Jedinečná Bára Zmeková při autorském čtení – pro mě překvapení večera.
Autorské čtení 20.1.2018
Zimní Brdy 12.-14.1.2018
Tentokrát opět ve stejném složením, v pokračování loňské brdské anabáze, jsme přešli hřebeny centrálních kopců severní cestou. Něco jsem o tom napsal zde.
Cukrák 7.1.2018
Vystupujeme z vlaku, v Černošicích předělali jez; musel jsem to prozkoumat, ale nevím, jak moc to vodáci ocení. Kachny jsou rozmazlený, moc nežerou a rozhodně nechtějí jít blíž – a nedej bože zobat z ruky! Bláto je kam se podíváš. Hospůdka U Kubíčků v Lipanech je skvělá – boršč, pivo a hlavně přátelský husky. Cesta vzhůru není obvyklá ledovka, je teplo, nad údolím hvězd je les vykácený, ale smůly na stromech dost. Přeběhnout dálnici není moc bezpečné, ale zase jsme přežili. Přesto, že pršelo celé ráno, oheň podpořený smůlou hoří, buřty jsou skvělé, i nová dýmka Petersonka je vynikající. Ještě pár písniček, pohled do údolí. Bloudíme podél oplocenky, ale za to může pokácení stromů se značkou a má touha po zkratkách. I tak docházíme do Zbraslavi právě včas.
Jihočesko 5.-6.1.2018
Mám to rád na pohodu, když jsou kamna rozpálená a když petrolejka svítí, ty vůně třísek, borových větví a spáleného petroleje, i chuť „navalováčku“ – stopky slivovice po příjezdu.
Když jsem se osprchoval po koloběžení, tak jsem zjistil, že je stále jasno, že bych se chtěl někam podívat, po obzorech, po kopcích v tomhle milovaném kraji. Takže jsem dojel na Sedlo, vyběhl na louku a pozoroval Boubín i Bobík, v dálce, v mlze z mraků, první světla vsí a cítil čerstvý vítr ve tvářích. 
Slyším hlasy. Mladá dvojice, zamilovaná. „Nevíte jestli je rozhledna otevřená?“ „Jo, je, paní tam ještě opékala klobásky!“ Na nic jsem nečekal, poděkoval, nahoru to bylo dva kilometry a bylo třičtvrtě na čtyři. Předpokládal jsem, že ve čtyři bude paní zavírat. Nohy unavené z koloběžky jsem přemlouval k rychlejšímu tempu, nacpaný batoh na zádech, brašna s foťákem a vesta – potil jsem se a sípal a dral se vzhůru. 
Úseky se sněhem, pak už konečně zářez silnice, křižující cestu, ale také všude ledovka, která klouzala. Přidal jsem. Paní už zavírala. Usmál jsem se, koupil vstupenku a zaplatil i čaj. A znovu do běhu – schody vzhůru. 
Nechtěl jsem paní z kiosku zdržovat. Zhruba ve dvou třetinách jsem potkal mladou dívku – „Ženete se zbytečně, je tam mlha, nic není vidět!“ „No jo, ale když už jsem vyšel tolik schodů, tak se tam doplazím!“ Zpocený jsem prošel dveřmi. „Máte štěstí, akorát se teď zdvihla mlha!“ oznámil mi chlapík s fotoaparátem. 
A já to štěstí měl. Ještě před pěti minutami nebylo nic vidět. Ale oblačnost ustoupila, otevřela výhled na zapadající slunce v peřinách té mlhy, skrz vysílač, zamžené kopce, Boubín a Bobík v dálce. nešlo se toho nabažit, pot mi namrzal na zádech a já obcházel tu vyhlídku – na opačné straně kouř Temelína, drobná věžička zámku Hluboká. Stálo to za to. I ta dívka se vrátila, znovu vyšlapala ty schody, přitiskla se k chlapíkovi s fotoaparátem a pozorovala tu nádheru. 
Ponechal jsem jim soukromí a samotu, sestoupil dolů, dal si čaj, paní uzavřela okenice. Vlhká vtíravá zima, horký nápoj s citrónem. Přede mnou cesta dolů, zledovatělá a na louce rozbředlá. A další krásné šeravé panorama pod lesem.
Foxberry – Zliv 6.1.2018
61,33 km
Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že si dám hned po novém roce kolobku do auta a pak s ní vyrazím, tak bych se jenom pousmál, jenže já se rozhodoval mezi koloběžkou a lodí – oboje varianty byly možné a nakonec si myslím, že by byly úspěšné obě. Vyhrála Foxberry. Vyrazil jsem poměrně pozdě, když už nemrzlo, přeci jenom leden je leden, takže těsně po desáté. Po večerním a nočním dešti byly cesty a silnice mokré, ale jen tak, aby to zvládly zachytit blatníky. Dofouknutá zánovní kola jela skvěle a já se také tak cítil. Čekal jsem, že mi bude zima, ovšem má volba oblečení byla vhodná, i ty teplejší prstové rukavice, slunce už bylo výš, hřálo na to černé oblečení, takže mi bylo teplo a já si zejména pochvaloval tu novou vestu – prodyšnou a hřejivou.
slunný den jihočeský
Už před Radomilicemi jsem cítil, že nemám natrénováno, a to cesta byla víceméně rovinatá, dál přišly menší kopečky a hrubý, záplatovaný asfalt. Filtroval jsem negativní pocity a soustředil se na krásy sluncem osvícené přírody, spíš předjarní než zimní, poctivě jsem počítal a odrážel se a rychlost jsem měl kolem sedmnácti za hodinu. Lidé, co jsem potkal, mě pozorovali s despektem, ale mně to bylo jedno, já si to užíval – radost z pohybu a uvolněné molekuly adrenalinu a čerstvý sytý vzduch z polí a lesů. A hnal mě můj cíl – Krčma v Municích.
Krčma Munice
Skvělý oběd (málokoho napadne zajet si na oběd 27km na koloběžce), jenže tahle idea byla vážně skvělá, stejně jako ten oběd. Jen se mi nechtělo do zimy a zase stisknout řídítka a odrážet se dál. Jel jsem na Zliv, u rybníka, bůhví proč byla krátká cyklostezka. Řidič – prudič na mě troubil, asi že mám jezdit po té vyhrazené cestě – ale proč bych měl, když jedu takovou dálku, po cestách a tady nevím kam mě zavede a kde se budu muset vyhýbat chodcům. Tak jsem jen zvedl ten pravý prst a křičel: Proletáři všech zemí, stavitelé cyklostezek z fondů evropské unie – polibte mi prdel!!!
zamrzlý rybník u Zlivi
Projel jsem Zliv, obkroužil ji kolem pravděpodobně jediného zamrzlého rybníka v kraji a zase se navrátil na původní trasu. Projížděl jsem cestou, kde jsem kdysi běhával, obdobné myšlenky, stejná vytrvalost. A spokojenost, když jsem zjistil, kolik jsem toho ujel. I když nezastírám, unavený jsem byl.
Štědrý Večer
lití olova
čeká mě skvělý rok!
Vánoční trhy – Praha 17.12.2017
Naše pražské trhy jsou povětšinou koncipovány pro turisty a orientovány ryze ekonomicky. Prostě vyrejžovat. Už v tramvaji jsem pochopil, že to bude jiné. Začalo sněžit. Neměl jsem čepici ani kapuci ani deštník. Takže chumelilo fest a já, promáčený, naprosto spokojený jsem pozoroval velké vločky překreslující město do podoby tradičních vánoc, do krásy, oblékané do bílé jako nevěsta. I ten svařák měl jinou příchuť, když do něj nasněžilo. Nezávislýma očima musí být Praha úžasná a nádherná (a ona je), to jenom nám, přivyklým, tak nepřipadá. A ta se podělím o pár záběrů, o to, co jsem vnímal nejen očima, ale také zaznamenal. Vánoce – čas na procházku, na pozorování zrakem i srdcem.
Vánoční trhy – Norimberk 9.12.2017
Jedna z věcí, kterými se lišíme od našich německých sousedů je prožívání vánočních svátků. U nás je to honička s dárky, přejídání cukrovím, kaprem, salátem, po svátcích hned husa, krůta a k tomu všemu různé druhy alkoholu a hlavně to všechno stihnout. Němci na to jdou jinak. Mě se líbí, že pro ně začínají svátky v prosinci, na trzích, kde se potkávají a popíjejí spolu „glühwein“ – svařák (obzvláště zdatní jedinci pak „glühbeer“ – horké svařené pivo, které vás vyléčí z optimismu), ale hlavně spolu hovoří, baví se a užívají si, k tomu klobásy a jiné pochutiny, stánky jsou obklopené – je to čas setkávání a zájmu o druhé. To se mi líbí. Norimberk by nebyl výjimkou, nebýt, tak jako i v ostatních městech, obležený turisty z Čech i Polska a jiných slovanských zemí. Obzvlášť zde to bylo patrné, myslím, že to narušuje ten pravý německý koncept a doufám, že si to nenechají rozbít – vypadá to, že snad ne. Já si užil nejen glühwein, ale také glühwhisky u stánku skotů, kde jsem pořídil tak nádhernou čepici, že ji nesmím nosit ven. Asi nejlepší byla místní originální Feuerzangen bowle – tam jsme se vrátili několikrát. Obhlídka hradu ale i Dürerův zajíc. Sousoší na náměstí kousek od vstupní brány – sedm smrtelných hříchů. Norimberk – město, které znám, i lidé, kteří se naučili družit a sdílet svátky. Nicméně mi zrušili oblíbený lokál „U satana“, který se tak nejmenoval, ale vypadal tak. Takže jsem ho nahradil novým lokálem, ale už to není ‚jak to bejvávalo‘.
Nejnovější komentáře