SK Východ – Západ 631km

a když korbel snů padne zpět řeknem kde by se vzal
a když kůň si zláme hřbet a už nemůže dál
kterej z nás si v týhle chvíli vezme plášť a zkouší jít
komu z nás pak zbudou síly ještě koně zastřelit

prolog

Jsou tři hodiny dvacet tři minut v noci z pondělí na úterý po Velikonocích, nemám horečku a přesto se potím, sám sobě odporný, nemůžu nalézt polohu kdy by mě něco nebolelo a hlavně mám pocit, že ta bolest pramení z toho, jak se svaly snaží utéct skrz kůži z mého těla, aby už se mnou nemusely sdílet tu námahu, utrpení. Je mi jasné, že na to mé tělo má právo. Spánek je v nedohlednu, je mi bolavo vyčerpáním a nemůžu spát a tak se vracím do středečního odpoledne, kdy jsem si zabalil, připravil vše do zádveří. Během čekání na Viktora jsem nasunul plakátovací lišty na plastový přední blatníček koloběžky a za tenhle nápad jsem si v následujících dnech tak moc vděčný. Když jsme přendali věci do auta (včetně kola, na které ale nesedl), vyrazili jsme a dokonce minuli před Brnem tu dlouhou zácpu a přes Hrozenkov jsme překročili hranice. Jeli jsme až k Hybe, kde je má oblíbená cesta. Vyložili jsme kolo i Foxberry a já to zakryl plachtou, Viktor hned usnul, já se taky uvelebil, zhasl jsem a ucítil ten puch. Já snad šlápl do ho… Určitě to nemůže být Viktor, kdo takhle páchne, to přece určitě není možný! Celou noc mě to budilo, společně s tím, když zachrápal a nepomáhaly mi ani špunty do uší.

čtvrtek 29.3.2018

možná mám poslední poslední šanci
vzít svoji víru a v ledovém tanci
na vrchol vynést svou vlajku a vidět ji vlát

Probuzení ve čtvrt na sedm, balíme spacáky, oba dopravní prostředky do auta, na botách nic našlápnuto nemám, takže to musel být Viktor, jedeme k nejbližší benzínové pumpě, že si dáme kafe, ale hledání nejbližší benzínky nám vydrží až za Prešov, až do Vranova na Topľou, kde jsme zastavili u Slovnaftu, koupili si kafe a já šel do auta pro bagety k snídani. Viktor se sháněl po noži. Tím se objasnil ten zápach – vytasil se s třemi romadúry. Tímto se omlouvám za mé podezření, ale i tak se nedá vyloučit, že to byl jediný zápach. Když jsme tajemství silného vzduchu ze dvou třetin zlikvidovali, jeli jsme dál, Viktor řešil nějaké obchody, začalo krápat a zatáhlo se a slušně rozpršelo.

Nová Sedlica, cesta končí parkovací plochou, tabulemi s upozorněním, jak se chovat při setkání s medvědem. Oblékáme se do deště. Beru Foxberry a za deset minut půl dvanácté se blátíčkem za mírného deště vydáváme na cestu. Stáčí se mírně vzhůru, takhle by to nahoru šlo, mám představu, podle mapy, že by to tak mohlo být a mám tušení, že nahoře asi bude nějaký sníh. Má bláhová naivita. Neujdeme ani kilometr, tlačím koloběžku, a už víme, že jsme ztratili značku. Navíc se v mé GPS vybily baterie, takže zbývají pouze mobily a naděje v signál. Déšť naštěstí slábne, svlékám si vestu a cpu ji do brašny na řídítkách, Viktor jde napřed a z prudké stráně na mě mává, že jdeme zkratkou. Ano. Přebrodím bahnité koleje od traktoru a vrhám se vzhůru. Vlhké hnijící záplavy listí stékající svahem jsou zadržovány množstvím popadaných kmenů a větví, do toho listí se propadáme, kloužeme po něm a nohy nám podráží ty větve a překračujeme kmeny a tahle zkratka má tu výhodu, že je delší a zaručeně náročnější. Plazím se s kolobkou před sebou vzhůru strmým svahem, což je sice kruté, jenže jde jen o tenhle kousek, než dojdeme na tu pohodlnou cestu na vrchol. Stočíme se vlevo, ale od svážení kmenů je na jediném průseku mazlavé bahno, kam se bořím i s Foxberry, tak se vracím do lesa a plahočím se dál. Už jsme hodně zadýchaní a na hraně, když se konečně dostáváme na hřbet sedýlka. Cesta. Bahno. Nádech. Klouže to, mám zablácená nejen kola, ale i ráfky a stupačku, no, co se dá dělat, tlačím vozítko dál. Po pravé straně vidím jazyky sněhu, připadá mi, že je to dost nízko, nebo už jsme tak vysoko? Viktor kouká na mobil, jsme kolem šesti set osmdesáti metrů. Jdeme stále výš, cesta se stáčí a sníh je hlubší a všude. Předtím se mi koloběžka tlačila v blátě špatně, ale teď mě sníh vysloveně brzdí, bolí mě záda i nohy a stále ještě nejsme na prvním hřebenu, protože máme před sebou jedno údolí. Jenže, kde je? Pořád nahoru! Konečně se cesta narovnává. Na mýtině jsou cedule a špalky na sezení. Konečně půjdeme dolů. Kam? Kudy? Hledáme značku, jsou tady jenom hodně staré stopy a vedou prudce kolmo dolů. Tak tam jdeme, kloužeme, není to sestup, ale kluzký sjezd, nahoru to bude hrůza, koloběžka mě mlátí do lýtek, kam dosahuje sníh. Ten se mi snaží vpravit do bot. Stopy a stezka odbočují vlevo. Přidržuji řídítka, traverzujeme velmi dlouhými stovkami metrů svah, konečně vidíme přes okraj, potok v údolí je šíleně daleko, ale ještě víc hluboko, Viktor vypráví o dobývání kosmu a já se snažím se udržet i s koloběžkou na hraně srázu, klopýtat dolů a nemyslet na to, že tudy se budeme vracet. Jenže to je mi zatraceně jasné. Dolů to trvá hodně dlouho, ale pak jdeme sněhem podél potoka, mží, načež cesta končí na lávce přes potok. Lávka je asi dva metry na širokým, mělkým potokem, je na ní sníh a mokrá namrzlá ledovka. Viktor se plazí opatrně po uvolněných prknech na dvou dlouhých kládách, klouže to, není tu zábradlí. Teď je to na mně. S koloběžkou. Je mi jasné, že se zřítím dolů – ale musím to zkusit, opatrně si stoupám každou nohou na jednu kládu, koloběžku mezi nimi, strnule se šourám na druhou stranu, klouže to, příčné trámky jsou vyhnilé a hřebíky v kládách nedrží, je to adrenalin, šourám se po jednotlivých prknech, konečně, druhá strana. Ještě krok a jsem zase ve sněhu. O kousek dál je kratší lávka, jenže je o půl metru níž, prkna chybí, je to ještě klouzavější. Viktor je už na druhé straně, já se spouštím dolů, mám strach, aby mě koloběžka nestrhla, ještě krok, pomalu se sunu nahoru. Mám to za sebou. Překročil jsem Rubikon. Dlouhá rovná cesta, ptám se, kdy už přijde stoupání. Právě teď. Vlhko je všude stejně jako sníh, stoupáme, cesta je nezřetelná, staré stopy se občas ztrácí, nebo je tu padlý kmen, který musíme dlouze a složitě obcházet, sníh pokrývá v silné vrstvě terén, z téměř devíti set metrů jsme klesli na šest set padesát; ještě nejsme v polovině. A mám docela dost. Koloběžku už tlačit nemůžu – jednak mě už bolí hodně záda a paže, ale je tu těžký terén a sníh se lepí na kola. Házím ji na záda. Co se dá dělat. A kde je ta pohodlná lesní cesta? Nevydržela ani první kilometr! Jdu, Foxberry na hřbetě, pravidelně po pár desítkách metrů střídám ramena, láhev na vodu mi tlačí do prsou, vodu z ní jsme museli dopít, jinak by mi láhev vypadávala, hledáme stezku, mizí a objevuje se a my si hledáním stále zacházíme, díváme se do mapy na mobilu, musíme stále vzhůru údolím tohohle potoka. Tak jdeme. Konečně po půl hodině ten potok brodíme a musím další stovky metrů dál, závějemi, boříme se někdy po kolena, někdy po pás, bez ohledu na to, že mě stroj mlátí do ramen, je to dlouhé a konečně jsme zhruba v půlce, spouštíme se svahem, abychom obešli padlé stromy, pak zase přes další potok, jenže musíme šplhat vzhůru, mokří potem a mlhou, odspoda chlazení sněhem. Teprve teď to začíná. Stoupání. Hluboký sníh. Stromy jsou ováté sněhem, takže není vidět značka, držím se stop, jenže ty se ztrácí, bloudíme, každý krok je utrpení, každým krok je nejistota, zda se propadnu po pás nebo se udržím na zmrzlé krustě. Je to jak kdy. Ramena bolí od nesení koloběžky. Nohy ještě víc. Když se zastavíme, abychom zjistili, kde jsme, chladne na mně pot, jinak je mi vedro, bundu mám dávno kolem pasu, každý krok je dřina, jdu napřed, Viktor se táhne za mnou, každé nalezení značky je malá oslava, vítr hučí v korunách, ale u země je mživá mlha, stopy mizí pod čerstvou sněhovou vrstvou, plazíme se, potácíme, stoupáme, je to mnohem horší, než jsem čekal, výstražný zvonek mi cinká v hlavě – budeme se tudy muset vrátit! Obcházíme rozložitý kmen mohutného smrku a k vrcholu je to stále ještě dva kilometry, zapadl jsem po pás i s koloběžkou, nemůžu vyprostit nohu, opírám se o řídítka, někdy zapadnu já, někdy přese mně přeletí koloběžka a zapíchne se do sněhu, vzpírám se na rukách, síly mi ubývají, tohle vědět, tak to vzdám a náhle je před námi propast potoka lemovaná zářezy závějí, takže musíme tuhle vlnu obcházet, Viktor sleduje značku na mobilu, ale my se v reálu stále nemůžeme trefit na tu cestu, závěje u popadaných kmenů a stromků se propadají, jinde je to lepší, ale nedá se to rozeznat, plíce mi chrčí, musím na Viktora čekat. Za chvíli bude hranice, říkám mu, kontroluje trasu. Prý by se raději vrátil, už moc nemůže, ale co mám říkat já, s koloběžkou na zádech, a to jsme oba ‚stovkaři‘; a já chci jít dál. Musím. Viktor jde také, prý už je to necelý kilometr – kdyby to bylo dál, tak se raději vrátí. A jsme u hranice! Pár kroků s je tu průsek. Teď jen tím průsekem vzhůru – je to jako jít po sjezdovce s tím, že se sníh propadá, kolem je mlha a vítr z protilehlé strany kopce fouká, počítám si kroky, každých padesát kroků odpočinek, zastavuji už každých třicet, dvacet kroků, když je tedy ujdu. Lapám po dechu i po síle a jediné, co mě motivuje je blízkost cíle. Míjíme předposlední barevné patníky, průsek se narovnává a docházíme k tříbokému kameni. Jsme zde. Po čtyřech celých a půl hodině plahočení bahnem a sněhem. Jsou čtyři odpoledne. Žádná lesní cesta pro penzisty. Náročná a tvrdá dřina pro nás. Teď ale ještě zpátky! Je mi mokro a zima. A mám obavu, abychom to stihli vrátit se do tmy. Navíc, v tomhle terénu se může stát ledacos – je to každou chvíli o zlomeninu! Kloužeme po vlastních stopách dolů. Koloběžka mě mlátí do lýtek, do holení, někdy přes ní přepadávám, spěcháme, tlačím ji, nosím, a jedinou výhodou je, že je to z kopce. Máme žízeň, tlačíme to do rychlosti, co to jde. Mineme značku, svede nás to k potoku, ale jsou tady závěje, musíme se drápat zpátky, propadám se, kloužu jako lavinou, stojí to zbytky sil, vyšplhat se zpátky a konečně jsme u potoka, hltavě pijeme, a to jsme ušli jen něco ke dvěma kilometrům z cesty zpět, je to nekonečné, navíc když se každé propadnutí ve svahu je o zlomení holenních kostí! Sníh mi sice padá do bot, ale ty už mám promáčené od druhého kilometru, tak je to jedno, jen tu nezkysnout, to bych hned omrzl. Jdeme. Stále, vytrvale. Konečně další potok, po našich stopách zpátky, občas je tu už mokré bahno, sníh je teď těžký a mokrý, o to horší to je, o to těžší, náročnější, bolí mě všechno, jsem promáčený a táhnu jako velké břemeno Foxberry. Tohle bych si nevymyslel. Hroznej začátek! Cesta se narovnává k potoku, plazím se a opožďuju. Ale jdu. Náhle vidím vpředu postavu. A další. „Kam jdete?“ ptám se. „Na Kremenec?“ „No, tam bychom chtěli!“ Češi, brýlatý kluk s brýlatou intelektuálkou (asi přírodovědecká fakulta bych tipoval), velké batohy, pohorky, vybavení na bivak. Ale jsou tu sami. Dám jim pár informací. Asi se ulágrují někde poblíž potoka. Už to vidím. Medvěd roztrhal dva české turisty během koitu v divočině Polonin! Budiž jim to přáno, já se plazím přes první a posléze přes druhou lávku. Zakláním hlavu – tam nahoru se musíme vydrápat! Snažím se nabrat co nejvíc dechu do plic, Viktor je přede mnou, nemůžu ho stíhat, ačkoli se plazí jako hustě postižený paralympionik, jenže já jsem na tom hůř, funím, stoupám, vždy třicet kroků na jedno rameno, přehodit, dvacet na druhé a pak dlouhý odpočinek, v tom prudkém stoupání, a pak zase, mé cíle jsou krátké, od stromu ke stromu, k zatáčce, je mi jedno, jak mám promáčené nohy, jen vnímám, jak mě tíží koloběžka, jak mě bolí svaly, jak nestíhá dech a jak nemůžu dohonit Viktora, co je asi padesát metrů přede mnou. Nemůžu se zlikvidovat přece ihned na začátku! A ono už se stalo! Poslední výstup je nejstrmější, ale zase krátký, mokrý sníh je hluboký, ale ještě kousek a už sedím vedle Viktora na špalcích u cedule na vrcholu. Cesta je pořád samý sníh. Kroutí se a stáčí dolů. „Klidně jeď, ať se nezdržuješ, já si nechci odrovnat koleno,“ říká mi Viktor a já tedy spěchám. Konečně sníh mizí, objevuje se bláto. Cesta je nerovná, musím ještě kus Foxberry tlačit. Pak naskakuju, snažím se jet jen pomalu, jen tak, jak bych jí tlačil, jen abych si odpočinul, jenže mi ujelo zadní kolo, letím přes řídítka do toho bahna, koloběžka mě praští do hlavy, natluču si koleno, a když se zvedám dostanu úder stupátkem do holeně, ale já se postavím, nic zlomeného nemám, tak musím dál, ale už nejedu, kloužu se blátem. Také míjím to místo, kde jsme se sem vyšplhali lesem – půjdu po značce – to musí být mnohem lepší cesta. Kratší a přímější. Ano, samozřejmě, potvrzuju tím svou naivitu a stupiditu a neschopnost akceptovat Murphyho zákony. Za ohybem je cesta samé bahno, takže kleju a ze sprostých slov by se dal zásobit rozsáhlý nevěstinec. Kloužu dolů a netuším, že to nebylo všechno, protože se doklouzám na velké vymýcené soucestí. Nevím kudy z toho velkého prostoru odchází značka, ale je to obrovský prostor rozježděný lesními stroji do bahniska, řídkého, zavodněného, samé rigoly od obrovských kol. Ten problém bylo hluboké bahno. Bláto. Hluboké. To jsem poznal, protože nebyl čas váhat, čas totiž byl proti mně, proti koloběžce, stejně jako tohle mokřadiště, sahající mi nad kotníky, do půli lýtek, musel jsem ho přebrodit, a na mobilu vyhledat, kudy tohle místo opouští značka. A to mě nepotěšilo – tudy tahaly ty stroje klády, byly tu rýhy od kmenů, od strojů, ale plné bahna, v příkrém svahu, řídkým kašovitým bahnem obalená koloběžka nekontrolovatelně klouzala podél mě, já s ní, bořil jsem se do té hmoty, občas uklouzl a dopadl na koleno, na bok, špinavý, zatížený nalepenou špinavou hmotou a musel jsem dál, dál! Dole potok, k němu vede cesta, je tu můstek a za ním další bahniště, stojí v něm voda, snažím se jít při kraji a jde to obtížně, cesta mě vyvede na další mokřad, tam je už naše cesta a já se nedivím, že jsme (k našemu štěstí) značku cestou nahoru minuli. Jsem na cestě. Chtěl bych jet, svézt se, je tu mokrá šotolina a bahno jen na prst, dva, ale nemůžu jet – kola jsou obalená bahnem, je na gumách, na prstenci drátů a také jako neforemná hrouda na brzdových špalcích, takže kdybych brzdil, tak to bahno by mi zlikvidovalo ráfky, přesto jedu, ale brzdím jen nohou o zem, jedu pomalu, kloužu a za necelých pět minut vidím v dálce auto. První ovšem zamířím k dřevěnému korytu, kde teče voda, zkouším ho porovnat aby se pod něj vešly kola, nejde to, jen mi prochladly ruce, omývám koloběžku, ale vůbec to nejde smýt, jen trochu, dělám co jde, voda je ledová, prsty mrznou, občas se snažím omýt boty, ani to nejde, tak tam nechávám stroj, jdu k autu, piju, jím, připravuji si věci. Jsem občerstvený, přichází Viktor. „Tak jsem naštěstí viděl tvoje stopy, radši jsem šel lesem, když to šlo. A upřímně: kdybychom tudy šli nahoru, tak bychom nahoru vůbec nešli!“ Měl pravdu, to, že jsme zabloudili, to nás donutilo to ujít – po značce bychom to vzdali. Asi. Stojím na malém nezabahněném kraji kalhot, převlékám se, je už téměř tma. Jsem oblečený na koloběžku, beru si reflexní vestu, zapínám blikačku na helmě, mám trochu koly v láhvi, je čas, bahnité koule oblečení jsme naházeli do modrého plastového pytle; boty do pevnějšího, černého.

Mávnu na Viktora a odrážím se. Je tma, svítím baterkou po helmou, ale nevidím nerovnosti, mám strach, že se vysekám, jenže je čtvrt na osm a mám před sebou přes čtyřicet kilometrů! Po upachtěných devatenácti kilometrech, s převýšením ze čtyř set metrů na dvanáct set a zpět klopotného plahočení s foxberry na zádech. Je jasné, jak jsem se cítil. Drncal jsem nerovnou cestou, doufal, že se nevysekám, za můstkem se změnila na asfaltku, odrážel jsem se a jel z kopce stabilní dvacítkou, svítil si na cestu, a i když byla tma, byl jsem unavený a čekalo mě tolik kilometrů; uvědomoval jsem si – nyní začíná má cesta! Má vlhká cesta, cesta vedoucí z kopce, Viktor na mě bliknul a zmizel, netrvalo to dlouho do Zboje kolem zaparkovaného policejního vozu, mnohem dál to bylo do Uličské Krivé, jen jsem potmě neviděl onen krásný dřevěný kostelík, mé nohy střídavě skákaly z jedné strany na druhou, ještě chvíle a v Uliči mě míjí to policejní auto, jenže zatáčí vlevo a já odbočuji doprava, vím, je to už zase vzhůru, stihl jsem si oddychnout, tak to jde, za vsí je už hluboká tma. Neujel jsem ani dva kilometry od posledních světel, jen já, tma a mžící mlha na téhle opuštěné zapadlé silničce v divočině kopců Polonin, když jsem uslyšel z okraje lesa u škarpy temné zamručení. Pochopil jsem, co znamenají ty cedule upozorňující na medvědy. Snad je to jen divočák, ale to zamručení bylo děsivé, já v šoku, hluboký hlasem jsem zařval směrem přes pravé rameno: „Mazej – ty – mrcho!!!!!“ Odpovědí mi byl rámus, podivné mručivé zvuky, lámané větvičky. A dusot. Něco se tam kdesi hrnulo lesem u cesty, já opět hulákal, doufal jsem, že zvíře zmizelo do lesa, že neběží tiše silnicí za mnou, nebo podél cesty, že si mě nenadbíhá, nečíhá na mě, nechce po mně skočit, srdce mi bušilo až v krku, věděl jsem, že se musím pokusit nacpat mu rám koloběžky do chřtánu a byl jsem rád, že jsem si uchoval spodní prádlo čisté. Už se mi tmou nejelo dobře, jenže mi nic jiného nezbývalo. Jen pravidelný tep odrazů, přehlušující obavy, že se můžu stát vítanou potravou v chudé časně jarní přírodě rusínské oblasti, a to vše zastínilo únavu, a nade vším drobné mrholení, kapičkami pokrývající brýle, snižující dohled kužele čelovky. A cesta, rovina, díry v silnici, které jsem nestíhal zaznamenat a zapadal do nich se sprostým klením, díry, které mi nečekaně a bolavě tloukly do zápěstních kloubů, vyhazovaly nohy ze stupátek a to vše v malé rychlosti, protože cesta se zvolna zvedala, pak přišla vesnice Kolbasov, o které jsem myslel, že je to Príslop, krátký odpočinek a další a další stoupání, nic moc, a mokro, stísněné pocity z toho jak nevidím ani na cestu a jak jsem odevzdán napospas zvěři a racionálně jsem si uvědomoval, že hladoví medvědi musí jít k silnici žrát sražené mršiny a pomalu jedoucí koloběžkář je ideální lovná zvěř. Bylo štěstí, že cesta šla do kopce, kolem hučely bystřiny, tak jsem měl i jiné starosti, a to abych aspoň trochu jel. Míjím odbočku na Runinu, konečně s dalším kopcem stoupám vsí Príslop, zase nahoru, pořád nahoru, a já myslel že už budu u přehrady Starina a pořád nic, a když se cesta konečně překlopila, tak jsem stejně neviděl nic, jen mi to došlo přejezdem můstku nad Cirochou, už jsem jel dvě hodiny, tma, i z kopce musím pomalu – kdybych vlétl do díry, tak se příšerně rozsekám, ale jedu a jedu. Pak vidím světla, je to vesnice Stakčín a hlavní třída, rovná, dlouhá, a vidím světla hospody. Tak stavím. Foxberry nechávám i s helmou u vchodu. „Umíte mi udělat rychlé pivo?“ Umí, výčepní je příjemná, místní týpek u baru se mi hned představuje. Ten druhý, co má před sebou skupinku štamprlí: „Vy ste prišel na kolobežke! Já vás pozeral ve Zboji, mátě na helme taků blikačenku!“ Tak mě zve na panáka, ale já odmítám, musím ještě ten kus dojet. „Kolik se tu dává obvyklé spropitné?“ ptám se, když platím, a tak dodržím konvence. Ještě sedm kilometrů, ani nevidím tank u napojení na hlavní, státovku, jen jedu, šlapu do toho, jede to hezky, ve Snině odbočuji, potom paralelní silnicí a přes můstek—ve čtvrt na jedenáct jsem na místě! Ujel jsem bez půl kilometru padesátku. Za tři hodiny. Viktor tu není, je v hospodě, čekám na něho. Když přijde, jen se převléknu a jdeme na jídlo – jediný otevřený podnik je Kebab u Turka, hledáme ho, bloudíme, ale je fakt dobrej, šilhavá poletující milá zrzečka je ukrutně rychlá a pohotová, jenom je toho jídla moc, beru si zbytek na snídani. Ještě jdeme na pivo do baru. Tak popíjíme, Viktor by dal ještě jedno, ale já mu říkám, že musím vstávat, takže se vracíme, on v klidu padne na postel a spí, zatímco já chystám věci na zítřek, na snídani, dávám nabít mobil i čelovku a power banku, sprchuji se a prohlížím zítřejší trasu, Je jedna hodina – jdu spát. Je mi jako bych už jel týden.

49,54km + asi 19km pěšky na Kremenec

pátek 30.3.2018

já nejsem zdejší, jen projíždím…

Ranní čaj z večera, dojídám kebab zvlhlý a prosáklý zelím, příprava, vyrážím. Vracím se, nesedí mi boty, musím se přezout do svých klasických, které jsem si chtěl pošetřit na sucho. Nedá se nic dělat. Napodruhé vyrážím, nočním mrholením jsou namoklé cesty, sninský kostelík je lemován pozadím paneláků, celé to město je protkáno socialistickým funkcionalisme zotročujícím výspu civilizace v zapadlém podhůří, střídám unavené nohy a jedu svižně, je to víceméně rovina, pozvolná dlouhá klesání a stoupání, občas po pravé ruce se zalíbením vnímám meandrující a kvapně tekoucí Cirochu. To, co mi vadí je drobné skřípání přední brzdy, několikrát zastavuji, směju se té scéně z knihy, „něco tady rachtá“ a zkouším povolovat bowden, dělat cokoli, ale skřípe to dál. Nechávám to být a smiřuji se s tím. Dľhé je opravdu dľhé a jdou tam zástupy lidí, dochází mi to, Velký Pátek, jdou do koštoľa. Vzájemně se pozorujeme, ale já jedu, spokojený, že neprší, že je jenom mlhavě vlhko, i v Kamenici kráčí svátečně odění lidé do kostela, a pak už jsem v Humenném, nad ním leží těžké černé mraky tak nízko, že se spojují s obzorem a s městem do těsného pářivého svazku, přejíždím most přes Laborec, který si přijal Cirochu do područí svého harému, je to industriální nepříliš čisté město, přičemž vnímám, že jsem neviděl centrum, jenom ulice kolem nádraží a výpadovku dál, na Vranov; odbočuju ze své trasy v mrholení na pumpu, na krátký odpočinek, limonáda, kafe, ale tak, abych si co nejméně ukrojil z vyhrazeného času dne. Prvních dnešních dvacet kilometrů za sebou, jsem docela v pohodě, není mi zima, vyrážím stoupáním dál, jedu kroutící se cestou okresky, Foxberry je v pohodě až na to drobné skřípání a veze si s sebou pár dekagramů bahna z Kremence na brzdách a rámu. Nemá cenu to mýt – stejně to déšť a mokro odbrousí. A mží, mám krupici na čirých brýlích, jedu do Vranova někudy zezadu, je to do kopce a když sjíždím dolů, tak mě to vyžene úplně ztracenou cestou mezi domky. Vidím podjezd silnice, tak to tedy nechci, musím se vyškrábat nahoru k silnici, křovím, odpadky a kopřivami. Aha, lyže sejmout, vyšplhal jsem zbytečně. Je to železniční pešuňk, vede tudy trať – silnice je o kousek dál a tam ta má cesta tím podjezdem s přehledem úplně pohodlně míří. Upřímně a sympaticky si nadávám, sám sobě se směju, šlapu po krásné dlouhé silnici, dokud mě nezastaví semafor. Čekání na zelenou je dlouhé, mám žas doladit zpátky bowden brzdy, protože skřípání v těch kopřivách mi záhadně a samovolně ‚odešlo‘. Pak už nedám na GPS a jedu rovnou na benzínku, musím dodržovat pití a mám za sebou čtyříctku, takže je právě čas. Nohy tuhnou, tak jedu dál, z kopce, zpátky na košickou silničku, mířím k jihu. A jede to hezky, neprší, v Sečovské Poliance mě překvapuje změna směru, akceptuji to a je tu dlouhé klesání a stoupání, až do Stankovců, kde je opět tank. No prostě je tu tank, tak ho vyfotím a jedu dál, do kopců. Kravany, chvíle rovinek a zase nahoru na Bačkov, to je dlouhé a táhle nepříjemné stoupání. Sjíždím do Dargova, jede to pěkně z kopečka, ale brzdím, je tu pán a otevírá vrata pro auto, ptám se ho, kde mají obchod, nebo hospodu – prý není nic otevřeného, ale za dědinou je pumpa a reštaurácia. Je to za dědinou a je to do kopce. Doplazím se k benzínce a piju a dávám chvíli odpočinku. Totiž přede mnou je Dargovský priesmyk, je to parádní výstup pro koloběžkářské masochisty, je to ale jenom asi tři kilometry, nahoře mě vítají (jak jinak) tanky, roztřesená kolena a odměnou je dlouhatánský sjezd ve vysoké rychlosti, je rovný, až pod Svinice, za trest mě pak čeká ještě delší a ještě prudší stoupání, nic, co by mě šíleně bavilo, jen je hezké, že je sucho, že si můžu zastavit, sednout na mez a dát si tyčinku. „Čo že vám to dajako neidě?“ No jo, běžec, ‚nějakej chytrej‘, jen se usměju a mávnu rukou: „Ono se to zase rozjede!“ A já se musím rozjet, to stoupání pokračuje, pak sjezd a další horší stoupání co prakticky končí až u cedule Košice. Ta cedule je předčasná, trvá dlouho, než se prokoušu na několikaproudou estakádu, kde velmi rychle a s o to větším strachem jedu dolů, do města. Centrum je seshora vidět podle věží kostelů, tak se plahočím mezi uličkami a ulicemi s autobusy za krkem, odbočuji ze své trasy na náměstí. Jsem utahaný, mám za sebou stovku kilometrů, mám hlad, tak se ptám, kde se dá najíst a v tuto chvíli málem způsobím dopravní nehodu, jedinou, ale nejnebezpečnější za celou cestu. Málem jsem vjel do dráhy cyklistovi! Jel tiše a hodně svižně, já nepovažoval ten pruh uprostřed náměstí za cyklostezku a sluchový vjem mě nevaroval. No, málem spadl, ale ubrzdil to; zase se rozjel, za mých omluv, které už pak zněly k jeho zádům – a já se styděl a nadával jsem si – samotnýmu by mi to od jiného vadilo! Zjistil jsem, že mi nedobíjí mobil, zkoušel jsem to v haluškárně, ale kromě zmíněného jídla jsem tam energii pro přístroj nezískal. Musel jsem improvizovat a dohodl se s Viktorem, že mě bude čekat v Moldavě na Bodvou. Najezený, posilněný, trochu i odpočinutý jsem se motal z města ven, rozkopanou třídou mezi šedými sídlišti, improvizující mezi chodníky a protisměrem. Nakonec jsem vyjel v nákupní zóně a pochopil, že cesta dál je buď velká zajížďka, nebo rychlostní komunikace pro motorová vozidla; tu v nepravidelných intervalech přebíhali bezdomovci, jejichž chýše slepené ze směsice podivných desek a jiných krámů byly rozeseté ve svahu nad údolím potůčku podél dálnice, bylo to smetiště, ghetto vyděděnců a já prostě jel po té silnici pro motorová vozidla, protože mi nic jiného nezbývalo než přejet aspoň tenhle úsek k odbočce na Malou Idu. Bylo to do kopce, já si prohlédl objížďkovou trasu a zhodnotil, že i těch dalších odhadem minimálně pět kilometrů risknu, byl tam široký odstavný pruh, auta sice jezdila stovkou, ale bezpečně daleko ode mne, měl jsem výstražnou vestu, tak co, tak jsem přejel tu odbočku a mazal dál do kopce, kolem benzínky po silnici pro motorová vozidla. Kolem mne projelo policejní vozidlo, okamžitě mi bylo jasné, že mě zastaví a jaký druh konverzace povedu a jakou pokutu mi tak můžou napálit. Už jsem se s tím smířil, ale auto jelo dál, a když mě po chvíli minulo další, tak už jsem měl výmluvu, ale ani to nezastavilo, ani další tři během těch více než šesti kilometrů, já byl uhnaný, sice se jelo dobře, ale chtěl jsem být na bezpečném a povoleném úseku co nejrychleji. Konečně Šaca. Už jsem měl docela dost, bodejť by ne, ujeto víc jak sto dvacet kilometrů a ten poslední úsek v hodně svižném tempu. Na pumpě zjišťuji, že to do šesti do Moldavy nestihnu, napsal jsem Viktorovi, ať mi tedy jede naproti. Krásná rovná silnice, šlapal jsem, jak to jen šlo. Takže Viktor dojel do Čečejovic, dostal jsem čelovku a dal jsem si něco z Plzně k pití. Do cíle mi zbývalo kolem čtyřiceti kilometrů. „Hele, teď tak třicet kilometrů pojedeš po krásný silnici, to se ti to pojede,“ poznamenal Viktor, „ale pak počítej s tím, že je tam hrozný stoupání, kamiony tam mají povinně podřazeno na nejnižší a je to dost šílený!“ To jsem věděl. A tak jsem jel, za chvíli byly Moldava nad Bodvou, dal jsem si pití na pumpě a zase dál, šerem, unaveně, ale vytrvale, po pravé ruce se mi blížil pomalu a zvolna Tuňanský hrad, jako Tajemný hrad v Karpatech, aspoň mě to rozptylovalo v úmorném stereotypním odrážení, přejel jsem hřeben, občasné sjezdy nebo výšlapy rozbíjely tu dlouhou rovnou cestu Slovenským krasem zprava sevřeného údolí Turni a vlevo kopci na maďarských hranicích. U Hrhovských rybníků jsem rozsvítil, už bylo hodně šero a já pořád vyhlížel to nepříjemné stoupání. Přišlo hned za pumpou u Jablonova – pumpařka na můj dotaz, kde začíná odpověděla: „Ale veď hej, práve tu!“ Ano, spolu s tím, že začalo drobně pršet, se drobně zvedala silnici a jak déšť houstnul, houstla tma a silnice byla tak příkrá, že jsem měl dojem, že je kolmá, světlo baterky dopadalo na asfalt před mýma očima, mé vyčerpané nohy přeskakovaly ve dvou až tří kročném taktu, občas jsem musel zastavit, bylo to prudké, nemohl jsem a do toho fakt slušně pršelo. Pravou nohou jsem odkulil tlustou ropuchu ze silnice do příkopu, míjely mne auta a pomalu, dusně a dlouho, předjížděly kamiony, aspoň mi chvíli osvítily cestu, při pohledu na GPS jsem se radoval z každé stovky ujetých metrů a na každou jsem se nadřel a načekal a namoknul. Pořád mi zbývalo ještě asi osm kilometrů! Jenže přípojný pruh se připojil, cesta se zlomila, u vysílače, a já jel dolů, mokrou silnicí, brzdil jsem – to jsem nerad, ale musel; přes zmáčená skla brýlí jsem nic neviděl. Pozvolný a opatrný sjezd do Lipovníku, vůbec jsem netušil, kdy a jaký kopec mě čeká, ale čekala mě jenom rozbitá cesta, dlouhá, mokrá, deštivá, takže jsem zastavil pod viaduktem a volám Viktorovi, že už tam budu, jenže do toho zrovna jel přes ten viadukt nekonečně dlouhý vlak, pršelo tak, že místo kapek byly crčící proužky a já jel posledních sedmnáct set metrů do Krásnohorské Dlhé Lúky. Bylo půl desáté. Tma jako v ranci a ještě v tunelu. Konečně pár světýlek vísky. Viktor statečně čekal před vchodem, vpasoval jsem koloběžku do společné kuchyně, topení ověsil vším tím promáčeným, rychlá horká sprcha, Viktor mi půjčil ponožky a tím deštěm jsme šli přes lávku nad rozvodněným potokem do ‚Hospody‘, pivo nic moc, na to, že to byl Kozel, ale výčepní byla milá prsatá brunetka (slovenská Maďarka, nebo maďarská Slovenka?), která si nás moc nevšímala a maďarsky se tam bavila s dalšími místními, to pivo nám nosila ochotně, jenže já měl hlad, ptal se, co mají k jídlu. „Iba tieto brambůrky,“ ukázala do zaprášeného regálu na ještě zaprášenější sáčky. Tak jsem poděkoval, dopili jsme, Viktor mi vyprávěl, že je tam ještě jedna hospoda, ale ta zavírá v sedm, ať hádám, co stojí pivo: ukázal mi lístek se čtyřmi pivy za dvě eura dvacet. A panáky byly ještě za míň. To se někdo má, když nejezdí na koloběžce – já si rozpejkal v mikrovlnce ztvrdlé bagety a mazal je paštikou. Konečně, ležím, mám vše připravené, dívám se na zítřejší trasu, dnešních téměř sto sedmdesát osm kilometrů se závěrečným výstupem a deštěm bylo únavných. A zítra? Předpověď říká něco o stálém dešti.

177,66km

sobota 31.3.2018

až déšť se vsákne, tak vystoupí řeka
i cesta může být cíl

Viktor v pohodě spí, já moc nespal, bolely mne svaly, potil jsem se a špunty občas proniklo zachrápání. Vstal jsem, venku šero, bez kapek na loužích, smutně chudá a studená snídaně, ale co, není čas, oblečení není úplně vyschlé, vestu neberu, místo ní si vezmu nepromokavou bundu s flízkou uvnitř, třebaže je od pádu Kremenci na zádech celá od bahna – to oprší a natahuji neoprenové rukavice. Jsem připravený. Déšť také – akorát se do toho dal, a já v těch kapkách šlapu, odbočuji vlevo a vyjíždím ze vsi. Jak dlouho mi vydrží sucho? Vodu cítím v botách po pár stech metrech, je to víceméně z mírného kopce, děrovatá silnička mezi vesničkama, křivolaká, projíždím Jovice, tudy snad ani auta nejezdí, ještě kousek a jsem na tom téčku, státovka z Rožňavy, na té jsem chtěl být. Jelo by se dobře, za sucha, jenomže prší, mokro se drží ve vyjetých stopách u krajnice, snažím se jet po bílé čáře a nevšímat si toho, jak jsou ponožky mokřejší a mokřejší. Cedule ukazují, že Rimavská Sobota i Lučenec jsou ukrutně daleko. Údolí, kterým jedu, je mlhavé a ukryté v šedi dešťových mraků ze kterých cedí, jen silnice se plazí zvolna dolů, mám hezkou průměrnou rychlost skoro sedmnáct za hodinu, šlapu, mokrý, kolem projíždí šplíchající auta, není mi zima a promočené ponožky jsou v pořádku, stále se kontroluji, zda mě něco nedře, zda jsem v pohodě, abych to vyřešil dřív, než mi to znemožní další cestu, je jasné, že s bolestí pravého nártu nic neudělám, ale cítím náběh na křeč v pravém lýtku, to nesmím dopustit. V Čoltově zastavuji u benzínky, holčina tam vytírá, ale umí jen maďarsky, to pán za kasou mi pomůže vydolovat kafe z automatu, dám si k tomu limonádu a on mi vypráví, že je osmašedesátý ročník, jak se říká, že ho dovezli Rusáci, směje se a sdílí vzpomínky, jak byl na vojně v Příbrami, co tam dělali, jak šel život a já bych ho poslouchal, ale musím dál, přeje mi šťastnou cestu, cpe mi do kapsy sušenky z automatu na kávu, ‚že se ma to zidě‘ a těch pár minut odpočinku a pití mi dodalo sílu, na ten moment, než mě déšť schladil, takže pořád a stále šlapat, neřešit déšť, nevnímat. Déšť se mírní, musím zastavit a srovnat ponožky, pokus o vyždímání je spíše deprimující, z hmoty se řine tekutina podivné barvy, takže tuto operaci nechávám provedenu jen na jedné noze – pro srovnání. Jedu dál, odbočuji ze státovky, která se mění na rychlostní komunikaci, takže musím přes Tornaľu, s tou dálnicí se proplétáme, Figa – tam po mně jde pes, ‚lejtkař‘, ale zaženu ho, vyšplhám do nepříjemného kopce a znovu se napojím na silnici, sice poprchává, jenže to už není tak silné, nevadí mi to, tak jako tak jsem provlhlý, krok za krokem se odrážím a krájím metry a desítky metrů, trpělivě, povětšinou s úsměvem, pozoruji krajinu, promáčenou a povadlou, to šedě zasmušilé a strmé údolí Slovenského Krasu je za mnou, tady je zemědělská krajina, mírně kopcovitá, ale to jsou kopce, na které mám, někde je to nahoru těžké, ale pak si vždycky, když jedu samospádem dolů, říkám, to byl zase „easy“ kilometr, takové mám nejradši a na takové myslím, když zdolávám jejich opositum – stoupání, je to vždy holt něco za něco. Vidím další benzínku, na okraji Bátky, jdu si dát limonádu a kafe a milá dívka za pokladnou mi pak nabídne židli k sezení a vyptává se, je fajn s ní promluvit, vnímám, jak je zde živobytí těžší, jak tu není práce, jak nesnadné je zde se prosadit, i najít si partnera, mít adekvátní práci a mzdu a to všechno vnímám z jejích zvídavých dotazů, z toho rozhovoru, nepravidelně přerušovaného platícími řidiči, hlídám si hodiny, nesmím být nikde déle než deset až patnáct minut, nesmím se rozsedět, ale musím si také dostatečně odpočinout, mám to stále do cíle přes sto dvacet kilometrů. Vyjíždím, je to hodina a míjím po obchvatu Rimavskou Sobotu (a nemrzí mě to), je to stále stejné, bolavé vyjíždění kopců a jejich ‚easy‘ sjíždění, jenže i tuhle pohodu musím kvůli rychlostní komunikaci, ve kterou se státovka mění, opustit, sjíždím na Babin Most u Babina Vrchu, tak si aspoň sednu, mám to pořád přes stovku do cíle. Když se zvednu a znovu rozjedu, jsem odměněný nedeštěm (prostě neprší, ale téměř se to nedá poznat), k tomu také hezkým sjezdem serpentýnami až do Ožďan, projíždím je a nahoře se připojuji zase na klasickou státovku, v místech, kde mi zbývá už jen stovka (a co to pro mě jindy je, když je hezky, nejsem unavený a neprší – to je normálně sranda, ne?), ale dnes, po osmdesáti kilometrech to je jenom číslo. Stejně jako to, že se prostě a v klidu odrážím, vymytýma nohama, kde se ponožky a boty staly jedním nasáklým těžkým houbovitým útvarem. Dlouhé vyčerpávající stoupání z Nových Honů na Veterný Vrch, míjí mě známé auto, jestli si mě Viktor všiml? To asi jo, ale zastaví? Šlapu do toho kopce, utahaný, vidím postavu v dálce, jak mává, super, zastavil, padám na rantl nárazníku, Viktor mi podává otevřenou plechovku piva. Potřeboval jsem to a přišlo to včas. Ještě chviličku. Pak musím zase dál. Pobaví mě obec Pinciná, to je fakt dobrý název, to se musí nechat. Konečně Lučenec, sjezd ze státovky, auto jede ohleduplně vedle mě, to se mi líbí – tak ne, aha, to si mě jenom řidič filmuje na mobil. Je čas na jídlo, je kolem druhé hodiny. Sjíždím dolů z náměstí, ptám se kolemjdoucích, kde vaří. „Jedině hotel, Reduta, nebo kebab, to se musíte vrátit!“ „Tímhle směrem nic?“ Ukazuju kupředu. Tam rozhodně nic. Vracím se. Nakouknu do průjezdu Reduty, je tam tma, nikdo, jdu tedy do kebabu, je tam mladej kluk, čte si na mobilu – aha, je to obsluha, Foxberry smí dovnitř a já si dávám multivitamín a pizzu. Jsem tam sám, ale jen se odstrojím z propařených, promočených a propocených vrstev, začínají se trousit lidé, hltám jídlo, je mi zima, tak si ho pokapu chilli omáčkou, to pomáhá; slušně oblečení lidé po mně hází pohledy plné despektu – já bych je po sobě házel taky, takže jím, co to jde, je to energie a já ji potřebuju. Zvedám se, platím, oblékám a venku mezitím začalo hustě lejt a ve vchodu se srazím s Viktorem, jde se najít, ale zajdeme tedy spolu ještě k autu a já pak jedu dál, mladé cikánky z autobusové zastávky na mě volají: „Makej, choď!!!“ – fandí mi a je to hrozně příjemné, musím se smát, přestože mi velké kapky tlučou do obličeje. Jedu na Halič, cesta je lehounce z kopce a strašně krásně to frčí! Sice leje, ale co, hlavně, když to takhle jede. Navíc to chvílemi ustává, nebo se to aspoň mírní, než se zase rozprší. A jede to – až do Rároše. Tam je horší děravá cesta, ale mnohem horší je odbočka v Hámoru na Muľu – chci se vyhnout stoupání na Velký Krtíš, to zase byla volba! Tady to jede blbě, táhne se to, v Bušincích je prudká vpravo. Současně mě zahaluje deštivá clona a k tomu je silnice jedna díra vedle druhé, hrubý záplatovaný povrch a pak to začíná stoupat, fakt mi to nejede, fakt nemůžu, a fakt pořád jedu, šlapu, i když je to stružkama hnědého bahna, když škarpy nápor slejváku nestíhají, a pořád je to vzhůru, peru se s každou desítkou metrů, to snad není možný, jakou já to vybral trasu, když je snazší než na Velký Krtíš! Ano, bylo to na Malý Krtíš! Konečně jsem tu, kopce jsou na střídačku nahoru a dolů, už to jde, a konečně – je tu nájezd na státovku! Už to snad půjde a pojede snáz. Jenže leje šíleně, ve Sklabiné přejíždím silnici a sedám si na lavičku autobusové zastávky, jím, piju, do střechy mlátí déšť a na stružkách na silnici plavou bubliny, které zase jiné kapky rozbíjí. Směju se sám sobě – tohle může podnikat jenom duševně chorá osoba. Do cíle to mám přes čtyřicet kilometrů, takže není čas se flákat, Viktor mi má přijet naproti s baterkou v půl sedmý, někde mě potká a já musím tím deštěm jet, a také jedu, vytrvale, zarputile. I tak stíhám sledovat jak jsou vesnice promáčené, jak jsou obývané – Želovce, krajina se srovnává u Ipeľu, u maďarských hranic, Slovenské Ďarmoty – v klidu minu benzínku, není čas se tu zdržet, jedu podél hranice – řeku v povzdálí lemují stromy, už to zase jede, už se i déšť mírní. V Kolárech si beru od Viktora čelovku, říkám mu, ať mě čeká, a že to snad nějak najdu. Šeří se, jedu, ale nechci svítit, dokud nebude tma, jsem utahaný, unavený, zavlhlý, jedna ves za druhou, všechny jsou nad „Ipľom“ a já jimi projíždím, jako nějaký deštivý duch, jako nadpřirozená bytost, kterou nic nemůže zastavit, a která jednou projede všechny vesnice, i tu vaší. Už je tma, zase mocně prší, svítím, nevidím přes brýle, tak je dávám do kapsy, co na tom, že mi kapky vyplachují oči, projíždím Ipeľské Predmostie, na cestě jsou žáby, desítky, stovky, špulí tlamy proti dešti, žabí armáda, válcovaná s každým průjezdem auta, decimovaná a já, mokrý koloběžkář, zuřivě civím do tmy, abych je viděl včas, abych se jim vyhnul, a je to vyčerpávající úsilí, aby se mi to dařilo, stojí to síly, nejen metry navíc, ale i brždění a rozjíždění, ale celý den se vyhýbám žížalám plazícím se po asfaltu – nevyhýbat se žábám, to bych teprve nemohl (a navíc si živě umím představit ten zvuk, kdybych přes ní přejel – jde na mě z toho husí kůže), je temná tma, přes ten dnešní úplněk, tak moc je temno a zataženo, jen občasný průjezd auta osvítí cestu, je to smrtící světlo pro ty žabí oči, já objíždím mrtvoly i ty živé, jedu, je mi už nadoraz, ale jedu, šlapu, vytrvale, jako je vytrvalý tenhle déšť, raduju se, už vidím světla Šahů, ale je to jenom Tešmák, jen skousnu zuby, ještě dvě zatáčky, dlouhé, nekonečné, ale jsou tu už světla a cedule města. Už vím, že dojedu, jedu tímhle městysem, mám to čtyři sta metrů a v tu chvíli mi dojdou baterky v GPS, zhasne a je konec. No, zhruba si to přece pamatuju! Tak jedu dál a můj orientační smysl mě v téhle chvíli nezradil, po krátkém tápání jsem našel tu restauraci, sice nevidím auto, ale vidím Viktora uvnitř, i dvě mladé servírky, takže padám dovnitř! „Neuměj tu načepovat pořádně pivo!“ říká mi Viktor na pozdrav, holky mě obdivují, ale já chci sprchu, převléct se a najíst, napít. Je problematické umístit věci na horké těleso přímotopu, musím to vyřešit za pomoci Foxberry a Viktorova kufru. Konečně sedím v hospodě, Viktorovi se podařilo něco s tím pivem, tak je dobrý, jíme guláš od majitele, je mi dobře, zvládl jsem sto osmedsát čtyři kilometry, zítra to mám o třetinu méně, to je nádhera, libuji se přes tu těžkou únavu. Sleduji předpověď, dokonce má dopoledne přestat pršet – je to paráda. Až na tuhle maličkost – má zase dost foukat. Uvidíme ráno. Zase blbě spím, opocený, všechno mě bolí a tu bolest podporuje vyčerpání, v noci se připotácí Viktor, co byl pařit a já se snažím zase upadnout znovu do kómatu, protože normální spánek to není.

184,04km

neděle 1.4.2018

a i když se vleče a je schůdná jen vkleče
donutí přestat se zbytečně ptát
jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry
kam zvou, svodidla, co potmě mi lžou

Vím, že nemám snídani, že musím vyrazit hladový, jenom hygiena, navléct se do částečně vyschlých věcí, venku pofukuje, pršet začíná až když vyjíždím, je neděle, lidé jdoucí do kostela ťápají blátem a zápasí s deštníky, šlapu vzhůru mokrým náměstím, kolem uzavřených obchodů, až na konci Šahů je otevřená benzínka. Káva, limonáda a croissant, aspoň něco do žaludku, a už zase musím, musím jet. Do sychrava, do deště a do větrna. Vítr je nepříjemný, jde proti, brzdí mě, hodně zkracuje dráhu po odrazu, nesklouznu se, nejedu, není divu, vítr děla na kalužích vlnky ženoucí se mi naproti, do nich šikmo bičuje kapky déšť, jako by chtěl ten vítr ranami biče popohnat, moknu na tvářích, i když jsem hodně skloněný a jedu. Přejíždím koleje, je tu křižovatka a odbočka ze státovky do kopců – nejede to, stoupání je dlouhé a sjezdy brzdí protivítr, nedělám si iluze, podle tachometru mám o třetinu pomalejší rychlost než včera, to znamená, že se asi víc nadřu a dojedu tak nastejno To mě netěší, stejně jako mokré žvance z ponožek na nohách, promývané, jenže dnes jsou i ukrutně studené – vítr proniká skrz boty, nestíhám se ohřát – vítr si to všechno teplo bere, mám i studené, ledové ruce v neoprenových rukavicích, ten fukejř prostě pronikne i do mikroskulinek a studí. Po stoupání na třináctém kilometru si krásně umyji nohy sjezdem dolů, tak prudkém, že protivítr nemá šanci, jen nemusím brzdit – stačí se postavit, jedu skrz Demandice, je to pěkný stoupák k benzínce, tam zastavuji, promrzlý, propršelý, unavený v nohách. Paní u pokladny je zpočátku nevrlá, chlápci u stolku se baví o svých věcech, dávám kávu a limonádu a ptám se, zda se můžu posadit na židli – to smím, a drze se vyptávám na další cestu, což trochu bortí ledy, je to ještě tak tři kilometry do kopce a pak rovina asi dvacet kilometrů. To je fakt, bojuji s tím stoupákem dlouho, ale kafe mi pomáhá, ještě pár set metrů a rovina, rovina, rovina. Ale je to rovina proti protivětru. To je boj, vysilující, trapný, nechutný a bolavý, občas musím zastavit, odpočinout si, nabrat síly a zase dál. Za nekonečnou dobu přejíždím Hron, jenže v rovince za ním to fičí víc a víc. Tohle nemůžu dát, ty krátké odrazy, vždyť já se ani nesvezu! Průměrná rychlost, když do toho fakt šlapu, se pohybuje kolem dvanácti za hodinu, to je o téměř o třetinu méně než včera a nemám odpočinek svezení z mírných kopců. Přejíždím velkou křižovatku a teprve tady opravdu fouká, jsem na otevřeném prostranství, vítr tu může nabrat sílu a daří se mu to. Dostavují se první pochybnosti, nejen kdy dojedu, ale zda dojedu. Rychlost je tak jedenáct za hodinu, stojí mě to tak moc sil, jako ještě nikdy, vzpomínám, jak jsem takhle jel loni kolem Ruzyně, jenže tam to skončilo prudkou přeháňkou; tady to vypadá na celodenní větrný přechod fronty. Můj takt je hrozně nízký, kolem deseti odrazů na nohu. Přejedu trať do mírného stoupání, Tekovské Lužany – mezi domy je vítr oslabený a hned to jede líp; těch pár set metrů. Přestalo pršet. Vzadu jsou roztrhané mraky, jako by je vítr rozerval, jako by chtěl uchvátit nejen je, ale i krajinu a mě. Krátký odpočinek v ohybu silnice, nepotřebuju nabrat dech, jen dát nohám chvíli klid, přestávku, vždyť se nikde nesvezu, je to rovina a stálý vzdor nárazům. Čaka, tady jsem uvažoval o tom, dát si tu sraz s Viktorem, ale kdo ví, jestli už vstal, navíc by mě to morálně podkopalo (a to by nedalo moc práce), jedu dál, pak sjíždím dolů do Kolty. V údolí za potokem opírám Foxberry o taras, vylejzám pár schodů a padám na lavičku naproti kostelním dveřím, není naštěstí mokrá, musím sedět, fukejř nefukejř, dáchnout si, nabrat sílu, předpokládám, že mě čeká stoupání, a po necelé čtvrthodině se o tom přesvědčím, je to náročné, vítr mě shazuje, nevzdávám se. A nevzdat to dalších deset kilometrů je souboj vůle a odosobnění proti větrnému náporu. Stojí mě to dvě zastávky a odpočinky (na 10km!) než dojedu k dlouho viděným domkům Dvorů nad Žitavou. Mám hlad a žízeň, přesto furiantsky míjím benzínku. Vyptávám se snědého obyvatele u baru, kde vaří, ten ale chce jenom peníze, přesto mi nakonec ukáže, kde že se tu skrývá restaurace (normálně bych ji asi přehlédl). Zastavuji, vychází chlapík v bílém rondonu. „Dobrý den, vaříte?“ „A vy?“ „Vaříte? Máte něco k jídlu?“ „A vy varíte?“ Víc zmatený už být nemůžu. „Pojďte, robím si prču!“ Došlo mi to, je prvního dubna, takže jsem správně za pitomce, jen doufám, že je to mým vyčerpáním a není to celková diagnóza. Koloběžku si můžu dát na zahrádku na dvoře, projíždím útulnou restaurací, kde jsem jediný host a hoří tu pro mne polena v kachlových kamnech. Teplo! Bezvětří! Sucho! Přichází číšnice. „Ty jsi ale krásná kočka!“ To patřilo číče u krbu, tak se to snažím zachránit. „To samozřejmě nepatřilo vám!“ „Já viem.“ Jenže mi dochází, že ani tohle nebylo vhodné. „Ne, že byste nebyla, ale já bych si to nedovolil to takhle jen tak říct!“ Smála se, „Klidně hovorte.“ Tak jsem si radši objednal. Vynikající houbová krémová horká polévka, luxusně načepované pivo a jehněčí s opékanými brambory a zeleninou, typicky velikonoční. A spousta úsměvů, sešli se tu všichni a vyptávají se na mou cestu, přejí mi, abych to zvládl, a když vyjíždím, jdou za mnou až na cestu. A já, najedený, trochu odpočinutý vytrvale šlapu, ven z vesnice, do protivětří, do toho boje. Naštěstí nejsou Nové Zámky daleko, tam je zase trochu vítr rozbitý, přesto mě pořád tak moc zpomaluje a vyčerpává, přejíždím Nitru, cesta je rovná, dlouhá, je to pro vítr hezká dýza, takže se mu tady daří, konečně jsem na konci té dlouhé cesty, zatáčka a hele pumpa – mám po jehněčím žízeň, dávám kolu a sedím na obrubníku, vyšťavený, zvadlý. A je to čtyřicet pět kilometrů do cíle. Normálně bych jásal, ale dnes tedy nevím. Po skoro osmdesáti kilometrech se cítím jako bych ujel dvakrát tolik. Cesta se zvolna zdvihá, za kruhákem je rovná a vítr tady má velkou sílu, tak velkou, že když zastavím, tlačí mě i s koloběžkou zpátky, sleduju GPSku a slavím každých sto metrů, cítím náběh na křeče v pravé noze, jenže horší je bolavé místo na nártu, které mě trápí už od včerejška, mám tuchu, že je to příznak jako stvořený pro únavovou zlomeninu a sám sobě se směji, jaký jsem odborník a lékař a jak všechno hned vím a ujedu dalších sto metrů. Čtyřicet jeden kilometr do cíle, sedím na pařezu u silnice, Foxberry v příkopě, sedím zády k větru, ten žene jeden prudký poryv za druhým a já vím, že mé síly a vůle jsou na limitě, že třeba ještě ujedu kilometr, ale ujet jich čtyřicet v tomhle větru je nemožné, že to prostě nejde, vím to, protože tyhle čtyři kilometry jsem jel přes půl hodiny a musím tu odpočívat, že i když jsem vstal, zatnul zuby, tak to prostě nejede, jen občas, když nápor povolí, jsem schopen udělat jeden dva takty přeskoků v rychlosti dvanáct za hodinu, jinak není ani deset, všechno mě bolí a já musím co chvíli zastavit, odpočinout nohám. Jen se nevzdat, pojedu, kam to půjde, to mi říká hlava a vůle, ale mé nohy a unavené tělo protestují, tlumeně, nemají na to sílu. Viděl jsem před sebou přejezd, domky, ale vítr tam nebyl slabší, další vzdálená vesnice na obzoru, to musím dát, tam bude líp! Trochu líp tam je, mně ovšem moc ne, za Tvrdošovicemi opírám Foxberry do závětří na benzínce. Maďar za pokladnou mi namarkuje pivo, ptám se, zda si můžu někde sednout. Prý ano, venku, odpovídá suše a nepřívětivě, tak si sedám na trnož u stolku naproti kase, ať si myslí, co chce. Dopíjím. Volám Viktorovi. Popisuju situaci, že vůbec netuším, kdy a kam dojedu, že se sice pokusím dojet co nejdál, ale v tomhle větru to moc daleko nevidím, ať mi nabije čelovku – vůbec jsem si nemyslel, že bych dneska jel potmě, když jsem měl jet jenom sto dvacet kilometrů – měl jsem být v pět na místě, ale teď bylo půl páté a já trčel dva a třicet kilometrů od cíle, beznadějný a vyčerpaný. Maďarka, co tam uklízela, s každým zákazníkem vybíhala a přidržovala dveře, aby je vítr nestrhl a nerozbil, já to sledoval a koupil jsem si tedy na cestu aspoň tyčinky, abych měl energii. Musel jsem vstát, Maďarka zachytila dveře, vyšel jsem, nasadil helmu a rukavice. A znova se začal odrážet. Ze dna své vůle. Z toho přesvědčení, že mi nic jiného nezbývá – když tak někde padnu, ale pokud to nezkusím, tak to nedokončím. Díval jsem se totiž na předpověď – i zítra má foukat, no a já věděl, že když to nedojedu dneska, tak mi nezbydou síly na zítřek, s tím paradoxem, že když dnes dojedu do cíle, tak ty síly také mít nebudu, že je to na houby, že mě nepřemohl ani sníh na Kremenci, ani kopce u Košic a Rožňavy, ani včerejší sto osmdesát čtyři kilometry v dešti, ale přemohl mě vítr, silný, neústupný, jako zeď, jako živelná brzda a já se proti němu, bezmocný, odrážel v krátkých intervalech přeskoků, s každým odrazem zastavovaný jak se mé tělo vztyčilo, s hlavou skloněnou, stále jsem se odrážel, zarputilý, tvrdohlavý, ale dopředu beznadějně poražený. Měl jsem jediný cíl, jednoduchý, a to, aby mě to porazilo co nejpozději a nejdál, abych dojel, kam to jenom půjde. Přes to mé urputné vzdorování se mi v hlavě honily myšlenky, jak to udělat, jak to nevzdat, charakteru, se kterým jsem sice měl osobní problém, ale možná, že to je jediná možnost: jednak, že by přijel Viktor a jel pomalu a já jel ve vzduchovém pytli za autem. Nebo by mě odvezl do cíle a já bych to sem dojel v opačném směru. Nebo bych tenhle úsek vynechal. Byly to myšlenky zbabělé a vyjadřovaly mou zoufalost a já věděl, že dokud mi nebude extrémně zle, tak si je u sebe nedokážu obhájit, a až mi bude tak moc zle, že je snad nebudu schopný uskutečnit. Ty myšlenky aspoň zaměstnávaly a já nemusel myslet na každý krok a pořád jsem se odrážel, popojel metr, dva na ten jeden každý těžký a bolestivý odraz. Další domky, zprava křoví, vítr rozbitý, jelo se maličko líp, snad, že jsem překonal hřeben, že vítr se tu musel zvednout a bylo to nepatrně z kopce – všechno se to sčítalo do malých plusů. Musel jsem si tiše přiznat, že se mi jede líp. Že jedu už skoro jedenáct, dvanáct za hodinu. Tímhle tempem bych mohl být v Galantě za tři hodiny čistého času, s odpočinkem za čtyři, což by bylo nadoraz, ale naděje tu byla. Viděl jsem další vesnici, tu poslední před Šalou, Trnovec, jedu tam, naproti pešuňku železnice, maličko krytý před nápory větru, jím tyčinku a dopíjím limonádu z láhve. Dvacet do cíle. A zase na stupátku, jedu, konečně Šala, jsem tady, tohle byl aspoň postupný cíl, jsem na mostě nad Váhem, zastavuji, fotím, projíždím městem, do cíle je to čtrnáct kilometrů, nevěřil bych, že se takhle vzepnu, ale prostě jedu. Kupuju si litrovou kolu, půlku vypiju, zbytek do láhve, budu to potřebovat, vítr nevítr, jedu dál, slunce je stále nad obzorem, opouštím Šalu, jedu a v dálce na obzoru vidím betonové silo, tam někde musí být Galanta a mám to už pod deset a já si myslím, že to dám. Je sedm hodin, vidím, jak mě míjí Viktor, čeká na mě, říkám, že to dojedu za světla. Na ranči zavřeli hospodu, tak mi jel naproti, já nemám čas se vybavovat, musím jet, vítr trochu polevuje, jedu přes třináct za hodinu, šlapu, kilometry neubývají rychle, ale pravidelně ano, stmívá se, točím kruhák a jsem v Galantě. Naproti Lidlu zastavuji a ptám se místních, kde se dá najíst. Prý jsou velké svátky, tak nikde nemají otevřeno. Asi zhynu hlady. Jen prý tady vidí naproti světlo v baru, tam se dá napít. Poděkuji a jedu dál, za město, až nacházím odbočku na ‚Ranč na Striebornom Jazere‘. Odtahuji vrata. Támhle mává Viktor. Z posledních sil vynáším Foxberry do patra nad stáje, kde máme bydlení. Všude se motají kočky, ze stájí slyším zařehtání koně. Sprcha. Sedím. Ještě pití a jídlo!? Někdo dole jede autem, ptám se ho, zda nejede do Galanty. Ne. Je to hlídač. Ale prý nás tam zaveze. Nasedáme a odváží nás k baru, já ty téměř tři kilometry zpátky prostě tak jako tak nějak ujdu. Dávám si pivo, je to Braník a nic moc, to Starouš je o kapku lepší, jdu pro něho a servírka svému psovi ukazuje na mobilu video se psy na youtube a on to zaujatě sleduje. Rozverně se ptám se, jestli mu ukazovala porno – prý ano, ale nebere ho to! Chlapík vedle odtuší, že existuje se zvířaty a servírka mu odsekla, že by to pak třeba vyžadoval! Smějeme se, tady neexistují hranice států; nesu ke stolu pivo, Viktor pak objednává ještě jedno, jsem rád, že spolu něco dáme, když mi tak pomáhá, a taky jsem rád, že jsem dojel. Nemuselo to tak dopadnout. Jdeme zpátky, je to sice dálka, ale napůl cesty je benzínka, kupuju si bagetu k večeři a džus. Jídlo, pití, sedím na posteli, věci navěšené u přímotopu, jsem utahaný, asi budu spát jako mimino.

124,02km

pondělí 2.4.2018

mí tažní koně, pohněte z obou stran
tím vozem všech koní, zemí co zvoní dokořán
teď je vás míň a míň rychlostní skříň
znamená víc než srdce

Spánek jako mimino se nedostavil, budilo mě chrápání, nepomohly ani špunty, pro které jsem si došel, pak jsem nemohl spát, jak se mé unavené tělo potilo, jak jsem nemohl najít bezbolestnou polohu, každý můj pohyb, zavrtění mě uváděly do bdělého stavu, občas jsem zaslechl ze stájí zafrkání koní. A budík jsem měl nařízený před šestou hodinu a skutečně jsem vstal. Musím to ujet. Nechci, pokud to tedy ujedu, abych tam byl moc pozdě – čeká nás pak dlouhá cesta zpátky. Takže za svítání vstávám, dívám se, jak vítr ohýbá větve stromů, myji se, snídám nějaký perník nebo co, dopíjím džus a z láhve vyšumělou kolu. Oblékám se do vlhkých věcí, všechno mě bolí, přemýšlím, že když nemá pršet, že bych zvolil jiné oblečení, ale včas mi dojde, že vítězná sestava se nemá měnit. Včera jsem si natřel horní část stehen, kde jsem měl pálivou odřeninu. Jediný komfort je, že si beru suché silné ponožky, stejné, v jakých jsem jezdil. Vyrážím, je půl sedmé, ještě se úplně nerozednělo. Jenže hned za bránou cítím, že mě ponožka nějak nesedí a já jsem si vědomý, že kvůli takové blbosti se to klidně může celý zabalit, protože s odřeninou se sto kilometrů ujet nedá, i když mi zbývá jenom devadesát, může to být ta kritická věc. Několikrát ještě v Galantě zastavuji, rovnám si ponožku, ale není to dobré. Měním ponožky za náhradní, ale ani to není optimální, ale je to lepší. Je krásné ráno, až na ten protivnej vítr, ale jedu kolem třinácti za hodinu, takže co – jedu! Za Galantou najíždím na kvalitní okresku, jedu větru vstříc až do Sládkovičova, projíždím skrz střed města – je to lepší, vítr je tu rozbitý, na benzínce na konci města si dávám pití. Deset kilometrů za mnou. Malé cíle jsou důležité. Dvacet kilometrů do Sence je proti větru, drncavá panelka a já několikrát stavím, nejen kvůli odpočinku z dřiny vůči větrné brzdě, ale také musím přelepit stehno – pálí mě to a odírá se – dělám speciální přelepy. Není to příjemné. Na druhé noze mě zase bolí ten nárt a asi i od toho cítím tu začínající křeč. Je to jasné, nějaké bolesti přijít musí – za ten včerejší protivítr a proto, že dnes bojuju o cíl, že také fouká a že jsem paličatý, že prostě musím! V Senci sjíždím na státovku, cesta je špatná, ale vítr tolik nebrzdí (při srovnání se včerejškem – normálně bych na tohle nadával, jenže mám mnohem horší včerejší zkušenost), jedu na pohodu, Veľký Biel, Bernolákovo, jedu skrz Ivanku, každý kilometr dnes slavím, každé to číslo si k něčemu připomínám, každý kilometr je prostě jednotka blíž k cíli. Konečně Bratislava. Sedím na kraji příkopu, Foxberry vedle sebe, za mými zády jezdí spousta aut, ale je mi to jedno, je hezky, čerstvý vítr honí své poryvy po loňských suchých stéblech trávy. Podjíždím dálnici, tahle stará cesta je skvělá, dobře se po ní jede, mám hlad, jenže nechci na benzínku. Vidím žluté oblouky mekáče – stojí za to přelézt prostřední zatravněný pruh, přeběhnout příkop a prosmýknout se až k občerstvení. Jím. Odpočívám. Pak jedu a je mi teplo, je to pohoda, rovná rychlá cesta, krytá proti větru, než přijde silnější doprava, autobusy, trolejbusy, pak cesta stoupá, bolí to, ten dlouhý výjezd, navíc se mi strhla náplast ze stehna – to tedy bolelo víc než ta odřenina, tak na to kašlu, jedu dál, vzhůru, vzhůru, sem tam se zastávkou na semaforu. Konečně sjezd dolů, už kopíruju dálnici, už by se mi jelo krásně, jenže jsem utahaný, nárt mě bolí čím dál víc. Pak sjedu dolů prosmýknu se kolem nájezdů na dálnici a na Lamači je otevřený dřevěný pajzl a načepují mi nejlepší pivo za celou tu dobu tady – vychutnám si ho a vyptávám se místních, jak je to dál – prý už jenom nahoru přes trať a je to rovinka až na Stúpavu. Mají pravdu, jede se mi docela dobře, je to sice dálka, ale prostě jedu docela v pohodě. Jen jsem unavený. Prohlížím si Stúpavu, pak odbočuji, cesta vede z kopce k dálnici, přes ní, a i když se musím odrážet, jedu docela lehce, je to teď jen o trpělivosti, o pravidelném tempu, protože je to už zatraceně dlouhé, plahočím se s co nejefektivněji a s co nejlehčími odrazy; síly dochází. Pomáhá mi oslava každého kilometru, konečně Vysoká při Moravě – jsem na hranicích, je to deset posledních kilometrů, podél řeky, žádné velké stoupání. Že je to podél řeky poznám i podle přejetého bobra v pangejtu – cestou jsem viděl hodně mrtvých zvířat ale tohle, s plochým ocasem, to je rarita a je opravdu hodně velký – žádný chudáček! Poslední kilometry mi zní hlavou spousta písní, to, co mě provází vždy. Přejíždím koleje, ještě kilometr a jsem v Záhorské vsi. Cedule. Jedu vsí a jsem povznesený – nejtěžší, co jsem kdy udělal, jsem zvládl dokončit, nikdy jsem nebyl tak vyčerpaný, jedu dlouhou cestou směrem k řece, vyjíždím na násep navigace, dole je řeka, přívoz, Viktor na mě mává, plácáme, jedu na přívoz jsem uprostřed Moravy. Nejzápadnější bod. Přejíždíme přívozem do Rakouska a zpátky. Unavený, spokojený. Vyčerpaný tak, že ani nejsem šťastný. Jen jsem to prostě dokončil. Je půl čtvrté a vyrážíme domů.

96,09km

Epilog

Je noc, nemůžu spát, potím se, bolí mě všechno, nejen to, svaly nechtějí být v těle, fyzické vyčerpání se mi promítá do psychického – jako by ta únava nešla vyhnat bude to trvat: ještě týden, ještě další, než si konečně dokážu odpočinout. Je noc, nemůžu spát, jen vím, mé tělo ve spojenectví vůle mé hlavy a poháněné srdcem – ten trojpakt mého já uskutečnil tenhle šílený nápad. Viktorovi patří velké díky za morální i nemorální podporu a koloběžce Foxberry, že tyhle moje nápady dává bez technických problémů.

Celkem:

631,35km koloběžka + asi 19km pěšmo s Foxberry na hřbetě

P.S. Únavy se zbavuji během dvou týdnů; po deseti dnech konečně můžu účinně spát.