Východ – Západ 614km

Foxberry 14.-17.4.2017

úvod

Samozřejmě, že jsem přemýšlel o tom, přejet republiku horizontálně, když už jsem ji přejel ze severu na jih. Vlastně – když jsem vloni jel poslední den z Netolic, do děsného kopce, tak jsem přemýšlel o tom, že bych byl blázen, kdybych to jet měl. Jenže v podvědomí jsem to měl, a určitě bych se cítil nesvůj, kdybych se o to nepokusil a tohle kvarteto neměl kompletní. Tak jsem od podzimu přemýšlel, jestli a případně jak to udělat. Věděl jsem, že letošní dovolené moc nebude, takže jediným termínem byly Velikonoce. Koneckonců – letos tak hezky posunuté na třetí trimestr dubna – na rozdíl od loňské březnové zimy. Jak jsem byl bláhový a naivní! Také jsem přemýšlel o tom, zda jet ze západu na východ, nebo naopak. (Stejně tak jsem přemýšlel o tom sever – jih; kdy je opticky na mapě lepší jet dolů, zatímco tok Vltavy jasně ukazuje, odkud a kam se klesá). Věděl jsem, že protivítr bude spíše od západu, ale nějak podvědomě jsem měl v sobě dvě myšlenky – když se tím nechám ovlivnit, tak bude bezvětří a nebo zrovna východní vítr – a nebo bude děsně pršet a bude to jedno. Opět – jak já byl bláhový a naivní! S tím, že směr Východ-Západ je mi jednak příjemnější, ale také praktičtější. Bylo rozhodnuto. Jet měl jako sparing partner Lukáš na kole, ale nakonec to nedopadlo a nejel.

východ

západ

Něco k přípravám. Jednak jsem si udělal seznam. Pak jsem trénoval od zimy běh i kolobku, ale také jsem si párkrát vyběhl dvanáctipatrový panelák (5x až 6x 12 pater v kuse bez zastávky) a nechal si od Pepy Nistlera prohlédnout Foxberry. K tomu jsem najel choceradské kopce, ale také dva a čtyři týdny před tím dal po stovce kilometrů s lehce podhuštěnými pneumatikami. Jak se říká: štěstí přeje připraveným a taky těžce na cvičišti a lehce na bojišti (nebo obráceně?) – no a pro jistotu jsem zapálil svíčku, třikrát si odplivl přes levé rameno a polykal viagru, to aby se mi na koloběžce dobře stálo. Jo a taky jsem si naplánoval trasu. Přes šest set kilometrů. Vysočina. Karlovarské kopečky. Pracné bylo přenést to na několikrát do navigace. Jenže vzdát se už při tomhle, tak to bych ani nevyrazil. A já tedy vyrazil. A ještě poznámka: Na cestu jsem se učil něco domorodé řeči. Pro první úsek – Slezsko jsem měl připraveno: HejchacharekudytadydoTřincapyčo?; pro hanácký lid: Nedám si tvarožké, jeném slivovicé a pivečké! Na Vysočině mi stačilo objímat stromy, ale rozhodně jsem se nechtěl zahazovat s jakýmkoli prostým ovčáčkem! V Praze jsem si vystačil se standardním: Tý volééé, co dělááááš? Ses posrááál!? No a na Karlovarsku: Dvojitou Becherovku prosím, jinak se oPuppínkuju! Pro konec cesty, v lázních jsem měl už jenom krátký dotaz: Ukážeš mi Frantíka?!

1. den – Velký Pátek

Ono to tedy začalo ve čtvrtek, kdy jsem si chtěl jít brzy lehnout, ale bylo to až k desáté hodině. Zlehka nervózní, ale už natěšený. Po třech a půl hodinách spánku, za pět minut půl druhé v noci na Velký Pátek jsem vstal, věci už byly v autě. Casey a Terka vstali také a i přes nedůvěřivý pohled policejní hlídky jsme vyrazili ve dvě ráno. Pokoušel jsem se cestou spát, ale moc to nešlo, snad se mi podařilo zadřímnout na půl hodiny, ale i jen zavřené oči byly příjemné. Přeci jenom je to od nás čtyři sta kilometrů. Za Frýdkem Místkem se rozednívalo. Mžilo. Dorazili jsme do Bukovce a bylo asi deset minut po šesté ráno. Převlékl jsem se. Napil. A vyrazili jsme. Lesem a loukou k nejvýchodnějšímu bodu. No nebylo to moc ani les, ani louka – byly to bažinné mokřady a snad i rašeliniště, takže jsem si ihned promáčel nohy. Ale dovláčel jsem Foxberry skrze lesní strouhu rigolem na ten nejvýchodnější bod. Potůček, z něhož u Třince měla být již statná řeka, se leskl uplakaným ránem, šerem před svítáním. Foto, přání zdaru a jedu. Do Bukovce chvíli z kopce – bojím se to pustit na mokrém asfaltu a pak do kopce. První řádné stoupání. Po něm přichází pozvolný a pohodový sjezd Jablunkovem. V Návsí na mě čeká Michal, kamarád, neviděli jsme se pár let, tak jsem tu příležitost nemohl vynechat a i on vstával kvůli mně brzy. „Kde máš batoh?“ povídá namísto pozdravu. „Nemám“ „No a kam dáš tohle?“ Ukazuje plastovou láhev s domácí třešňovicí – dá mi hned ochutnat – voní po jahodách. První zádrhel. Nečekaný. Mimo mísu. Ale poradíme si. Elektrikářskými páskami přiděláváme láhev k hrazdě řídítek. A už jedu dál. Ještě chvíli z kopce, pak se cesta narovná – a já se dostávám do panelového sevření protihlukové bariéry silnice na Třinec. Jenže to netrvá dlouho, je tam objížďka a tak pokračuji v pravidelném tempu a střídání nohou. Tak už mi to začalo – tak už jedu; už jsem z toho byl nervózní a už to chci mít za sebou. Jenže abych to měl za sebou, tak mne čekají perné čtyři dny. A já to pojedu, jako vždy, po malých úsecích, rozkouskované části, jako když se navlékají korálky. Těším se z maličkostí – třeba, že zrovna neprší. A už je tu Třinec. V dálce pára a kouř železáren. Dál je Český Těšín – z něho vyjíždí vlaky co čtvrthodinu – prozpěvuju si do rytmu nohou. Cedule a také most přes Olši – tu jsem vídal čas od času celou dosavadní trasu, a teď se odpojím. Pojedu na západ. A už je tu další kopec. A jedu. V poklidu. Vytrvale. Je ještě čerstvé ráno a já prohlížím pivovar Radas ve Stříteži – je zavřeno. Ptám se, samozřejmě s nářečím, zda mají otevřeno, ale prý jen v obchodě na návsi. Cesta se vlnila, občas stoupala a já si dal na zastávce, po odbočení vlevo, v Horních Tošanovicích, svačinku. To jsem netušil, že zanedlouho zastavím, na Michalovu radu, ve Vojkovicích, v pivovaru. No jo, ochutnal jsem Vojkovjana. Hned se lépe jelo, přejel jsem dálnici a táhlým kopcem jsem sjížděl v Dobré do Frýdku. Věděl jsem, že Frýdek je Slezský a na Moravu se dostanu přes most nad Ostravicí a tím se také dostanu do Místku. K mostu jsem dojel po cyklostezce a bylo to milé zpestření, ač to nejelo rychle. Další říčka mi evokovala vodácké myšlenky – po očku jsem sledoval, jestli by se to dalo jet. Ale nebyl čas to zkoumat blíž. První padesátka byla za mnou, když jsem přejel Ostravici. Projel jsem parkem, kličkoval chodníky strohého města a u konce města to zhoupnul na výpadovku. S trochou strachu, aby tam nejezdilo hodně aut na dálnici, jenže bylo poměrně brzy a byl svátek. Teď jsem bojoval s dlouhým a táhlým kopcem, po něm následovaly další – jen menší a už jsem sjížděl poměrně v pohodě na Rychaltice (tady na mě prý troubil Michal – jenže na mě troubilo tolik aut!) a já měl v hlavě hospodu U Richarda. Tam byli dva staří a podobní psi – labradoři. Zaparkoval jsem kolobku vedle vchodu a jen doufal, že ji labrador nebude považovat za patník. Servírce trvalo to pivo dlouho, a asi i proto bylo docela zelené! Ujetých 60km a zbývalo ještě sto deset. Šlapal jsem do kopce podél dálnice. Tak málo mám krve a ještě mi teče z úst, rýmoval jsem si těžce s Peťou Bezručů do každého šlápnutí. A zastavil jsem – našel pro štěstí kouli z gumiček – no, ona mi přinesla smůlu – když jsem ji věšel na tachometr, tak se mi vynuloval, vlastně zresetoval. To mě mrzelo, ale nedalo se s tím nic dělat. Tak jsem už neměl měření přímé, ale musel jsem odhadovat z GPS. Sil jsem měl pořád docela dost, hlídal jsem si tekutiny a říkal si, že musím včas něco sníst. Štrikoval jsem dálnici až do Příboru – předjížděli jsme se s cyklistkou, ne úplně mladého ročníku, ale v Příboře mi ujela. Já projížděl město Sigmunda Freuda s pocity pacienta na lehátku, a přemýšlel, zda to byl blázen, psychopat, nebo skutečný vědec. U jeho domu jsem zahlédl lehátko, ale to už jsem město opouštěl a vytrvale se odrážel vesnickými okreskami dál – aby to nebyla nuda, sledoval jsem různé rozkvetlé byliny v příkopech, pučící břízy a kočičky na vrbách a zatažené nebe se protrhalo. A konečně se mi to přihodilo: ve vísce Rybí jsem zabloudil a musel se vracet – po značce zpátky a do prudkého kopce, co mi bral síly a já se potil a funěl, abych nakonec dlouhým a táhlým rychlým sjezdem dojel až do Nového Jičína. Tam jsem přejel Jičínku a Zrzávku v krátkém sledu a vyjel do kopce, projel parkem a měl tohle město (a nevím ani proč mně nesympatické), za sebou. Motal jsem se kolem říčky Grasmanky až do Starého Jičína s dvojím přejezdem dálnice a tady ty kopce mi nebyly sympatické, už mi vadily, ubíraly mi síly a já to šlapal jako z donucení – přes Jičinu do Palačova. Tady byla fajn hospůdka U Horáků (je tu i místní pivovar, ale ten jsem nějak minul), dobré pivo a polévka a sympatičtí lidé – jednak pán z Prahy, co tu byl za příbuznými a byl vyzvídavý, tak stejně mladý a ochotný číšník. V nohách téměř devadesát kilometrů. Jsou skoro tři hodiny odpoledne. Mám na tu hospůdku příjemné vzpomínky – to se do mne hezky zapsalo. Trochu to krásno vykompenzoval okamžitě kopec, který jsem musel vyjet směrem na Porubu a pak už to byl sjezd až do Hustopečí. Tam jsem chvíli honil a pak i předjel rodinu a spřátelené děti na kolech – nezdržoval jsem se, no a hlavně jsem sám pro sebe slavil, že už jsem u Bečvy, což byl takový další zlomový bod. Teče Bečva tééééče, dolů korytem, a jde to s ní z kopce a my stojíme na břehu a dáváme té vodě nejrůznější jména – Redlova píseň se mě držela, tu řeku jsme jeli loni, když byla rozvodněná, teď mírná, nízká, klidná, na rozdíl od protivného protivětru, který mi bránil víc využívat minimálního sklonu silnice, která se podél vody táhla. A já si od toho tolik sliboval! Chtěl jsem to rozbalit dlouhými odrazy a pohodou – jenže místo toho stálý protivítr, tak šest metrů za vteřinu se silnějšími nárazy. Docela to bylo trápení. Před Teplicemi jsem si dal krátkou zastávku a seděl v trávě a díval se na nebe a na trávu a na jaro kolem – taková malá oslava stého kilometru. V Teplicích nad Bečvou jsem sjel k mostu, díval se na řeku a na korzující lidi. Můj a jejich svět – dva rozdílné světy na jedné planetě. Pokračoval jsem a v Hranicích jsem přejel most a jel zadem kolem jezu na cyklostezku, která začínala panelovým úsekem, kde jsem drncal a remcal. Pak zřejmě za dotační peníze cyklostezka – rodiny s dětmi, cyklisté, kolečkoví bruslaři. A já – ženoucí se vpřed, neúnavně, vytrvale, a zároveň si uvědomující tok, peřeje i charakter Bečvy, a také vyhýbající se všem tomu lidskému hemžení. Udělalo se hezké odpoledne, sváteční, slunečné. Jen stále chladné. Příjemná cesta, jen trochu zdlouhavá – chyběl mi na tom dobrém novém asfaltu nějaký větší rozmach – jako by mi to nechtělo jet. Jako by to vůbec neubíhalo. Hrozně jsem se těšil, až uvidím Helfštýn tyčící se nade mnou a podle mého uvažování to trvalo mnohem déle, než mělo. Ale dočkal jsem se. Pod hradem ta cesta podivně kličkovala – kolem řeky i loukami a musel jsem si dávat pozor kudy jedu, ale netrvalo to zase tak dlouho a byl jsem zpět – u mostu přes Bečvu, se kterou jsem se rozloučil a zamířil po kostkách do Lipníka. Do pivovaru. Jak jinak. Napít se. Na jídlo nebyl čas – s tím jsem bojoval – jako by mne ten protivítr zbytečně zdržoval; nebyl jsem tak rychlý, jak jsem očekával. A to jsem byl teprve na stopatnáctém kilometru. A čekalo mě (tedy to jsem si myslel), největší stoupání dne – no bylo to tedy zatraceně nekonečné. Z Lipníka na Dolní Újezd, potom na Staměřice. A vítr sílil. Nejen do kopce, ale ještě proti větru! Upozornil jsem poklidně vítr na jeho nerozvážnost a nezodpovědnost vůči mé cestě. Kecám! Řval jsem do těch poryvů něco o tom, ať už se na to vy… a jde s tím do ha… a šlapal jsem s přivřenýma očima dál směrem k Velkému Újezdu. Kopec to byl pořádný. Teprve v Daskabátu jsem si oddechl a pozoroval mladíky s řehtačkami. Přejel jsem dálnici a v Přáslavicích jsem sjel dolů a najel na jinou dálnici. Aspoň to jsem si myslel a docela mi zatrnulo – naštěstí to nebyla dálnice, ačkoli svým charakterem ano – byla to původní výpadovka z Olomouce a podle toho tam také ta auta jezdila a já se krčil úplně u strany a mazal co jen to šlo, abych z téhle silnice zmizel. Slunce se sklánělo, přede mnou hanácká metropole. Samozřejmě, že ihned v Olomouci jsem se zapojil do čilého dopravního ruchu, přejel Bystřici a po překonání mostu nad Moravou, což byl další můj mezník, jsem zajel do centra, kde čilý ruch skončil a nahradily ho nekonečné kočičí hlavy a brnění rukou a dlaní a nohou a hlavy. Motal jsem se uličkami k náměstí; a byl jsem zklamán – orloj byl zahalený lešením a sítěmi, náměstí rozkopané, jenom morový sloup byl nedotčený. Krátký odpočinek – a čas mne honil, slunce bylo těsně nad obzorem. A přede mnou třicet kilometrů. Za mnou stočtyřicetpět. Prosmýkl jsem se zbytkem centra i místy, kde jsem chodil před pár léty a vyrazil vzhůru z města. Ještě jsem se v baru stačil napít, zkontrolovat stav hokeje i poslechnout si místní opilce a mohl pokračovat. Ten kopec byl hodně dlouhý a táhlý, ale to jsem věděl, poměrně statečně jsem ho vyšlápl a dokonce i s přehledem přejel dálnici na Mohelnici. Pak rovinka a mírné táhlé kopce do Drahanovic. Cestou mne minula Terka s Caseym – už jeli na místo srazu do Konice, ale já to měl ještě dvacet, slunce zapadlo a nějaký trouba mne vytroubil a ukazoval, že mám jet po cyklostezce. Co mi je po tom? Ta se kroutí, má tam různé přejezdy a železné zábrany pro auta – já mám nárok na silnici. Takže jsem ho doprovodil jen příslušným a výmluvným gestem. Projel jsem Drahanovice a nezajel se ani podívat na místní proslulou věž. Smrákalo se. Zapnul jsem světla. Svět se šeřil, ale i tak jsem viděl táhlý kopec na Ludéřov a věděl, že mě jich teď čeká mnohem víc, a že těchhle posledních patnáct kilometrů bude očistec. A že teď bojuju o každý kilometr, který nebudu muset šlapat zítra. Že mám splněno – minimum byly Drahanovice. A chtěl bych do Konice. Kopec mi dal zabrat a cesta se klikatila kolem lesa, setmělo se, silnice moc nebyla vidět – to byla taková ta poctivá, rozdrbaná okreska. A dolů a nahoru a dolů a nahoru – byla zima, nebylo vidět, jen jsem projel Laškov a Kandii. A opět do kopce – přes dva kilometry. Motal jsem se temnou silnicí, v příkopu odskakovaly srnky a jiná hlučná zvířata. Vítr utichl, pouze se zvětšoval noční chlad. Občasné míjející auto mne oslnilo reflektory. Nějaké domky. V lese. Zastávka autobusu. Už jsem neviděl na cestu. Byl jsem unavený. Položil jsem Foxberry u zastávky. Zavolal si odvoz – bylo k deváté hodině a já nechtěl, abych přijel k Broňovi moc pozdě – kdo by o to stál? Vysvětlil jsem, že se nacházím v Nové Dědině, na Pindě. Měl jsem dost. Aspoň, že jsem si ušetřil tenhle kopec ze zítřejší porce kilometrů. Casey mi pomohl s kolobkou do auta. Zbyla na mě dokonce jedna bageta, co jsem udělal na cestu. Během půl hodiny jsme byli u Broni, Barča nám vyšla naproti. Já zapadl do koupelny, abych mohl dát všechny věci do auta. Nechal jsem si jen nejnutnější na zítřek. Poděkoval jsem Terce i Caseymu za odvoz a je čekalo ještě třista domů. To já jenom nastavoval tachometr, povídal si s Broňou a Barčou, jedl skvělý blanenský chléb s domácím máslem a plátky šunky a salámu, a co bych to tajil, nějaký ten panáček domácí slivovice tam proběhl. Po jedenácté jsem ulehl. Necítil jsem se příliš vyšťavený, ani mne nebraly tak moc kyčle. Jistě, nějaká svalová únava v nohách i pažích, to jsem očekávala, ale neměl jsem křeče, to bylo hlavní. Bodla by masáž unavených zad, ale nad takové myšlenky jsem se povznesl. Od půl druhé ráno to byl dlouhý den.

Ujeto 1.den: 176,51 km

2. den – Bílá Sobota

Zajímavostí hanácké vesnice je to, že obyvatelé zřejmě moc nespí, mají tendenci po domě chodit v nejrůznější dobu, a když už jim to přijde opravdu k nevydržení, tak vstávají – neuspořádaně a po jednom, takže člověku uvyklému pražské dopravě to připadá, jako když dřímá v metru a budí ho hlášení stanic. Tak nějak to probíhalo, ale Broňa ohleduplně vstal asi kolem půl šesté ráno a šel kutit do kuchyňky. Mne vzbudil „až“ ve třičtvrtě na šest, co si dám k pití ke snídani – spokojil jsem se s čajem, ale vynikající míchaná vajíčka se slaninou – to byl nejlepší počinek a nejlepší hotel, co jsem si mohl přát. My ale nevstávali tak brzy – omladina byla již venku a „chodili hrkat“ – místo zvonů, na řehtačky. Venku bylo chladno, natlačili jsme koloběžku do auta a vyrazili. Mládež zrovna hrkala za rohem. Rozednívalo se. Cesta zpět do Nové Dědiny něco vzala, cestou jsme míjeli pokácené topoly, ale také větrný mlýn v Přemyslovicích. Připravený vyrazit z místa, kde jsem včera skončil, jsem byl již v sedm hodin a sedm minut. A našel jsem ponožky, co jsem hledal, co mi tam včera vypadly z auta, když jsme dávali koloběžku do kufru. Tak to bylo fajn – až na to, že byly zvlhlé. S poděkováním jsem se rozloučil s B+B a dal se do šlapání. Čekal jsem, že to půjde ztěžka, ale nebylo to hrozné, prostě dalo se to. Mírný kopec, pak sjezd dolů (samozřejmě v tom chladnu to nebyla zase taková slast), a po pěti kilometrech jsem byl v Konici. Jel jsem přes náměstí, všude plno lidí – ten zvyk s nespavostí je buď genetický, nebo nakažlivý! V obchodě bylo plno, jako kdyby přijel první závoz po hladomoru a já se tam vecpal, vypil citrokolu a do láhve si dal lehce slazenou vodu s citronovou příchutí. Bylo čerstvé ráno; pro místní pozdní dopoledne. Já i Foxberry jsme byli línější, ale šlapali jsme podmračeným začátkem dne ve stálém protivětru směrem na Šubířov. Teprve před ním se kopce zlomily a čekal mě několika kilometrový sjezd na Jaroměřice a na Jevíčko – býval bych si to víc užil, kdyby silnice byla v lepším stavu a nebál bych se pádu; takhle jsem se bál jenom o brzdy, aby vydržely. Samozřejmě po tom krásném dlouhém sjezdu čekal trest – a to bylo „hrkání“ (to slovo nejen vystihuje řehtačky, ale také drncání po kostákách!) do Jevíčka – po kočičích hlavách, taková dálka, ruce rozvibrované, nohy taky, bál jsem se, že mi něco upadne – z těla nebo z koloběžky. Pak výjezd na náměstí – to se mi líbilo, ale i když jsem to měl původně v plánu, tak jsem nezastavil – jen jsem udělal fotku a jel dál. Nastávala část trasy, která byla nepříjemná, na kterou jsem se duševně připravoval, ale i tak to nestačilo – kopce Vysočiny. Moc mi to nejelo, ani nahoru, ani dolů, ten protivítr byl protivný, vystoupal jsem na Zadní Arnoštov a sjel na Křenov a táhnul se na Pohledy. Kilometry se vlekly. Asi jako já. Za Pohledy se to zlomilo, svištěl jsem skrze Sklené do Hradce nad Svitavou – jelo to hezky a má zanedbatelná průměrná rychlost narůstala. Rizikovou státovku jsem přejel rozvážně a pak jsem přejel hranici Moravy a Čech. Za Svitavou jsem se dal vlevo a za kostelem stoupal na Radiměř. Kopec na Poličský Vrch byl nekonečný – asi pět, sedm kilometrů – od pozvolného stoupání v Hradci, kdy v Radiměři se to zdvihlo k lyžařskému vleku a následné serpentýny a poslední ostré stoupání – tady jsem si docela hrábnul. Těšil jsem se do hospody v Poličce! Přijel jsem na okresku před Pomezí, a už to bylo dobré, už to jelo, už se mi to odráželo, i vlnitost kopečků pode mnou ubíhala a pak po levé ruce rybník a konečně Polička. Chtěl jsem zajet do hospody U Mrštíků, ale nejdřív jsem si vyfotil hradby. Těšil jsem se na jídlo a místní pivo. „Sem s tím nesmíte!“ zatvářila se kysele na uvítanou servírka. „A kam to tedy mám dát – já bych to dal sem za dveře.“ „Kdepak – kola se parkují přes ulici. Tam si to vždycky zamknou!“ „Já nemám zámek, navíc by mi to někdo sebral.“ „Jedině přes ulici, tady to mít nesmíte!“ „Tak děkuji, chtěl jsem se tu najíst a napít a tak to já radši půjdu jinam, kde za to budou rádi!“ Dveře za mnou zapadly. Už sem nikdy nepojedu. A zveřejním to, že se nemají koloběžkáři jezdit – nejsou tu vítaní. To bylo poprvé, co jsem se s něčím takovým setkal. Vyrazil jsem na náměstí – prohlédl jsem si kostel a boční uličkou projel centrum až na výpadovku. Hledal jsem šikovnou hospodu. Nebo aspoň krámek s pitím. Byla jedna hodina a nikde nic. Pokrčil jsem tedy rameny a doufal, že do Borové to nebude moc daleko – tam určitě hospoda je. A tak jsem opustil nevlídnou Poličku a po státovce dlouhými odrazy načal další část své cesty – táhlé a dlouhé kopce až do Hlinska. Tohle bylo o trpělivosti – kousek se svézt z kopce a pak šlapat nahoru. Táhle. Vytrvale. Trochu nekonečně – a to jídlo a pití mi chybělo. Po zhruba čtyřech kilometrech a boji s protivětrem jsem v půlce kopce zastavil a dopil zbytek vody. Bylo to potřeba. A ještě zbýval kousek – do Borové asi dva kilometry a do cíle dnešního úseku sto kilometrů – v Poličce jsem oslavil šedesát. Konečně sjezd do Borové, ale bohužel – žádná hospoda! Měli zavřeno. Mou pozornost upoutal slunečník naproti hospodě – prodej vína a ovčích sýrů. Zastavil jsem a opřel kolobku v tom lezavém chladu o venkovní lavičku. Za prosklenými dveřmi nějaký chlápek kroužil kouzelnickou hůlkou na vlasci. Tak to na mě přišly halucinace docela brzy! Vešel jsem dovnitř. Skutečně tam stál chlápek a kroužil kouzelnickou hůlkou! „Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se, aniž by přestal točit. „Natočíte mi pivo?“ Prý ano, zelenou čtrnáctku jsem odmítl, ale Rychtář mi přišel k duhu. Na pultu bylo akvárium. „To je nějaký mlok?“ „Ne! To není mlok.“ „Tak čolek?“ „Ne, není to ani čolek.“ Pak spustil latinský název. Tohle byl albín, ale jsou i běžná zbarvení. Prý dělá legislativu, aby to mohl chovat na maso – nikdo v Evropě to nedělá. Asiaté mu nabízí asi tři a půl tisíce za kilogram, to zvíře dorůstá až dvou metrů. Což je za rok jateční váha. Radši jsem se napil piva. Prý tady prodává jen pro pobavení – vlastní zahradnickou firmu. Obdržel jsem letáček. „A co tohle?“ ukázal jsem na kufr plný kouzelnických pomůcek a na svisle pruhovaný kouzelnický oblek. „Tím se tady bavím. Loni jsem si přeřízl šlachy na ruce a nemohl hrát na banjo – tak jsem to rozcvičil hraním si s mincemi a kartami. To zdejší zákazníky bavilo, tak jsem to začal rozšiřovat a teď mám asi padesát kouzel. Nechal jsem si ušít tyhle šaty – mají třicetsedm tajných kapes. Krejčí z toho byl trochu vedle, ale ušil mi je. Zrovna dnes mám zde velikonoční představení. Tohle nemůže dělat každý – málokdo to ustojí psychikou, protože všichni se těší, až uděláte chybu!“ zasmál se. „To je dobré – tady cvičíte, když nejsou zákazníci!“ „Právě, vlastně tím vydělávám víckrát. Mimochodem, za čtrnáct dní mám vystoupení v Hlinsku – pro základní a střední školu. Když přijde pár set dětí, tak si spočítejte, co mi to vynese za hodinu!“ „K tomu ty mloci tady,“ přikývl jsem. „To nejsou mloci!“ „Já vím. Jak daleko je do Hlinska?“ Zakoupil jsem do láhve minerálku, zaplatil a potřásl si rukou s kouzelníkem, prodavačem, pasáčkem mloků a zahradníkem. Hned se mi šlapalo lépe. V táhlých kopcích jsem přemýšlel nad aktivními podivíny, ale zároveň se mi do mysli vtírala úvaha o Čapkově válce s mloky – tak přesně takhle nějak to začalo! Stačí jeden takový člověk! Snažil jsem se nevnímat protivítr, ale nárazy byly čím dál silnější, ale zase to rozfoukávalo mraky. Táhlá stoupání a odrážení i z kopce, kvůli tomu větru, neumožňovaly nějak zásadní průměrnou rychlost. Ani odpočinek. To nebylo příjemné. Zase už jsem cítil boj s časem a sám se sebou. Konečně jsem projel Krounu, kde byla také zavřená hospoda (a to bych si byl něco dal), šlapal jsem zase do kopce a na obzoru u Kladna Vojtěchovská rozhledna – doufal jsem, že se tam cesta zlomí a půjde z kopce, i tak bylo to stoupání s větrem nepříjemně dlouhé, ale nestalo se, silnice se zlomila až za Medkovými Kopci. V Čertovině. No jo, byla to pekelná jízda. Užíval jsem si táhlý sjezd do Hlinska. A v místní hospůdce mi nechali opřít Foxberry u výčepu a já si dal dvě na ochutnání. Pak jsem zahlédl na tácu sladkosti posypané vanilkovým cukrem. „Mohl bych dostat jeden štrůdl?“ „No já nevím, to neprodáváme, to přinesl támhle ten pán – zeptejte se ho.“ Zeptal jsem se. A dostal. To bylo přesně, co jsem potřeboval, a tímto děkuji neznámému pánu, co mi věnoval jeden jablečný závin. Sice se netvářil nadšeně, ale mně to opravdu pomohlo. Minula třetí hodina a já byl těsně za půlkou – odjetých devadesát kilometrů, ale ještě mi chybělo sedmdesát pět. Tak jsem zase uchopil řídítka a vyrazil – povzbuzený pivem i štrůdlem. Profrčel jsem Hlinsko, vyšlápl ten kopec na konci města, projel lesíkem a sjížděl na Rváčov. Energie v těle mi pomáhala, taky tady bylo větší závětří a tak se jelo lépe než na těch táhlých vrškách, kde to profukovalo a tlačilo nazpátek. Sjel jsem do Trhové Kamenice a pak jsem si zase vodácky prožíval Chrudimku – to se mi líbilo, klikatila se a já kolem jel po té okresce, hrubé a drsné, ale jízdu jsem si užíval – blatouchy, fialky podél cesty, projel jsem Horním Bradlem a v lesíku za Pasekami natáhl nohy, doplnil cukry a rozloučil jsem se s říčkou. Stoupání na Vršov, a i pak za ním, louky, kde se pásly krávy a já je pozoroval, vytrvale šlapající do mírného kopce, do Prosíčka a do Proseče – krásnými českými vesničkami, ztracenými v údolích a loukách a obklopených lesy. Za vrcholem kopce v lese už jsem to znal lépe – při rychlém sjezdu jsem si tak tak všiml odbočky k jachťáku na Sečské přehradě. No a u hráze jsem měl co dělat, abych to ubrzdil. Na průjezd tunelem jsem se těšil a to i přesto, že jsem věděl, jaké stoupání do Seče mne čeká. Dal jsem to s vědomím, že se pak hezky svezu. A taky jo – byl to konečně sešup až do Kraskova, kde jsem se napil a pak jsem pokračoval, vytrvale a rychle do kopce, až jsem se doplazil ke zlomu hřbetu Železných hor – a viděl po pravici zříceninu Lichnice. Sjezd serpentýnami kolem Lichnické zastávky a připadal jsem si, jako bych závodil s časem, ale jelo se mi dobře, stále jsem měl sílu, a to i přes to, že jsem únavu už slušně cítil. Jenže jsem byl za touhle terénní hranou, za tím předělem a opět jsem měl pocit, že i když mi zbývá něco přes čtyřicet kilometrů, tak jsem vlastně v pohodě. Ve známé hospůdce v Ronově jsem dal na stojáka ještě jedno – pak už to jen tak nedoplním. Táhlé stoupání na Žleby, sjezd dolů kolem zámku a přejezd Doubravy a další výstup serpentýnou, na který jsem se netěšil, nicméně to šlo – horší bylo následné delší táhlé stoupání. A také tolikrát se opakující protivítr. Konečně jsem uviděl kostelní věž v Čáslavi a ta se pozvolna přibližovala, pak jsem sjel na státovku a pomalu a dlouze kroužil kolem ní. Silnice stoupala a já se pravidelně odrážel bez ohledu na to, jak se to táhlo. A jak zapadalo slunce. Sjezd na Církvici a dal jsem se vlevo, přejel trať a ihned za mnou začala blikat červená světla semaforu. Tak jsem zastavil, šeřilo se, já odpočíval a díval se na vlak. Čekalo mne další dlouhé stoupání a stmívání. Do Kutné Hory jsem vjel za tmy, rozsvítil jsem vše, co jsem měl a sjel kočičími hlavami dolů. Jel jsem dál, na Prahu, tou strmou a táhlou serpentýnou vzhůru k odbočce na Malešov, ale také pokračujícím táhlým kopcem kolem nemocnice až na zlom na Přítoky. Tady byl první záchytný bod, já to měl ale naplánováno do Bečvár. Až na to, že byla tma. A přede mnou vrchol zdejší krajiny – kopec u Miskovic (a nad nimi rozhledna, co jsem tam byl před měsícem u zbořeného kláštera), a já šlapal už opravdu z posledního, jenom s tou malou radostí, že se po západu slunce utišil vítr. Čekal jsem, že se svezu z kopce dál, ale už to moc nejelo, ani když to bylo svažité dolů, tma byla už plná a já před sebou viděl světla Suchdola. Projel jsem ho a na konci u benzínky jsem si zavolal odvoz, seděl na lavičce, povypínal světla, navigaci a odečetl ujeté kilometry. Doma mě čekala sprcha. Jídlo. A spánek.

Ujeto 2.den: 165,25 km

3. den – neděle – Boží hod velikonoční

Ráno jsem zlehka zaklel, když jsem viděl, jak se větve stromů ohýbají. Ten vítr vál zezadu, když jsme jeli autem zpět do Suchdola. Byl chladný, ostrý a já naskočil na Foxberry a otočil ji proti němu. A tak to mělo být po celý den. Bylo krásné, čerstvé, svěží ráno a dul protivítr, silně, pronikavě. Tam kde jsem očekával, že se svezu, jsem musel i z kopce odšlapávat. Místo odpočinku nohám. Chtěl jsem si tuhle domovskou část trasy užít, ale tohle mi to kazilo. Přesto jsem si užíval průjezd Bečváry, i když jsem si ten sjezd k nim, přes kolínskou křižovatku, moc neužil – v mých plánech jsem to tak krásně a rychle jel – místo toho mi vítr ošlehával tváře a já se stále odrážel. Kopec do Zásmuk byl dlouhý, čekaný a stejně tak nepříjemný, a já se pouze snažil být trpělivý, nevšímat si poryvů a jen se držet pravidelného tempa. Má průměrná rychlost byla pod dvanáct kilometrů za hodinu. Sjezd Zásmukami byl fajn – konečně jsem se rozjel a měl jsem co dělat, abych dole vybral zatáčku; byla hodně ostrá a vynášelo mě to. Ustál jsem to a sjel k Vavřineckému potoku, kde seděl zadumaný hastrman a čekal mne další výstup, ostrý, ale krátký. Ždánice, kupodivu tam ten štěkající vlčák nebyl, už ho někdo zřejmě odstranil, já byl na něj připravený – nikdo ale neodstranil ten serpentýnový kopec za vsí, také jsem byl na něj připravený, no a on mi to dával sežrat, už jen proto, že jsem tenhle zlomový výstup nikdy neměl rád. Ještě jsem měl před sebou dva táhlé kopce, jenomže kupodivu, ten za Oleškou nebyl nijak nepříjemný, naopak, v lesíku, který zastínil zášlehy protivětru, se mi na krásném novém asfaltu jelo dlouze, táhle, rychle a skvěle. Pak to opět zhatila pláň a vídrholec, kde foukalo. Stoupání v Kostelci by bylo nepříjemnější, nebýt návyku z běhání v přípravě. Vzal jsem to pak vlevo, kde voněla pila, les trochu mírnil větrnost, jelo se dobře, jedinou vadou byl tankodrom rozbité cesty – tak jsem si zpíval a bral to prostě jako něco za něco. Kolik tónů vítr zná, když zpívá tam u nás? Sjel jsem kolem rybníka a dal si v poklidu čaj. Opět jsem vyrazil naší vsí, přes kopec – kdo by se vracel? Přejel jsem další rozvodí . Údolí Rokytky se svažovalo kamsi k Vltavě, údolí plné stromů a jara a vůní. A strachu, aby mě tu někdo na této úzké trase nesrazil. Táhlé dlouhé odrazy do Říčan, sjezd po Černokostelecké, mírný, nenáročný. Měl jsem strach, jak je to s cestou na Uhříněves – je zavřená a já ji měl plánovanou – tak jsem to střihl kolem Lidlu a najel na nový, čerstvý podkladový asfalt, maličko se to svažovalo, ale já si nechtěl olepit nohy tím mazlavým sajrajtem, tak jsem jel bez odrazu, a těch posledních sto metrů jsem se odrážel o vysoký obrubník – nohy mě z toho bolely příšerně. Minul jsem cestáře, díval se, kudy bych to vzal, protože tohle měla být nábližka k cyklostezce, jenže jsem uviděl, že ta pravá polovina cesty je sice uzavřená, ale dá se použít a tak jsem s radostným pocitem jel prázdným pravým pruhem a jen míjel nastřelené vyčnívající hřebíky silničářů. Občas mne minulo auto – proti, i – kupodivu – jedoucí stejným směrem. Táhlá šikmina k Uhříněvsi a já měl radost, že se povedlo projet. Tady, po téhle cestě, jsem jezdíval na kole, a Foxberry nyní nejela o mnoho pomaleji, objel jsem kruhák, vyšlápl malý kopec a byl jsem u Dolních Měcholup. Křižovatka, maličko do kopce a sjezd na Horní Měcholupy a také překvapení. Pivovar Hostivar. Otevřený. Byl čas na doplnění tekutin a energie. Na odpočinek. Po více než padesáti kilometrech. I na oslavu – tady ve městě vítr nebyl tak silný, jen se tak povaloval rozbitý mezi domy. Sjel jsem do Hostivaře, za nákupním centrem odbočil z hlavní na Práčskou. Tam jsem viděl můj starý dobrý Botič, jak se kroutí spolu se silnicí. Záběhlické paneláky po pravé ruce, park s potokem po levé, slunce svítilo na obloze mezi kupami dešťově nejistých mraků. Obezřetně jsem přejel Bohdaleckou, jel mezi kolejemi tramvaje kolem plynáren a ve Vršovicích přejel Botič. Zastavil jsem naproti rodnému domu, vyšlo to přesně – dnes odjetých šedesát kilometrů, před sebou asi tak sto a v nohách celkově čtyřista. Sjel jsem na Otakarku, vzpomínky na Grébovku po mé pravé ruce a také plácek, kde bývaly kolotoče. Podjezd Nuselského mostu mi připomněl mé Hrabalovy Stezky Odvahy a opět jsem překročil Botič. Vyšehradská hospoda už nebyla funkční, dojel jsem k Železničnímu mostu a dal se částečně po chodníku (tady byl jednak provoz, ale hlavně mezi kolejemi, ostrůvkem byla jen úzká silnice) jsem dojel k Palackého mostu. Jako na pohlednici byl výhled na Vltavu s Hradčany v pozadí, krásná obloha, a já dumal, co bych kde snědl. Dlažební kostky chodníku mne dovedly na Anděl a já si dal oběd u mekáče – tohle bylo pro mne samého překvapivé rozhodnutí, ale zatraceně praktické – bylo to rychlé, energetické (hambáče a plnotučná kola nějakou energii dodají!) a bylo to teplé. Zejména ta rychlost, čas, během kterého jsem to zvládl, pro mě, bojujícího s minutami a zatím stále nízkou průměrnou rychlostí a vyčerpávajícím protivětrem, to byla nesporná výhoda. Jel jsem nahoru po Plzeňský. Ono se to nezdá, ale nahoru, na starý Zličín, je to hodně kilometrů stoupání – od Vltavy až po podjezd dálnice na Sobín. U Návesního zličínského rybníka byly krásné figuríny – staří cyklisté; tam jsem konečně po táhlém kopci sjel – a bylo mi dobře – slunce svítilo, tohle mě potěšilo a byl jsem docela v pohodě; zřejmě to jídlo přišlo v pravý čas. Podjel jsem dálnici, projel Sobín a měl pocit, že ta dálnice, že to je další mezník, co mě posouvá v mé trase, že tím je Praha za mnou a čeká mě konečně „ten pravý západ“! Další obcí byly nebo byla Břve (zkuste to vyslovit!) a krásný rybník. A temné mraky a těch byly plné temné obzory a z některých šly dolů závoje dalekého deště. Pokrčil jsem rameny, skočil na stupátko a další odrazy a další dlouhý táhlý kopec přede mnou. Jenže jsem ho nevyjel! V půlce, zatímco letadla z letiště napravo měla problémy startovat, se přihnal zatím nejsilnější poryv. Jak ustával, začaly se snášet prudké kapky. Zastavil jsem, vyrval z brašničky tenkou bundu, a to už docela lilo. A vítr zesílil. Rozjel jsem se. Náhlé silné nápory větru přinesly s velkými kapkami také kroupy. Ještě jsem šlapal, ale další poryv byl tak silný, že mě málem srazil ze stupátka, strhl mi helmu na levou stranu, déšť mi absolutně dokonale propláchl ucho a utěsnil ho kroupou, a z nosu mi vylétly nudle a horizontálním směrem zmizely k jihovýchodu. Jel jsem nahnutý na stranu proti tomu větru, helma mi vlála na levém uchu jako spinakr, pravou tvář mi fackovaly kroupy a déšť mi vymýval oči a já křičel: „Ty šmejde, tak to se dělá!? Tři na jednoho?!“ A měl na mysli vítr, déšť a sníh. Vlál jsem na Foxberry jako starý zmuchlaný igeliťák, zatnuté zuby a deset na deset jsem se odrážel do kopce. Vytrvale. Nezlomně. V hlavě mi znělo: Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím. Asi po čtvrt hodině mé vytrvalosti někde u kláštera Františkánů bylo té nespravedlnosti dost a vítr polevil a déšť během dalších dvaceti minut ustal. Čekalo mne ovšem další peklo, ale abych nebyl nespravedlivý, předpeklí, kdy jsem, blbec, nejel v Červeném Újezdu po silnici, ale vzal to zkratkou zadem. Mohl jsem se, pravda, vrátit, ale já si opravdu užil téměř tři čtvrtě kilometru hrubé štěrkové cesty. Kdo jel po opravdu hrubém štěrku na koloběžce, ten ví, o čem píši. Na silnici, byť mokré, ale konečně na silnici, mě pak ještě asi dva kilometry brněly ruce. Kdo by se tedy divil, že v Unhošti, na osmdesátém kilometru, jsem to zapil. Hospůdka zakouřená, výčepní nerudný, ale mě tohle všechno bylo jedno, skoro mi to přišlo až jako milé prostředí. Nastaly kopečky a přejezd dálnice do Velké Dobré, protrhané nebe, výlevy poryvového větru (už jsem si připadal jako větrník – nemyslím tím ani jelena, ani toho z pohádky, ale ten klasický dětský větrník) – takže jsem se soustředil na jaro, na malé rozkošné čerstvě zelené pučící listí, na podběly v příkopech, na tenké a čerstvé lístečky trávy čouhající z loňského nánosu listí. A zase kopečky do Kamenných Žehrovic. Opět přejíždím dálnici, stoupání, vedle halda hlušiny po dolování, sjíždím do Tuchlovic. Stý kilometr, restaurace, doplnění tekutin – ano, Krušovice se blíží, takže správně – lokální nápoj. Na kopec do Nového Strašecí nerad vzpomínám. Hodně nepříjemný. Dal jsem pauzu u podjezdu železnice. Ale Nové Strašecí byla další meta – s oběma póly – kladným, že najíždím na karlovarskou silnici, kde se pojede lépe, a tím záporným – silným provozem na téhle cestě. Auta sice jezdí, ale já nabírám rychlost, užívám si ten nádherný sjezd až pod Řevničov. Napadá mě, že je třeba dát ještě šanci lokálnímu pivu, což je Bakalář – tak v Řevničově zastavuji. Vím, že pak už moc příležitostí k napití nebude. Je dobré, že už nefouká tolik, i když stálý protivítr je pořád. Zastávečka u Krušovického pivovaru, stoupání do kopce, téměř doháním cyklistu u Krupé, táhlé dlouhé a houpavé vrchy, červená a závory na železničním přejezdu a opět pokračující stoupání až po krátký sjezd do Hořesedel, stálé připomínky chmele. A další kopce, Hořovičky se starým kostelíkem. Jedu od „Zlaté Podkovy“ zprudka dolů na Bílenec – konečně zase aspoň kilometr svezu. Krajina je zvlněná, mezi kopci se krčí chmelničky se svou červenou hlínou. Slunce zapadá. Stmívá se a já stále jedu, vítr mne ofukuje, krajina se šeří. Ještě dlouhé stoupání, ale pak také krásný dlouhý sjezd – já si ho tak zasloužil – na Ležky, což mi připomnělo biatlon a Xindla, jak vyzkouší s Gábinou stojky a ležky a nebude potřebovat ani běžky. Nedám to dnes opět až do plánovaného cíle v Bošově, ale do Lubence to dám. Už je tma. Zima. Vítr ustal. Krátký kopec a pak už jen dlouhé táhlé sjíždění Lubencem. Ostrá vlevo a před kostelem vidím otevřenou hospůdku. Pivo si zasloužím. Bavím se s místními – chlápek mi říká: „Až od Jablůnkova? Tak to bych nedal ani na mopedu!“ „Kolik jste na něm ujel nejvíc?“ „Asi šedesát.“ „A bolel vás zadek?“ „No hrozně!“ „Na koloběžce nebolí,“ usmál jsem se. Měl jsem odvoz a zaplatil jsem. Dojel jsem až sem. A ještě můžu. Tělo i nohy bolí. Ale jsem v pohodě. Zítra to bude horší. Pokud se předpověď vyplní.

Ujeto 3.den: 155,57 km

4. den – Velikonoční Červené pondělí

Je to čtvrtý den a já zase vstávám v pět hodin ráno. Utahaný. Potichu. Jedu autem do Lubence. Hodinu a půl. Oblékám se. Poprchává. Je sedm ráno. Přesně. Musím ujet co nejrychleji co nejvíc – pak se má počasí zhoršit! Oblékám si bundu, co neproprší. První odraz a další a už opět tempo měkkých podrážek. Mokrý asfalt. Nefouká – aspoň tedy ne tak moc – co je to rozumný protivítr? To je prostě slast. Stoupání. Pak odbočuji a sjíždím na Libkovice. Od nich je to krásný kilometr příkrého stoupání, které mne donutí svléct bundu, jinak bych se zapařil. Přitom je zima, není ani deset stupňů, je asi tak kolem sedmi. Krutý duben, kruté velikonoční pondělí – s pomlázkou by to tak nevadilo, zvlášť po vykoledovaných panácích. A já šlapu ten kopec. Konečně se narovná, projedu kruhák a mířím dál, do Bošova, pak přejíždím mezi panely na státovku na Karlovy Vary – vyhnul jsem se dvěma kilometrům dálnice. Snažím se nenamočit si nohy při sjezdech – mokrá silnice odráží při sjezdu vodu na boty. Při sjíždění prochládám, tak si oblékám bundu, při stoupáním, obzvlášť těch dlouhých, se potím a zapařuju. Vlevo, v mlžných oblacích, vidím plochý táhlý hřbet Vladaře – ten čekaný monument stovkových pochodů. Míjím odbočky na Žlutice. Stále je má průměrná rychlost hodně slabá, vítr fouká proti a sílí, asfalt je mokrý a voda zvyšuje odpor pneumatik. A je chladno. Silnice je jeden táhlý kopec za druhým – sjezdy a výjezdy se střídají; sjezdy nemám rád, protože mi máčí nohy a výjezdy odebírají sílu. I čas. A já spěchám. Předpověď se zdá být správná. O to hůř. Jsem stroj, co si jízdu užívá. Samozřejmě, všechny ty dny cítím kyčle, i svaly na nohou, ale občas tahá v achilovkách a to bych tedy nerad, abych se dočkal nějaké fatální bolesti nebo poranění. Dlouhé stoupání na Bochov, tam to znám, krátký sjezd a další kopec, tam je to konečně s pozitivním dopadem – vidím před sebou Andělskou Horu, a to znamená Karlovy Vary nadosah. Ale není zase tak blízko, ještě mi to vezme část síly i čas. Jen si tak pro sebe lebedím, že neprší, že to jede, i když se nemůžu dostat nad třináct za hodinu. Když minu Andělskou, je mi fajn, je to dobré, pak se kopce rovnají a přejdou do klesání na Vary. Nechci se rozjet moc rychle, abych neminul odbočku. Musím u ní zastavit, auta jezdí v obou směrech. Jedu skrze Hůrky. Najednou vystartuje za plotem pes, a zaštěká mi do ucha. Jen tak tak nemám infarkt. Křičím na něho: „Já zastavím a pochčiju ti hlavu!“ Pes se zalekl a se staženým ocasem zalezl do boudy a já vyšlápnu udýchaný smíchem poslední kopec a pode mnou je lázeňské město. A dlouhý nádherný a rychlý sjezd. Úžasný. Až na jednu maličkost. Tady se citelně ochladilo. Zřejmě je teplota poblíž nuly – já jsem zmrzlý na kost, tuhý, ruce mám zmražené jako tresku na lodi v Grónsku. Takže jsem si neužil žádný triumfální vjezd do města, ani hotel Pupp, ani nic jiného. Jen jsem hledal něco teplého, otevřeného – kavárnu, cukrárnu, hospodu, nebo aspoň krámek vietnamských spoluobčanů. Ale nikde nic!!! Je sváteční pondělí. Zmrzlý. Zoufalý. Stále jedoucí koloběžkář. Mé zoufalství přecházelo do truchlení, když jsem byl na výpadovce z města ve stavu totální podchlazení. A pak přišla spása. Nechci a nebudu dělat reklamu. Jenže ty žluté oblouky za dálnicí byla jediná možnost. Přejel jsem most přes Ohři a podjel dálnici. Opět u mekáče. Horká snídaně. Pití. Jídlo. Záchrana. Bylo tam teplo. Venku zima a sychravo. Potřeboval jsem to. Vytáhl jsem slabé náhradní rukavice a navlékl jsem si je pod cyklistické. Aspoň něco. Když jsem vystrkal ze dveří Foxberry, opět jsem se rozklepal zimou – bylo hodně nevlídno. Těžké mraky se táhly nízko. Začal jsem zuřivě šlapat, abych se zahřál. Co jiného zbývalo. Kopec z Dvorů na Jenišov bych byl vylétl, kdyby to nebyl kopec. Už mi bylo teplo. Konečně. Nasycený. V pohodě. Táhlý výjezd na Hory a pak dlouhý hladký sjezd na Loučky, kde jsem přejel odbočku a musel se vracet a hledat cestu – škoda toho zdržení. Kličkovaná kolem dálnice, minul jsem Loket nad Ohří a nahoře mi zbývalo do cíle šedesát kilometrů. Silnice se zlomila dolů a já si užil více než kilometrový sjezd z kopce k sokolovské uhelné pánvi. Jen jsem se k ní přiblížil, začalo pršet. Mírně. A sílilo to. Slušný déšť. Studený. Ve Svatavě už se lily po silnici stružky vody a rozcákávaly se mi pod botami. Míjel jsem jezero Medard – jeho název byl příznačný! Stoupání do kopce. Rukavice se mi promáčely a byla mi šílená zima na ruce. Oboje rukavice promáčené. Padal déšť se sněhem, asi tak půl napůl, voda dělala prameny na silnici. Bílé povlaky se objevily kolem příkopů. Sjel jsem kolem Kluče a vyšlápl do Habartova. Snažil jsem se vyhýbat potokům stékajícím po silnici. U benzínky na kraji města stálo policejní auto – hlavou mi bleskla myšlenky, že kdyby mne sebrali pro podivínství nebo šílenství, tak že bych měl už konečně klid. Habartov byl dlouhý a vytrvalý jako déšť co prýštil z šedi mraků. V necitlivých prstech jsem začínal mít křeče, při sjezdu do Úžlabí jsem cítil, jak mi z blatníků stříká ledová voda přímo do bot a jak mi nohy prochládají. To nebylo dobré. Sjížděl jsem do Hluboké, rozdrncaná cesta měla v jámách kaluže a já nemohl pořádně ani brzdit, mokré vlasy mne studily do čela, nos mi mrznul. Měl jsem to čtyřicet kilometrů do cíle. To jsou tak necelé čtyři hodiny. Je mi zle. Je mi zima. Nevím jak z téhle situace. A vůbec co dělat? Mám to takový kousek a budu to muset vzdát, ale i kdyby, co tady, někde daleko od civilizace, budu dělat? Mokrý a zmrzlý. Vyčerpaný. Jaké jsou možnosti? Někde můžu zkusit zazvonit, ale kdo by mi otevřel? Jak bych se osušil? Nebo najít teplou milou hospůdku! Jenže – za jak dlouho se ohřeju a vysuším tak, abych mohl dál? Má rychlost je stále nízká, kolem dvanácti třinácti kilometrů za hodinu – i kdybych oschl – stihnu dojet na západní bod do setmění? Uvažoval jsem, jektal zuby, odrážel se, klepal se, byl mokrý. Kdybych někde v moderním stavení zaklepal a měli sušičku, udělali mi čaj, tak bych byl za hodinku relativně v pohodě. Jel jsem k Milhostovu. Tady to tedy nevypadá na sušičku. Zavřené baráky, mokrá vrata i silnice, žádná hospoda. Na návsi mi to došlo. Je to bez šance. Jediná možnost je vlastní zásoba energie. Vyjel jsem vlevo nahoru nad ves na planinu. Asfaltka, dlouhá, plochá. Začal jsem šlapat, co to šlo. Svírat prsty bez citu řídítka, silně, stále dokola, v rytmu. Předklánět se a zaklánět, abych rozproudil krev v pažích. GPS ukazovala třicet pět kilometrů do cíle. Deset až patnáct je to do Františkových Lázní – to je moje naděje. Na hospodu nebo cukrárnu. Horký čaj. Teď jsem bojoval sám se sebou. Musel jsem makat ze všech sil, abych se zahřál a nezkroutil se a neodpadl zimou. Na druhou stranu jsem věděl, že riskuju, čtyřdenní únava – svalů i materiálu svého těla, to vše bylo proti mně a proti mému plánu zvítězit nad zimou pohybem. A ta zima se vyčerpáním zvětšovala. Jel jsem rychle, svižně, jako bych jel o závod, jen tak pro sebe, na rychlost, jako bych měl před sebou jenom pár posledních kilometrů denní vyjížďky. A přitom jsem bojoval za všechny předchozí dny a kilometry a v duchu jsem se smál, jak takový déšť a zima může překazit práci několika dní. Tohle se stává horolezcům pár desítek metrů před vrcholem. Kdyby mi takhle bylo první den, tak jsem to odpískal. Teď mi ale nic, než poslední zoufalý pokus, nezbývalo. Vydržím to, nebo dřív padnu vyčerpáním? Stálý déšť, stále mokré ledové rukavice a staccato pleskajících a cákajících odrazů. Kapky vtékající do úst. Čvachtající boty. Vějíř fontány u blatníku a pod předním kolem. Kolem národního parku SOOS, kde jsem kdysi pil i máčel si nohy v pramenech za horkého dne, jsem teď spěchal o dokončení své cesty. Předjelo mne auto, ale zastavilo na přejezdu. Musel jsem čekat s ním, než zastaví vlak, vystoupí jeden cestující, odjede a bude se moct pokračovat dál. Ve chvíli, kdy prší, kdy jsem se konečně dostal do tempa. Zima.Musím stát a čekat, až přejede lokálka. A tak jsem se tomu smál. Po tvářích mi tekla z vlasů voda. Bubliny vyskakovaly na kalužích, z větviček visely kapky. Konečně vlak odjel a já se rozběhl vysokým tempem, tím, co ohřívá. Ruce ani nohy jsem zahřáté neměl, ale na ostatní části těla mi taková zima nebyla – pod bundou jsem měl pár míst relativně suchých a ta se teď zapařovala potem. Z toho nebylo úniku. Nesměl jsem si připouštět žádné myšlenky, natož vzdávací – jen jsem se snažil pečlivě počítat a rovnoměrně rozdělovat počty odrazů na obě nohy. Také jsem se snažil vnímat, zda se mi na mokrých nohách netvoří puchýře, nebo zda mi neodchází svaly, zda nějaká bolest nehlásí problém. Věděl jsem, že by to musel být už velký problém, který by překonal únavu a podchlazení, abych si ho všiml – proto jsem se snažil ho odhalit co nejdřív a přitom se soustředit na počítání kroků a tím eliminovat slabošské myšlenky. Ty přicházely – s vědomím, že většina lidí by to vzdala ihned, že tito lidé jsou doma, v teple, dávají si svařák nebo grog a líně pojídají vykoledovaná vejce a jedí sváteční oběd a po něm zákusky s kávou. A já tady jedu. Promáčený, zmrzlý, unavený. Usmál jsem se. Jedu. Ještě jedu. A pojedu, dokud to půjde. I v tom tempu rytmických pohybů jsem pokrčil rameny a zasmál se nahlas. Pojedu. Cesta se sklonila dolů. Mírně. Jel jsem skrze Aleje a uviděl benzínku. Ta mé starosti se zimou nevyřeší, nezahřeje mě, odmávl jsem nápad tam zajet a zastavit, jenom mi došlo, že už nebudu od Františkových Lázní moc daleko. Přejel jsem státovku a za chvíli minul kýženou ceduli města. Jel jsem z kopce. Pod železničním můstkem. Do parku. Mokrý a zmrzlý, ale s nadějí v srdci. Chvíli jsem se orientoval, ale byl jsem v tom hlavním parku. Teď najít Františka, abych mohl v klidu najít hospodu. Písčité cesty byly podmáčené a křupaly pod koly. Zastavil jsem pár jdoucí po pěšině: „Kde, prosím, najdu Frantíka?“ „Wir verstehen Sie nicht.“ Pochopil jsem. U dalšího pána v hotelových dveřích jsem pochodil stejně. A narazil jsem na pár, který hovořil česky. „No, rádi bychom vám pomohli, ale přijeli jsme dnes, tak opravdu nevíme!“ Byl jsem zmrzlý, mokrý a nemohl jsem najít Frantíka. Prekérní situace. Nakonec mi s ním pomohla jedna paní. Dost hloupá situace nastala u sochy. Telefon nešel spustit mokrou rukavicí. Rukavici jsem zase nemohl sundat zmrzlou rukou. Kousal jsem zuby mokré hadry na rukách, až jsem si to duo rukavic na pravici strhl. Ale ani pak nefungoval mokrý displej telefonu – ta voda tomu nějak vadila – vyrval jsem poslední část suchého trika zpod bundy, otíral zkřehlými prsty displej, měl strach, že mi telefon vypadne z ruky, protože jsem ji plně neovládal. Nakonec se mi to podařilo. Foxberry s Frantíkem. Zuby jsem opět natáhl ledový hadr, co byl ještě ráno rukavicemi, na pahýl ruky. Opět jsem zkoušel zastavit lidi s fatální otázkou: Kde je hospoda!!!??? Samí cizinci nebo lázeňští hosté. Vidím skupinu zlehka podroušených teenagerů s pomlázkami. „Nevíte, kde je tu nějaká normální hospoda?“ „Taková tu není. Ale jo, vlastně je! Zkus to v Gruzii!“ To byl tedy blbej vtip! „Gruzie je hospoda támhle za tím rohem!“ Tak takhle! „Aha!“ „Jo a čepujou tam fakt dobrý pivo!“ „Díky!“ Jel jsem dva bloky od kolonády. Číšníkovi koloběžka nevadila – zavedl jsem Foxberry do sálku. Restaurace byla rozlehlá a chladná, nic o čem jsem snil – o vytopené místnůstce s kamny ve kterých hučí polena – tady to mělo k tomu daleko. Velká kuchyně. Kuchař s pomocnicí na mě zírají. Kynu jí, aby ke mně přišla. „Máte tady sporák? Vaříte na něm?“ „No jsme kuchyně, tak máme!“ „A dokázala byste mi někde na něm usušit tyhle rukavice – jsem úplně zmrzlej!“ „No, asi jo, zkusím to.“ Když viděla mou zoufalou snahu o stažení rukavic, tak mi pomohla. Odnesla je do útrob kachlíkové místnosti. Sedl jsem si. Odložil promáčenou bundu. Klepal jsem se jako drahý pes. Číšník přinesl lístek. Objednal jsem konvičku čaje a pivo. Horký nápoj a energii. Když to přinesl, tak jsem si nalil hrníček a snažil se ho nevybryndat, jak jsem se klepal. Pak jsem se napil piva. Zase čaj. Dopil jsem pivo. To mě roztřáslo tak, že se to nedalo vůbec zastavit. Byl to regulérní třas. Z vyčerpání i zimy. Držel jsem teplý hrníček ve zmrzlých dlaních. Dopil jsem rychle čaj oslazený všemi cukry, co byly v dosahu. Stále jsem to chvění nemohl zastavit. Otevřel jsem jídelní lístek. Objednal jsem boršč. Byl za chvíli – s teplým pirohem, hustý a horký. A to byla moje spása. Roztál jsem. S číšníkem a kuchařem a jeho pomocnicí jsme prohlédli Foxberry, vyprávěl jsem jim o své cestě. Pak mi kuchtička přinesla rukavce – vysušené nebyly zase tak moc, ale nebyly mokré, ale jen vlhké a teplé. To aspoň pro teď stačilo. Vyjel jsem ze dveří. Kolonádou se procházely vystrojené páry mezi elegantními paláci. Prosmykl jsem se na hlavní silnici mezi lázeňskými domy. Nepršelo. Rozervaným oblakem prosvítalo slunce. Jel jsem do kopce Františkovými Lázněmi. Dojel jsem na státovku. Zbývalo mi dvacet pět kilometrů. To by měly být dvě hodiny. Samozřejmě, jak jinak, k Antonínově Výšině to bylo do kopce a opět začalo lejt. Kolem se míhala auta jedoucí do Německa. Vytrvalé odrážení. Jídlo a pití mi pomohlo. Projel jsem Házlovem. Kopec dolů a nahoru. Všechno dlouhé, táhlé a mokré. Už jsem byl unavený. Vyčerpaný. Ta rychlá jízda do Františkových Lázní vzala hodně sil. A daň za to jsem splácel teď. Konečně kruhák a sjezd z té frekventované silnice. Průjezd Mokřinami a už je tu Aš. Tak jsem až v Aši, říkal jsem si, a bylo mi dobře – dojel jsem do tohohle města. Posledního města. Ještě zbývá kus cesty. A šlapu do kopce, docela náročného. Ještě deset kilometrů. Hrkavě jsem projel městem. Město žádná nádhera, ale možná to bylo ovlivněné mou únavou, mokrostí a tou univerzální šedí. Sjel jsem dolů, projel kruhákem a zamířil na Krásnou. Strmý kopec, dlažební mokré kostky – nic moc. Hrkání. Přejíždím na chodník. Je to pomalé, neduživé trápení. Pak je tu asfaltka a Krásná. Přejezd hrbů a kostek u obecního úřadu – směju se – je toho hrkání nějak hodně. Sjíždím dolů. Červená značka odbočuje a mě čeká zelená. A je to do kopce. No, budiž. A na rozcestníku je 6,5km. No to je paráda. Snad bude cesta dobrá. Vyjíždím stromořadím. Pak lehký sjezd na samotu Šítary. Přejedu trať, je tu odbočka loukou vzhůru. Rozbitá cesta jde chvíli nahoru a zase dolů. V lesíku voní poražené kmeny stromů. Zase poprchává. A končí asfaltka. To brzo! Jedu a brzdím z kopce po kamenité polňačce, klouže to, nalevo je hřbitov zaniklé obce označený velkým křížem. Pak se značka stáčí prudce vlevo, jedu nacucanou trávou, pěšinou, přejíždím cestu a značka pokračuje remízkem. Kola se mi smekají, jedu z kopce, moc se nedá ani brzdit. Cesta se stáčí k pomníku zaniklé obce a k památníku první světové války – nyní obnovenému. Pokračuji loukou – odrážím se v husté promáčené trávě a sleduji neznatelnou pěšinu. U lesa odbočuji. Už mi kola kloužou po mokrém bahništi, sjíždím k potoku – je tam jakýsi Most Evropy – ale proč? To fakt nechápu. Zvedám Foxberry a přelézám popadané kmeny stromů, lezu strání nad potokem, kloužou tam vyvstalé kořeny – mám strach, že sjedu i s koloběžkou dolů do bahniště. Na chvíli vysvitlo slunce. A začalo pršet. A tak se slunce zase schovalo. Ještě asi sto a pak padesát metrů podél potoka. A jsem tu! Jsme tu s Foxberry. Nejzápadnější bod České Republiky. Na všech světových krajních bodech naší vlasti jsme tedy stáli. Prší, snažím se fotit, ale málem sebou seknu na blátě a sjíždím zpátky k potoku. Přemýšlím, co bych dělal, kdybych si tu zlomil nohu – a docela se tím bavím. Není tu signál. Jen opuštěné místo u rybníčku, jen kámen nejzazšího bodu. Je to nejméně a nejhůř označená limita světové strany našeho státu. A do toho ještě prší. Déšť tančí na hladině rybníku, v potoce, dopadá mi na ramena i na Foxberry. Rozhlížím se, co bych měl vidět, vyfotit, čím mě to zde osloví. Jen samota. Promáčený les a mokřiny rozdělené potokem; občas hraniční kámen. Řečeno s klasikem: No, nic moc. Je čas se vracet. Je to dálka. Mokrá a únavná. Ve vlastních stopách. Ale to už dám. Je to jenom o vytrvalosti. Je to ta poslední sloka písně, co mi zní hlavou: Má každý před sebou, svý Rocky Mountain, svůj kopec z dětství, co zdá se být zlatý – kolik jich ztratilo cepín a muselo vzdát!