pátek
Cesta do východní Asie, přes Moskvu a Peking až do Tovačova, trvala čtyři a půl hodiny. Jako vždy jsme za Annínem zabloudili, ale jen krátce – myslel jsem si hned, že jsme jeli rovně – špatně. Konečně na místě, sedíme v loděnici, venku někdo z karavanů pouští hudbu, ale v klidu jsme uvnitř, ochutnáváme pomazánky a spekulujeme, jak bude foukat. Obloha je čistá a hvězdnatá.
sobota
Teplé ráno, pohoda, modrá obloha a bezvětří. Přijíždí Vlastík. Loď mám postavenou rychle. Tahle zahájení, zde, na Tovačově, u Dombasu, ta mají své kouzlo – „V řad nastoupit! Vyrovnat! K vlajce hleď!“ S tímhle přístupem je povznášející se dívat, jak státní vlajka stoupá za zvuků hymny, jak to berou vážně – a jak je ten poctivý přístup Vlasty Khona inspirativní v době, kdy máme prezidenta a vládu takové, jaké máme. Když si člověk uvědomí, kolik práce tady udělali, aby upravili bahnitou a zatopenou cestu za poslední dva dny, abychom sem vůbec projeli, jak mají opravdu připravené týmy, ceny, sponzory. A na nástup dorazili kuchtíci připravující guláš v kotli na ohni – krajští vítězové ve vaření guláše. A Lubošův, jako vždy roztomilý, projev ohledně závodu – je to tak pokaždé. Prostě to tu mám rád – ty lidi, to prostředí, tuhle vodu, která mi sice nesedí, která je tak daleko, a přesto je to srdeční záležitost. 
Tak čekáme na břehu, než je guláš hotový, teprve pak, po druhé hodině jdeme na vodu. Máme vychytávku, jako v Polsku – cvakl jsem do lodi repráček a pouštím v bezvětří muziku. Pak se trochu málo rozfouká, vypínám to a jedeme na první start. Vychází mi to podél prámu, stoupáme, protože mě bratři přestoupávají, musím točit a jedu spíš pravobok. Vítr ale zdechává. Mně ty změny pomohly, takže jsme před bílou na třetí pozici, když to zdechne úplně a Luboš ruší rozjížďku. Říkám, že zkusíme cvičně objet bójku, ale to se nám se změnou nepovede. Ploužíme se ke startu, čekáme, a když zase přijde vítr, je tu další start, opět od prámu hezky nastoupám. Celé kolo je na stoupačku – bočák – navíc se to mění, takže je hrozná práce na to reagovat a rychle a správně točit, v dalším kole se držíme vpředu, čtvrté, páté místo, což ze třinácti lodí docela jde. Poslední zaďák a zase to padá – najíždím si spíš středem, chvíli je to docela výhodné, takže se dotahuju na bratry jen o kousek před námi – jim jde proužek, takže nám odskočí tak na deset metrů. Vidím, jak se za námi s poryvem a rychle ženou další lodě, sleduju, jak kluci točili ten obrat na stoupačku v tomhle podivném závanu – nebude to lehký. Musím si najet – a přitom nemám moc času – těm lodím, co se blíží zezadu to jede a my téměř točíme. No tak to nám nevyšlo – otočil jsem a v tom přišla změna, propleskla mi plachty, zastavili jsme se s mrtvým kormidlem. Nic jsem nemohl dělat, k nám dojíždějí lodě, já tu stojím jako trubka, Broňa nás i ťukne a já jsem bezmocný, přichází ocásek té změny a ještě nás natlačí na bójku – takže točím třistašedesátku. Z pátého místa projíždíme cílem dvanáctí – nic moc, jsem na to naštvanej, ale ještě víc, že se hádáme, že jsem udělal obrat špatně. Přijíždí bráchové a říkají – s tím se fakt asi nedalo nic dělat – ta změna by tě jinak vytáhla snad na břeh – my měli kliku – akorát jsme tu bójku minuli. Já vím – ale štve to, když se člověk celou rozjížďku snaží a pak to jedna nesportovní a nečestná změna zkazí. (ty změny byly nečestné celou dobu). Takže tohle znamenalo, že naše šance na umístění na bedně v celém poháru byly okamžitě téměř odepsané – nepředpokládal jsem, že bychom ujeli rozjížďky na škrtačku. No a k tomu se vítr rozfoukal a změnil směr a začal skákat, jak je tu zvykem. Další start, už s pootočenou tratí a s točením na pravobok. Jel jsem pravý střed, což nám na bojku pomohlo, celkově se nám podařilo udržet halzy na zaďák a když se Hanka cvakla, tak jsme dali nečekanou dvojku a naše sebevědomí šlo nahoru. Dařila se i další rozjížďka. Dobrá trojka – a to jak tím, že se nám podařilo udržet a ustát ostrý bočák, tak i že jsme správně točili stoupačky, zejména v horní části, a tam jsem docela vychytal stáčení větru a lepší stopu. A hned potom jsme tu trojku zopakovali, kdy se nám podařilo dostat se nad Hanku ve stoupačce a pozici udržet do cíle! Docela foukalo, občas jsme musel dost viset na bortech, pak to zase úplně padlo – do toho jsem hledal ty správný změny na točení – tam se daly vyzískat metry. Pátá rozjížďka, zase jsme jeli skvěle – až tedy na ten trapas při stoupačce do cíle. Jeli jsme levobokem, vezeme trojku, před námi je Hanka, točí, já myslel, že do změny, jenže ta spadla zpátky a já nevěděl, že to bratrům tak pomohlo a tak valí, takže jsem musel točit – tak jsem to pokazil, neudržel jsem rychlost a dali nás do cíle – laciná a amatérská chyba – neměl jsem reagovat na Hanku a na tu změnu jsem měl počkat a vědět o klukách – to jsem si nadával, protože na rozdíl od první rozjížďky, tohle byla opravdu moje chyba (i když ta čtyřka byla tak jako tak dobrá). 
Konečně z vody, koupačka a na pivo. Buřty a klobásky na ohni. Vzal jsem kytaru a basu a šli jsme do loděnice. Pár písniček, zahrál jsem si, ale přišel Karáčo a zmocnil se kytary. Což zpočátku nebylo špatný, ale dost se to zhoršovalo. Začali odcházet a vytrácet se posluchači i hráči – Marťas to nevydržel, já ještě chvíli, ale pak jsem se mu pokusil to naznačit. Nešlo to. Tak jsem byl hlasitější. Nic – hrál pak staré odrhovačky – nikdo neposlouchal – tak jsem křičel, aby toho nechal, ať sra..y nehraje, ať se na to vykašle, ale nereagoval, já řval – všichni byli smíchy málem ubrečený (zvenku to vypadalo a znělo, jako když se hádáme a dokonce pereme, ale tak to nebylo), nakonec jsem mu tu kytaru jednoznačně odebral a řekl jsem mu, že jestli si nevšiml, tak vyhnal už asi deset lidí! (Ti co zůstali byli buď opilí, nebo se tomu vystoupení smáli!), no a vyprovodil jsem ho ven. Začali jsme hrát s Ríšou, vrátil se Marťas, no a tedy hned se vrátil taky Karáčo (protože někteří mají hroší kůži, vrací se i oknem, protože normálním způsobem jim to nedochází – čímž si vyzískal přezdívku Sheldon), hráli jsme, pak hrál Dan, opřel se o serfy a upadl i s kytarou, pochroumal sebe i nástroj, ale hráli jsme dál, Ríšovi se vytrhl popruh a jeho kytara si také způsobila defekt, já se začal bát o basu, které se zmocnil Sheldon Karáčo a pořád jsme hráli a zpívali. Pak už jsem měl dost – naštěstí jsem moc nepil (vstupenky na koncert – meruňky – jsem si jen lízl), zabalil jsem nástroje a šel. Je to nádhera, čurat a koukat se na oblohu plnou hvězd, mít plné uši muziky a tělo plné závodů, tady, u Dombasu, za teplé noci, poslouchat ty zvuky a ten řev, co by měl být zpěvem. Zalezl jsem pod deku – bylo kupodivu teprve před půlnocí, což jsem netušil, ale bylo mi fajn, spokojeně.
neděle
Ráno je pohoda, sluníčko, lebedím si u jezera na lehátku s posledním pivem z bečky, přivřené oči, je klid, ticho, voda po mém ranním nahém koupání je zklidněná – co víc bych si mohl přát? A nefouká! Jdeme se podívat na Moravu, řeka je kalná bahnem, stojatá, s nízkou hladinou. 
Nic se neudálo, nefouklo a tak můžeme na vyhlášení – naše nečekaná bedna, třetí místo na shodu s druhými Kubíky. Moje chyba při té poslední stoupačce nás připravila o dvojku; škoda, ale to se holt stává. Můžeme jet, rigoly a kolejemi a pak kupodivu bez zácpy po D1. Těší mě umístění – šance na celkovou bednu je vyšší – když bráchové a Broňa na Brně nebudou na bedně, tak budeme celkově v poháru třetí. I kdyby se závod neodjel.
Nejnovější komentáře