9. ročník – 9.9.2016
Vyrážíme s Viktorem k Rudovi. Necháváme tam velké batohy a míříme k Čendovi „Pod vobraz“ Plnička je moc dobrá, přichází Martin a tak chvilku povídáme a pak míříme na start. Povinná fotka a vyrážíme. 
Samozřejmě, chybí Láda – je na cestě, ale i tak nás jde deset. U Rozdělova se přidává Patrik. Měsíc zapadl v jedenáct, na tmavém nebo svítí hvězdy a Mléčná dráha. Po 100na100 cítím nejen únavu v nohách, ale hlavně se ozývají úpony, šlachy, klouby – bez ohledu na vitamíny, minerály a kloubní výživu. Opět jdeme rychle, dokonce možná rychleji než obvykle. Držím se vpředu. Je horko – nikdy takhle teplo nebylo. Mám tuhle cestu rád – v noci, když je jasno – jde se mi příjemně. Do Čelechovic dorážíme s Jirkou v čele – je tam Lenka a má čaj a buchtu. To je tak příjemné a pohodové! Ve dvě hodiny v noci – takové občerstvení, a srdečná podpora. Milé povzbuzení. A jdeme dál – polní cestou, sice nepříjemnou pro kotníky, ale bez bahna a bláta. Nebe je hvězdami děrované. U Červeného rybníka jdeme mezi chaty a nekonečnou lesní cestou jako vždy. Před námi to natáhl Karel – jde opravdu rychle, takže odpadá z tempa Viktor. Já nesvítím baterkou, když to není nutné, ale držím se za Karlem pár desítek metrů. Les je temný. Zpívám si písničku od Buty – hvězdy mu na cestu svítily, les byl tajemný, vrhal stíny, na zemi i na stromech, bazilišci strašili… přesně tak to cítím. Občas v lese houkne puštík nebo sýček, něco zašramotí podél cesty a já jdu osamělý, přede mnou občasné světlo baterky, i vzadu – jenže mezitím jdu já a vnímám tyhle vlahé obrazy noci, zvuky a vůně. Přecházíme silnici. Než opět vstoupíme do lesa, cítím jak voní rmen, nebo heřmánek – tahle kamilková vůně mě dostává, je jemná a jen pro mne, pro tuhle noc, že jsem se opět vydal na pouť. Nohy v té tmě nahmatávají cestu, její nerovnosti a pořád jdeme rychle. U Buckého rybníka jdeme po silnici, překročíme státovku, padající hvězdy mají své chvosty a souhvězdí Plejád se chvěje kousek od Orionu. U hájovny odbočíme a tuhle dlouhou cestu lesem mám rád. Je to takové pohodové. To už jdu vpředu s Jirkou, ale ostatní jsou hned za námi. Dvakrát si musím upravit ponožky. Ztráta je minimální a opět se držím v čele. Projíždí ranní vlak. Vidíme ho – takže jdeme slušně rychle – je to pro nás ukazatel, jak jsme na tom. Jdeme za svitu baterek zkratkou v lese do Lužné – k nádraží. Krátké napití a i si na minutu sedám a zase dál. Panelkou dolů do Lužné – začíná svítat. Jen vlevo ještě poblikává Sirius. Tady je chodník i cesta nerovný, jsem rád, když se dostanu na pěšinu a jdu již sám vpředu k Šamotce. A už jsem v Rakovníku. Vyjdu schody, sednu si a měním ponožky. Než je přezuji, je tu Jirka s Katkou a také Kamil – jdeme pak spolu až na náměstí. Otevřená cukrárna – náš první dílčí cíl. Čtyřicátý kilometr. Dám čaj, punčák a malé pivo a jako první jdu dál. Jde se mi relativně dobře. Zatím. Podél Rakovnického potoka a Procteru a odbočnou na Lubnou. Cestu lemují aleje hrušní, ale nemám odvahu si je utrhnout. Napadá mě totiž ta stará píseň tampat jedes Fjantýtu muj zjatej mijovnýtu – a nechci dopadnou jako hrdinka té písně. V Lubné nejdu zkratkou a tak neminu naše doprovodné vozidlo a hlavně Rudu a Martina a další kluky a získávám tak pivo. Zvednu je a zjišťujeme, že nás ostatní povětšinou minuli. Tak trochu zaberu a snažím se dohnat vpředu jdoucího Jirku s Katkou. To se mi podaří až ba Senecké hoře. Ve Žďárech je opět vozidlo a občerstvení. Jdeme do Malinové a na Krakov. Bohužel není tam žádné občerstvení. K tomu mě začínají brát šlachy na levé noze. Dost nepříjemně. Odbočujeme po žluté. Jdeme lesem na Všesulov, do Jesenice je to 16km, bolí mě ta noha a už se mi tedy nejde moc dobře – to dohánění si vybralo svou daň. Rád bych to rozchodil. Ale nemyslím, že to půjde. Ve Všesulově je opět auto. Něco ještě pojím. Je vedro a my vyrážíme dál. 13km a jdeme žárem – nejhorší je cesta z Křekovic do lesa. Snažím se nekulhat, abych nezatěžoval jednu nohu víc, jenže to moc nejde. 
Cesta lesem je dlouhá; jediné co je příjemné, to je chládek. Pak horkem kolem starší babky s ostrým psem do Chmelištné – mé oblíbené odpočinkové místo. A dá se tu koupit pití a případně jídlo! Dávám pivo a sedíme chvíli v trávě a je mi dobře. Jenže není čas na větší odpočinek – do Jesenice je pořád daleko. Dlouhé stoupání. Nejde se mi moc dobře – levá noha opravdu bolí, ty šlachy a úpony, no a na pravé se mi pro jistotu dělá puchýř na hraně paty – je to otravné. A samozřejmě cítím, že už se blíží chvíle puchýřů na ploskách Do toho volá Láda, že Lenka zjistila, že hotel v Jesenici nevaří. Tak to je smůla. Scházíme z kopce dolů. Pajdám na obě nohy. Je tam rekreační kemp s chatkama a tak si řeknu o vodu; přinese mi ji milá dívka, ale bohužel ani tady se nevaří. Nohy bolí a sedíme u rybníka – na koupání nemám náladu a informace od cyklistů nejsou příznivé. Vytahuji z kapes i batohu veškeré zásoby, co mám. Nabízím Jirkovi s Katkou, že se podělíme. Nechtějí, a tak sním jak banánek v čokoládě, tak kofilu, dvě tatranky a hroznový cukr. Aspoň něco. Vypiju vodu. Dělám si nohy, jak to jen jde. Volá Jirka, že v hotelu sice nevaří, ale že pivo tam je, případně kafe a limonáda. Šourám se tam, dávám pivo, je tu auto a tak si i udělám, co lze, něco s nohama. Žádná sláva. Katka to dál už nedá a Jirka vyráží do Žihle se najíst. Dopíjím, naberu vodu a také se štrachám tím směrem. Ten minulý týden se na mně podepsal. Je to o hlavě. Vím, jaký to bude boj. Jdu úsporně, ale cítím puchýře na ploskách – hezky se začínají vyrážet. Do toho šlacha. A to nepočítám patu. Směju se tomu. Před Ostrovcem u rybníka si měním ponožky a také tam jsou naši cyklisti na koupané – nejdřív se jen tak hecujeme, ale pak mám od nich podporu – morální – až do Ostrovce. Tak a je tu ona nekonečná zelená značka – lesní přímá cesta. Jdu jak na jehlách. A trvá to. Předjíždí mě jiní cyklisté a jsou jich mraky – je to nepříjemné – nemůžu si moc vybírat měkké podloží cesty. Konečně odjedou a konečně jsem u silnice. Odpočinek, výměna ponožek a příprava strategie. Jdu pomalu. Tempo je maximálně čtyři za hodinu, spíš i míň, ale došlapuju mechově a snažím se i nenamáhat šlachu. Jde to – i po chvíli nepatrně zrychluji. Stylem „obrna“ se plácám k Žihli a jsem konečně zde a táhnu se tou dálkou přes město k hospodě. Konečně! Mávám na kolaře, jdu k výčepu a tam zrovna platí Jirka. Nemá cenu, aby na mě čekal. I když, já si jídlo nedám – dávám si jen dvě hodně rychlá piva. Snědl jsem předtím ty sladkosti a mám v batohu ještě dalamánek. A ty piva by měly být energetický náboj a zároveň tlumič bolesti. Loučím se s cyklisty, dopíjím druhé a jdu. Už jen 21km. Vleču se přes koleje a stoupám vzhůru. Nahoru se mi chodí rozhodně líp než dolů! A pivo zabralo – není to sice tak v pohodě jako loni, ale dosahuji Nový Dvůr. Hospoda je zavřená. A mé nohy už mají na ploskách regulérní puchýře a já vím, že je to teď kdo z koho. Že mě bolí ta šlacha – to už je jenom další odstín bolesti a na puchýř na patě už dávno nežehrám. Je to i boj s časem – stále počítám, jakou rychlostí se musím vléct, abych to stihl do půlnoci! Černý rybník je vypuštěný a já u něj odbočuji ke Střele. Tenhle sestup rozbitou cestou je vždy takové martýrium – táhne se to a hrozně to bolí. Potkávám chlápka, jak tlačí kolo. Na otázku, jak je to daleko říká – už jen kilometr! Ale mělo to být už je kousek! Tak jen sevřu rty a jdu a jdu. Naštěstí to není kilometr – maximálně devětsetpadesát metrů! Šourám se podél řeky a trpělivě čekám, kdy bude sjezd k brodu. 
Konečně. Dojít tam, to ještě jde, ale sundat boty a ponožky je docela výkon. Kamínky a větvičky do plosek píchají, chodidla ale potom ochladí Střela. Pomalu brodím. Jdu dál, bahno otírám trávou, kolem hejna komárů a každý bosý krok bolí. Konečně jsem pod skálou – někdo tu postavil stany. Jen se obouvám, zatínám zuby a vyrážím nahoru. Normálně to nahoru jde líp, ale tohle je příliš strmé. Tak bojuju s bolestí, únavou, sám se sebou, ale jdu. Co zbývá. Stále stoupám – někdy víc, někdy míň. Cestu přeběhne srnčí. O kus dál sedí a počumuje zajíc. Jdu k němu. Nakonec se zvedne a běží dál po cestě. Za ohybem jsem opět u něj – tak zase zdrhá. A já ho dojdu. Takhle se to párkrát opakuje a já mu pak říkám – že se radši nezpakuješ! Tak se zpakoval do lesa, ale já, že ho stejně vidím, a tak hopkal, koukal, ale nakonec odskákal z dohledu. A já vyšel z lesa, po pravé straně pole. 
Nohy slušně nadranc – puchýři, šlachou, únavou. Slunce se snáší k Vladaři. Jdu Radotínem – 8,5km na náměstí ve Žluticích. Pomalým šouráním by se to dalo zvládnout. Šeří se. Křižovatka a pak ta nekonečná cesta k Vladaři – myslel jsem, že ke studánce nedojdu. 
Šetřím si poslední lok vody. Stmívá se. Rychle. Z křoví štěká výhrůžně srnec. A jsem u studánky! Jenže neteče – jenom pár kapek protéká v trávě – je tam maličká minitůňka a já z ní nabírám cosi s čolkama. Napodruhé je to maličko lepší – dělám si minerály. 
Jen je vypiju, tak dorazil doprovodný vůz. Že tam veze vodu. Tak se ještě napiju něčeho čistšího, něco zakousnu a jdu. Je skoro tma. Zbývá šest kilometrů. Jdu svižně – snad budu rychlejší než bolest, než únava. Odbočka u Vladořic a dvě zatáčky do Kolešova, tma a jen mohutný stín Vladaře. Přivírám oči, dělám, že se mě bolesti těla netýkají, že jsem v pohodě. Občas jede auto, a tak na tu chvíli rozsvítím baterku, ale pak ji zhasínám – temnota je mým očím bližší. Vidím první značku před přejezdem – to je optimismus! Přecházím koleje a cítím, že musím sebrat poslední síly. Ale kde je vzít? Za rybníkem se napojím na cestu ke Žluticím, ale předtím si ještě musím aspoň na chviličku sednout. Opřu se do polosedu na svodidla. To jsem potřeboval. Náhle se mi točí hlava. Je mi zle. Divně. Od žaludku, od celého těla. Tak já nakonec zkolabuju a vzdám to dva kilometry před Žluticema, honí se mi hlavou. Nenapadá mě nic jiného, než že si dávám tři loky vody z láhve, zašroubuji uzávěr a silou vůle se donutím vstát. Tak se budu motat, ale musím jít. Motám se, ale jdu. Občas projede auto – rozsvěcuji baterku a pak ji zhasínám, snažím se jít u krajnice a svodidel. Trochu se to lepší – prostě pomalu jdu po silnici k Žluticím – tou dlouhou a nekonečnou a kroutící se cestou. Vím, že je to zatraceně dlouhý. A je to skutečně dlouhý. Nekonečný. Padá hvězda. Nalevo se občas zaleskne temná Střela. A pak – světlo, blížící se značka. Nechávám si to, až budu u cedule – teprve potom si posvítím – Žlutice! Jo! Chtěl bych euforii, endorfiny, ale není kde brát, kromě malého úsměvu. Asi po sto metrech si musím sednout. Napiju se. Zobnu bonbon. Musím jít. Počítám do dvaceti, pak že vstanu. Počítám pomaličku. Devatenáct… dvacet… vstávám. Chci jít, ale náhle svalová horečka a náhlá zimnice! Myslel jsem, že upadnu, třes je nezvladatelný, kroutím se, klepu, srdce mi buší, nevím co s tím! Obejmu se a snažím se zahřát – na sebe nic nemám – to je v autě a řidič už si dává pivo. Mám to přes Žlutice – a přece tam nemůžu dojít! Jdu ale, pomalounku, chvěju se jak drahej pes na sibiři, klepou se mi nohy, ruce, ale nejhorší je tělo, hruď. Rukama si třu paže, prsa, bouchám do sebe. Úplně to nepolevuje, ale dá se jít. A já prostě jdu. Malinko se to lepší, ale objímám se rukama, aby ani trochu tepla neuniklo. Přitom je vlahý večer – bude teplá noc! A tak jdu. A tak dojdu do hospody. 
Gratulace, stisky rukou, židle u stolu a kluci ladí kytary a polévka, horký čaj a pivo po malých douškách. Ušel jsem to. Nejhorší a nejtěžší ze stovek, co jsem ušel. Šestý den po tom, co jsem splnil 100 na 100!
gps proměřuje o 3km!
Nejnovější komentáře