11.8.2018
Vstal jsem v půl šesté a za tři čtvrtě hodiny mi pod nohami křupal písek cesty, nad rybníkem se válela mlha (jasně, tak bych se radši válel), na louce v kopci na mě zvědavě hleděly krávy, vyplašil jsem dvě srny – jedna z nich se zastavila opodál a těmi měkkými a nedůvěřujícími zornicemi mě sledovala. 
Kousek za rybníkem metelil zajíc a já si čerstvě vykračoval na Svinětice. Paní měla co dělat, aby udržela psa, který zjevně nesnídal a já mu tu snídani připomněl. Tak tak, že jsem utekl. Remízkem jsem se přehoupl na polní cestu. Šlo se krásně a já si dával pozor, abych se vyhnul šnekům, kteří po včerejším dešti měli napilno tu asfaltku přeběhnout; zejména ten dychtivý a mrňavý. 
Tak krásné ráno, že jsem si musel z plných plic zpívat a křičet radostí, modré nebe, jediní obláček a všeobjímající jihočeské léto.
tuhle zkratku jsem zavrhl…
Ani ne za hodinu a půl jsem byl na Helfenburku, obešel jsem ho téměř dokola a sklouzával po červené na Dub. A zase jsem byl svědkem zázraku, který mi na dně lidského bahna dal spočinout na pevném bodě – zastavil mi chlápek, jestli nechci svézt, jen tak, že mě viděl a já měl radost, že ještě máme takové lidi, i když jsem ho samozřejmě odmítl a šel do Dubu po svých. Rozkopaná vesnice, limonáda z koloniálu a dál, dál. 
Proti mě šlapala do kopce cyklistka, stejně se opájející tímhle ránem; stálo to za vzájemný úsměv. Lesem a mezi kopci krásným úžlabím staré vozové cesty, kde mé nadšení schladilo opuštěné a rozmlácené auto bez značek – toho, kdo to tady zanechal bych… ale co, musí to být nešťastný člověk, když nevidí krásu přírody a takhle ji zaneřádí. 
Scházím do Husince, pán pozdrží psíky, evidentně lejtkaře, takže v klidu sejdu do místa Jana Huse, s ironickým úsměvem nad prezentací rodného domu. Jednak není prokázáno, že by pocházel z této vesničky, navíc jeho rodný domek postavili o několik set let později po jeho smrti. Podél Blanice, pohodlná cesta, když opustím park, jdu záhybem pod skálou – říkám si, tady by se rýžovalo zlato! A hned je tu cedule, že se zde opravdu rýžovalo – můj cvik a čuch mi sdělil, co zde psali – skála zachytávala zlatá zrna. A prý tu sedával Jan Hus, cestou ze školy v Prachaticích a četl tu knihy a dokonce předpověděl svou smrt upálením a skála měla jeho tvář, než to někdo zničil. Zasmál jsem se báchorkám a došel pod hráz, vyšel na silnici. 
No jo, po ní se mi nechtělo, takže jediná možnost byla vyšplhat příkrou strání asi dvě stě metrů na červenou, už byl hic, dost jsem se opotil a taky mě to stálo dost sil. Po červené jsem tak mohl jít až ke Starým Prachaticím lesem a stínem. 
Po silnici jsem pak šel tu štreku do Prachatic a dolů, až jsem objevil plakát, že jsou zde dnes pivní slavnosti. Tak fajn. Ale bylo půl dvanácté a začátek byl od poledne, tak jsem nejdřív dal jedno pivo v místním pivovaru. Řeknu to asi takhle, šel jsem pak na ty slavnosti na náměstí a nezůstalo u jednoho. 
za zvuků dechovky se důchodci roztančili
Tím jsem prošvihl oběd a rázoval si dál, dolů kolem čističky a pod lomem, lesíkem, až jsem za lomem vylezl na silnici a v tom pařáku jsem se táhl několik kilometrů. Konečně krásná lesní cesta. Vidím Osuli.
Osule z dálky
z jižní věže
Tak vzhůru! Tuhle ruinu mám rád, tak jsem si konečně přečetl o její smutné a krátké historii. Prošel se po obvodu obou věží. A slyšel hluk motorů. Jasně, byl to dvouplošník, také dvakrát přeletěly grippeny a na nebe stoupal jakýsi akrobat ve vývrtkách, já to pozoroval, sestupoval k Vítějovicům. A zase po silnici, na Strunkovice, pozoroval jsem letadla, to jedno sestupovalo v obratu po křídle a já si říkal, že nějak pomalu, jak je možné, že může mít v té pomalé zatáčce vůbec vztlak na křídlech, když mi zmizelo za horizontem, kde muselo být letiště – ozvala se rána. Ale žádný kouř, nic. Tak snad je tov pořádku. Prošel jsem Svojnicí, na polích za ní byli lidé s židličkami a dalekohledy, u zábran vjezdu na pole jsem se ptal co se děje. Prý letecký den a jedno letadlo spadlo. Zrovna k letišti houkalo policejní auto a snášel se vrtulník záchranné služby. Do Strunkovic to byl kousek, měl jsem hlad a marně tam hledal otevřenou hospodu. 
Musel jsem tedy pěšky do Bavorova, v tom vedru, nenapitý, po rozpálené státní asfaltce vlevo v dálce jsem viděl jak se mi schovává Helfenburk, napravo jsem minul kostelík v Blanici, na obloze se objevil vojenský vrtulník a mířil pryč a po něm postupně další a další letadla. Konečně Bavorov a limonáda a pivo a na internetu zpráva, že pilot nehodu nepřežil. Bylo mi to líto, taková zbytečná smrt. Měl jsem to ještě asi čtyři kilometry, tak jsem si na konci Bavorova dal na cestu aspoň zmrzlinu, když jsem nic nejedl.
a stará dobrá hráz
Konečně jsem se vrátil, napil a mohl si zajet na něco dobrého k jídlu. Trénink na stovku se vydařil, akorát tedy nohy bolely, jako bych jí ušel a ne jenom polovinu.
Nejnovější komentáře