Jaderské moře 2017

Chorvatské ostrovy na Appasionatě  5.-13.5.2017

Sobota

Je deset minut po půlnoci. Vyjíždíme. Spánku nebyla snad ani hodina. Ve Znojmě čekáme na sídlišti u hotelu na Honzu s Karlem. Občas v oknech paneláku zablikají světla, ale pořád je ulice prázdná. Nakonec se objevují, ověšení taškami. Do auta se to téměř nevešlo. A to jsme tam nosili ještě z garáže kartony nápojů. Spousta vtípků a noc, tma, projíždíme hranici, Rakousko a čekání na dálnici. Průjezd Vídní a dál směrem na Graz – v horách svítá, odjíždíme z dálnice a u mostu do Slovinska se díváme na peřeje hraniční říčky. Zastávka u kapličky – zajímavé je, jak je Slovinsko hezké, bližší nám, než upravené rakouské umělotiny.

Tedy až na ty sloupy elektrického vedení ze samorostů, silnice z hlíny, kterými končí hlavní státovka. A nádherný zvyk – totiž vstát za časného rána a jít do hospody – alespoň tak si to vysvětlujeme. Že v pátek přijdou z práce, jdou si lehnout, ale už kolem čtvrté vstanou pro to, aby mohli jít do hospody. Roztáčet kola ekonomiky. Mezitím doma žena vaří snídani, děti se dívají na televizi a chlapi přijdou domů – „To byla dneska ale šichta! A to mě čeká odpolední – přesčasy!“ A nakonec to má výhodu, je vidět na cestu, když se to s pitím přežene, opilci neumrznou, každý je vidí a alespoň je nepřejede autem. A my se za rozhovorů táhneme k Chorvatsku, ukazujeme na obou celnicích občanky a doufáme, že nebudeme muset ukazovat náklad a jeho obsah vypít před přejezdem hranice. Míjíme odmoriště ‚Lepá Bukva‘ a bojíme se tam zastavit – přece jenom, ten název.

Po dvou dálnicích sjíždíme a jedeme venkovskou chudou krajinou. Omšelé domky, opravy silnice, sem tam zvíře – nepříliš vypasená kravka, ovce. Potrhané vedení na polámaných sloupech. Opuštěné vybydlené polorozpadlé domky, pension, všude rozkvetlá, zelená, neobhospodařovaná krajina. Sem tam proužek políčka s červenou hlínou. Vjíždíme na Plitvická Jezera.

Jsou tam sice kvanta lidí, ale kupujeme vstupenky a jdeme na vyhlídku. Nádherný velký vodopád je ihned naproti – z Plitvického potoka se řítí dolů, do modrého údolí s lagunou. Nebýt spousty lidí, tak ukrápnu rozkoší. Hraju na harmoniku úryvek ústřední melodie z Vinnetoua. Sešli jsme k modrému jezeru. Voda tvořila jízky a po stupních se valila v širších řečištích. Po dřevěných lávkách jsme přešli jezírko, za ním byla hejna ryb; některé měly zcela jistě jateční váhu. Došli jsme s davem pod vodopád. Podél jezera byla vydřevená cesta, ve vodě hejna tloušťů a sem tam netečná štika až metr dlouhá. Vystoupali jsme jeskyní, vrátili se k dalšímu jezeru, nebýt ostatních turistů, tak to byla přeslazená romantika a je nádherné, jak to příroda sama dokáže udělat tak krásné. Přes jezero jsme jeli lodí, je to hluboká průrva s průzračnou vápencovitou vodou. Mraky občas zakrývaly slunce, takže horko pozvolna pomíjelo. Vraceli jsme se vláčkovitým autobusem. Horní cestou s výhledy na vodopády a splávky mezi jezery jsme se vrátili k autu. Vyrazili jsme tedy dál, na Zadar, přejeli jsme hřebeny Kapel a krajina byla horská a přitom subtropická. Ještě kousek a už vidíme moře. Záliv. Odbočujeme na Sukošan a dojíždíme do maríny.

Lodička je malá, nosíme na několikrát všechny věci, a máme pocit, že se to dovnitř nemůže vejít. Holky se ale snaží, a než vypijme pivo, tak se to jakž takž zorganizuje a nacpe do útrob skrovné kocábky. Probíráme s človíčkem od charterovky předpověď – je příznivější, než jsme čekali, ale pršet má. A taky že jo. Začíná poprchávat. Jdu s Jahodou a Kájou celý ten táhlý oblouk maríny na pláž. Voda je ledová, udělá z nás všech ženy, ale stojí to za to! Slaná voda omyla upocenost, chladila spolu s mořským větrem, a když jsem se otřel, tak jsem byl svěží a ohřátý. Kubův přístup k legraci jsme v klidu zdrbli. Jednak jsme si řekli, že budeme hodní (já to tedy neslíbil!), ale také, že ty vážné věci nebudeme brát vážně! Humor musí zvítězit nad pravdou, láskou, lží, nenávistí a lidskou modrostí i blbostí! Tak jsme dali přípitek kapitánovým rumem, odlili Neptunovi, pivo, ale únava vítězila. Spaní v přídní kajutě – nádhera a slast, po probdělé noci – ale já to fakt miluju!

---

Neděle

V noci klid přístavu, občas nějaké zvuky z paluby, teplo a zvuky deště i větru. Jdu do umýváren a je tam několik značkových „námořník“ a tak rychle zavádím nový pozdrav „Dobré ráno, snobe“, o kterém tuším, že se brzy ujme. I tak jsem přežil. Ranní sprcha i snídaně byla přesně to, co jsem potřeboval, dal jsem si frgál a půllitr čaje. Byl jsem určený ke zjištění počasí – tak jsem to ohlásil, ale také vyzván jít na příď k odvázání mooringu – držel jsem se tyče s hákem jako zkušený harpunář na velrybářské lodi. Odvázali jsme loď a opatrně, v pohodě opustili přístav.

Míjeli jsme lodě v maríně, spokojení, vyjeli mezi přístavními světly – a byli na moři a kolem dokola ostrovy jako korále na velkém růženci. Jeli jsme kolmo na průjezd, vyzkoušeli kosatku, jeli spolu s ní na motor.

Vítr zlehka sílil, bylo to akorát, my vjížděli do úžiny mezi ostrovy – vyhýbali se dvěma lodím. Mezi světly jsme vjeli do proudu a hnali se pod mostem, kde nám mezi stěžněm a jeho konstrukcí zbýval sotva metr.

Vyšlo to. Krása – náhle jsme vypluli do otevřeného prostoru lemovaného pouze ostrovy v dálce. Po pár stech metrech sílil vítr, vytáhli jsme kostku i hlavasku a vypnuli motor. Jeli jsme levobokem na zadobočák a loď se maličko naklonila.

Soupeřili jsme jen tak pro sebe s jinou lodí plující stejným směrem. Kormidluji, vítr sílí, dostává se přes šestnáct uzlů, vlny se zvětšují. Krátká loď je hůř ovladatelná. Střídáme se u kormidla, hlídáme halzu – když ji ale cíleně provádíme po několikáté, jsme sehraní, loď se na vyšších vlnách kolíbá.

Užívám si to, ty náklony v podpalubí i na palubě, dalekohledem pozoruji malé ostrůvky i ty vyšší, hornaté jako Kornat, také další lodě připlouvající z pravoboku, nebo u pevniny po levé straně.

Proplouváme mezi ostrovy na vnější moře směrem na Itálii, vlny se zvětšily a prodloužily. Míříme do zátoky Tratínska ostrova Žirje, po šedesáti sedmi kilometrech – třiceti šesti námořních mílích.

Jedeme k bójce, je tu jenom jedna polská loď, uvazujeme se, a i když stále fouká vítr, moře je tu klidnější. Dáváme guláš a pak sundáme dinghee a já vezu holky na břeh. Pádlujeme. Bohužel do loďky teče. Mám namočené boty. Mám se s loďkou vrátit, a to je problém – vítr je ostrý, fouká proti mně, zkouším pádlovat, ale na to je ten vítr opravdu silný. Sedím na ploché zádi, tak zkouším vesla, ty vypadávají z havlinek a já potřebuji obráceným veslováním jet vpřed. To moc nejde. Navíc mne vítr žene na ostré útesy břehu a sfoukává ze zátoky do moře. To je na nic. Musím na špičku přídě, zasunout vesla. Stále vypadávají, navíc mi při větších záběrech voda přelévající se přes příď smáčí kalhoty – tak z toho radost nemám! K tomu člun výpustným ventilem nabírá vodu. Trvá mi dobu, než dovesluji k lodi. Namočený. Pak to vymyslíme jinak a s Kájou dojedeme ke břehu naproti s lanem.

To uvážu a po něm ručkuje Karel k lodi a tímhle způsobem se přepraví zbytek posádky. Člun jsme vylili a přivázali k zakrslé borovici. Vylezli jsme pěšinou k rozestavěným základům domu. Prošli jsme vsí a sešli na opačné straně ostrova. Do betonové hráze narážely příbojové vlny. Na zemi povalené staré rybářské čluny.

Vracíme se zpět cestou piniovým lesem. Kolem kostelíku, fíkovníku a vypálených stromů k hospůdce. Dáváme láhev vína a vody (za cenu jak v interhotelu), ale víno je dobré.

Plavím se poslední k lodi v mokrém člunu, ale už je to mnohem jednodušší. Přijíždí výběrčí za kotvící místo. Na informaci, že jsme Češi, reaguje „bon apetit“ – právě jíme. Platíme, a když nechceme doklad, vysvětluje, jak to máme říci případné kontrole. A že případně doveze ‚sestrenicu‘ – zřejmě pro potřebu posádky. Sedíme dole v kajutě. Hraju na kytaru do půl čtvrté ráno. Nejlepší písně jsou na téma Kubou utopených kalhotek a také ohledně možného vystřelení světlic. Musím přiznat, že ty dvě lodě kotvící v okolí neměly úplně klidnou noc. No co, mohly včas odplout.

---

Pondělí

Ihned po ránu jdu na záď lodi a rychle se myji v ledové slané vodě. Stihl jsem to tak tak, než Kuba vypumpoval záchod. K snídani jsou párky, je krásně, svítí sluníčko a je teplo. Modrá obloha. Vyjíždíme ze zátoky. Lezu na přídní místo, beru si harmoniku a hraju – krásnému dni, radosti ze života, opojený slaným větrem a modrou hladinou. Dostáváme se na moře, napínáme plachty a jedeme podél ostrova. Slabý vítr malinko sílí. Kája kormidluje. Jedeme podél mělčin. Beru si kytaru a na zadním vyvýšeném sezení hraju skoro hodinu – jemné romantické písně, tak hebce zvlněné, jako moře, jako houpající náruče vln. Projíždíme mezi ostrůvky, zátokami až do hlavní široké rozlohy před zátoku Šibeniku, kde se zřejmě jela i jakási regata.

Pak stahujeme plachty a na motor jedeme k pevnosti, po manévrech tam přistáváme – vstup je sice zakázán, ale na to tedy nedbám. Procházím pevností, ale ostatní mě volají – tak ještě přesvědčím Káju, aby si utrhl slávky z trsů u betonového mola. Jedeme zálivem k Šibeniku. Břehy se k sobě přibližují, jsou v nich vysekané jeskyně. Zřejmě námořní vojenské objekty – hlídání přístavu.

Karel nám vysvětluje jak si za dvacet šest let přesčasů koupí ten dům na břehu. „Za dvacet šest let přesčasů tam budeš moct uklízet, když budeš mít dobrý životopis!“ „Aspoň že tak!“ odpovídá spokojeně.

Míříme do přístaviště, maník nám hodí mooring, vážeme loď a jdeme po lávce na břeh – já tam skočím: „Konečně pevná zem pod nohama! Po tolika dnech utrpení!“ Trocha humoru. Procházíme po nábřeží, je tu samá kavárna a restaurace. Na konci objevuji krámek s jachtařskými potřebami a kupuju si tam vruty na Vorcka.

Dáme pivo, kávu a opět se nalodíme. Už na motor jedeme kanálem kolem sádek s mušlemi.

Tentokrát máme pod mostem dost místa, před Zátoní odbočíme vpravo do kanálu. Do výšky kolem nás ční skalnaté břehy, romantika, občas se míjíme s dalšími čluny a plachetnicemi, nad obzorem je duha a černé mraky se závoji deště. Vjíždíme na rozlehlé Prokljanské jezero, jsou zde krátké ale vysoké vlny, nádherné místo pro jachtařské závody, vítr je báječný, ale my jedeme na motor, moc času nám nezbývá a začíná pršet. Krátká intenzivní přeháňka. Paluba je mokrá, blížíme se ke konci jezera, vidíme dálniční most. Podejdeme ho a už je vidět mola maríny.

Maník na nás mává, uvazujeme se, Skradin přivábil hodně lodí, některé mají českou vlajku. Třeba ta vedle nás. Než se holky osprchují, už jsme navázali družbu a na naši palubu se dostavila delegace s láhví domácí slivovice, která plní sklenice štědrými dávkami, tak štědrými, že musím rychle dopít pivo a dát si ještě další půlpohár toho krystalického moku. Je to silné, čistí to a já vím, že pokud chci zachovat hlavu při vědomí, tak si třetí nedám. Dám si sprchu, je mi dobře, kolem hrají na jedné lodi ruské častušky na harmoniku s kytarou, napravo od nás potom (kupodivu, ale jak jinak) hrají na kytaru s harmonikou Němci národní a sprostonárodní písně, saské lidovky.

Je tu šrumec, čeští sousedi jedou parkovat na kotvu a vedle přijíždí rusové – otec se ženou a třemi dcerami – vypadá to, že to má pod kontrolou, ale realita spíš ukazuje na manželku. Chvilka debaty, ale žádné velké přátelství nevzniká. Městečko svítí světly, kolem zní hudba, loď se jemně pohupuje a já stejně jemně usínám.

---

Úterý

Budík mi zazvonil v šest ráno, ale v noci pršelo a ještě teď kapalo a nechtělo se mi vstávat. Nakonec jsem se přemluvil, přeprška už odezněla, tak jsem se umyl a vyrazil na prohlídku Skradinu. Kolem rybářských loděk jsem přeběhl přes můstek na druhou stranu maríny, tam otevírala stánek se zeleninou starší paní, a aniž by zdvihla hlavu, prohodila: „Dobré jutro, snobe!“ Nebo tak něco. Pochopil jsem, že můj pozdrav byl rychlejší než světlo a předhonil mne a jako bumerang se mi vrátil.

Malé městečko v zátoce na rozhraní Prokljanského jezera, dosahu moře a ústí řeky Krk bylo časně ospalé, s pár místními u krámku na hlavní ulici v centru za kostelem. Mám rád tyhle mořské ospalé místní uličky, zato z duše nenávidím turistické krámky s cetkami pro snoby, návštěvníky a zoufalce. Vrátil jsem se akorát na snídani – čajík s vánočkou jsem přesně potřebovala a vyrazili jsme zpátky do města na loď. Bratři se už ani moc neštěkali a před osmou nás pustili na parníček.

Bylo nás celkem kolem deseti, vjeli jsme pod mostem do Krky a průzračnou vodou viděli tlouště a pstruhy. Kolem krásné, strmé břehy, porostlé pinemi, křovisky, jinak bílé travertinem. K přístavní stěně jsme dorazili během asi dvaceti minut. Skásli nás a vyrazili jsme k vodopádům. Řeka Krk se tam řítí na několika kilometrech mnoha stupni dolů, překonává slušné převýšení. Jednak je to krásný přírodní úkaz, romantika a raritka, kdy ani desetitisíce let nevyhlodaly přírodní překážku v údolí a nechávají bílé prameny hutné vody padat do dalších a dalších jezírek, s pěnou a stříbrem mlhy a oparu jako závojem, k údivu návštěvníků.

Víc toho nepíšu – je to vlastně kýč sám o sobě, navíc fotografie to vypoví za mě. Za druhé, kromě té přírodní krásy, je to o lidském umění a pracovitosti a o lidskosti vůbec: zkrocení řeky a využití k výrobě elektřiny – a já to nemám nikomu za zlé, to že to vybudovali. O to méně pak původní mlýn, využívající spád a sílu vody k přeměně obilí v mouku – lízl jsem si toho šrotu – je to právě o síle lidstva se posouvat. A také modlit – s místním kostelíkem – s tou neochvějnou vírou v Boha a jeho pomoc s problémy, které život přináší. Stejně jako s pinožící se submisivitou, falešnou pokorou a oslavou vůdců – zde Františku Josefu I. – kdy se mu vybudovala vyhlídka a oslava jeho návštěvy neznala mezí, úlisnosti a servility. Tohle zde je kombinace lidství a přírodní krásy a já to tak vnímám a chápu. A do sebe si zapisuji ty barevné temné odstíny vody v tůních, kořeny fíkovníků zkroucené v hlubině, modré stíny jezerních prohlubní, a ladné, sličné profily rybích těl – zdánlivě nečinné, ale bdělé a lačné. A perly bublin u každého padajícího jízku. Chlad. Vůni vody, která je nepřenositelná. Verše pouze pro sebe samého, neopěvující, pouhé uchování svých vjemů. Své rozmělnění s rozplynutí v čase. V prostoru na Zemi. A my měli štěstí a mimo dopravní řád nás o půl hodiny dříve odvezla loď do Skradinu. A tu romantiku jsme přebili a správně rozředili testováním místního piva na hraně atiky u místního konzumu.

Nebylo to špatné! Vynesl jsem odpadky, koupil tretky pro turisty a snoby a vypluli jsme zpět. Na jezeře jsme plachtili, vítr byl příznivý, zajeli jsme k Zátoni a pod mostem, podél Šibeniku a pevnosti na moře.

Přifouklo. Jedeme na zaďák, slušných sedm uzlů, stále k jihu, dál a dál. Míjíme kostelík na ostrově, potom Maslinovik a zajíždíme za Primošten do malé schované zátoky.

Dlouze kotvíme – vážeme loď lany ke břehům, kotva nedrží. Kuba, jako kapitán, tam pořád plave a potápí se. My ho s mírným despektem pozorujeme. Je teplo. Koupeme se ve vodě plné ryb. Romantické místo, k tomu špagety s omáčkou – měl jsem hlad, protože mne kupodivu jenom ta romantika nenasytila. Povídáme a popíjíme až do setmění. Občas na obzoru, nočním moři, vidíme proplout velké mořské obludné lodi – osvětlené jako panelové plující domy. Loď se pohupuje, mírně, nad námi měsíc v úplňku stydlivě skrytý v oparu mraků, zahalený a cudný.

---

Středa

Slabý vítr v noci pohupoval lodí, podél osy, chvílemi to bylo silnější a pravidelné a nebylo to příjemné – ne, že by mi to dělalo zle, ale bylo to otravné a na mě příliš pravidelné. Ráno jsem si vylezl na sluníčko a čiré moře v zátoce mne vyzvalo ke koupání. Studená voda to sice zase uvedla na správnou míru, ale koupel mne osvěžila a probrala. Po luxusní snídani, kdy na každého byla pořádná porce míchaných vajíček se slaninou a cibulí, jsme jeli s Kájou odvazovat lana. Byla to, jako již obvykle, s dinghee, práce ve vlhku s málo ovladatelným člunkem a nepraktickými vesly. I tak jsme si užili přejíždění zátokou. I to, že nás naštěstí nabrali zpět na palubu a loď se vydala na moře.

Nefoukalo moc, ale přešli jsme na plachty a rychlostí kolem třech uzlů se vydali na sever. Pozoroval jsem rybky před přídí, vzdálené vlnky i hejna racků na moři, nebe bylo modré a slunce vyhnalo velké množství plachetnic až sem, do míst nad ostrovy, kde bylo po levoboku širé moře.

Užívali jsme si slunečného dne, vyhlíželi delfíny (co samozřejmě nepřipluli), popíjeli tequillu a občas nějaké pivo, seděl jsem na zádi, s kytarou, a vzpomínali jsme na slova písní, co jsem nehrál roky, a co jsem ani kolikrát pořádně neznal, byla naprostá pohoda a naše loď zvolna míjela ostrůvky i majáky a dráhy ostatních plachetnic i jadranských trajektů. Zobali jsme zeleninu, sýr, plátky šunky a jedli místní měkký chléb s pomazánkami, určovali vzdálenosti ostrovů podle jejich výšky na mapě a ukazatele v námořním dalekohledu.

Propluli jsme mezi ostrovy a uhnuli na pravobok, před námi se zdvihl komolý oblouk kopce nad zátokou – byli jsme v Kaprije. Uvázali jsme se na bójku. Snažíme se vyřešit problém se záchodem – Kuba se potápí s hadičkou k výpusti, držíme mu poblíž člun, Katka s Fredym pumpují – nepomáhá to. Takže vytváříme z PET lahví zvon. Nejde to to! Už to vypadá beznadějně – vtom na to Katka přišla – zarve láhev do odpadu a prudce ji stlačuje přes dno – z výpustě vyrazí proud z ucpaných papírů a je hotovo!

Přijel cinžáno – výběrčí poplatků, dohodli jsme správnou cenu – trochu to na nás zkoušel. Pak se dostavil chlápek s dívčinou na loďce pozvat nás do konoby na jídlo, dali nám jídelní lístek a my se rádi dohodli. Za necelou hodinu přijel ten dřevěný člun poháněný motorem, nasedli jsme na dvě skupiny a byli odvezeni na břeh. A nastalo debužírování – jednak točené pivo Tuborg, ale hlavně minerálka a také skvělé víno. Lehce obtloustlá číšnice nám donesla sardele – nasolené – aby v nás vytvořila žízeň (to ani nemusela), potom následoval salát z chobotnice, různé druhy kalamárů, ryby, škeble, k tomu veka a olivový olej – jemné koření, bylinky. Prostě pohoda, ta jídla byla skvělá, pití také – člověk se nejen najedl, ale opravdu si pochutnal. Měl jsem mimo jiných i kováče a orádu – ta byla víc tučná, na rozdíl od chuťově delikatesního kováče. Museli jsme s Jahodou a Kájou vyrazit na procházku. Nejde totiž jen celý den sedět na lodi, chyběl nám pohyb. Vyrazili jsme podél přístavu nahoru do kopce ke kostelíku. A hřbitovu – nějaký člověk se tam dle náhrobku dožil devadesáti osmi let, zatímco jeho syn zemřel ve druhé světové válce ve čtyřiadvaceti létech. Jaká je spravedlnost? Kdo byl na tom hůř? Ten kdo ztratí syna a s bolestí tu musí být tak dlouho, nebo ten, kdo s vlasteneckou odpovědností a mladou lehkostí zahyne? Nebo to bylo obráceně? S klidným stoickým přístupem dlouho žít a oproti tomu ve strachu, zoufalství a beznaději umírat mladý. Kde je pravda a skutečnost? Mezi? Nebo jsou to jenom příběhy v mé hlavě?

Jdeme podél hřbitova vzhůru – všude kamenné zídky, mezi nimi jen pár metrů plochy s olivami a jinými stromy – proč to kdo staví a dělá? Je to kvůli kousku úrodné hlíny? Z donucení, nebo z potřeby nějaké činnosti? (Pro představu: Je listopad, není příliš velká zima – „Co bych tak dneska udělala? Že bych třeba postavil pár metrů zdi z dvou tří tun kamení?“). Vrtá mi to hlavou – myslím, že dnešní generace už by takhle neuvažovala, natož vzala drsné suché kameny do ruky, stavěla je na sebe jako memento na lidské schopnosti a nezdolnost – je přeci snazší nalít mezi prkna spousty betonu. Kráčíme mezi zídkami, býlím, žluté kvetoucími tuhými rostlinami, cítíme vůni piniových šišek, kameny jsou ostré, sluncem vypražená cesta se stáčí podél kopce. Musíme vzhůru, zatímco slunce klesá k mořské hladině.

Další z kýčovitých romantických vyhlídek – je krásné si to vychutnat, nejen západ slunce, ale ty bochánky ostrůvků v ocelově modré až šedivé hladině moře – jen tam, pod sluncem, je zbarvená zlatavě a červenavě. Šplháme přes skalky a suché odumřelé větve a kmínky stromků, do šedostříbrna vyprahlých a vyšisovaných sluncem, vybělených žárem a vymytých lijáky prudkých dešťů. Konečně jsme nahoře. Výhled kolem dokola – nalevo v dálce pevnost u Šibeniku a za ním město, na jihu měsíc v úplňku, moře poseté ostrůvky a pak nic – jen širá voda k Itálii – za námi pak naše městečko a uvázané lodě a červánky po zapadlém slunci. Jen si to vychutnat. Zažít. Sestupujeme dolů, dereme se skrze kamení, prodíráme se houštinami zakrslých stromků, drápeme se v keřících a trnoví podrostu, nohy se nám podlamují na kamení a skalkách, přelézáme a slézáme zídky. Konečně jsme na cestě ke kostelu. Do vísky docházíme za stmívání, šeří se, tak ještě trocha pití v konobě. Necháme se dovézt na loď. Je na čase trochu reprezentovat a tak asi čtyři hodiny zpíváme a halekáme a řveme, s kytarou, české písně, je nádherné přednocí a úplněk šajní a stříbří vodu i lodní oblá těla, Kaprije by ráda spala, ale jen tmou pomrkává svými světly. Krásný zážitek, večer, jdu spát – jen kdyby někdo na lodi neblil!

---

Čtvrtek

Už v noci začalo foukat. Loď se otočila přídí proti větru, přídním světlíkem začalo svítat. Nárazy větru sílily. Počkal jsem do úplného světla a rána. Spláchl jsem kbelíkem palubu. Venku sice vítr od jihozápadu sílil, i tak jsem slezl do vody a dvakrát se tam zlehka vykoupal, i když to nebylo nic, o čem bych psal chválu. Osvěžení před snídaní s půllitrem piva na slunci – seděl jsem na zadní vyvýšené sedačce a užíval si to. Jitřní vůně, slanost moře a pohupování lodě. Než jsme vyjeli, posnídali jsme ovesnou kaši. Moc dobrá. Zaplácla, osladila, hutné teplé jídlo.

Nahodili jsme motor, odvázal jsem na přídi lano z bójky a vypluli jsme ze zátoky. Na volnějším moři vítr zesílil, nemělo cenu tahat hlavní plachtu – i na kosatku to jelo přes šest uzlů bez motoru. Na trase mezi ostrovy byly jen lodě, co to znaly, většina také jen s kosatkou; ta co nás míjela s plným oplachtěním (hlavaska trochu zrefovaná) nebyla o moc rychlejší. V dýze mezi ostrovy se začaly zvedat vlny do výšky, ke dvěma metrům, vítr v nárazech šel na dvacet uzlů a my jeli téměř sedm. Na rozlehlejším a otevřenějším moři byla naše rychlost už přes sedm uzlů, vítr dosahoval více než dvacet čtyři uzle, z vln byly slušné kopce dohánějící nás zezadu a zdvihající záď a posléze příď v různých směrech, síla moře si s námi hrála a držet kormidlo v čistě zadním kurzu bez halzy nebylo snadné. Jahoda vystřídala Karla na přídi, Katce nebylo nejlépe, Honza spal v dolní levé kajutě a kormidlo převzal od Kuby Fredy. S plechovkou piva jsem si to na zadním sedátku užíval, i ty vlny, těsně se mi ženoucí a propadající pod kalhoty.

Občasné plachetnice kolem měly přibližně stejnou rychlost a vždy trvalo dlouho, než jsme se od sebe vzdálili. Později se za námi hnala nějaká regata, i tu jsme ztratili mezi ostrovy, a ani jsme nebyli o tolik pomalejší. Kolem nás svým ladným pohybem propluli delfíni, podepluli loď kousek za kormidlem a zmizeli na otevřené moře. Vítr zesiloval, přihnal i mraky, které pohltily sluneční kotouč, na vlnách hnal bílé hřebínky a ty vlny měnily směr podle toho, odkud ze širého moře přicházely a mísily se do směru meziostrovních průlivů.

Kormidloval jsem při tom silnějším větru, přes dvacet uzlů a naše rychlost byla přes sedm uzlů a reakce na kormidlo musely být jednak rychlé, ale i přesné podle směru vlny a poryvu. A točit kolem nebylo lehké, za chvíli bolely ruce od námahy, odhalzovali jsme a podél majáku upozorňujícího na mělčinu jsem dojel kousek podél dalšího ostrovu a tam jsem znovu odhalzoval – do přímého směru k našemu cíli. Vystřídali jsme se. Vítr sílil. Já si šel sednout nad příď. Vlny se zvýšily, byly zhruba tři metry (a to jsme jeli na zaďák) a špička lodě se propadala nahoru a dolů, dosahovala mi k botám. Na tom malém sedátku to bylo úžasné; obklopený masivními vlnami a šlehaný zezadu svistotem poryvů, napospas živlům i necitelné a pravé přírodě jsem se cítil její nicotnou součástí, okouzlený, unesený a vděčný za tyto chvíle – že je smím vnímat a prožívat. Součást naší planety, součást tisíciletého světa, reinkarnované oči starých mořeplavců – ošlehaných a strachem zocelených a mnohých mořem pohřbených. Užíval jsem si to do doby, než mi přišlo, že ten vítr už hodně zesílil, že se vlny zase zvětšily a tak jsem se připlazil zpátky do chráněnějšího kormidelního kokpitu. Zrefovali jsme i tu kosatku, ale stále větší vlny si s námi pohazovaly, přidali jsme motor a ani to nepomohlo – zůstali jsme na palubě ve třech, loď se zmítala a vítr strhával hřebeny vln do vodní tříště a ta nám cákala slanost do tváří a máčela rukávy, límce a boky větrovek. Objížděli jsme mělčiny a zrefovali kosatku úplně a vlny už si s námi pohrávaly a všechny lodě zmizely v zátoce, jen my jsme přejížděli dál. V kajutě se to už nedalo vydržet a tak se celá posádka držela nahoře. Ale ještě nebyl čas se uvázat. Navíc se blížil vjezd do zátoky, vítr byl dost přes třicet uzlů, šel v nárazech ke čtyřiceti, ale dojeli jsme k červenému majáku u vjezdu do zátoky. Tam se moře trochu zklidnilo – nebyly takové vlny, i když foukalo stále hodně. V zátoce kotvil trajekt a jediná plachetnice. A nebyly tam bójky. Museli jsme se smířit s tím, že spustíme kotvu. Poprvé nám ji loď strhla a ještě se řetěz seknul mezi kladku a její držák. Stáli jsme s Fredym a Karlem vpředu a snažili se rezavé články ze sevření vyprostit. Až když jsme rukama vytáhli kotvu na palubu, dal se vytrhnout řetěz a zasadit zpátky do kladky. Zajeli jsme opět dopředu a kotvu znovu spustili. Chytla se. Kuba si vzal masku a plaval těch padesát metrů ke kotvě. Objevil lano na betonových kvádrech asi pět metrů pod hladinou a potopil se pro jeho oko. Bylo potřeba k němu vyvázat loď. „Tak je to na nás,“ řekl jsem Karlovi, spustili jsme dinghee a nasedli s vesly do té pidilodičky. Připevnil jsem vázací lano k zádi. Pádlovali jsme vesly proti větru, tříšť nám stříkala do obličeje a jako vždy se do člunu nabírala voda. Protivítr a vlny nám ztěžovaly přiblížení, pádlovali jsme z plné síly a jen pozvolna se blížili ke Kubovi, který držel lano. V poslední třetině cesty navíc vítr náhle zesílil, stáčel člun a mysleli jsme, že se tam nedostaneme. Hřebeny vln nás nakláněly a hnaly zpět. Já pádloval na zádi a Karel musel přitahovat pádlem, aby člun rovnal. Ještě dva metry, metr a chytli jsme oko lana. Vázal jsem ho a Kuba zatím plaval k lodi pro pokyny. Vlny se nám přelévaly přes okraje dinghee, zbytek lana táhl dozadu. Udělal jsem dračí smyčku s pojišťovákem, zahodili jsme pádla do lodi a drželi se lana a ručkovali zpět. V půlce cesty se ukázalo, že se lano namotalo na kotevní řetěz – stahovalo nás to pod něj, hrozilo převržení člunu. Museli jsme ručkovat zpět. Mezitím Fredy vymotal lano z kotvy. Pomalu a opatrně jsme se vraceli k lodi. Tam nám do člunu hodili vyvazovací lano. A znovu ručkovat zpět proti větru i vlnám, mokří, slaní, a znovu tam plaval vedle Kuba s brýlemi. Rozmotal jsem lano, dal mu jednoduchý konec a spouštěl ho, aby se mu nezamotalo. Protáhl ho okem betonového kvádru. Plaval zpět. Uvázal jsem skrze obě oči poutací lano na dračák a na dvakrát to pojistil. Tohle by mělo vydržet. Snad. Po kolena ve vodě, mokří od tříště jsme ručkovali zpět. Přitáhli nás podél boku až k zádi. Vylezli jsme nahoru, vyndali vesla, uvázal jsem loď. Od Jahody jsme dostali po hrnku horkého čaje s rumem, crčela z nás slaná voda, promáčený jsem si vzal hrnek, chystal se napít, ale vítr fučel tak, že mi vychlístal čaj od úst při pokusu o doušek. Musel jsem pít rychle, ale větrné poryvy mne o dobrou třetinu čaje připravily. Vrátil jsem prázdný hrnek a strhal ze sebe mokré věci. Po převlečení, jakmile byla loď zajištěná a Fredy s Kubou přivázali dinghee na střechu kajuty, jsme se konečně najedli. Vítr a vlny se přetahovaly o uvázanou loď, posádka hrála kostky a přijel trajekt. Když odjel, začalo pršet, déšť i vítr v noci sílil a my jen doufali, že kotva i úvazové lano vydrží. Zvuky fičícího větru, houpání a točení uvázané lodě, zvuky vln pod přídí a světla vesnice na pobřeží míhající se v oknech kajuty byly symboly této noci. A za zádí, pár set metrů po větru, útesy na opačné straně zátoky. Temné, číhající.

---

Pátek

Noc nebyla klidná, budil jsem se poryvy, zvuky signalizace utržení z kotvy, které měl Kuba nastavené na mobilu. Okénky lodě se míhala pobřežní světla – nevěděl jsem, zda plujeme, nebo je vše zatím v pořádku. I mé sny byly takové. Nad ránem se vítr utišil, otočil, ale mně to jen evokovalo myšlenku, že utržená loď pluje vstříc útesům protilehlého ostrova. Ale byly to myšlenky plané – vzbudil jsem se opět až ráno, vítr ustával, obloha byla modravá. Vykoupal jsem se a osvěžil. Rozpečené bagetky s marmeládou a čaj s rumem mne nabily energií. Vlezli jsme s Karlem do dinghee a jeli odvázat lano. Sice mokří, ale plní humoru jsme to zvládli – vše v pohodě, ačkoli to s tím stále ještě silným protivětrem nebylo snadné. Vylezl jsem na příď, a zjistili jsme, že kotva je stále zaseknutá, ale podařilo se nám ji nadvakrát vytáhnout. Protáhli jsme se úžinou. Bez zákrytu kopce byl vítr zase silnější. Odpluli jsme na moře mezi ostrovy a pluli k severu podívat se na bunkr pro ponorky.

Ve skále zel otvor zaplněný vodou se vstupem skrze jeskyni, mimo lodní dráhu. Šli jsme tou bazénovou štolou, po bocích kryty – skalní síně. Vzadu byl uvázaný pozůstatek lodi, jako ze starých filmů pro vylodění, pro pěšáky i těžkou techniku. Na mě působily prostory stísněně, a o to víc útroby lodě – přeprava lidí jako materiálu – nic z čeho bych cítil něco jiného než plýtvání s lidským potenciálem. Bylo to o strachu. O moci. I o beznaději. Byl jsem rád, když jsme vypluli a znovu napnuli plachty. Ale byl čas na přípravu pokrmu. Oloupali jsme a nakrájeli brambory k obědu. Za kymácení lodě, v náklonu, byla to zvláštní činnost, jiná než obvykle. S Kubou jsme udělali náměry, já i jen s busolou – je to něco tak zajímavě technického a zároveň objevitelského pracovat s navigací. Jeli jsme mezi ostrovy úžinou.

Vítr zesiloval, ale průjezd ostrovy byl v pohodě, ačkoli tam bylo pouhých pět metrů hloubky. Když jsme vyjeli, tak přifouklo. Stoupačka na částečně zrefovanou hlavasku i tak dávala přes šest uzlů, vlny s námi houpaly, byli jsme nakloněni k závětří a příď rozstřikovala gejzíry tříště z vln, které rozrážela a bořila.

Seděli jsme na boku v návětří jako na houpačce, ale užívali jsme si to, stejně jako obraty – réčka, které jsme zkušeně prováděli. Míjely nás trajekty i tanker, občas jsme zahlédli plachetnice.

Brambory stály syrové na sporáku a vařit se nedalo. Dopluli jsme konečně k Zadaru.

Okolo si užívali kajťáci, přístav strážily majáky a my natankovali do nádrží naftu. Do města jsme nešli – nebylo kde vyvázat loď. Odjížděli jsme kolem varhanů vytvořených nárazy vln do vzduchových komor a slyšeli jejich zvuky odrážející se u hran navigace. Vítr trochu polevil a objevilo se slunce, opalující a opalizující halovým jevem.

Cesta na Sukošan byla sice na stoupačku, ale poklidná, odpočinková. Na našem molu č. 9 jsme vyvázali loď. Konečně na pevnině. Sprcha. Víno, pivo, polévka i salát z chobotnice v přístavní restauraci.

A klasický pozdrav: „Dobrý večer, snobe!“ Jen drobný problém – stálý pocit houpání – a není divu, několik dní jsme téměř neopustili kymácející se trup plachetnice. Ještě drink a poslední noc na naší lodi. Na malém lůžku v přední – přídní kajutě.

---

Sobota

Ráno předáváme loď. Potápěč letmo kontroluje dno. Vynášíme věci. Pod podlahou jsme našli uschované tři láhve bílého vína – proč tak pozdě!? Zabaleno a naloženo – můžeme vyrazit. Modrá obloha. Bezvětří. Dlouhá cesta domů prodlužovaná tím, že Karel vyhlíží místo na čůrání a pak také vynikajícím smaženým sýrem ve Znojmě – ten stál za to a já o něm básnil od středy! Zácpa na D1 – jak jinak.

Středočeská zvlněná krajina – lesy a zapadající slunce – totéž slunce, co zapadalo před pár dny do moře mezi ostrovy. 

---

Pár dat:

---

                                      námořní míle           kilometry

neděle                       36,41 nm                    67,43 km

pondělí                      30,18 nm                    55,89 km

úterý                           29,91 nm                    55,39 km

středa                         20,23 nm                    37,47 km

čtvrtek                       41,68 nm                    77,19 km

pátek                          34,98 nm                    64,78 km

---

Celkem:                  193, 39 nm                  358,16 km

Autem ujeto celkem: 1939 km