Memoriál Miloše Alexy
Já moc ty závody nemusím, ale zavzpomínat na Miloše, účastí na memoriálu, s nástupem – to mi přišlo správné. 
Závody začaly až v poledne, foukalo tak divně, chvíli nic, pak velké nárazy a navíc to skákalo. První rozjížďku jsme nejeli špatně, ale po prvním kole, někde kolem druhého místa jsem chtěl střihnout na červené Karáča a ťukl jsem ho, museli jsme točit trest a tak i přes větší snahu to byla jen šestka – no co, ale ťuknout na bójce tohohle borce už o něčem svědčí. Ve druhém kole to bylo obdobné, ale při změnách se mi nepodařilo udržet stoupačku, takže další šestka. 
I tak jsem měl pocit, že jezdíme dobře. To se ukázalo při třetí rozjížďce, kde jsme jeli skvěle, i přes to, že nás Karáčo vytlačoval na červené, jsme ho nakonec dali do cíle – trojka byla zasloužená a moc hezká – jel jsem chytře tu pravou bránu a jel tím lepším pruhem. Čtvrtá rozjížďka – takhle dobře jsme snad nejeli – všechno vycházelo a v posledním kole jsme pronásledovali Hanku na prvním místě s velkým náskokem na zbytek pole – věděl jsem, že na zaďák toho moc neuhraju, tak jsem musel přesně točit do změn a to bylo osudné – tak jako na Vranově jsme se při obratu nečekaně a zbytečně a bez nějakého silného poryvu cvakli – a tím jsme přišli nejen o tu dvojku, ale i o výsledek celkově. Jenže – kdo se nekoupe, jezdí pod svoje možnosti! Já to prostě zkusit musel a hloupě to nevyšlo. 
Každopádně jsme byli spokojení – fakt nám to jezdilo – tahat se s předkem startovního pole bylo příjemné. Stejně jako večírek, raut a hraní – jak někdo podotkl – „to je poprvé, co jsou na Lodních sportech dvě stejdže!“ Konkurovali jsme totiž pozvané kapele. A já, spokojený, protože jsem poprvé byl jen náhodně přišlým zpěvákem v půlce mé písně „Jak jsem si to přál“ – hrál to Marťas, a hrál to dobře. Co víc bych si mohl přát. Pak ještě dorazil Ríša a já věděl, že je fajn, že se naše muzicírování rozrůstá. V neděli jsme startovali v jedenáct, moc nefoukalo a bylo to rozdrbaný. I tak jsem točil do změn dobře a čtyřka v souboji s Hankou, kdy nás dala o půl lodě po třech kolech byla povzbuzující. Bohužel se představěla trať a šestá rozjížďka mi nevyšla – myslím, že jsem ztratil v první stoupačce tím horním křídlem – dole jim to fouklo – a už jsem to nedohnal; pětka nebyla slavným výsledkem. Ani loď mi nejela a netušil jsem proč, ukázalo se to i v poslední rozjížďce – ať jsem zkoušel cokoli, ať jsem dělal co jen šlo, tak jsme ztráceli a tu rozjížďku zkrátili ve chvíli, kde jsem za červenou musel točit abych nebyl zastíněný Lubošem a musel jet levý střed – a zbytek pole nás v dlouhém příznivém poryvu předjel a touhle rozjížďkou jsme to pohnojili na celkové šesté místo – zajet to dobře, tak to mohla být čtyřka.
Po vyhlášení Memoriálu přišlo ještě vyhlášení Českého Poháru 2018 – shrnutí téhle sezóny nám přineslo třetí místo – bednu – zaslouženou. Jezdili jsme fakt dobře, pořád takhle vpředu. Oproti jiným rokům méně chyb, lepší zaďáky a bočáky a lepší čtení větru na stoupačkách. Jasně, ještě jsme mohli tady na Brně vybojovat celkovou dvojku, kdybychom předjeli Hanku, ale jezdila dobře, tak jsme šanci neměli. A já věděl, že to druhé místo jsem prohrál poslední rozjíždKou na Seči, kde jsme přišli o dvojku na bedně, a současně ta poslední stoupačka v poslední rozjížďce na Tovačově, kde nás vzali bratři – to je ta druhá dvojka na bedně… Nemrzí mě to – takhle to dopadlo spravedlivě. Takže je čas slavit, bouchnout šampaňské, protože být třetí v poháru, to si fakt cením!
Nejnovější komentáře