Stovka do třetice všeho dobrého – došlého…
slunce zapadá a Vladař se vynořuje zpoza obzoru
Jako každoročně vyjma loňska, (to bude asi důvod, kromě 11-ti hodin deště, proč jsme to nedošli), dáváme Pod vobrazem pivo – tedy dvě malý plzničky a jdeme na Sletiště a neprší a je nás devět na focení, a když dorazí desátý Láda, tak půl minuty po půlnoci vyrážíme zase na stovku. Opět jde i Katka. Jako obvykle se držím vepředu a se mnou je tam i Casey, rychle procházíme lesem, a když přejdeme jak trať i silnici, tak vidíme světlo a přidává se Patrik, takže jsme kompletní fotbalová jedenáctka a cesta v lese nás obklopí a jen tlumený hovor, občasný záblesk baterky a k tomu rytmicky zní klapání trekových hůlek Pavla a Jirky – to je tentokrát novinka. Jde se dobře, celou noc je hvězdnatá obloha. Lenka na nás čeká s čajem a vynikající buchtou, preventivně olepuji prsteníček na levé noze a pak jdeme loukami a lesem kolem chat. A hvězdy žhnou, když se nesvítí baterkami, což je tedy v téhle bezměsíční noci častější než kdykoli předtím. Jde se mi tentokrát dobře, jen mne pobolívají kyčle – snad to rozchodím. Nad ránem u Lužné se s Caseym trháme, protože se skupinka dělí a za svítání a za mlhy, která se na nás vlhce lepí jdeme svítáním do Rakovníka – jsme v cukrárně první. Čaj a koláč a punčák, něco k pití a vyrážíme zase s mírným náskokem. Do Lubné je docela provoz aut, ale už se mlha pomalu zvedá. Casey má problémy s kolenem a s puchýři na plosce, ale statečně vyšlápne kopec, kde dělám pokusy s lepenkou na plosky (ale musím to zahodit – nefunguje to!) a pak jdeme Malinovou, kde je to 50km a slavíme tu půlku – mně se jde dobře, necítím únavu, jen mě tedy berou docela dost ty kyčle, takže když to takhle půjde dál, tak to nedojdu. Na Krakov se Casey trochu plouží, tak mu z přistavené rozpadající se dodávky s batohy vyndávám obvaz, náplasti, dávám mu svoje boty a přezouvám se do kotníkových trekovek, co nejsou sice tak měkké, ale byl jsem v nich na Aljašce a v Tatrách, když kolem mne hromy byly. Dávám pivo, jedno i Caseymu, ale nechávám ho, aby se upravil a sám si poradil a já vyrážím za Jirkou s Katkou a za Jirkou s Pavlem a jejich hůlkami. Rychle je docházím a předcházím – jde se mi tentokrát fakt hezky, ale zdržím se při psaní vzkazu a času na odbočce. Dole u potoka u mlýna je zase doháním a jdeme spolu v pohodě lesem do Všesulova (časem dostávám od Caseyho zprávu, že tam končí), jsem našlápnutej a tak se trhám a jdu vpředu pár kilometrů, než se zdržím a Jirka s Katkou mne doženou. Jdeme společně, mě tedy berou kyčle čím dál víc a nejde se mi už tedy tak skvěle a ty kilometry na rozcestnících vůbec neubíhají. V další vsi se fotíme a dohání nás i hůlkaři, a teď mají zase našlápnuto oni. Sotva stačím jejich tempu, když i Jirka s Katkou zastavují doprovodný vůz a občerstvují se – na hůlkaře ztrácím cestou kolem sv. Huberta každým krokem, ale naštěstí cesta odbočuje do lesa a tam se nastartuji a při povídání se mi jde líp a kyčle kapku povolují a relativně v pohodě, až na počínající puchýř na plosce, docházíme do hotelu v Jesenici. Knedlíčková polévka, česnečka a zeleninový salát spolu s pivem a kofolou je můj oběd, zdravíme se s cyklisty, co nás zde dohání, měním ponožky a už zase vyrážím za Jirkou s Katkou. Do Ostrovce, po té, co se člověk po té pauze dostane do tempa to docela jde – fakt se cítím tak, jako nikdy – nohy mne prakticky tak moc nebolí – oproti předchozím zkušenostem. A tak šlapu, nemyslím na kyčle, a ani na ty svoje plosky. Docházíme k silnici na Žihli po té dlouhatánské nekonečné rovné cestě po zelené. Nechávám tu souputnickou dvojici jít napřed a měním si ponožky a dávám kratičký oddech – pár minut. Pak jdu tu dlouho silnici do Žihle. Oddech i výměna ponožek trochu pomohly – jde se mi fakt líp než kdy jindy. V Žihli je auto jinde, tak tam chvíli bloudím, ale nahoře v hospodě dávám dvanáctku Březňáka, z auta beru věci na poslední část – což není jak si myslím šestnáct kilometrů, ale něco přes dvacet, i když je to tady cca osmdesátý třetí kilometr. Jirka s Katkou už vyrazili a já jen přehrabu batoh kvůli pití, posledním ponožkám a vestě, vcůcnu pár chia semínek ve vodě a razím dál. Přechod kolejí a do kopce – cestou mne míjejí cyklisti tak se vzájemně povzbuzujeme a já mám ostré tempo i do kopce a jde se mi fakt v pohodě, až na ty plosky – kyčle sice bolí, ale je to pořád ještě v pohodě – to jsem měl z nich na 50tém větší strach! Jsem nahoře, ale na Novém Dvoře v hospodě nezastavuji. Mám k tomu důvody – jde se mi fakt dobře, nepotřebuju jít a pít – mám v batohu jídlo i pití a dole jsem se napil dobře, hrozí mi prasknutí puchýře na ploskách a tak musím ujít co nejdál, než se to stane, protože pak se budu belhat kdovíjak a kdoví do kdy, a taky už je brzy tma – chci dojít co nejdál za světla – já si nevzal z auta baterku! Tak jen zdravím cyklisty a Jirku s Katkou u stolů a vidím, zpětně, že tam doráží i hůlkaři. A já si jdu po svém, svižně, a mým jediným cílem je dojít. Jestli budu první, to je jedno, ale musím jít a ujít to! Spouštím se od rybníka do údolí ke Střele, je to nekonečné a z kopce po rozbitém asfaltu. A stejný povrch podél řeky. Ale jdu. A jdu svižně – i když puchýře dost cítím!
brodím Střelu
Zouvám se u brodu – voda krásně chladí. Dojdu bosý až pod skály, suším nohy a obouvám nejsušší vlhké ponožky co mám a vyrážím nahoru – zase pěkně v tempu, a kupodivu docela lehce. Je to krásné – dnes již několikátá srna a pak další a ještě jedna před Radotínem. Les je krásný, slunce se sklání a den se nachyluje. Nebýt puchýřů a kyčlí, jde se mi fakt fajn – ale vlastně se mi fajn jde – je mi hezky a to mne drží v úsměvu a v pohodě – i přes rozcestník v Radotíně ukazující 8,5km na náměstí do Žlutic – to jsem si myslel, že už je to míň.
Vladař stále daleko
Vepředu se pozvolna do zapadajícího slunce vynořuje Vladař a když dojdu na křižovatku, je už šero a on je pořád tak daleko přede mnou. A tak jdu, spěchám – nemám baterku a nevím, jak se tam vymotám – tahle nekonečná cesta je nepříjemná. U studánky dopíjím čaj, nabírám vodu, dávám do ní tablety minerálů a magnesia s kalciem – bude se to hodit a zase vyrážím. Skrz Vladořice po červené. Je tma, nevidím značku a občas hledám a bloudím, mám jasno o tom, že stejně jako minule mi tady naběhne puchýř na plosce tak že už to skoro nepůjde, na svahu Vladaře u Záhořice zabloudím a jdu ve tmě loukou jinam, takže se musím vracet do kopce. Je již tma a já klopýtám úvozem a polní cestou přes kameny, několikrát málem spadnu. Puchýř se hlásí, ale není to ještě tak hrozný jako minule – ještě se potácím, k trati, k silnici, k rybníku a jsem konečně na asfaltce. Balím ponožky z batohu, aby aspoň trochu bylo vidět odrazky – nemám baterku, tak když jede auto, tak zezadu se batoh odráží, a když jede zepředu jsou vidět bílá písmena na červeném triku a sundávám vždy batoh ze zad a otáčím před sebe – řidiči pak vidí odrazku. Ale jinak jdu tmou – ty poslední dva kilometry jsou nejhorší, ale už vím, že se tam nějak doploužím. A konečně světla Žlutic.
světla Žlutic
Jdu v pohodě – jdu do cíle. Zastavuji a piji před můstkem ten půllitr minerálů a dávám i Ibalgin – abych se pak nedostal hned do svalové horečky – jenže ta mne zachvacuje po té studené vypité vodě okamžitě a já se nezadržitelně třesu a jdu k nádraží – k hospodě a směju se sobě, že tam dojdu vyklepanej jako ratlík. A jdu dovnitř a už slyším ty ovace – jsem tu první – smekám, ukláním se a předvádím tanec vítězství! Došel jsem! Tak rychle čaj, kofolu a párek. Pak, když už je mi líp i když nohy a kyčle bolí, že nevím jak si sednout, přichází Jirka s Katku – ušla to jako první holka/žena! Potom dlouho nikdo, pak teprve Láda a nakonec Patrik, Karel, Venca a hůlkaři… Došlo devět z jedenácti. Zní kytara a oslavy. Každej z nás je vůl, každej z nás je velká kráva!!!
Nejnovější komentáře