Sever – Jih 400km

Ze severu na jih

---

nejprve několik suchých dat zvlhčených potem a deštěm:

ujeto na koloběžce Foxberry o váze 10,5kg (vážena plně naložená bez láhve s vodou):

pátek 25.3.2016 = 167,36km; průměr 15,1km/h; čas čistý 10h54′;  max. rychlost 53,2km/h;

+ 3.000m tam a zpět k nejsevernějšímu bodu); čas celkem 13h17′; celk. stoupání 2.227

sobota 26.3.2016 = 146,90km; průměr 15,4km/h; čas čistý 9h28′;  max. rychlost 57,9km/h;

čas celkem 11h34′, celk. stoupání 1.457m

neděle 27.3.2016 = 95,72km; průměr 13,6km/h; čas čistý 6h55′;  max. rychlost 48,6km/h;

+ 9,41km zpět od nejjižnějšího bodu, čas celkem 8h17′, celk. stoupání 1.534m

celkem km: 412,98km; (+ 12,41km navíc); celkem stoupání: 5.218m

čas celkem čistý: 27h17′; čas celkový: 33h08′

---

Nápad a příprava:

Ideový návrh této výpravy se mi zrodil v hlavě už v létě po té, co jsem ujel oněch 100km. Plně se ve mně rozvinul během zimy. Několik výpočtů vzdáleností a pak to, že se Velký Pátek stal volným dnem mne přesvědčilo o Velikonočním termínu. Jen jsem doufal v počasí.

---

Lidé:

Vždy mám rád, když se mi uchovají různé vzpomínky, ale ty na lidi jsou pro mne cenné. Takže můj úsměv patří milým lidem, co mne a mojí láhev pustili před sebe ve frontě v Mimoni. Řidičům, kteří se mi vyhýbali a zpomalovali a dělali mi prostor – zejména tomu kamioňákovi před Benátkami, který jel krokem za mnou, dokud si nebyl jistý, že mne bez problémů předjede. Poznal jsem, jak náš lid přijmul vietnamce v jejich obchůdcích a jak spolu komunikují během nákupů – bylo to milé a snad ty 3-4 situace nejsou výjimečné – tak snad nejsme národem rasistů. Paní u pumpy ve Smedči, která si se mnou tak hezky povídala. (A také paní u pumpy v Kostelci, co mne zmrzlého za tmy litovala). Výčepní a servírce v Petrovicích – za úsměvy, a že jsem nemusel chodit se sklenicí zpět.

Ale potkal jsem i pár řidičů, kteří si vysloužili i něco víc než jen pozdvižené obočí: toho blbce se slovenskou značkou, kterého jsem doprovodil neslušnými gesty a slovy, co houkal jako magor ve Cvikově, i když měl dva pruhy na předjetí; kreténa v kamionu na benešovské spojce, který začal zběsile troubit až ve chvíli, kdy mne míjel (to už jsem vůbec nepochopil – to bylo tak na to, abych mu leknutím spadl pod kola) a přitom měl ještě v těch dvou stoupacích pruzích metr a půl místa nalevo k dobru – tak vo co mu šlo!!!? – toho jsem častoval jadrnou češtinou nereprodukovatelného charakteru ještě dlouho; tomu blbečkovi, jak jsem za ním poslal jednoprsté ukázání, co troubil, když mě míjel na cestě do Neveklova, zatímco já jsem stál a fotil a uhýbal mu zadním kolem; a taky tomu pitomci, co za jízdy  otevřel zadní dveře a hulákal na mne na silnici před Protivínem.

No a děkuji Caseymu za odvoz tam a Tomovi za odvoz zpět, Jahodě za jídlo, tátovi za polívku a taky mnoha dalším, kteří mě podporovali, nebo mi alespoň občasně fandili, či si jen vzpomněli.

---

Krajiny

Je zajímavé, jak se krajina měnila od severu k jihu – ty kopečky ve šluknovském výběžku, zarostlé, zmáčené táním a lemované trsy sněženek a bledulí, tak předjarní a občasnými skalkami; kopec do Svoru – kde sněžilo a ten sníh ležel v té stráni mezi stromky; pískovce v kraji mezi Mimoní a Bělou s pískovcovými skalami a porostlé borovicemi; no a Polabí od Boleslavi do Lysé – ploché a listnatě zarostlé; středočeské pahorky s výběžkem České Sibiře; údolí Vltavy jako předmostí jihočeského kraje, prolnutého do Bavorovsko Vodňanských rybníků a následované bolavými kopci před Kletí. Samozřejmě klikaté údolí Vltavy k Vyššímu Brodu plné kvetoucích podbělů, podléšek a petrklíčů, které posléze dospělo do pohraničních šumavských luk zarostlých březovými háji – nejjižnějšího bodu země.

---

Zvířata

Teprve za jízdy mi došlo, kolik je u nás pastvin a na nich krávy (začalo to hned u nejsevernějšího bodu – tam na mě ta jalovice provokativně čuměla!); ale nejen krávy, celou cestu, ale ovce a koně. A přejeté žáby a mrtví ptáci, černá zvěř a srnky podél cest. Naštěstí i živá zvířata na lukách a polích – stejně jako brouci a mravenci a mně se dařilo se jim vyhýbat – což auta nemohou a nestihnout. Byl jsem za to rád; ale nejvíc jsem byl rád za toho žluťáska, co se mnou závodil cestou do Chvalšin, v tom táhlém stoupání, třepetal se vedle mne stovky metrů. Viděl jsem jich pak víc, ale tenhle byl první a podpořil mé odrážecí úsilí.

---

Deník

Konečně se dostávám k tomu vyprávění o cestě.

---

 

pátek

Budík není můj přítel, když zvoní před půlčtvrtou ráno! Ale po šesté jsme už v Lobendavě – to vstávání mělo za účel odjet co nejvíc, než začne pršet – bohužel mrholilo už v tuto dobu.

Vyjel jsem po silničce asi 400m k hranici, a odtud jsem táhl kolobku lesem až k nejsevernějšímu bodu, který byl asi 1,5km daleko, lesní bahnitou a kořenitou pěšinou, ale aspoň z větší části lemovanou romantickým, jarním, svěžím potůčkem. Na louce po levé ruce na nás zvědavě čučely krávy.

Došli jsme k „Nordkapu“ – přístřešku i kameni; byli jsme na nejsevernějším místě naší vlasti – místě, kde začínalo mé putování – místo, kde jsem se – už zpocený, nadechl a otočil na jih. První skutečný odraz té cesty byl na té silničce do Lobendavy asi v sedm deset, když jsme se vrátili k hraničnímu přechodu. Mžilo. GPS a tachometr byly orosené a já také. To mžení, jak jsem v prvním stoupání za vesnicí zjistil, mělo za následek tenké kluzké blátíčko na asfaltu, po kterém mé jinak dobré boty prokluzovaly. A to nepotěší. Když je ten kopec kilometrový. A to byl teprve první.

Šlapal jsem jak to pokluzujíc šlo, ale pořád jsem měl problémy s ponožkama a tak jsem zkoušel vše možné převázání a do toho mi to podjíždělo. Navíc jsem zjistil, že je to i nepříjemný z kopce – měl jsem strach nějak víc brzdit, abych nešel do smyku, aby mi nepodjelo kolo, tak byly ty sjezdy jednak opatrný, ale taky pomalý. Projel jsem Brtníky, kde má V Kopci Ťava tu roubenku, podél cesty potůčky a sněženky a pak dlouhý výjezd přes hřbet Vlčí Hory.

Další sjezdy a stoupání a u Krásné Lípy mám první láhev s vodou. Průjezd městem a stoupám vzhůru serpentýnami a táhlým výjezdem (nekonečným) na Studánku. Ale satisfakce – dlouhý a nádherný sjezd na Jiřetín – stálo to za to. Ani jsem nevnímal drobné kapičky. Ale to co jsem si užil mělo vzápětí stinnou stránku a tou byl výjezd na Novou Huť – víc jak 4km stoupání, které se zvětšovalo, mezi stromy sníh a déšť se začal zahušťovat a mísit se sněhem. V sedle jsem měl další láhev a taky svačinu. Než jsem to vypil a snědl, zmrzl na mně pot a já tak vychladlý sjížděl směr Svor.

Sněžilo a já si uvědomil, že rozdíl mezi veselým cyklistou a veselým koloběžkářem je ten, že veselý cyklista má na zubech nalepené mouchy, zatímco koloběžkář sněhové vločky! (Vtipný koloběžkář, co se zoufale směje vlastním vtipům ještě víc!) A to nebylo všechno – promoklé rukavice, sníh s deštěm a prudký sjezd způsobily, že mi promrzly prsty na kost a měl jsem v nich křeče z toho prochlazení a nebylo jak se zahřát, jen jsem svíral a rozvíral prsty, které pevně držely v serpentinách madla řídítek a řítil jsem se dolů do Svoru. Teď by se mi stoupání a zahřátí hodilo! Naopak silnice pokračovala do Cvikova, stálým mírným sjezdem, který bych si, nebýt tak zmrzlý, hrozně užíval. Ale jakmile jsem sjel na Lindavu, začalo mi být lépe a do zpěvu. A tak jsem zpíval a pozoroval meandry Boberského potoka a kupodivu nezapomněl odbočit na Brniště. Cesta do vsi byla stoupavá a asfalt byl zřejmě neopravován od dob rakouskouherských. Sjel jsem do vsi a vypil jsem zde poslední láhev a těšil se do Mimoně. Ale ouha – navigace mne zradila a já místo daným směrem odjel na Luhov, což jsem zjistil až u přejezdu – a tak jsem jel zkratkou, která byla jednak delší, ale také o to horší cesta!

Takže jsem moc hezky obkroužil Ralsko přes Noviny, ale do Mimoně jsem nakonec dorazil – a to až do Penny, kde jsem dával pauzu a měl radost, jak mne pustili tamní lidé v obchodě před sebe a jak se tam na sebe usmívali. I já se na sebe usmíval.

A sedmdesát kilometrů z a mnou! Pokračoval jsem dlouhými silnicemi přes Ploužnici do Kuřívodů – sice to bylo do kopců, ale táhlých – a tak se to docela dalo jet, ačkoli se průměrná rychlost snižovala. V Kuřívodách jsem odbočil na Bělou – ale kopec byl táhlý a tak jsem dal nahoře pauzu.

To zřejmě krajinu umoudřilo (naopak počasí ne a začalo víc pršet!) a víc jsem jel dolů než nahoru – ó to bylo radosti na staré koloherce! Lesy krásné, jízda z kopce a déšť nikterak silný! V Bělé nastalo takové to obvyklé: dlouze do kopce, krátce dolů, na což už jsem byl zvyklý a tak jsem v klidu najel na státovku. Zde byla táhlá stoupání a klesání a jelo se nádherně, ani tolik nepršelo a dlouhými odrazy jsem zvyšoval průměrnou rychlost.  Za Debří oslavuji stý kilometr a na kruháku jsem jel dolů pod městem – Mladou Boleslaví – a protože jsem nepotkal ani zajímavou hospodu, ani krámek, pokračoval jsem na Bezděčín.

Stoupání na Pískovou Lhotu bylo vcelku milosrdné a tak jsem sjel do Brodců, kde byl krámek a já dal krátkou stručnou sváču. Rozpršelo se a při sjezdech se mi promáčely botky (blatníček přední byl dobrej nahoru a dozadu, ale odraz od země mi sprchoval nohy skrze stupátko). Projel jsem Benátky a začalo stoupání. Až překvapivě jsem to docela v pohodě dal na Jiřice a přes Vrutici dojel do Lysý a byl v pohodě, že jsem ani nestavěl v obchodě.

Přejel jsem Labe, ale docela začínala únava a tak jsem dal pití a jídlo – seděl jsem na zemi u silnice kousek v lese za mostem. A začalo pršet – a hustěji. Tak jsem vstal a vyrazil.  Jelo se mi docela příjemně a cítil se, že na to dnes mám. Ale čekal jsem co se mnou udělá Kounický kopec. Ano, to byl vydařený a vypečený kousek trasy, přesto jsem ho vyjel až nad Český Brod bez extrémního sebezničení. Sjezd do Brodu a zde dopíjím láhev a dávám poslední hroznový cukr. Stmívá se. Zbývá posledních 15km a mám to za sebou – akorát je to tedy do kopce! Šlapu na Tuchoraz – a chci dát „tu-oraz“, ale nedávám, projíždím a stále a stále, odraz co odraz, v bahně z jablečných sadů, do kopce. Sjezd v Přehvozdí, ale to je prudce dolů a o to víc nahoru. Setmělo se, zapínám osvětlení. Motám se po silnice stále do kopce, únava sílí. Na křižovatce u Trubý se odklízím do příkopu a za sílícího deště sedím na bobku u ležící koloběžky. Došlo mi. Je tma, nemám co pít a jíst a jsem zmrzlý. Vím, že se nesmím zdržet. Že bych vytuhl úplně. Naskakuji a bezduše se v té tmě odrážím víceméně dopředu. Konečně světla. Pár set metrů a křižovatka. A za ní benzinka. Sedím na plechové bedně a piju Colu – je mi zima, chlemtám to a klepu se. A znovu naskakuju – poslední promrzlé kilometry – prsty na rukou i na nohou jako led, prší, málem spadnu do příkopu mezi Kozojedy a Vyžlovkou – světlo mi neosvítilo konec asfaltu – ale zvládám to a s očima upřenýma na sotva viditelnou bílou čáru krajnice jedu to poslední stoupání. Pak sjezd a krátký výjezd a jídlo a sprcha a postarat se o to, aby mi do zítřka všechno uschlo.

---

Sobota

Nikdy si nenatírejte svaly koňskou mastí, pokud to není jen malá část těla. Natřel jsem si obolavělé, namožené a prochladlé tělo. Za chvíli se spustil ten efekt chilli papriček, které v tom byly obsažené – takže mi srdce bilo jako naposled a tělo se potilo a pálilo – a já místo spánku a odpočinku přecházel, odkrýval se, pil a měl bušení. Nakonec byla ta únava po dlouhém včerejšku a nevyspání taková, že jsem upadl na pár hodin do slastného komatu, jenže hned tu byl budík a já šel do nového jízdního dne. Mimochodem – nandávat si čočky s prsty kterými si večer natíráte mast obsahující výtažek chilli papriček není dobrý nápad. Je to absolutní hovadina.  Se slzícími červenými bulvami vyrážím v sedm deset – tak jako včera. Probrání přišlo hned – tím půlhodinovým stoupáním. Pak sjezd přes Klokočnou na Mnichovice. A zase stoupání k hotelu Sen a zase sjezd až do Poříčí.

A tady teprve přišlo to stoupání za poprchávání, které – až do Benešova – stálo za to! Tak na pumpě v Benešově dávám Colu a hroznový cukr abych to ráno nějak přebil. Nejedu přes Konopiště, ale přes Jírovice, od Benešova je to docela z kopce, ale asfalt je rozbitý a pomalý.

Serpentýny vzhůru. Poprchává, silnice na houby a ještě do kopce – jede to zatraceně pomalu! Konečně se dočkám Neveklovu, je zde velikonoční trh, jen kupuju vodu a jedu dál.

U táty zastavuju, kontroluju jak na tom je, ale udělá mi polívku, napiju se, je to padesátý kilometr a razím dál.

Do Sedlčan to není ani patnáct kilometrů – navíc po dlouhých stoupáních je ta poslední část docela s kopce a to si užívám. Občerstvení v Sedlčanech a táhlá cesta na Libíň. Tady mne začíná brát pravá kyčel – nevím zda úpony nebo kloub, ale je to blbá bolest – není to ani na stání na stupátku, ani na odrážení a já se trápím do Vysokého Chlumce.

Tady, na výjezdu, sedím na zastávce na lavičce a uvažuju co dál, piju a jsem na sedmdesátém kilometru – ani ne v půlce. Vzchopím se a jedu. Čeká mě nejhorší kopec – z Počepic (myslím, že je to nejhorší kopec, hehehehe – blahá nevědomost!), sjíždím tam a pak prudké dlouhé stoupání, nekonečné, bolavé – stoupání, co dramaticky odebírá sílu i morál. Ale dávám to, pak je několik sjezdů, rychlých a příjemných, vyčasilo se a já se dostrkávám na osmdesátý kilometr do Petrovic.

Jdu do hospody a venku pak piju malé pivo s Ibalginem. No, ne že by to na tu bolest pomohlo – ale bylo mi to jedno. Šlapu dál – dalších dvacet kilometrů do Milevska, velká svačina a po dalším pivu, už bez prášku je mi líp.

Sjíždím táborskou státovkou k Vltavě.

Stoupání na Temešvár a pak několik dalších kilometrů až k serpentýnám na Pískem má také svou hodnotu. Ale sjezd za slunce do Písku je fajn – je mi relativně dobře.

Z Písku je to sice samé stoupání a klesání – jenže táhlé a na skvělém povrchu, takže pravidelný silný a dlouhý rytmus odrazů dohání a navyšuje průměrnou rychlost. Zastávka na nákup v Protivíně a slunce zapadá a poslední těžká a hořká stoupání a pak jen rovinka a lesní cesta.

Vařím fazole a taky kolínka do kterých bohužel dávám i koupenou směs na boloňské špagety, takže ty kolínka (a že jsem se fakt pokoušel je sníst!) pak vyhazuju. Spím dobře, bo jsem se nenamazal koňskou mastí!

---

Neděle

Mění se čas, takže zkrácená noc mi dovoluje vyrazit až v půl osmé. Venku je mráz, zamrzlé louže a já jedu polní cestou sypanou drtí ze střešních tašek a funím tak, že mi zamrzly cyklistické brýle.

A už po tolikáté jsem rád za ty prstové rukavice.

Slunce konečně vyhrává nad mrazem a tvoří z roztáté jinovatky mlhu a krajina rybníků stoupá do kopců – krajina je slunečně romantická.

Ale ty kopce jsou nepříjemné. Jedu do Netolic na první občerstvovací zastávku kolem zámečku Kratochvíle. Občerstvený, slunečným dnem opojený opouštím v báječné náladě Netolice a recituji do širého světa: V ten kraj jižní já se dám, kde v stráních jarní potůčky pramení, a zde, hleď, čirá oka rybníků lemují řasy staletých dubů a vzpínají se pahrbky strmých kopců – „kurva“ – už zase do kopce!!!?

Ano, po zásluze potrestán za opojný okamžik je cesta do Lhenice nekonečný kopec, který je čím dál příkřejší a pokud toho, jako masochista nemáte dost, tak pokračujte na Vadkov a pokud jste extrémní sebedestruktor a máte v nohách třetí den odrážení, můžete to jako já vyjet až na Smědeč. Když přežijete, tak vám, jako mně, laskavá pumpařka otevře pivo (ne z lednice, kde je moc studené, ale z basy „na sedmém“) a povídá si s vámi, než opět začnete přicházet životu na chuť.

A když už i dýchat můžete, tak se zeptáte, jaká je cesta na Krumlov a dozvíte se, že už tam třicet let nebyla. A tak jsem poděkoval a odrazil se a už to bylo více dolů, přestože i nahoru to bylo dost, prostě nejvíc za ty tři dny a pak se to v Chvalšinách přehouplo a já kolem léčebny v Červeném Dvoře krásně a rychle šlapal podle Chvalšinského potoka, tak krásného a jarně čirého až do Kájova. Abych ušetřil tři čtyři kilometry, vzal jsem to přes kopec na Větřní – ne přes Krumlov. Když píšu „přes kopec“ musím zmínit, že to je jedna z drastičtějších situací na této cestě. Že to dá zabrat – i přes odpočinek nahoře. Ale kdo dojede až sem, toho to nezlomí. Pak jsem konečně sjel do Větřní, zde bylo plno lidí většinou romského původu a ženského pohlaví, což se poznalo tak, že buď byly těhotné, nebo tlačily kočárek, nebo tlačili kočárek a byly těhotné.

Ale já už měl oči jenom pro tu jednu – pro Vltavu, kterou jsem zde laskal pádlem tolikrát a užíval si tu jízdu podél, kde každý záhyb znám a je mi tak milý. I tak to byla dálka, tedy to zase jo!

Sledoval jsem motýly a kvítka podél břehů, ale už se mi chtělo to mít za sebou.

Projíždím Rožmberk, občerstvení na pumpě s vtipným chlápkem za pultem, a zbývá devět do Vyššího Brodu.

Míjím Veverky, Herbertov – voda se valí přes jez do peřejnatého koryta a za chvíli jsem u pumpy – dávám kolu a půl láhve magnesky do láhve a půl vypít. Přede mnou je posledních deset kilometrů – a já tuším, že náročných.

Na náměstí zatáčím vzhůru a stoupám do obce Studánky (neplést se stejnojmennou z prvního dne) – jsou to čtyři kilometry, ale co to je, když je asfalt dobrej – to přece dám! A ve vsi zatáčím po značce doleva a kupodivu prudký sjezd. Ta cesta je kamenito-asfaltová, ale hlavně rozbitá – těžko říct co je cesta a co jsou jen díry a k tomu kameny a štěrk. Po pár set metrech stoupá prudce vzhůru a pak pozvolněji kolem pasek s břízkami.

A pak dlouze, nějaký ten kilometr – nebo dva, klesá a já po té drsné a nerovné cestě pádím hlava nehlava – i s rizikem, že sebou někde praštím. U rybníčka se narovnává a pak asi nejprudší stoupání za celou cestu – krátké a výživné! A horská lučina a cesta postavená pro turisty z dotací – proč někomu vadila luční pěšinka a musel tady vytvořit dílo se zábradlím, které je poházené hrubým štěrkem – řídce, takže se chodci prolamují kotníky, cyklista se řítí z kola – a to nemluvím o zoufalém koloběžkáři, který odmítá slézt a zabejčeně se po té cestě víc jak dva kilometry odráží – kopec nekopec!

Co bych dal za vyšlapanou, byť bahnitou pěšinku, která by sem zapadala. Míjím bývalý Radvanov a pak dojíždím na hranici.

A odtud, asi 300m je můj cíl – nejjižnější bod naší krásné země. A tak fotím Foxberry – tu zablácenou modelku, co mě sem dovezla.

Ještě nás čeká cesta zpátky do Vyššího Brodu, ale to nevadí – to už dáme.

Po skoro čtyři sta třinácti kilometrech jsem dosáhl cíle. Ani v té nejhorší a nejbolavější a nejstrmější chvíli jsem koloběžku nevedl a netlačil – vždy jedna noha na stupátku a šlapat a šlapat (s výjimkou oněch nejprudších kopců, kde se nedá přeskakovat, ale musí se „přebíhat“ – protože se přeskočení tou strmostí nestíhá). A jsem zde, plný opojení a plný zážitků, unavený a vyčerpaný, ale to nevadí – teplé jarní slunce probleskuje mezi stromy.

A vítězný doutník, jak se sluší a patří: