pátek 26.8.2016
Večer dojíždíme na Vranov. Cestou kladu do trávy před Zálesí čtyři plechovky limonády. Nanosím basu piva a běžecké potřeby a lukostřelecké vybavení a počítač. Nastrojíme loď. Pokec s jachtaři. Lehká dvě piva. A spát. Ani nehraju na kytaru.
sobota 27.8.2016
Budík mi zvoní v šest deset. Potichu vstávám. Že by se mi chtělo. To tedy ne. Piju minerály, chia semínka a prvního lahváče. Obléknu běžecké kalhoty, triko, mobil s gps a písničkami, zapínám ukládání trasy a vybíhám. Je docela dost chladno. Ale už se rozednělo. Podél jachtecu to jde. Ale pak stoupám nahoru do kopce – auto to jezdí na dvojku a je to asi jeden kilometr stoupání. Utěšuje mě jediná myšlenka. Zpátky to bude z kopce. Pokud budu moct. Pokud se tím sbíháním nepřerazím. Ještě nemám ani kilometr a půl a jsem zpocený. Jsem prý blázen jen, zní mi ve sluchátkách, ale nevšímám si toho. Když se dostávám z lesa, je slunce nad obzorem, ale na polích vpravo je přikrývka mlhy. Usmívám se – takhle to viděl Forrest Gump. A teď i já. Nohy šlapou. Kromě toho, že mi bolí ukazováček pravé nohy. Něco se mi tam udělalo. A tlačí to a bolí. Nevšímám si toho. Uvidím, jak se mi bude běhat. Můj původní plán byl odběhat to na dvě nebo tři denní části. S tím, že ráno, začerstva, uběhnu tak osmnáct kilometrů a pak dám večer doklusání asi tak pět. Dlouhé a táhlé stoupání. Pořád to jde. Také jsem dnes docela čerstvý. Sbíhám kopec k Zálesí. Otevírám plechovku. Pokouším se pít za běhu, ale to je k ničemu – ani nepiju, ani neběžím. Zastavím a hltavě to vypiju. Sice mě to rozhodí z tempa, ale aspoň se nepobryndám a neudusím. Už to vidím – jako v laciném sitcomu – běžec, co se zalknul pitím na kraji vesnice v sobotu před sedmou ráno. Na sedmém kilometru. Směju se tomu a běžím s plnou plechovkou v ruce a prázdnou odhazuji na návsi do kontejneru na plechový odpad. Tu plnou odkládám za zděný pozůstatek jakéhosi pilíře za vsí. Běžím docela dobře, za vesnicí je osmý kilometr. A pak už jen sloupání. Mírné, pak ostřejší a pak stálé a dlouhé. Písničky ve sluchátkách mi měří čas. Když ti vítr napne plachtu – jak snadné je žít! Každé dvě až tři písničky je to kilometr. Na devátém si říkám, že to zkusím uběhnout dál. Abych měl náskok. Dokud jsem plný sil (to je trochu fór a tak se tomu směju – takže náhodnému protijedoucímu bych mohl připomínat idiota – což také jsem – kdo by tohle podstoupil?) pořád běžím. Je to stále do kopce. Vím, že až se přehoupne celý tenhle stoupák, budu na dvanáctém kilometru. Nohy poslouchají, dech je v pohodě. Prst samozřejmě bolí. Vzal jsem si tlustší ponožky, čímž jsem tomu asi moc nepomohl. Snažím se odhadovat vzdálenost mezi patníky, abych měl představu, jak běžím. Jsem stále, i s tím pitím, pět minut a padesát vteřin na kilometr. Celé dlouhé stoupání je listnatou prolukou lesa. Doubí. A hele – hranice okresu – Kraj Vysočina. Tak to už jsem docela daleko. Je to jedenáctý kilometr. A držím. Nohy i tělo pracují. Konečně dvanáctý kilometr. Dám ještě půlku, to bude celkem dvacet pět. A budu mít fóra pro zítřek. Snad mě to neskolí. Dostávám se do tempa písní: Já už du, du, du, už mám všechno hotový! Je horko, jsem za lesem. V dálce pár stromů. Tak to dám k nim a tam to otočím. Pot mi stříká od horkého slunce. Míjím strom. Tamhle jsou další dva. Tak až k nim. Už to musí být ke třinácti. Tak otočím ve třinácti. To je ale zase z prudkého kopce. Naštěstí jen sto metrů. Konečně mi hlásí sluchátka třináctý kilometr. Šest minut průměr. Cítím se na tu vzdálenost relativně v pohodě. Vyběhl jsem zpět ke stromům. Na slunci, které mi svítí do očí, je to až k lesu mírně stoupající silnice. Pak dlouhé lehké klesání. Natahuji krok. Dostávám se opět asi deset vteřin pod šest minut. Imagine, John Lennon – konečně vnímám text té písně. Jen je příliš táhlá. Ten běh se začíná táhnout. Vybíhám z lesa a dole je Zálesí. Jen něco přes kilometr odtud. Potřebuji se napít. Jsem už docela unavený. Slunce slušně pálí. Dobíhám k pilíři. Otevírám plechovku. Vyhltám obsah a běžím ke kontejneru, zbavím se jí, pak konec vesnice. A stoupání. To si pamatuji. Je dlouhé a docela strmé – ale na ten úvodní kopec nemá. Jenom je to nahoru kilometr. Konečně se tam dohrabu! Šest kilometrů to mám zpět. Akorát ten prst mi pořád tlačí a víc bolí. Musím v tom táhlém klesání zastavit a natáhnout si ponožku. Moc to nepomohlo, ale aspoň jsem to zkusil. Docela to cítím. Z okresky sbíhám na cestu k přehradě. Ze zdi na mě tupě zírá po trezoru černá díra – Kája je rozradostněný a já si jen tak pro sebe trpím. Tady jezdí auto za autem a já do těch nepříjemných kopečků docela supím. Nejdu do toho naplno – musím pošetřit síly, jak jen to jde. Poslední čtyři kilometry je to trápení. Pak sbíhám prudce dolů. Mám strach, že zakopnu. Když ale brzdím, tak je to náročné na stehna a ty si nechci odrovnat. Volím pofidérní kompromis. Abych nemusel k ubytovně, nahoním kousek vzdálenosti sběhnutím podél kempu. A i když se vleče a je schůdná jen vkleče donutí přestat se zbytečně ptát: jestli se blížím k cíli, kolik zbývá víry… Tohle nakopne i na šestadvacátém kilometru. Kolem plotu a pak na panelku. Dobíhám k bufetu na jachtecu. Dal jsem to. Dvacet šest a kousek. Dobrej čas. Posedím. Jdu na druhé pivo. Sprcha. Snídaně. Příprava lodě. Jdu napsat nějakou tu stránku. Moc to nejde – zcela upřímně. Hmmm. Další pivo. Hlavně, aby nás na vodě netestovali! Připravuju lahváče i do kapes na spinakr. Jdeme na vodu. První rozjížďku skvěle zvládáme. Oslavím to pivem. Jak jinak. Další taky jedeme skvěle, ale na poslední bójce se změní vítr a my ji ťukneme a ztratíme ji. To mrzí. A mrzí to i v konečném výsledku. Potom jedeme na břeh – přitom docela hezky fouká. Dám pivo. Na břehu je polévka – prdelačka. Na vodu se má jít v půl čtvrté. Tahám a uvazuji pytel a střílím šípy. Chtěl bych nastřílet aspoň stovku. To je cíl. Chybí mi dvacet šípů a volají na mě, že se jde na vodu. Že se dohodli. Mezitím jsem se pohádal ohledně parkování auta. Dostřílím to a dobíhám k lodi. Vítr je proti a jak se snažím zandat kormidlo, tak se to nepovede a vítr nás sveze ke břehu. Tak ještě jednou. Startujeme. Jedeme, jak to jde. Ale zase ta samá bójka. Zase nás to něco stálo. Škoda. Poslední rozjížďka – na startu ztratím a už to nedohoním. Jdu na risk pravou stranou a nepovede se to. Ale jsme čtvrtí. To na tu bídu jde. Nebýt mých chyb, bylo by to lepší. Zkouším psát. A pít. A pospat. Večer. Držím pití. Nějaká piva odpoledne i večer dávám ze sponzorského sudu. Jsou silnější. Kytara. Honza mi poctivě nosí půllitry. Není to takový tlak. Ale cítím to v hlavě. Aspoň že si zazpíváme a zahrajeme. Poslední pivo – sedmnácté – a jdu spát.
neděle 28.8.2016
Jako vstát na budík je výkon. Dávám si dvacet minut navíc. Necítím se dobře. Překyselený žaludek. Motá se mi hlava. Dát k minerálům a chia semínkům ještě pivo je docela výkon. Nemůžu to vzdát! Takže startuji. To hrozné stoupání je kruté. Necítím se dobře ani nohama, ani žaludkem a tak je ten první kilometr prudkého kopce přes sedm minut – nemůžu to rozběhnout. Cítím tu kyselost. Piva. Ale hlavně ta prdelačka a pak ten ovar, kterým jsem proložil ty poslední piva. To nebyla drobná dietní chyba. To byla prostě blbost! Ale šlapu. Vytrvale a co mi žaludek dovolí! A k tomu ty písničky – nekonečný Kollerův Svět je fany, záhadou – trvá to kilometr a svazuje nohy, aby ho nahradil chraplavý Kocáb a jeho – jsem tvé Stáří – pozvi mě dál! Neběží mi to, ale na čtvrtém kilometru se dostávám v průměru na šest a půl minuty – celkově, navíc povzbuzený rychlým tempem písně It’s been a hard day’s night – zlatí brouci; tak přesně se cítím. To jsem u náběhu na okresku. Slunce je výš než včera a už slušně praží. Že by mi tohle pomáhalo, to tedy ne. Míjím reklamní cedule a běžím dvoukilometrové stoupání. Dylanův kolovrátek, ale podmanivý a já se valím: Like a rolling stone! Podivná divoká směs náletového býlí na poli připomíná trávu – ale pochybuji, že by to takhle někdo pěstoval! Musím se smát. Občas mi ale pomůže i písnička. Sbíhám pro pití. Už to mám natrénováno a nechávám zase druhou plechovku u pilíře na konci Zálesí. Dnes ten běh bolí. Jsem ale v rytmu. Hlásná Třebáň je krásná! Do toho začínám mít strach, abych stihl rozjížďku. Tady docela pofukuje – a to foukat nemělo. Snad to stihnu do tři čtvrtě na deset, abych nastrojil loď a stihli jsme start. Proč jsem se nepodíval v kolik je? A proč jsem zrovna dnes vstal o půl hodiny později? Hernajs! Snažím se běžet víc, ale nesmím to přepálit. To dlouhé stoupání ke hranicím kraje mi ale jde. Tělo i nohy se snaží. Je mi trochu lépe. Jen se mi zdá, že se mi na levém chodidle hrne ponožka. Prst na pravé zatím docela drží – nezhoršuje se to. Říkám si, že budu točit na dvanáctém, ale nedá mi to a běžím zase ke stromům – ty mě lákají, a točím třináctku. A nadávám si. Že třeba nestihnu start. Zrychluji. Vítr před lesem pofukuje. Jsem tak paličatý! Nohy jsou unavenější než včera, cítím to. Dnes se nemohu dostat pod šest minut – i když jen o pár vteřin – je to tím prvním stoupáním. A žaludek je kapku lepší, i když stále kyselý. Proklínám se za to jídlo. A za to pivo. Tohle není pro slabochy! Už podruhé slyším že má guitar gently weeps. Konečně opět vidím Zálesí. Limonáda. Svět je, svět je jenom hodinový hotel! A rychle zase běžet. A čeká mě to stoupání. Hraje ploužák. Dochází mi síly. Plazím se velmi lehkým klusem. Je to jenom o vůli. Prostě běžím. Vytáhnu to nahoru. Na ptáky jsme krátký! První metr piv k tomu velkej rum druhej den věděl celej dům co jsem pil a že jsem se s tím nemazlil – to by dorazilo každýho. Ale přeběhl jsem vrchol a běžím dolů, směju se a říkám si, to fakt ten start nestihnu. Už je mi líp. Jen krok těžkne. Sbíhám na odbočku k přehradě. Přejdi Jordán, řeku všech nadějí – to se fakt musím smát! Teď to bolí. Každý ten kopeček je náročnější. A já se nesmím druhý den oddělat! A Pepa Laufer s doutníkem, v pohodě a klídku mi rozjímavě zpívá: Sbohem lásko, já jedu dál… Je to zarputilost a odhodlání a vůle. Konečně mi to vysvětlí Paul McCartney – Help, I need somebody, help!!! Konečně sbíhám dolů. Jen neupadnout! A na hladině zatím nikdo není! Je hladká – ulevilo se mi! (Ostatně start měl být v 10.30 – stačilo se podívat!) Rozeznávám, já tě rozeznávám, zpívá Richard Müller, a já rozeznávám jachtec. Konečně! Dobíhám k bufetu. Do stínu – to slunce bylo dnes fakt hrozný! Ale druhý běh je za mnou. Dávám limonádu. Je třeba zklidnit žaludek a doplnit tekutiny jinak, než dám pivo. I tak je mi pořád kysele. Na pokoji i tak to pivo dám, sprchu, snídani a další. A pokračuji. Popíjím s jachtaři. Nepíšu. Nestřílím. Uvidíme, jestli se půjde na vodu. Nevypadá to. Jen občasné závany. To na polích nahoře to docela foukalo. Odpískáno jest. Mou včerejší blbostí jsme čtvrtí. Ale jeli jsme dobře a v téhle konkurenci je to moc hezké umístění. Naštěstí neřídím a v autě zvládnu dvě piva. Je mi lépe – to sudové mělo větší grády než mé desítky. Doma zkouším psát. Jen jedna strana. Moc to nejde. Naštěstí jsem aspoň nastřílel sto padesát šípů. A šestnáct piv. Držím standard!
pondělí 29.8.2016
Dnes bude velký přesun. A náročný běh. Jasně, že jsem unavený. Navíc nemám připravené pití, takže to bude dvouokruhové domácí běhání – trasu, co znám. Je zataženo. Pršelo. Je mokro. Opět chia semínka, minerály a pivo. Další chystám za vrata. Vybíhám. Cítím, že běh je těžší. Ostatně už mám ve dvou dnech dva a padesát kilometrů – jako dva delší půlmaratony! Samozřejmě mi hned zpívá do uší Nohavica: ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí, zda mi to ještě tluče, zdali mám ještě štěstí. Je šero. Mám úsměv Mickymause. Do kopečku mi to v lese ale první stoupání ještě docela táhne. Za mostem stoupám skrze Jevany. Pořád jako bych se nemohl dostat na sedmý kilometr – na točení. Nejde to. Ale běžím a ještě i stále vtipkuji i si občas zakřičím s písničkou. Konečně sedmý. Další kolo musím spočítat – aby to byl šestý kilometr. Chtěl bych udělat šestadvacet. Pokud to půjde. Dnes to s pivním bojem bude náročné. Cesta zpátky je náročná. Nejen že začalo pršet. Ten nejhorší liják jsem byl ale pod krytím listnatých stromů. I tak jsem mokrý, nenapitý, bolavý. Pomohla mi hitovka z ohraného vinylového singlu Zelená je tráva. (Mimochodem – tenhle song je o fotbale, co je hra, a ne o hulení!) Držím se pod šesti. To vezme za své na čtrnáctém. Vypít lahváče mi trvá déle než plechovku s kolou. Nemůžu to nalámat rychle. To by mi nešlo běžet. Vypiju to natřikrát. A běžím. Jde to ztuha. Nohy jsou už těžké. A ztěžklé i deštěm. Ta vlhkost mi vadí – crčí ze mě pot a neosychá. Triko je nacucané. Je úplně jedno, že je to termotriko. Další stoupání v lese – je to těžší, než jsem čekal. Nemůžu se dočkat točky – naplánoval jsem to u vysoké borovice – vyhlížím ji asi dva kilometry. Je to nekonečné. Táhlé, do kopce, únavné. Borovice. A od ní ještě šest kilometrů. Jo jo. Tyhle jsou obzvlášť výživné a náročné. Jeden každý. Písně hrají, potím se, ze stromů do mě pleskají velké kapky. Do toho nekonečná a táhlá ústřední melodie Once upon a time in the west – tenkrát na západě. Občas hřmí – doufám, že mě na sedmdesátém kilometru nezabije blesk. Nebo bych si to měl snad radši přát? Že by mi to zkrátilo trápení? Musím se smát. Aspoň odlehčení. Dohrabu se za vrata. Zvládl jsem třetí běh. Stálo to za to? Jak jsem na tom? Netuším. Zjistil jsem, že budu muset do auta nandat věci a přeskládat je – měl jsem naplánovaný převoz věcí, ale jak to tak vidím, tak to nevyšlo. Jedu. Měním auto. Z Prahy vyjíždím v poledne! Je to síla. Tři hodiny než nakoupím a dojedu na chatu. Na plánovaném úseku běhu z chaty dávám za stromy zbylých pět plechovek koly. Budou zapotřebí. Konečně jsem na chatě a otevírám pivo. Nemám deficit alkoholu – mám deficit úkolu – nebude to snadné splnit dnes plán! Od rána dvě piva a jsou tři odpoledne! Do toho vybaluji. Potom rychle s lukem a odstřílet denní penzum – je to sto padesát šípů! To střílení je sice náročné – ale mám tři série po padesáti a mezitím vždy pivo. To mě uvolňuje – nacházím chyby v technice, ale nenacházím správnou. Narovnání hlavy je ale posunem. Vracím se domů a snažím se psát. Píšu a k tomu piju. Tlačím ty piva a i to psaní. Jen nejsem náhle spokojený s příběhem. S tím co jsem napsal, to tedy taky nejsem moc spokojený. Vlastně spíš málo. A to mi dalo takovou práci a přípravy. Ale když jsou při tom dvě piva na hodinu, tak je to těžké. Trochu se trápím. S pitím i psaním. Promačkávám si chodidla, achilovku a svaly. Bolí mne nejvíc kotníky – klouby, stejně tak jako otlačené klouby prstů zespodu na ploskách. Beru to jako fakt. Stejně by mi nepomohlo, kdybych si na to naříkal. Tak a otevřít další pivo! Posledním je dnes patnácté. Hloupé je, že se v noci budím. Už sobotní noc. Pak nedělní jsem se probudil hodinu před vstáváním a zabral jsem těsně před budíkem. A dnešní ráno také.
úterý 30.8.2016
Probouzím se ve čtyři a nemůžu zabrat. Psát nemůžu. Musím si pustit film. Potím se – nějak se necítím dobře. Fajn, až vstanu, uvidím, jak na tom jsem. Trpím nespaním, pocením a občas si ještě k tomu musím odskočit. Konečně zvoní budík. Chci to dát a tak vstávám. Lezu dolů po schodech, jsem stále opilý, s lehkou kocovinou. Ale oblékám se, vynechám chia semínka, jen minerály, vodu s domácí šťávou a k tomu dvě polomáčené sušenky a pivo. Nadechnout se. Zamknu, pustím hudbu, běžeckou aplikaci a vybíhám. Musím dát, co půjde. Zkusím, kdyby to náhodou šlo, udělat si dnes malý náskok – abych měl rezervu. Sbíhám k Blanici a pak loukami, vyježděnou stopou k lesu a potom kroutící se silničkou na státovku. Tady mé tělo pracuje strojově. Vypadá to, že mi není tak hrozně, jak to ráno vypadalo. Nebo jsem ty zlé pocity nějak vypnul. Samozřejmě, že ledacos bolí, ale to jsem čekal. Dobíhám do Vodňan, šestý kilometr. Za městskou cedulí u drůbežárny je to osmý. Víc než devět a půl a dobíhám k mým stromům. U prvního jsou dvě plechovky. První vypiju. A běžím dál. Znal míle dní a týdny mil, stokrát s dálkou zápasil – Petra Černocká mi to vysvětlila. Je krásný jihočeský den. Sleduji vše kolem sebe. Snažím se užít si vše, co vidím. Rybníky. Louky. Stromy. A do toho opět brýlatý chlapec z Liverpoolu – Imagine there’s no heaven, it’s easy if you try, no hell below us, above us only sky, imagine all the people living for today… Chtěl bych doběhnout do Radomilic. Třináctý kilometr vystoupám zatáčkami v lesíku. A pak už vidím vedení vysokého napětí a první domy. Tak kam to doběhnu? Stoupám silničkou. Jsem už skoro na osmnáctém – abych to nepřehnal. Točím okolo obecní májky nahoře. Nějaká stovka metrů a je čtrnáctý. To bych mohl dát dvacet osm. Lekám se toho čísla. Abych to nepřepísknul! Zatím to jde. Ale co potom? Nohy i tělo pracují. A já vím, že srdce jako kníže Rohan musím mít. Jen kilometry jsou dlouhé a vlečou se. Konečně mé stromy – můj strom s plechovkou. Rychlé napití a zbývá devět a půl kilometru. Před mostem je křížek. Chceme si to spolu vyměnit – já že bych chvíli visel a on že by chvíli běžel. Nejde to. Každý máme svůj úděl. Ve Vodňanech si ještě kousek zaběhnu od trati, abych měl jistých dvacet osm, když se mi povede to uběhnout. Opět přes koleje. Obíhám okolo autobusového nádraží. Do háje – už zase: mersi jó mersi tak opustit zoufalců ráj chci zas v tobě spát. Ta píseň snad neskončí. Pak z města. Trochu se už trápím – je to šest na chatu – opět jsem uběhl půlmaraton. Dlouhá rovná cesta. Když jsou dobré písně, jde to líp. Když to jsou cajdáky, soustředím se na efektivitu běhu. Nebo zavírám oči. Nebo se utěšuji čímkoli. A chválím své tělo. Za vytrvalost. Že mě zatím tak podrželo. Křídla mít z mýdla a tát, když se vsází, že další fází je náš pád, dolů… Už jen pět kilometrů. Čtyři, pak zavírám oči a ještě tři. Dva k chatě – to jsem na šestadvacátém. Přebíhám most přes Blanici. A ostrá křeč v pravém lýtku. Ostatní bolesti – kloubů, achilovek, kolen, kotníků i svalů jsem rozběhal. Ale tohle je horší. Myslím na fotbalisty v prodlouženích – jak jim spoluhráči tahají za nohu, aby je křeč pustila. Co tu budu dělat já – sám? Co když ten sval nepovolí, co když si udělá paměťový efekt a nenechá mne běžet zítra, nebo neuběhnu tolik? Herdek herdek herdek!!! Bolí to, zpomaluji do lehkého klusu – dvacet třicet metrů, zkouším táhnout patu i špičku, ale snažím se nepřenášet váhu na druhou nohu. Bolí to, ale nezhoršuje se to. Musím to vydržet a uvidím – opět běžím naplno, těch dvacet, třicet metrů snad pomohlo. Ale ta křeč tam je a je cítit. Netuším, co to udělá. Normálně takové křeče nemám. Přehnal jsem to asi s těmi dvaceti osmi kilometry. Ale běžím. Už jen kilometr. V řadě za sebou, tři čuníci jdou, ťápají si v blátě cestou necestou – chtěl bych si s nimi máchat kopýtka! Prudký výběh od Blanice po oblázcích. Doběhl jsem. Sedím na sluníčku, osychám, prohmatávám lýtko. Snad to nebude fatální. Tak dám pivo. Dnes musím jet opět na standard. Ale mám už na to denní plán. Zkouším psát. Píšu. Nespokojenost – něco mi tam chybí. Psát pro psaní – to nejde. Opravuji rozmotané lůžko na tětivě luku. Přemotávám a zalepuji gelovým lepidlem. Dávám další piva a do poledne jich mám pět a dávám krátký spánek. Vystřízlivím trochu. Následuje střelba. Je horko. Ale vždy po padesáti pivo. Je to náročné. Přesto mě to baví. Těch sto padesát mi vezme skoro dvě hodiny. Aspoň že držím pivní průměr. Přemýšlím o knize. Takhle to nepůjde. Něco napíšu. Není to ono. Ale dumám nad myšlenkou, jak to posunout. I to je dobrá práce. Samozřejmě, už čtvrtý den piju to pivo a jsem stále lehce pod parou – ještě že jsem měl včera vlastně „odpočinkový“ den – tedy do odpoledne – to mi pomohlo se trochu vyčistit. Včera mi pomohla i káva. Ale stále jsem překyselený. Nemůžu se divit. Jen nevím, co s tím. Samozřejmě, čas od času piju vodu – čistou i lehce perlivou. Také čaj. Džusy. Jsou kyselé, ale zase jinak. Moc nejím – měl jsem v plánu víc – včera mi řízky pomohly, dnes je dojím. A chléb. A pořád, v tempu. Pivo, pivo, pivo. Nemůžu psát. Pouštím si film, vytřepávám nohy. Ležím. Je tma. Není umění chlastat, když ti to chutná. Osmnácté pivo jsem tam tedy natlačil sám sobě navzdory!
středa 31.8.2016
Už je to jasné. Budím se čím dál dřív! Poprvé jsem se vzbudil mezi druhou a třetí. Pouštím film, snažím se číst – cokoli. Ale nemůžu usnout! Násilím to nejde. Nakonec spím chvíli mezi čtvrtou a pátou a pak už zase nic. Nohy jsou sice unavené, ale jídlo a hlavně pivo, to obrovské množství, dodává tělu příliš mnoho energie – a spánek tudíž není nutný! Přitom mám stále nějaké to promile v krvi, něco kocoviny, potím se, necítím se skvěle. A nespím! V půl sedmé opět jdu na to. Páté běhání. Jak na tom budu po téhle noci? Zdá se mi, že běžím volnějším tempem, ale aplikace hlásí mezičasy a ty jsou přibližně stejné. Na druhém kilometru s povděkem zjišťuji, že místo, kde se včera ozvala křeč, nebolí. Jsem absolutně šťastnej – jak se můžeš tak hloupě ptát! Nebo aspoň zatím. A můj běžecký stroj šlape. Je po ránu mnohem větší chladno. Těším se na rovinu před Vodňany – abych se zahřál od sluníčka. Mám obavu, abych v tohle profukovaném stínu neprochladl, nenastydl. Jen doufám, že uvnitř těla pracuje krevní oběh a energie zbytkáče a „prvního ranního!“. A tak zase nahlas zpívám – mám rád svařené víno červené! Opět vbíhám do Vodňan a směju se, že mi rychloměr ukazuje, že jsem nepřekročil povolenou rychlost. Na křižovatce mě zastavil ťulpas s autem, který pořád nevěděl, že mi má dát přednost. Tak jsme tam zastavili oba, nakonec odjel a já se zase rozběhl – je to nepříjemné ztratit rytmus. Škrundá ve mně, včera těch piv bylo hodně, možná je to i mátovým sirupem. Do you know what’s worth fighting for, when it’s not worth dying for? Does it take your breath away and you feel yourself suffocating? To mě vzalo. Má to být nápověda? Lay down your arms, give up the fight… Ne. Na to je pořád čas. Běží se mi relativně dobře. Jsem sice unavený, ale tak normálně. Čekal bych to horší. Tak je fakt, že na osmém kilometru je to dobré ještě vždy. Jen žaludek je zakyselený. S tím se musím nějak srovnat. U mostu je náhlá hradba mlhy. Slunce zmizelo. Je zima. Vlhko. Přibíhám ke stromu, tentokrát je to vedlejší, starší a mohutnější, nejdřív se zaleknu, že tam pití není, ale je – zahrabal jsem ho hlouběji do trávy. Kdyby tam nebylo, tak jsem měl pojistku – dvacetikorunu v kapse – koupil bych si něco ve Vodňanech. Není to naštěstí potřeba. Kdybych dnes dokázal uběhnout co včera, dalo by se stihnout odběhnout vše v šesti dnech. A Janda mi k tomu klade otázky: Kolik mám ještě dní než přijde poslední, a taky se mě ptá, kolik je na zemi cest. A mně zbývá doběhnout do Radomilic, než budu myslet na návrat. To bych nečekal. Ale ani v to nedoufám. Nechci počítat ryby před výlovem. Jen dopiju a zase do drilu. Nohy mi podkluzují na mlhou vlhké vozovce. To není příjemné. Ani ten chlad. Na rybnících mlha dělá bílou desku, slunce jí nepronikne. V travinách, na kukuřici a stromech jsou pavučiny posypané stříbrem rosy. Pak se mlha pozvolna zvedá. A já se blížím již podruhé k Radomilicím. Tentokrát jimi proběhnu až nahoru a po nahlášení čtrnáctého kilometru se teprve točím. Běžím a je to těžké, ne že ne. Jen běžím. S co největší energetickou efektivitou. Pořád pod šest minut na kilometr – když nepočítám zastávku na pití. Písničky. Dvě až tři na kilometr. Jsem u rybníků. Dva kilometry k pití – jen proběhnu březovou alejí z kopce a pak zatáčka doleva a dlouhá rovina. Piju. Slunce vrhá ostrý stín na hrubou kůru stromu. A ten stín hltavě dopíjí plechovku. Znovu do pohybu. Vždy těch prvních několik desítek metrů dá zabrat, než si tělo přepne do svého rytmu a režimu. Zdravím visícího. Visící zdraví běžícího. Pod most. Osm kilometrů do cíle – už by se měla ozvat gps – snad to nekleklo! Nekonečné Hey Jude – the movement you need is on your shoulders
da da da da da da da da da… Naštěstí to zahlásí u cedule. Ufff. Nekonečné město. A opět je tu nekonečná Marie se svým jdu městem jenž znám a hledám stopy včerejší, včerejší. Jdu stejným směrem jak dřív a vzpomínám. Je to táhlé, hezké a pro tempo nic moc. Obíhám park – sedí tam babka se psem – ten vystartuje a zaštěká tak, že mám krátký a intenzivní infarkt! Přetrpím Vodňany. Pařák na slunci. Jedu na ekonomický režim, přesto kolem šesti minut. Potím se pod tím slunce. Profrčí kolem náklaďák stovkou. Škoda, že rozvířil osiny z pole. Přemýšlím, zda to mám zkusit otřít, nebo počkat až to nasákne a ztvrdne a sloupnu to jako pomerančovou slupku. Zatím mám pocit jako by se mi na obličej rozplácl ježek. Kam se hrabe osina v … ale co. Nechávám to zaschnout. Dobře jsem udělal. Další náklaďák a nová vrstva se neměla kde uchytit. Možná potkáš cestou Láďu, jak žene svuj dravej bus, svojí starou rychlou káru, který říká autobus. Tak to se fakt chechtám! Držím sice tempo, tedy, jak se dá, ale jinak mi síly ubývají. Už jen dva kilometry. Přebíhám most. To už dám. Na louce se přede mnou na sluníčku olizuje a drbe kočka. Černá kočka. Pak čumí co se děje. A zdrhá. No, v klidu se vyhřívá, omývá a najednou magor! Radši nepřemýšlím o tom, že mi přeběhla přes cestu! Kocour se schoulil na tvůj klín, u nohou spí ti dalmatin – Jak dlouho to však vydržíš už na kostele zlátne kříž… Necelý kilometr. A mám to! Sloupávám osinovou masku. Má krásko s přetěžkými víčky snad je tvůj rytíř na cestách snad si tvou krajkou od spodničky stírá prach, na cestách…
Voda, pivo, sprcha, pivo, snídaně, pivo a marný pokus o kloudné psaní. Ne, že bych neudělal pokus, ale můj výkon mne neoslovil. Odpočinek. Střelba z luku. Denní porce sto padesáti šípů K tomu pivo. Vedro. Ale zdá se, že pokračuji ve zlepšování formy. Dobré je, že nejsem tak unavený, jak bych očekával. Jen mám trochu znecitlivělý prostředníček. A soustřel se mi zdá zlepšený. Soustředění, postoj, dýchání. Osově je to většinou dost dobré. Dávám k večeři guláš. A dnes to dám bez kávy – i to může ovlivňovat nespavost. V deset dávám sedmnácté – poslední pivo. Je snazší běžet osmadvacátý kilometr, než to pivo vypít. Ale dám to.
čtvrtek 1.9.2016
Budím se v jednu hodinu. To tu ještě nebylo. Usnout nelze. Není mi dobře – potím se. Necítím se v pohodě. Není to žaludkem. Ani opilostí. Ani vyčerpáním. Nedokážu ten pocit popsat. Je divný. Dýchám zhluboka. Nevím, zda ležet rovně, nebo v polosedě – spát nemůžu. V hrudi mě nebolí, ani játra, nic – jen cítím divný pocit – možná podivný tlak na srdci. Nemůžu spát, necítím se v pohodě a nevím, čím to je. A zlehka se potím. Pocity, které neznám. Snažím se spát. Snažím se nemyslet na to, že je to buď otrava alkoholem, nebo nějaký jiný problém. Ale ruce se mi nechvějí. Není mi špatně. Jen je to divný pocit. Je tmavá noc, já jsem tu sám. Třetí hodina ráno a stále nespím. Zkouším to ignorovat – nic jiného mi nezbývá. Snad budu ráno v pohodě – nebo uvidím. Poprvé přemýšlím, zda to neukončit. A to mi zbývá jeden opakovaný běh – vlastně kratší – jen dvacet šest kilometrů. Ale mám na to? Vydrží to mé tělo? Co mi naznačuje, co mi je? A když ještě k tomu dám sedmnáct piv, tak mám českou stovku! No jo – jenže… Uvažuji nad tím, zda je to znamení, abych to vzdal. Noc je dlouhá, nespím, přemýšlím, necítím se dobře. Už je pět ráno. Zkouším všemožné abych usnul. Spím asi čtyřicet minut a pak čekám do 6.20 abych vstal. Slézám schody, motám se a nevím, zda je to nevyspáním. Zbytkovým a chronickým alkoholem. Dívám se do zrcadla, zda nemám žluté bělmo – pak by mi poslala játra vzkaz. Piju vodu. Pak minerály. Otevírám pivo. Nádech a piju. Ještě mátový sirup a tři polomáčené sušenky. Jsem rozhodnutý. Zkusím to. Uvidím. Budu se sledovat. Obléknu se, pečlivě, vše jako vždy. Vybíhám. Držím své tempo. Cítím se jako jiné dny. Jen zlehka slabší. Přičítám to nevyspání. Necelé dvě hodiny spánku není mnoho. K uběhnutí dvaceti šesti kilometrů. Běžím podél Blanice. A hele, je tu má včerejší černá kočka. Podívá se mi líně do očí, pak se otočí a pozvolna zmizí. Do sluchátek mi zní a kvílí harmonika z Tenkrát na Západě – pozvedám obočí. Přebíhám most. Je chladné ráno. Na tuhle akci jsem ale vybral optimální termín. Jindy, než dnes, to nedám. Mé efektivní tempo. Pět a padesát vteřin na kilometr. Musím přečkat čtyři kilometry, abych se dostal do tepla slunce. Sice mi svítí nepříjemně do očí, ale hřeje. Běžím standardně a zdá se, že mé funkce jsou stejné jako v předchozích dnech. Jen možná o něco více unavené nohy. Trochu mě deptá Divokej Bill: Jak je to ještě daleko k šibenici, jak je to ještě daleko k márnici, jak je to ještě daleko, kdo to ví, kam tahle cesta mě dovede? Na týhletý trase zase zdá se má se stát, něco zlýho stát, stát se mi. Jezdí více aut. Vbíhám do Vodňan – je první školní den a musím se vyhýbat žákům, prvňáčkům, i jejich rodičům a dalším příbuzným. Kornouty a květiny. Zmatky. Na ulicích jsou policisté. Betonová dlažba i hrany dlažebních kostek jsou atakem na mé kotníkové chrupavky. Břitké tóny kytary – Pražský výběr – včera ráno přišla zubatá, zubatá – povídá mi vem si kaťata, kaťata… Už se těším, až vyběhnu z města. Devátý kilometr. Cítím se unavený, ale napiju se a poběžím dál. Kola, je nocí vychlazená, na mně stydne pot. Falling slowly. Stačí, když doběhnu na třináctý kilometr a můžu se otočit. Bude splněno. Běžím okolo rybníků. Sbíhám dolů lesíkem. Osamělý strom. Nad silnicí převislá větev. Na ní dravec. Káně nebo orel (tady se v oblasti rybníků vyskytují). Je tak tři metry nade mnou. Hlavu mám zvrácenou a podbíhám pod ním. Naklání se a žluté, zlé oči mě ostře sledují. Chladný a nesmiřitelný pohled. Říkám si, zda se na mě snese. Minu ho. Pak mi to dojde. „Kurva,“ křičím, „supi se už slítají!!!“ Otáčím se. Dravec přešlápl a otočil se. Jeho zrak se mi vpíjí do zad. A já běžím. Přeci to kvůli nějakým takovým znamením nevzdám! Do toho mi ve sluchátkách zní: Co za to žádaš, ptal jsem se ptal , jsem jen nuzný tvor a havran v rohu zakrákal svoje Never more! Vybíhám stoupající šikanou lesíkem ke kukuřičnému poli. Třináctý kilometr. Měl bych otočit. Dám víc! A zpívám s Ivanem Mládkem – Lulu z Honolulu. Sice síly ubývají, jenže já běžím až do Radomilic! Nahoře točím a ještě oběhnu místní májku. Jo! Jsem dnes za polovinou. Pak to přichází: But it’s been no bed of roses, no pleasure cruise, I consider it a challenge before the whole human race, and I ain’t gonna lose, we are the champions, my friends… Endorfiny. Ne, že by se mi kvůli tomu běželo líp. A ještě mi zbývá kus. Jen posun, jen jsem blízko. U lesíka je přejetá užovka. Další znamení. A o kilometr dál se z pole vznáší černý čáp. Žáby skáčou při mém běhu do stoky. Nad stádem koní, podkovy zvoní, zvoní… Tak další ‚optimistická‘! Už se soustředím jen na písničky a vytrvalý běh bez nepravidelností. Poslední plechovka koly. Je fakt, že tu mám ještě jednu zbývající. Pokud to doběhnu, tak je ale tahle poslední. Bez zaváhání ji vychlemtám, a už opět „on the road“. Bolí to, ne že ne. Zdravím visícího – doufám, že se loučíme. Je to vůle. Je to vytrvalá vůle. Michal mi už dnes zazpíval, co se stane, až vyroste růže z poupěte, ale teď mi to dává sežrat: Nonstop, já chci žít nonstop, a s tím co příde, mám chuť se rvát! Ve Vodňanech se po první hodině ve škole trousí děti – parkem k nádraží, přes koleje; město žije. A já jen vytrvale běžím. Šestý den ta samá ranní činnost. S žaludkem na vodě – vlastně – na pivu! Ještě ve Vodňanech mi dochází – šestý půlmaraton v šestém dni. A běžím dál. All you need is love! Šest kilometrů do cíle. Do konce! A každý je těžký, každý je náročný, každý v mém tempu šesti minut na kilometr. Jenže pátý, na horkém slunci, je pomalejší. Čtvrtý také. Ale třetí se vracím do tempa, přitom ale jsem docela vysílený. Až si zejtra ráno řeknu zase jednou provždy dost, právem se mi budeš tie smát… první signální… Už abych viděl most přes Blanici. Je tamhle za zatáčkou. V uších cajdáky při kterých je utrpení běžet. Dva kilometry do cíle. Ale zvedám pěst – právě jsem uběhl sto mil v šesti dnech! „Jo!“ zakřičím si. A přebíhám most a běžím po klikaté cestě k lesíku. Sbíhám loučkou a je tu dvacátý sedmý kilometr. Poslední kilometr. Je vyčerpávající a těžký a bere sílu, jenže tohle je už vůle. A žádné zpomalování – není proč se šetřit. Hlavu tak zakloním, že koukám do mraků, nebeský dostihy otvírám snům – Svítání noci… Vybíhám kopeček. A jsem tu – dvacátý osmý kilometr, pár metrů a jsem tu. Dokázal jsem to uběhnout! A tak to můžu zapít pivem. A dalším. Jenže mě čeká jiná výzva. Po sprše, snídani a obvyklém pivu něco málo napíšu, krátký odpočinek a jdu na to. Abych splnil tisíc šípů, musím jich nastřílet dnes tři sta! Jdu na to horkem rozpálené přípolí, kde jsou balíky slámy. Není to o tom, že bych to chtěl rychle nastřílet. To by nebylo ono. Každý výstřel by mi měl něco dát. Takže prostě jako vždy pečlivá příprava a snaha o co nejlepší vypuštění. Jen těch opakování bude opravdu hodně. Snad mi vydrží rameno. Šlachy. Snad se mi nevytvoří bolavý mozol – ale ten překonám! Střílím. Jsem pečlivý. Každou sérii zapíšu – je horko a tuha dělá tlusté, tučné, měkké čáry. Šíp za šípem. A pak jich je sto. Dávám pivo. V klidu. Třetina. Byla náročná, ale zvládl jsem ji. Pak dalších padesát – a mám jako včera, ale pokračuji. Soustřely se rozsypávají. To se mi nelíbí, hledám chyby a nechci to uspěchat – přeci mám na to, abych to odstřílel poctivě! Vnímám ty tři různé body – bod po bodu – a mé střely lítají docela blízko. Jen občas sakruju a kleju, když mi to uletí víc než akceptovatelně. Snažím se vědět, co jsem udělal špatně. Je krásné, mít týdenní střelecký trénink – nechci si ho pokazit. Dvoustý šíp. Pomalu piju další pivo. Je horké slunce. Dělám teď změnu. Soustředím se na jeden bod a soustřel. Až když jsou tři šípy opravdu blízko, přesouvám se na další. Už mám pocit, že ta forma je daná posazením hlavy, zpevněním – a jak si to uhlídat. A hlavně – závěrečné vypuštění a usazení pravé ruky po výstřelu. Zdánlivě jednoduché. Dvě stě padesát. Pivo. Posledních padesát. Užívám si je. Jen vím, že už ty soustřely nebudou takové. Svaly jsou unavené. Ale stále je tam osa. Když to udělám dobře. Výhodou je uvolněnost po tom pivu. Pak je tu poslední šíp. Moc jsem si přál trefit svůj žlutý bod. Bohužel – žádný zázrak. Ale dal jsem to poctivě – no tak co! Píšu. Mám ten nápad. Není to možná dokonalé, ale uvidím, zda to ještě vybrousím. K tomu pivo. Pak jsem unavený. Odpočinu si po jednom pivu. Chvilka spánku. Potom opět pivo, a jelikož nejdu zítra běhat – dávám asi tříkilometrovou procházku. To dám! A taky že jo! Kolem desáté hodiny večer jsem vypil sté půllitrové pivo! Za šest dní. Usmívám se. Jdu spát. Nebo spíš protrpět noc?
pátek 2.9.2016
Budím se kolem třetí. Ale je mi líp, než včera. To byla hnusná noc. Ale usínání mi nějak nejde. Prostě přečkám noc do svítání. Dám si pohodovou snídani. Zvažuju jak mi je. Nějaký rekord jsem udělal, ale není to pořád sto pint. Zajedu nakoupit do Vodňan. No jo – vždyť se znám. Takže v půl desáté první pivo. Bubnuju na djembe. Popíjím. A píšu. Není toho tolik, ale píšu a o tom to je. Piju i proto, že včera tu byl soused – zavolali jsme harmonikáře – jak jinak to oslavit? Jdu si na chvíli lehnout. Pak ale slyším zvuk harmoniky. Tak si beru svou basu s pivy. Zbývá mi sedm lahví. Nádhera – heligonka zní a my zpíváme spolu – cesta k Protivínu, ne-trvá hodi-nu, stromkama je sázená – je nás sedm – všechny ty sprostonárodní písničky. Je mi blaženě. Přináším kytaru a střídáme se v hraní. K tomu nakrájím klobásky, zeleninu, sousedi dají kapří jednohubky, a když už je pozdní odpoledne, tak ještě smaženého kapra – Vodňanského, ale ne z rybníka – z Blanice. V půl sedmé odjíždí harmonikář a já dopíjím poslední pivo! Stočtrnáct. Ale ještě hraju – kytara zní. Stmívá se. Druhý soused přináší šampus – bouchá ho. Připíjíme si. Dvě skleničky sektu na sousedské zpívání. No a na mých sto na sto.
p.s.
neděle 4.9.2016
Je neděle, krásné ráno, piju čaj; prášků na revitalizaci mám jako protřelý hypochondr: vitamínová kapsle, kolagenová tobolka, laktobacily a minerály. A pak smích. Až mi bude sedmdesát, tak si ty prášky slisuju a budu je ukusovat jako krajíc chleba!
Nejnovější komentáře