Ne 200, ale 220,77 kilometrů!
Vstávám v šest, lehká snídaně (ale obsahuje i vločky), pak pořádně nahustím pneumatiky a za rozplývajícího se šera vyrážím. Do kopce přes Žernovku, ale pak je to víceméně pořád dolů až do Českého Bodu, takže v tom chladném ránu děsně mrznu při rychlých sjezdech. Z Brodu se kapku do kopce zahřeju, ale 55km/h prudký sjezd zmrzne kapky potu a tak se ploužím na Lysou, sním za jízdy tatranku a v Lysé nad Labem doplňuju tekutiny nízkoalkoholickým pivem a jsem na třicátém kilometru, a samozřejmě jedu svou taktiku krátkých cílů – každý 10tý kilometr cinknut tolikrát, kolik už jsem ujel a po každém „pátém“ jednou pro radost. Na jednom z vrcholů v dálce zahlédnu Ještěd – můj cíl. V Benátkách nad Jizerou se musím vracet, když jsem netrefil správnou odbočku a mířím přes Dražice a Brodce dlouhým táhlým kopcem na Bezděčín. Na vrcholu kousek za benzínkou si sundávám bundu, je mi sice akorát teplo, ale je vlhká potem. Slunce neprosvítí stromy okolo, zlehka pofukuje proti a já zase klepu kosu cestou do, skrz a za Bezděčín. Sleduji hřeben s Ještědem; je zase o kousek blíž. Sjíždím do Boleslavi a tam jsou zákazy vjezdu a tak si v klidu bloudím městem a dost mě to zdržuje, ale pak se dostávám k areálu škodovky a po oblouku na hlavní a tam na konci dojíždím k Penny a dávám ovocného Pardála a něco k tomu. Čas je podle očekávání – dokonce bych teoreticky mohl být po dvanácté na Ještědu. Čeká mne nepříjemné stoupání do Kosmonos, ale není to nakonec tak zlý, jak jsem si myslel. Táhlé rovinky, klesání a stoupání pře Bakov a Mnichovo Hradiště, občas si cinknu pětku a za Hradištěm je to už osmeré cinknutí – 80km. Jedu k Jizeře a předjíždím nejdřív jednoho a pak druhého cyklistu na silničním kole – to mi nikdo nebude věřit. Ten druhý mne ve stoupání z Mohelky dohání a ptá se kam jedu. „Na Ještěd“. „To sis da dobrý cíl! A odkud jedeš?“ Tak mu to řeknu a on to ocení s tím, že mám dobré nohy, ale já vím, že jen o nich to není. „Chceš se zavěsit?“ To chci tak v zesilujícím protivětru jedu za ním v háku, 26-29km/h a nevím, jestli je to výhoda nebo ne – mám strach, že se zbytečně utavím – je pár úseků, kdy musím zabrat víc než je potřeba, abych se ho držel – nevím, jestli ta výhoda za tu větší námahu stojí, ale držím se ho, co to jde. Předjíždíme skupinky cyklistů.
Někde před devadesátým kilometrem, když zase míjíme skupinku v táhlém stoupání, to už nejde a nechávám ho odjet. Bojuju zase sám, ale cítím dehydrataci – žízeň ne, ale vím, že jak mi to takhle nejede, že musím pít. Konečně Český Dub. Tam bloudím po dlažebních kostkách, jedu dolů a dávám poslední sušenku a ležím v trávě na sluníčku, abych se trošku zahřál. Pak se ptám, kde je hospoda a vyjíždím nahoru na náměstí. Dám pivo a půllitr vody – do něj minerály – oboje vypiju a těmi nápoji ještě víc schlazen vyrážím dál. Je půl dvanácté – do poledne tam nebudu, ale mohlo by být, že do jedné hodiny. Jsem téměř na devadesátém pátém, jedu do kopce, pořád, je mi zima jak fouká silný ledový protivítr. V Modlibohově se modlím k bohu, protože začínám dost cítit úpon stehenního svalu u kolen, v Rozstání pořád pevně sedím v sedle, ale už přehazuju na střední kolo vepředu. A šlapu, cinkám si desetkrát za sto kilometrů, šlapu, i když mne předjíždí cyklista na silničce, jenže dost dlouho ho vidím kolíbat se v té reflexní bundě přede mnou. Jedu sotva deset za hodinu, Hoření Paseky, neubíhá to, je protivítr a pořád, pořád do kopce. Mám v plánu odpočinout na Výpřeži, ale musím zastavit už asi dva kilometry před, v serpentýnách. Ne, že bych to nedojel, ale nechci se vyšťavit do posledka. Kolo v příkopě, ležím na slunném místě na jehličí, kde tolik nefouká, ale zima tady prostě je, stejně jako dehydratace, zřejmě ten litr byl málo. 
Musím se zvednout a jet dál, na křižovatku Výpřež to je chvilka, nezastavuju a jedu dál, kam to půjde, ale bolí mne ten sval – zatraceně! Je mi zima, i když už šlapu na Večerníčka – nejmenší kolečko vepředu. Stoupání je strmější, předjíždí mě auta, motocykly a občas i cyklista. Objevuje se odpočívadlo v zatáčce na sluníčku a tak opírám kolo o svodidlo a lehám si na asfalt podél a nabírám síly. Okolo chodící turisté i cyklisté se mne ptají, zda jsem v pořádku – „Jo, v pohodě, jenom odpočívám!“ Ale musím se zvednout. Potřebuju se napít. Kousnu se a šlapu, a je o už jen asi 600m a jsem na parkovišti a je tam bufet a dávám Kofolu a gulášovou polívku a i když je mi zvenku zima, uvnitř je to lepší. Nasedám s přesvědčením, že ten poslední kilometr dám, nebo padnu. Šlapu a šlapu a míjím skupiny chodců, dětí, dolů jedoucích koloběžkářů a motorkářů, vidím čáru 500m, a pořád jedu, pak je to 400m a pořád ještě to jde a jedu, i když mne dost trápí ten sval u kolena, už je to jen 300m, vidím tunel pod lanovkou a je to 200m, další šlapání a 100m a tunel a pak už dlažba a dojíždím k hyperboloidu vysílače a hotelu Ještěd. Nádhera! Jsem tu! 111km od domova, který je někde v dálce na obzoru. 
Tak fotka, rozhlédnu se a přehlédnu horizont. Ale není čas na nic víc. Je totiž půl druhé a já mám tím pádem docela zpoždění! Nasedám a s cinkáním na zvonek se proplétám dolů, víc a víc se rozjíždím, od parkoviště na Výpřež už je to skoro na plnou rychlost. Ale vítr a zima – to mi dává zabrat. Jsem promrzlý a vůbec si neužívám těch 16 kilometrů serpentýn a jízdy z kopce a téměř šedesátikilometrové rychlosti. Jen jednou si nejsem jistý cestou a musím zabrzdit z padesátky, ale jedu dál, šlapu u Modlibohova a bolí mne ten sval čím dál víc a to mne znepokojuje.
Mám to domů z Českého Dubu devadesát pět a ta bolest je slušná. Přemýšlím nad tím u polévky a čaje a piva v hospodě na náměstí. A jedu – podél Ještědky, Mohelky a Jizery, míjím cyklisty a odlehčuju pravé noze, ve které bodá svalový úpon uprostřed úvrati nahoru a dolů – táhnu to všechno pravou nohou, levá jen tak na padesát procent, vzpírám se řídítkům v ne příliš přirozené poloze, ale noze to odlehčuje. Má to za následek, že mne v ruce mravenčí a já ji necítím. Tak jí protřepávám, ale v těch chvílích zase o to víc bolí ten sval a tak se tím zbývám a vychytávám to až k Mnichovu Hradišti, ale vítr je v zádech, je mi tepleji, je mi krásně, protože jsem vyjel až nahoru na Ještěd a to že mne bere ten sval je jenom přirozená součást té hry. A je to malá odplata za to, jak jsem se tu předtím vezl v háku. 
Tahle cesta do Hradiště je krásná a snažím se to vnímat – babí léto, slunečný, usměvavý podzim. V Hradišti mě čeká dvoje klesání a stoupání a pochybnosti, kam můžu s tou nohou dojet. Ale také si koupím tyčinky, nápoj a sušenku co sním a vypiju a gumídky, které si beru na cestu. Vím, jak jsem na tom mizerně s časem, tak šlapu a vím, že tady na přejezdu u Bakova je to sedmdesát kilometrů domů. Musím se smát, když si řeknu, že už jen sedmdesát. Ale je to i padesát do dvou set a to by se dalo zvládnout. Jen musím vyjet tohle dlouhé a čím dál příkřejší stoupání do Kosmonos. To se tedy mému svalu moc nelíbí a dává mi to „sežrat“. Ale přehoupnu se přes vrchol a jedu dolů, což je sice fajn, ale to mi vždycky ten sval zatuhne, ztuhne a rozhýbat ho pak bolí ještě víc. Kupuju si vodu a dávám minerály, a zkusím, co by udělal Ibalgin s tím svalem – když nic, tak mi to třeba bude aspoň jedno. Jsem na kraji Boleslavi a jedu podél Škodovky, a když už se silnice zvedá do stoupání od semaforu k náměstí a já se rozjíždím, vidím, jak se po silnici ve větru motá mikrotenový sáček. Boj mezi bolestí svalu, objížděním a projetím rozhoduji ve vteřince, ale znamená to, že se pytlík nabalí na přehazovačku a během pár šlápnutí zasukuje, zataví a obmotá pastorek. S klením zastavuju a snažím se to dostat z koleček. V napínacím pastorku je to ale vtěsnané tak, že to nejde vymotat ven. Půl hodiny s klacíky a rukama špinavýma od šmíru to doluji od toho kolečka pryč, nejhůř to jde ze strany výpletu kola. To musím dát! Trpělivost a ztráta půl hodiny. Slunce už je dost nízko. Teprve vyjíždím kruhákem na náměstí, jsou tam sochy a dlažební kostky a jedu dolů a pak zase stoupám vzhůru a dělám tu svojí hru na odlehčení svalu. Bezděčín projíždím rychle a pak táhlé stoupání k benzínce nad Brodcemi a mám to už jen necelých třicet a držím tempo – vlastně moc hezky ho držím od Českého Dubu, šlapu a šlapu a odmazávám kilometry. A vím, že ta další hrozná část mě čeká od Benátek – ty kopce a výjezd na náhorní planinu u Voděradských Bučin. Ale teď projíždím křižovatkou v Benátkách a jedu to první stoupání k dálnici – dávám to bez přehození z velkého kola vpředu, potom následuje další k třtinovému políčku a po sjezdu výjezd na kopec v Jiřicích – to mi dalo zabrat, i svalu, tak sebou hodím do příkopu, dívám se na nízko se válející slunce a jím gumídky a usmívám se – tu dvoustovku bych měl dát – zbývá dvacet kilometrů. Jedu do Lysé, dám nízkoalkoholové pivo, jedu mostem přes trať a dál na Starý Vestec a pod hradeckou dálnicí. Zbývá kousek a já se usmívám, v Kounicích je to v zatáčce u kostela 200km, v čistém čase 8 hodin 58 minut a průměrné rychlosti 22,2km/h. Cinkám silně a sebevědomě dvakrát. Tak jsem to dal i s tou nohou! A šlape si mi tím mým stylem stále stejně, nevím, jestli mne otupil ten Iblagin, nebo jestli zabral a jinak by to bolelo víc, a stoupám z Kounic tím prudkých dlouhým stoupáním. A když se vystoupám, vidím pod sebou Český Brod v posledním světle zbylém po zapadlém slunci. Kupuju dva energydrinky a za houstnoucího šera opět nasedám. Na výjezdu z Brodu si beru bundu a na ní dávám červené triko. Přední světlo nemám. Teď je to sedmnáct kilometrů prakticky do kopce – jsou to tři dlouhé úseky. Do Tuchoraze a Přehvozdí jeden krásný táhlý dlouhý, pak sjezd a znovu vystoupat z Přehvozdí až do Kostelce nad Černými Lesy. To už je tma, blikačka bliká a já se modlím, aby to auta co mě předjíždí, viděla, ale asi to funguje, i bílá písmena na červeném vpředu. Z Kostelce je tma dokonalá a já nevidím na cestu, ale je mi to jedno. Noha pořád bolí, ale stabilně. Už jsem se zvykl, ale nesmím jí zatěžovat. Poslední stoupání od Kostelce a Kozojed na Vyžlovku. Nádhera. Jsem doma. Nohy moc nebolí, jen ten sval. V těle a v hlavě mám radost, uspokojení a spolu s ním 220,77 kilometrů za třináct hodin.
Nejnovější komentáře