106,71km
Ráno, po pár hodinách spánku jsem tiše vstal. Venku bylo kolem nuly. Vyrazil jsem z Příchovic směrem na Tanvald a už po kilometru sešupu dolů jsem promrzl. Měl jsem bezprsté rukavice. Blbec. A jen tenkou bundu. Žádná sláva. Zima. Křeče v prstech. Prokřehlá kolena. Kotníky. Celý ten sjezd do Tanvaldu, kdy jsem musel brzdit, jsem si neužil ani to, že se neodrážím, tu jízdu, ale ani jsem si neužil pohodu. Brzdil jsem zmrzly, šoural se, kvůli těm malým posypovým kamínkům, štěrku, který hrozil smykem v zatáčkách. Tím jsem se ani nerozjel, jen jsem tiskl páčky. Konečně Tanvald, Lipová 13, Hurych a synové, parní mlýny.
Kamenice
Jel jsem podle Kamenice a mé vodácké srdce si tu říčku užívalo. Projel jsem Velké Hamry, v Haraticích přes most, pak zpátky podél náhonu a tlačím se do šíleného kopce rozoranou lesní cestou, která na mapě nebyla. Kopec do Držkova. Za ním sjíždím do Návarova, protože tu Kamenici tam musím vidět, i přes tu nepříjemnou vzpomínku na utonulého vodáka.
Návarov
Pak vzhůru tím údolím – je to pořádná zabíračka, ale je to poslední velký trénink před přejezdem východ-západ, takže nic jiného nezbývá a není proč se šetřit. Má trasa má velké převýšení – první část je z kopce, ale ta druhá polovina je samé stoupání. I tady bylo, po té, co jsem z toho vrcholu kopce sjel na Bohuňovsko. Jediná výhoda, že už mi nebyla taková zima – už jsem se odrážením zahřál. Přejíždím trať a vzdaluji se od Kamenice. Cesta se kopcovitě klikatí a není to tedy tak jak jsem si představoval – lážo plážo z kopečka. Několik serpentýn a jsem v Železném Brodě.
Foxberry železnobrodská
Lidé se trousí po nákupech, já přejíždím Jizeru a už mi to začíná. Silnice se pozvolna dává vzhůru a ten úhel se stupňuje a trvá téměř deset kilometrů – vyjíždím na Kozákov. (Správně – jsem takový blázen!)
Konečně na Kozákově
Kozákovská rozhledna
výhled z Kozákova
krátký odpočinek
Nahoru to není zase taková lebeda, ale pořád to jde a já šlapu a jedu a nezoufám si a každých sto ujetých metrů si cením. Bude hůř. Bylo. Při posledním stoupání před vrcholem – nejstrmější část – ale zvládl jsem to. Výhledy jsou krásné, zejména zpět na Krkonoše, ale je lehký opar, ostatně je docela brzy – před jedenáctou, takže to není ne focení obzorů a panoramat. Dám si pivo a sjíždím do Semil. Nádherná rychlá jízda. Je docela teplo. Sviští to. Užívám si to – nádherná rychlost a je jaro. Ostatně celou cestu sleduju ty nádherné kytičky – sasanky, petrklíče, fialky, ale i blatouchy. Opět u Jizery v Semilech, projíždím náměstí a kolem pekárny proti proudu. A to mě čeká vlastně už téměř nastálo. Odrážím se pravidelně a cesta ubíhá, po pravici mám říčku, je kouzelná, rychlá, peřejnatá a já už bych na ní nejraději jel – a místo toho šlapu podél ní, stále proti proudu – Loukov, Háje, Horní Sytová. Asi po hodině přejíždím můstek a jedu směrem na Jilemnici. Jen tak. Tam se otáčím, jedu zpět a cestou se napiju, abych na ten závěrečný úsek měl dost sil. Je to padesát kilometrů stoupání – ze Semil do Příchovic. Cesta se zařízla do údolí, nyní je Jizera po levé ruce, s vysokými stupni jezů, kolem to sviští motorkáři a nevidí ani ty kvetoucí kvítka, ani motýly, ani stíny v průzračné vodě v tišinách pod balvany. Já si to užívám, a to přesto, že je cesta stále do kopce. Ale není to extrémně příkré a jde to. Míjím Poniklou, pak se zastavuju u můstku, co je odbočka na Nístějku a čtu si o zřícenině i o přírodní památce.
u Nístějky
Cesta se dál klikatě plazí podél do Jablonce, vidím vodáky, jak přes svodidla spouští raft, nesou si pádla. Přejíždím výběžek Rokytnice nad Jizerou, cesta je stále strmější. Snažím se nevšímat si toho. Potom odbočka na Kořenov. Tam je to teprve strmé – makám, občas zastavím, abych se napil, ale je to docela boj! Nemůže to být už moc daleko a zanedlouho vidím po levici rozhlednu Štěpánku na Hvězdě. Málem zazmatkuju a minul bych odbočku na Příchovice a jel zpátky na Tanvald! Naštěstí se po pár desítkách metrů vracím a opět, jak jinak, kopec. A už jsou tu Příchovice! Jsem zpět. Ale pozor! Je tu odbočka na rozhlednu. (Ano, správně, jsem mnohem větší blázen, než jste doufali). Po padesáti kilometrech stoupání si to tedy dám k rozhledně – no a co? Jedu tou asfaltovou stezkou roubenou stromky. Dochází mi šťáva – chce to se nepít – mám v láhvi tak poslední tři čtyři loky vody. Nakloním láhev. Voda mi vlítne do špatné dírky a já začínám kašlat, dusit se a dávit a mám co dělat, abych tu vodu ze sebe dostal. Místo napití jsem se málem odrovnal. Potřebné doušky vody jsou v malých cákancích na asfaltu. No nic. Zasměju se a šlapu. Pod Hvězdou potkávám kolegy. Chvíli se bavíme co jsem ujel, prohlíží Foxberry, ale pak se vydávám nahoru. Musím tlačit – cesta je z kamenů a kořenů a jsou tu ledové plotny. U rozhledny je ještě dost sněhu. Tlačím tím sněhem kolobku až k rozhledně.
Štěpánka
u rozhledny
Tak a ještě nahoru! Výhled je pěkný – třeba támhle je Bramberk – tak muž Foxberry taky byla! Vracím se. Sjíždím k chatě. Skoro sto sedm kilometrů. Z toho druhá polovina do kopce. Celkové převýšení přes 2221m.
trasa
převýšení
Nejnovější komentáře