83,54km
Vstát v šest v neděli ráno je už buď známka senility, nedospavosti, nebo zdravé chuti si užít dne, já doufal, že je to poslední alternativa, jenže jsem naštěstí ještě na čtvrt hodinky usnul a tak jsem vyjel až po sedmé hodině. Vzduch byl čerstvý, voňavý, nepročištěný deštěm, takže i docela hutný, odráželo se mi krásně a já pozoroval všechno to rozkvétání kolem sebe, temnou hladinu rybníků a ve Vodňanech ranní ruch. Pak se cesta zvedala, obklopená stromořadím, loukami a poli a také, jak jinak, rybníčky, jel jsem potichu a na hladině plavala vydra, tak ladně a něžně, snažil jsem se odrážet co nejtišeji, jenže když mě uviděla, tak jen pohnula ocasem a v kruzích několika vlnek se ponořila. Jen jsem se nad tím usmál, v nose jsem cítil vůni žabince a naproti z rákosí skřehotaly žáby – a já pochopil, odkud se vzalo hastrmanské brekeke – ten zvuk byl jadrný a vůbec mi nepřišel odpudivý nebo nepatřičný, byl to doplněk k harmonii ptačího zpěvu i s tím rytmickým stakatem kachního zakvákání. 
Chvíli byla rovinka, ještě vesnička a pak další, Chelčice. Samozřejmě mi to došlo brzy, že takhle trasa nebude rovina, šlapal jsem do dalšího kopce, a to jsem byl na začátku, a věděl jsem, že další přijdou a přišly a já vytrvale jel, docházelo mi, že mé nohy jsou pořád neodpočaté, jenže, tohle byl krátký výlet – co je to pro mě stovka na koloběžce? 
Tak jsem šlapal dál a dál a s energií, protože jsem si to chtěl užít – přejel jsem první hřeben a už jsem viděl další, za ním už byly sady a já se svezl a byl jsem v Netolicích, tady jsem naplnil plán se napít, ale nebyla tu benzínka, zdálo se mi, že by to chtělo maličko dofouknout kola. Tak nic, jel jsem dál, minul jsem rybáře sedící za Netolicemi, odbočil vlevo, šlapal tím jihočeským malebnem, kopce maličko rostly, a co, měl jsem síly dost. Napravo v dálce jsem zahlédl bílou tečku na vysokém kopci, špička rozhledny na Líbíně, pak další kopce, už jsem si říkal, že by to mohlo přestat, a také jo, několika kilometrový sjezd do Křemže s výhledem na Kleť. 
No potěš, říkal jsem si, tak tohle budu potom šlapat zase zpátky nahoru! Mé úvahy přerušil pohled na benzínku na okraji Křemže. Vypůjčil jsem si hadici s manometrem. Po nasazení na ventilek předního kola unikal vzduch a blbě se s tím dělalo a ať jsem dělal, co jsem dělal, nafoukl jsem to jenom na pět, takže místo předchozích pěti a půl a plánovanými šesti bary jsem odjížděl s pěti, opocený, protože na sluníčku bylo horko. Projel jsem náměstí, silnička měla na sobě zákaz vjezdu, ale co to pro mě je – navíc tam byl průjezd pro cyklisty, kterého využila dvojice na silničkách. Jen se tak po mně s úsměvem podívali a ukázali mi záda. Já šlapal dál, projel několik zatáček a dostal se do kopce. Tam bezradně nad navigací v mobilu byla ta dvojice se silničními koly, po tom štěrku se jim nechtělo, což jsem chápal, mně se taky nechtělo a to přišel ještě horší a stoupavější štěrk, protože na Kleť o zrovna z kopce není, tak jsem zatnul zuby a jel. 
Cesta se chvíli kroutila, ale navázala na silnici s krásně hladkým povrchem, samozřejmě, zase to bylo do kopce, nicméně se to jelo pěkně. Věděl jsem, že to stoupání je minimálně sedm kilometrů, že si ‚užiju‘ a tak to také bylo. 
Po dvou, třech kilometrech jsem odbočil traverzem, tady už to byla lesní cesta se spoustou kamenů, drncalo to, jelo to pomalu, musel jsem to dát silově, aspoň tu byl stín. V tom stínu jsem i chvíli ležel, pak jsem dal ještě dva traverzy a byl na modré. To už bylo horší, šlapat šlo jen chvílemi a cesta byla kamenitá a skalnatá, někdy jsem musel kolobku tlačit, to bych se jinak uštrejchal. Na menší křižovatce jsem se vyhnul cyklistům, ti přijeli po značce zleva, já se odrážel, ale přišly kameny a skalky, tak jsem zase tlačil, tady mě předjížděli a šedivák na vymazleným horáku mě popíchnul – „ukaž, jestli na tom umíš taky jezdit!“ Cesta se akorát zbavila skalek a kořenů, i když do kopce to bylo pořád dost, takže jako by píchnul do vosího hnízda a po několika odrazech jsem je nechal posměšně za sebou, než se cesta malinko narovnala a předjeli zase oni mě. Pak se cesta stočila a konečně se spojila s asfaltkou, šli tam výletníci a jezdila fůra kolařů, já bejčil, do toho na mě pokřikovaly děti: „jé hele, von má koloběžku, co to je za koloběžku, to je sranda, von fakt jede nahoru na koloběžce, to je sranda!“ A já si říkal, kdybyste hošánci věděli, že přejela Slovensko! Myslel jsem, že jsem nahoře, ale to byl jen vysílač, tak ještě dál a dál šlapat a předjel jsem paní na horáku a ona mě doháněla v závěrečném prudkém výšlapu. 
Ale dal jsem to! Konečně, už jsem tu, nahoře, na Kleti, já a Foxberry, fakt jsem to vyjel! Dávám polívku a pivo, je tu plné sluncem, tak jen krátký odpočinek a už se těším na sjezd dolů. Zpátky to mám padesát a něco, není čas váhat, a já se rozjel plný očekávání. Jen jsem přibrzdil a byl jsem u vysílače. Musel jsem se vyhnout dvěma Polkám, co měly kolobky z půjčovny, pak se cesta zatočila vlevo a strměla dolů, objel jsem kluka, co zarputile a vytrvale šlapal vzhůru a jeho otce, co jel za ním, jako by to ani nebylo do kopce, já obě nohy na stupátkách jsem si říkal, tady budou chodci a cyklisti, tak to nesmím rozjet, musím dávat bacha, takže jsem to pustil a na brzdách to držel něco přes čtyřicet, najednou rána jako když mi střelí za uchem z pistole. Normálně jsem málem šel přes řídítka – zadní kolo nebrzdilo, jen se to vleklo a šmejkalo vlevo vpravo – myslel jsem, že jsem utrhl brzdový lanko, že to nebrzdí a já to na přední brzdu nezvládnu, ale dal jsem to a smykem jsem se píchnul vpravo do jehličí. Nezabil jsem se, což mě ihned potěšilo. Tak jsem se podíval, co je s brzdou. Vidím, že je úplně prázdná guma – to bouchlo kolo! Slyším brždění, přijel za mnou dolů ten otec cyklista, sjel těch asi dvě stě metrů – z toho prudkýho kopce – prej: „Jsi v pořdáku? To byla hrozná mrda! Stalo se ti něco?“ „Jsem v pohodě, říkám, jen jsem píchnul.“ „Máš lepení?“ „Jo, mám, díky, slepím to a pojedu dál.“ Popřál mi štěstí a šlapal nahoru, já už byl myšlenkama jinde, jak to opravím. Prohlížím, co se stalo. Normálně se mi povolil brzdovej špalek, a jak jsem přibrzdil z kopce, ten špalek prodřel plášť pod ráfkem, až bouchla guma. Do tý doby jsem skoro nebrzdil – a to byla klika – na tacháku jsem měl maximálku 65km/h – to by bylo jiný tóčo, stát se to v týhle rychlosti. Brzdovej špalek tam kinklal volně, tak jsem ho vytáhnul, neměl jsem imbus, tak jsem to dotáhl rukou, že to bych stejně dobře nedošteloval, ale nebudu moct brzdit (no, já vlastně vůbec moc nebrzdím, tak byla klika, že jsem to prodřel až tady), kolem chodili a jezdili lidé a ptali se, zda potřebuju pomoct, dokonce mamina s kočárkem mi nabízela lepení, že má kočár s nafukovacíma kolama. Děkoval jsem, odpovídal, ale v hlavě se mi honilo, jak to opravím. 
V plášti byla trhlina. Vyházel jsem všechno z brašny, ještě že jsem měl to rychlolepení a našel jsem i montpáky. Vždycky jsem si říkal, že i když mám lepení i montpáky, tak že jsem viděl Pepu, jak mu to dává zabrat, navlíct ten plášť na ráfek, a že bych to dělat nechtěl. Tak já to absolvoval s těma mizernejma pákama asi sedmkrát!!! Ta díra byla jako kráva v místech, kde je na duši ten embosovanej rozměr, nahoře, roztržená jako poplašňák, zkoušel jsem to zalepit a vypadalo to dobře, ale pak to vždycky začalo utíkat. Na tomhle místě jsem to zkusil asi dvakrát. Vždycky sundat, zalepit, nandat, nafouknout a ono to povolilo. Blahořečil jsem sice čínské lehké a dobré pumpičce, ale to mi bylo málo platný. Popojel jsem asi dvě stě metrů a zadní kolo šlo zase do smyku. Znovu sundat, přelepil jsem to další záplatou. Zase se to vyfouklo asi po sto metrech. Tak jsem to strhal a znovu tam nalepil další dvě záplaty, posunul jsem po ráfku plášť, aby ta díra byla jinde. Z vrcholu jen kousek – tak jsem se těšil jak se svezu dolů a věděl jsem, že je konec. Zkoušel jsem to tlakovat míň i víc, ale nedrželo to. Nedalo se nic dělat, vzal jsem řídítka a tlačil kolobku z kopce. Hrůza. Ještě větší hrůza byla, že to je touhle cestou nejblíž k silnici asi pět kilometrů. Které jsem mohl jet, ale teď jsem se vlekl s koloběžkou, která měla vyfouklé zadní kolo, takže to byla přítěž, kterou jsem v křeči brzdil přední brzdou. (To se ví, že jsem to zkoušel znovu ještě nafouknout a kus jet, ale to se vyfouklo a já vzteky zase strhal ten plášť a přelepil to, ale pořád to nedrželo, ta díra byla velká.) Nakonec jsem byl smířený, že půjdu ruku v ruce s řídítky hodinu dolů, ale jeli naproti kolaři, tak jsem je zastavil, jestli nemají lepení. Tak se mnou vyměnili velkou záplatu a lepidlo za moji malou samolepící. Seděl jsem na mezi, čekal, až to zvulkanizuje, horko jak sviňa, krásný výhled, až na to, že nebylo vidět, co bylo všude pylu – jako by bylo kouřmo. Znovu jsem to obul – a co myslíte? Měl ho tam – prostě ani tohle netěsnilo!!! Chvíli jsem zase šel, ale nedali mi to, tak jsem to pak nafoukl, málo a zkoušel jet (z té Kletě jet a brzdit jenom přední je fakt docela vopruz!), nakonec jsem dokázal sjet až na státovku, zoufalej a vopruzelej – tam jsem mávl a kupodivu mi asi druhý auto zastavilo a odvezlo asi 20km do Netolic. To byla záchrana – jednak to netěsnilo, a pak, ten plášť byl v děravej u ráfku a já ani nemohl brzdit – představa s tím jet padesát kilometrů byla jasně zcestná. Jenže v Netolicích mě už nikdo nechtěl vzít. Tak jsem to nakonec musel kapku dopumpovat a takhle jsem ujel necelejch dvacet km na chatu. 
Cestou vedro, žízeň (nikde ani hospoda nebo něco), na polonafouknutým kole jsem se vláčel a z kopečků to kvůli té brzdě ani nepustil. Celou dobu jsem měl problém, že se to zadní kolo smejkalo sem a tam, asi to bylo tím, že je tam vyhřeznutá boule duše trčící jak vyvalená pupeční kýla z pláště. Šťastný jsem dorazil, pod sprchu, utavený, uondaný horkem, prsty omlácené a orvané z toho mnohočetného přezouvání (a to jsem to vychytal tak, že jsem nesundával kolo – to jsem ani neměl čím), vedrem zmožený, a tak jsem si ten výlet 83,54km na Kleť užil. Že jsem radši nejel na Kokořín!
Nejnovější komentáře