem je dlouho pozoroval, jak vždy před exponovaným úsekem zastavují, připravují se a zvolna ho sjíždí a měl jsem děsné cukání jet kamkoli, kde se dá dopravit loď na vodu a nafouknout ji a jet a jet… Jasně – jednak se to asi nesmí (což není pro mě taková překážka), ale vypadalo to nebezpečně, přesto si myslím, že při tomhle suchu by se to jet dalo i na otevřené nafukovací kanoi. Kterou sušíme v boxu na autě. Musel jsem se odtrhnout od těch myšlenek i těch barevných teček dole. 
dávat ceduli s varováním před záplavou na vrchol skály umí jen Francouzi
Pomohl mi v tom pohled na orla, který se nezvučně a náhle vynořil zespodu, zpod útesů a pár metrů před našimi zraky stoupal vzhůru a zmizel za ostrou jehlou hrotu skály. Pak se vynořil za ohybem řeky. A přidal se k němu další – byl to pár a zřejmě tady na skalách hnízdili. O několik kilometrů dál, poblíž tunelů připomínajících jeskyně, kroužil další. I tak jsem musel na tom okruhu zastavoval každou chvíli – fascinovaný tím, co jsem viděl a co jsem prožíval. Dokončili jsme okruh a vraceli se zpět k jezeru. Našli jsme místo na málo okupované plážičce a ve Verdonském jezeře Lac de Sainte Croix (v překladu – pomožte nám krucifix všichni svatí), na opačném konci než včera večer, jsme se koupali a voda byla mléčná travertinem. Osvěžení jsme se vydali konečně dolů, k moři, silnice se kroutila a táhla zelení lesů, vinicemi, políčky a skalami – dalo by se tam najít jistě spousta míst, kde by stálo za to zastavit, projít a prozkoumat, jenže nás lákal ten jih. Přemýšlel jsem o tom, najít si místo k nocování někde u Auriolu. Tam bylo dost zeleně, jenže i když silničky tam byly absolutně nejužší, že vyhýbání bylo téměř nemožné, tak to bylo místo bohatších rezidentů a nedalo se tam najít spaní a museli jsme jet až do Cassis. To jsme přejeli až k výhledu na moře a centrum z vyhlídky v národním parku. 
Vrátili jsme se, zaparkovali asi tak dva kilometry od centra (jinde to nešlo!) a sestupovali dolů. Francie hrála důležitý zápas, každá hospůdka měla venku televizi a kolem hrozny místních i turistů. Na plážičce u maríny bylo ještě dost lidí a také sprchy, tohle prolínající se propojení pláže a centra mě opět překvapilo. 
Chvíli jsem osamoceně a s pivem sledoval zápas s místními – fandili a prožívali to stejně mladí i staří, všechny barvy pleti a sociální vrstvy – spojovalo je to a po ulicích chodili pouze turisté. Prodavači byli evidentně nervózní, že nemohou sledovat zápas s nimi, tak aspoň měli puštěné online video na mobilech. Městečko tím bylo ochromené. Aby ne – Francii šlo o to zahrát si finále. Klidně jsme jim mohli mezitím vykrást banku. Sedli jsme si na zahrádku restaurace bez televize a vychutnávali místní kuchyni. Platili jsme v okamžiku, kdy vítězně pro domácí skončil zápas a mladíci v trenýrkách běhali se zapálenými rachejtlemi, vzlétaly světlice a zněla syrově zpívaná francouzská hymna. 
Prodírali jsme se davem, rozvášněným a hutným, pak vzhůru, k autu, opět vzhůru a na okraji vozovky v úzkém pruhu za krajnicí jsme šli spát.
Středa
Je hodně větrno, vaříme kávu v autě, aby nám plamen nesfoukl poryv, balíme – a právě do toho přijíždí hlídka národního parku, kde spíme. Mladý kluk a mladá dívenka vystupují v uniformách strážců parku jako v australském seriálu pro děti. Následuje rozhovor:
Já: Bonžůrrrrrr.
Mladík: Bonžůrrrr – mluvíte francouzsky? Anglicky? (spustí tedy školní angličtinou) Spali jste zde? Zde je zakázáno spát.
Já: Dáváme si nějaké jídlo.
Mladík: Tady se nesmí spát a rozdělávat oheň a odhazovat odpadky. (Dívenka neví, zda se má tvářit přísně nebo mile, tak ty dva výrazy v pravidelných intervalech střídá).
Já: Nic takového neděláme. Dáte si něco s námi?
Mladík: Jestli budete něco vařit, tak jedině v autě.
Já: (odkývám to a usmívám se)
Mladík a dívenka: „Tak hezký den.
Také jim popřeju. Sedím na židličce, zjišťuji, že víno, co jsem včera koupil v Riezu je dezertní. Dá se jenom s vodou. Návštěva strážců parku byla pouze preventivní, stejně asi nic nemohli dělat. Vím, vařili jsme kávu v autě, ale jejich rada nebyla dobrá – kdyby auto chytlo, tak je to horší než všechny ty zákazy a upozornění. 
Vyjíždíme nahoru k vysílači, je tu ostroh téhle části nad sedlem, a i když se nás silné poryvy snaží sfoukávat, užíváme si pohled na zátoku Cassis, na moře a i na opačnou stranu Azurového pobřeží. Přejíždíme sedýlko a stoupáme vzhůru serpentýnami na opačné straně – jsou tu příkré červené srázy skal dolů, převisy, vítr fučí a já si lehám, abych se podíval pod sebe dolů a mrazí mne z toho, a možná že tohle je skála sebevrahů, protože ta šance je tady opravdu veliká. Raději tedy sleduju cáry větru v dálce na hladině, kde trénují skupinky plachetnic a svírá mě ta představa, že bych to chtěl taky, že dole je ten vítr jiný, a že by se sice muselo hodně vyvažovat, ale jak by to krásně jelo, nemůžu se nabažit pozorování jak se loďky otáčí a přehazují plachty, vítr mi svistí ve vlasech, je modro – nebe i moře, jen bílé hřebínky v hloubce pod námi tvoří vlnitý vzorek na koberci vody. Jedeme uličkami Cassis a nemůžeme pochopit, jak se dá dostat na parkoviště u národního parku na opačné straně města – jsou tam pouze jednosměrky a ani jedna z cest tam nevede. Jedu tedy jednou jednosměrkou a zaparkuju v uličce asi o půl kilometru dál – směrem k parkovišti je to jasná jednosměrka. No, zřejmě to ale místní neberou moc vážně – jinak by se nedostali ani domů. Je to pro mě těžko pochopitelné. Další usměvaví mladí strážci parku nás informují jak a kudy jít a také co se smí a nesmí. 
Jdeme podél zátoky s kotvícími jachtami, ale pak se stáčíme podél skal a je vedro a kolem nás dost lidí – někteří vybavení na turistiku, někteří spíš na koupání. Slézáme po kluzkém travertinu k první zátoce – je modrá, jsou tu kvanta lidí, vesměs mladých. Vytrácím se na skálu o kus dál a při sestupu se se mnou utrhne asi dvou set kilový erozí rozrušený balvan, a tak mi zlehka crčí krev z lýtka – mořská voda sice pálí, ale i to zatáhne. Hledáme modrou značku a nacházíme ji, jak skrytě lemuje pravý břeh zátoky. Šplháme skalami vzhůru, cesta je docela náročná a nacházíme místo s výhledem na konci zátoky pod rozložitou pinií, dá se tam posadit a otevřít láhev vína – to, aby nezteplalo. 
Popíjíme a sledujeme, jak z opačné strany skalami vystoupává a na spdéčkách klouže a klape chlapík s helmou a kolem na zádech, s dresíkem, což mě nutí ke komentáři: „tak to je fakt pěknej (polknu slovo magor – to mi připadá srozumitelný i zde) blázen!“ Bonžůrrrr – oba pozdravíme chlapíka – Jahoda – „no to by mě tedy fakt mohli milovat se tu potácet po skalách s kolem!“ „Dobrý den,“ pozdraví kluk a tak mu nabízíme víno, nechce, ale ptá se, jak daleko to je dolů a jak vypadá cesta do zátoky. Je fakt, že kdo jinej, než příslušník našeho národa, by mohl slézat skály s kolem. On se zatím ohlíží zpátky – a tam se vleče dívka, jeho přítelkyně, v helmě, s kolem na zádech a s olepenou rozbitou bradou. Jen se na sebe podíváme a nekomentujeme to. „Máme když tak náplast!“ nadhodím. „Ne, tu bradu jsem si rozsekla, když jsem slítla hned první den, to je dobrý!“ Nemyslíme se, že je to dobrý, nemyslíme si ani, že to bude radostné slézání skály dolů k zátoce, a tak nabízíme víno – a také si nedá. Já bych se tedy před smrtí napil. Chlapík odchází a za ním masochistické zamilované děvče. „Kdyby tu ještě chvíli byla se mnou o samotě, tak bych jí to vysvětlila,“ dozvídám se, „taky jsem byla taková a už naštěstí nejsem!“ Tohle zase nekomentuju já, ale věřím tomu. A rozumím. O kus dál se nad útesy pod nízkými větvemi podtáhneme a vylezeme na skalní ostroh strmě vysoko čnící nad moře. Je to Darien této oblasti. Okolo jezdí lodě s turisty a my na té špičce sedíme a sledujeme bouřlivé moře, občas zamáváme lidem na loďkách. 
Je tu taková pohoda, ale čas je tak rychlý! Vlečeme se horkem, stoupáme skalami, vedro je příšerné. Ale sestup je horší, skupinky lidí se zvolna spouští ze skal dolů, snažíme se je předbíhat a předcházet. 
Konečně. Skála se mírní, asi se blížíme k úpatí, jdeme rychle a já krásně uklouznu a jen o chlup si nic nezlomím, naraženina sice kapku bolí, mám od prachu špinavou půlku těla, takže se na malé plážičce na mě lidi dost divně dívají. Nahoře odhalených žen přibylo, my vylezeme do stínu jediné pinie a dopíjíme víno, voda je chladná a příjemná, sůl mi po vyschnutí slepí vlasy. Mladík z moře vylovil chobotnici, není zas tak malá – půlmetrová chapadla se mu přisávají k pažím, je to něco pro nás nezvyklého. Po nějaké době ji hází zpět a já jsem rád, že jsem ji při plavání nepotkal. Představa, že se mi přicůcne na tělo mě tedy neláká, ba spíš odpuzuje. Odpoledne se chýlí, stoupáme zpátky na skálu, na hřeben, vlečeme se prašnou stezkou zpátky do první zátoky, zase se musíme vykoupat a pak se táhneme ke vstupu – ještě že tu je stánek s pitím, jinak bychom vedrem skápli – já už po cestě pouštěl Greenhorny – A slunce pálí jen. Minula nás ta česká dvojice na horských kolech, on na nás radostně volal, ona se jen kysele pousmála. Nemusela nic říkat. Rozpálenou ulicí se doplazíme k autu a necháváme Cassis za zády a jedeme pobřežím na východ. Cestou zahlédnu kdesi u Toulonu Carrefour, je to neskutečně obrovská nákupní plocha s tolika druhy produktů – a že jsme na ledacos zvyklí. Já doplním zásoby vína. Ještě něco k jídlu. Jízda se vlekla, pomalé silnice, zácpy. Měl jsem v plánu jet kamsi k La Mol – namol, jenže jsme objevili jezírko Pelegrín a tak jsme dali koupačku a smyli slanou vodu a to ve vodě přijatelně teplé a čisté. 
Tak jsme mohli zajet do Levandule, nebylo to daleko, mohl jsem si dát pivo, kouknout na druhé semifinále, svézt se na ruském kole a projít obchůdky a stánky u moře, pozorovat loďky a oranžovou záři na vlnách po zapadlém slunci, stmívané modré šero v uličkách. Dotek léta a civilizace, turistiky – pěkně v jednom balení. 
Byla už černá noc a marně jsme hledali místo ke spaní – unavení po celém dlouhém dni – a nikde nic příhodného. Nakonec to vyhrála zapadlá silnička, cyklostezka u Kavelérie nad Mořem (nebo tak nějak se to jmenovalo), nebyla to romantika, už druhou noc, ale byl tam klid a horko a spát se tam dalo.
Čtvrtek
Snídaně byla rychlá, žádná romantika, na to opravdu tohle místo nebylo, jedinou výhodou byly kontejnery na odpadky pár set metrů od nás. Počítal jsem podle mapy, že Saint Tropez bude tak deset kilometrů, ale to jsem se spletl a mou zkratkou jsme tam jeli víc než hodinu. 
Navíc jsem vymyslel zastávku u kostela na vršíčku nad městem – byl to omšelý kostel svaté Anny obklopený pravděpodobně kdysi hřbitůvkem, oddělený od světa zídkou, za kterou byly stromy, zahrada. 
Působil na mě mile starými časy, nezávislými na dnešku, tak jako by byl postavený sám pro sebe a pro těch pár lidí, kterým byl milý a o nic jiného mu nešlo, kochal jsem se nepravidelnostmi, zašel jsem se podívat přes zídku a pak ke schodům a náhle vyrazil dolů obrovský ještěr. Byl mnohem delší než bych si kdy myslel, že by tu tak velké zvíře mohlo být, na délku jistě o hodně přes půl metru, běžel mrštně a přesto hlučně, masitý, vypasený a já ho pronásledoval s jistotou, že jakmile se otočí, tak se role obrátí a budu utíkat před ním já. Zmizel mi v keři a já se neodvážil nějak razantněji pokoušet osud. U kostelní zdi jsme nechali auto a šli dolů, ty dva kilometry do centra, pěšky, tahle cesta navázala na rušnou okresku, kolem jezdila auta, ale prosmýkli jsme se mezi nimi a došli na velké centrální náměstí. Jak se říká – „nic o čem bys psal domů“, přesto mělo písčité prostranství kouzlo pro mnoho turistů, nárožní kafeterie nás zlákala k prosté kávě, upíjeli jsme z hrníčků a já pozoroval místní rodáky, jak i oni jdou na kávu nebo sirup, jak sedí, v klidu čtou denní tisk – žádné zprávy z mobilu, potřebovali mít v ruce noviny, rozkládat je a usrkávat horký hořký nápoj. Klid, žádný spěch, jako by jinak život ztrácel cenu. Už bylo zase horko, prošli jsme náměstím a vylezli k Citadele, starému opevnění, což není nic pro nás, stačilo nám nakouknout přes zdi, abychom si to potvrdili a seběhli jsme dolů do úzkých uliček a došli k molu a malé plážičce – tam jsme se sice vykoupali, ale nebylo to kousek od centra valné – moře špinavé, samé naplavené řasy, jen z mola po schůdcích bylo lepší plavání. 
Děti z městského tábora skákaly do moře, dokonce přes trampolínu. Byl tam mladý dohlížitel, vůbec o ně neměl strach (to co vyváděly, to by mě tedy tolik v klidu nenechávalo), jenže byli spokojení, tak co. Ostatních několik dětí se pralo s vlnami na serfech a padlleboardech. Šel jsem pobřežím směrem od města, bylo tu pár opalujících se osob a to bylo všechno – žádné zajímavosti, zajímavé kameny nebo škeble či jiné mořské vyvrženiny, pouze odevšad bylo vidět ve zdejším rozsáhlém zálivu zakotvené panelákovité mamutí výletní lodě – ke zhnusení mi stačil pohled na jejich stvůrnost. Stačilo se vrátit a projít průchodem mezi domy a byli jsme vrženi do víru turistických vášní, davů, restaurací, nemorálně drahých jachet, přístavu se stěžni i motoráky a hlavně na nábřeží, kde byly vystavovány obrazy – jeden styl vedle druhého, moderní, zajímavé, krásné a samozřejmě kýčovité, což ale neznamenalo, že bych některé z nich nemohl mít na zdi – záleželo na barvách a provedení a také mě lákala ta témata – lodě, plachetnice. Tolik různých výtvarných pojetí jsem snad na jednom místě nikdy neviděl, byl jsem zároveň opojený a kritický, vnímal jsem v sluneční záři ty jemné tóny i to jak jsou zde zaměření na svislice stěžňů jako místní výtvarný prvek a nepřipouštěl jsem si to vedro v ulicích; nebyl jsem sám a tak jsem nemohl sobecky projít tu scénu několikrát, přesto jsem si to vštípil – ne jako inspiraci, to naopak, ale jako povzbuzení, jako esenci výtvarných pocitů. Vraceli jsme se k náměstí a já si uvědomil, při pohledu na prodavače před krámky držící v ruce cigarety, jak moc se zde kouří, klasicky, jak je symbolem francouzského životního stylu ležérní cigareta, jak na to nejsem už tolik zvyklý, jak mě to nepřestávalo překvapovat; ze všeho nejvíc mi zvednuté dlaně mladých žen s cigaretou hrdě vztyčenou mezi prsty připomínají klasické francouzské filmy – jako by se zde zastavil čas. V jednom jinak prázdném ateliérku byly obrazy pouze lodních plachet – jen plachty – někdy skasané a svázané úvazky, jindy volně na výtahu, někdy jenom jako drapérie; byl jsem překvapený tou primárností tématu, ačkoli jsem se obsahu musel smát. Vrátili jsme se na hlavní náměstí, seděli v restauraci, Saint Tropéz žilo a my popíjeli víno a dívali se na to jako z hlediště na scénu, kde defilují postavy a příběhy. Gesta, řeč těla, zvukomalebná francouzština, dívka podobná pohyby i tváří mladé Aně Geislerové, rodina zkoumající jídelní lístek, slečna vznešeně jedoucí na kole, racek důstojně se procházející středem po písčité cestě náměstí, klakson aut a šňůry japonských selfíčkářů. 
Pokračovali jsme autem podél pobřeží, toho velkého zálivu, dlouho a úmorně, vybočilo z toho pouze koupání v moři před Cannes a také ostré červené skály a zátoky. Tak jsme si řekli, že oželíme Nice i tu silničku plnou serpentýn a vydáme se zpátky na sever. Svezli jsme se za drobná eura po dálnici a odbočili proti proudu řeky a to znamenalo, že se loučíme s mořem. Motali jsme se směrem do vnitrozemí. Potřebovali jsme se najíst, a tak jsme zastavili na prvním možném místě – na malém parkovišti za mostem. Sešel jsem dolů pod most a objevil pod tím čtyřmostím tišinku a zátočinku v jinak dravém proudu malé modré říčky. Ihned jsem do té ledárny vlezl a smyl mořskou sůl a pak jsme tam sešli, jedli a myli se a užívali té mrazivé vody v parném dni – tedy s oním strachem, aby nás nestrhl proud, protože dál už byly slušné peřeje. 
Potom jsme už jeli jenom vzhůru. Cestou jsme míjeli takové divné ukazatele, jako, že je zrovna naštěstí cesta průjezdná, že nemáme přejet sviště a tak. 
Zjistili jsme, že je tu tedy opravdu hodně svišťů, když auto funělo do strmého svahu – na zelených stráních se míhala rozkošná kožešinová legrační zvířátka velikosti zajíců, někdy na nás jen tak civěla, jindy se v klidu k nám otočila chlupatými ocasy – já to věděl – sviště miluju! Byli úžasní! Sice bojácní, ale občas i drzí ve svých výrazech. A my jeli a jeli do kopce, pozorovali je a nejdřív to bylo osmnáct set metrů nad mořem, pak dva tisíce dvě stě a pořád vzhůru. Klikaté cestičky, sviští kolonie a my mířili nebi blíž. Zastavil nás až nejvyšší evropský asfaltový přejezd hory – Col de la Bonette, ve výšce 2802 m.n.m. jsme vylezli z auta, byla tu nepochopitelná zima (také jsme vyjeli ze 35°C od moře = z 0 m.n.m.) a tak zdejších čtrnáct stupňů byl kapku šok. Palec nahoru jsem dal cyklistovi, který opřený o silniční kolo odpočíval na nejvyšším silničním sedle, kam se dá dostat. Určitě je všem jasné, že první, co mě napadlo, bylo, jak sem vyjet na koloběžce! 
Větší šok než zima, když jsme se vydali vzhůru k vrcholu, byl nedostatek kyslíku v plicích. Málokdo během tří hodin dostoupá této výšky a šplhá se na vrchol kopce. Když jsme konečně trochu naplnili plicní laloky, kochali jsme se alpskými hřebeny kolem nás. Velikáni, občas se sněhovými splazy. Vzadu v dálce hora Monviso skoro čtyřtisícová připomínající Matterhorn. 
Tady na vrcholu jsem si připadal jako král oproti ve vlnách moře se houpající a koupající figuře. Tohle mělo svou sílu a krásu. Pak jsme sjížděli dolů a míjeli skupinku hazardérů na longboardech – a to mi tedy přišlo jako hodně za hranou; byl jsem jenom rád, že nemusíme nikoho z nich odvážet do nemocnice. 
Další přejezdy průsmyků a klikatých silniček. Konečně sjíždíme do údolí přes Gilestre k naší staré dobré Durance. To překvapení. Místo malé zajíkavé říčky je to silná vášnivá samice nabízející své peřeje a vlny – mnohem silnější a sebevědomější než kdesi dole, zkrocená a ponížená. Podařilo se mi podle mapy, kousek vzhůru proti proudu najít malebné místo na vyvýšeném břehu. Prudce se valící a šplíchající voda z ledovce chladila víno a vodu, jedli jsme kousky vynikajícího sýra a byla by to pohoda, kdyby nám neulétl modrý plastový pytel. Nechtěl jsem ho nechat jen tak splout do řeky, tak jsem se vrhl ze břehu za ním – zachytil se o větev kousek v proudu a když jsem se k němu natahoval, tak se uvolnil a splouval s rychlým proudem. Vyškrábal jsem se na břeh, běžel podél, cestou vytrhl kus klacku a v okamžiku, kdy se málem modrý pytel rozloučil jsem ho zachytil. Bylo to asi padesát metrů dole, u vychlazeného vína, tak jsem ten pytel domestikoval láhví a to víno si nalil a přivřel oči a poslouchal, jak řeka drze vyzývavě zpívá – pro mne a pro to zářivě dírkované nebe nade mnou na tomhle nádherném místě v podalpí, kde se hvězdy klaní vrcholům hor a ty na oplátku zase jim a jen naprosto nevšímavá a sobecká řeka si opilecky zpívá se metalové riffy.
Pátek 13-tého
Ještě v polospánku poslouchám vodu. Nechce se mi vstávat, ale ta voda je lákavá. Vaříme balíme a já nafukuji loď. 
Po párcích s dijonskou hořčicí odjíždím autem po proudu tou úzkou zvlněnou silničkou až před kemp. Vyndal jsem skládačku, ukryl klíče a jedu zpátky. Zpívám si, šněruji silnici a nevšímám si francouzských ranních ptáčat na silničních a vymakaných horských kolech. Já si připadám jako ve Slavnostech sněženek, vyšlápnu kopeček a pak sjíždím dolů, usměvavý pod modrou vysluněnou oblohou. Dojel jsem k našemu břehu, zavlekl kolo do křoví. Stáhli jsme loď z podemletého břehu, zaklekli pod sedačky a odrazili do proudu. 
Proud nás sebral, rozhoupal a my museli zabrat, abychom se vyhnuli nataženým větvím vrby sto metrů pod námi, pak jsme to stočili zpátky, vyrovnávali náklony lodě ve vlnách – řeka se zúžila do peřeje, která se kroutila od pravého břehu k levému, musel jsem srovnávat náš směr s proudnicí, velká vlna se přelila přes bort a zalila mě, takže jsem už klečel v ledové vodě, dorovnal jsem v rychlé peřeji několika záběry naši pozici abychom se vyhnuli blízkosti břehu. Durance nás táhla a držela ve své náruči jako vášnivá milenka, nevzpírali jsme se, jenom jsme si ji drželi od těla a ten nádherný pocit z rychle tekoucí vody podobné těm kanadským, ten nás pohlcoval, projeli jsme pod mostem, nebylo třeba moc pádlovat, proud nás nesl a kolébal a já ve připravený s pádlem jen vyrovnával stabilitu a směr. Neznámá řeka je jako nová žena, je zapotřebí být ve střehu a vnímat její pohyb a tahle řeka byla hravá a divoká a bylo to přesně, co jsem chtěl, i to údolí hor kolem nás, její zlehka zakalená modrobílozelená barva. 
Prosmýkali jsme se mezi ostrůvky a mělčinami, hledali kudy vůbec jet a kde je ten hlavní proud, nakláněli se při dlouhých nebo naopak rychlých záběrech z lodi, byla to hra a ta hra byla překrásná. Věděl jsem, že přijde brzy konec, bylo to jen těch pár kilometrů, uviděli jsme kemp a traverzovali pod vracák k vymletému břehu a vytáhli loď nahoru, na trávu. Odpočívala a schla stejně jako my – já sundal oblečení a nechával slunce, ať si smlsne na jeho promáčení. Sestoupil jsem k řece. Teď jen odtažitě prudké a nevšímavé – zřekli jsme se jí dřív, než nám stačila ukázat co umí. Byla ledová, chladná, odmítavá, a přesto jsem se tady v tom vracáku do ní vnořil, stiskla mě ledovými pažemi. Nebylo to na dlouhé koupání, jenom smočení nadvakrát, a to stačilo k mé spokojenosti. Konečně. Nevezli jsme v boxu loď zbytečně. Nyní jsme ji nesli dlouhé stovky metrů skrz kemp k autu, vyfoukli a naložili. Dojeli jsme k našemu tábořišti pro kolo a teď už nás opravdu čekala zpáteční cesta, ale to neznamenalo, že bychom ještě neměli před sebou nějaké cíle. A zážitky. Pod mostem, kde jsme před hodinou propluli, splouvala skupinka na plastových kajacích, měli vesty, helmy, špricdeky a neopreny. My to jeli proti nim tak nalehko! Teď jsme zase stoupali vzhůru, silnice se kroutila podle řeky, ta nás lákala a já si zrovna říkal, že jsme to měli jet víc seshora, když jsem uviděl tyče v kanálu pro závodění a tady byla tedy slušná divočina, pročež jsem svůj názor rychle přehodnotil. Pořád to byla Durance a pořád jako by jí neubývalo, jenže my jeli proti jejímu věku od dospělosti zpátky k adolescenci a pubertě – u toho prepubertálního období jsme zastavili a naposled jsem vstoupil do proudu. 
Omyla mi nohy, poslušná, ale rozjařená a roztančená z oblosti a barevnosti kamenů. Pak už jenom mládla a v jejím batolecím věku jsme ji opustili a každá ze tří navigací si vedla svou, takže jsme jeli vzhůru nejtenčí, nejstrmější, nejkroutivější a nejzapadlejší silničkou, kde se auta vyhýbala jen stěží, o to víc se s námi o svou krásu dělila příroda – a před sedlem se nám rozprostřela horská loučka, na tu nadmořskou výšku si dokonce opatřila pár stromů, a ukázala nám nebe a zvala nás dál. Projeli jsme na její konec a tam se zřítila na italskou stranu, protáhla nás dvěma nízkými a svíravými tunýlky a pak s námi zaházela v serpentýnách. Zahodila nás do údolí, do Itálie a bez skrupulí zavezla k celnici na dálnici. Byli jsme zmatení, ale celníkům to bylo jedno. Jen mávli. Na druhé celnici jsme vytáhli občanky. Kdepak, vrtěla hlavou paní – sebrala mi platební kartu a skásla šedesát éček – ach jo, my pitomci dojeli na dálnici a ta končila tunelem. No, kdo by si neužil jet třináct kilometrů skrz horu za patnáct stovek! Došlo mi to – je pátek třináctého! Tak to bychom měli za sebou! Vjeli jsme do tunelu v Itálii a z tunelu vyjeli ve Francii a dřív, než nás mohlo skásnout mýto za dálnici, jsme sjeli u Modana na státovku. Prej tunel Mont Blanc – to nás ještě urazili zkouškami ze zeměpisu, když to vedlo pro Frejusem, takže jsme se tomu vysmáli a plazili jsme se mezi vysokými kopci asi sedmnáct kilometrů do Saint Jean de Maurienne, čili do svatého Honzíka a ten název vypisuju pro ty, kterým to jméno něco říká. A to je každý, kdo zná městský symbol ruky se vztyčenými dvěma prsty, a když si k tomu představíte korunku nad nimi, tak je jasné, že je zde kolébka Opinelu a stojí za to si projít muzeum. 
Samozřejmě, je skvělé vidět, jak se nože vyráběly dříve a jak dneska, no hlavně je hezké vidět ten původní nůž. Mně se líbí, jak se prosadil jednoduchý technický fígl a z toho ten snad nejjednodušší nožík přežívá dodnes. Kromě toho, že si tu každý návštěvník koupí nůž, tak mají dobré kafe a limonádu ze sirupu. Pořád pražilo, vyráželi jsme odtamtud ve dvě hodiny odpoledne. Trochu jsme si zaobdivovali nad krásami Albertville, ale vůbec nám nedocházelo, že nás cesta vede pod Mont Blanc – a my tu horu viděli v její majestátnosti s korunou bílého sněhu, tu Velkou Bílou, tu nejvyšší tady na evropském kontinentě. (Proti Matterhornu je to taková „matróna“). Ještě když jsme ji měli za zády, jak jsme se šplhali od „Šamoný“, pozorovali jsme ledovcový přehoz té obrovské hory, jak jí klasicky modrobíle splývá z ramen. Turisti jako čilé štěnice podnikali tím směrem nálety, my už neměli čas, a tak jsem se vyšplhali přes hřeben a sjížděli do propastných údolí Švýcarska – hloubka neskutečná – k naprosté rovině údolí kdesi pod námi. 
Martiny město (Martigny) jsme minuli také státovkou a po dně údolí se táhli hrozně dlouho a já byl v očekávání, kdy uvidím konečně hladinu ženevského jezera, měl jsem ten svůj plán, v hlavě i v navigaci a podařilo se mi náhodně trefit krásné místo 
v Montreaux kousek od toho památného casina a hlavně u jezera – byla tam pláž, vlezli jsme do ledové vody, plavali v historickém jezeru známém díky nehodě, díky mladíkovi, co si kvůli Franku Zappovi neopatrně hrál se světlicí a dal vzniknout nejznámějšímu kytarovému riffu, kvůli kterému jsem zamířil do tohoto města, a kvůli kterému jsem si zapálil novou dýmku a její kouř foukal na modrou hladinu. Smoke on the water. Deep Purple, hudba mi hrála ve sluchátkách, šel jsem hlavní třídou luxusních obchodů, sešel náměstím k centrálnímu výhledu na jezero a k vysoké bronzové soše Freddieho Mercuryho (kterou vytvořila česká sochařka Sedlecká), vyfotil u ní nějakou rodinku a toulal se mezi krámky, ve městě bylo tolik lidí, muzikantů a kumštýřů na stísněném nábřeží, hluk a exhibice jako v Avignonu.
smoke on the water
Jen mi chyběl čas setrvat tam déle, protože ta atmosféra mě docela vtáhla. Dým na vodě, požár na nebi. 
A my kličkovali městečkem pryč, opuštěnými silničkami a ta cesta byla nekonečná, pomalá vnitrozemím s dalekými lemy Alp. Na benzínce byl příjemný pán, kterého jsem šokoval požadavkem na vytvoření obrovské kávy, což se podařilo, mezitím se setmělo a my se vlekli za pomalými auty a kousek od Basileje také za traktory naloženými balíky sena – tahle pracovní morálka se s Francií nedala srovnat, tam už nepracovali minimálně osm hodin a tady nás zdržovaly pomalé zemědělské stroje! 
Konečně jsme v Basileji, každou chvíli zastavujeme a kontrolujeme cestu – nemáme zaplacená drahá data; vůbec je to divná země, kde lze koupit pouze roční dálniční známka. Ufff. Tak už jsme v Německu a můžeme jet! Poslední zastávka a přespání kousek za Karlovým tichem – Karslruhe na cestě u jezera; žádná sláva, ale jsme tak utahaní, že je nám to v jednu hodinu v noci úplně jedno. Ráno rychle balíme, jen káva, snídaně až na pumpě a rychle přes Německo, abychom nechytli zácpu, takže ji samozřejmě chytneme u Berouna, dálnice je zavřená a tak nás to hezky doma přivítalo hodinovým zdržením, ale co to pro nás je, po čtyřech tisících a dvě stě kilometrech, po chladných horských nocích a rozpálených dnech, po vlnách moře na Azurovém pobřeží, po vlnách fialových levandulových polí, vlnách Durance po celé délce jejího věku a toku, po vlnách všech jezer, kde jsme se myli a po všech těch vlnkách ve sklenicích s vínem.
Nejnovější komentáře