Málem jsem na závody nedojel. Přes noc mrzlo, sněžilo, kamiony stály na výjezdech z dálnice, všude to klouzalo, krásné teploty atakující deset stupňů z minulého týdne byly ty tam, na teploměru bylo mínus pět, trochu posněhávalo. Odstřílel jsem na rozstřelišti šestnáct šípů a šel na to. Cestou do kopce jsem si říkal, že v těchhle podmínkách by mi mělo stačit na bednu deset autů, obzvlášť, když z konkurence dva lidi nedorazili. naší skupinu, kromě mě, tvořili tři kluci z Olřichova v Hájích, David s dlouhým lukem, Dodo (slovenský výraz pro Jozefa) a Jirka s TRRB. Všude sníh, byla zima, měl jsem rukavice na rukavičce, zvířata byla poprášená sněhem, a ty co jsem viděl, na ‚dávačku‘ nevypadaly. První výstřel. Krocan. Tak tak jsem ho trefil – měl jsem obavu, aby to nebyl podstavec. Zapisoval jsem, takže na lehké srně jsem si hned zapsal aut – přestřelil jsem ji, ačkoli tohle měla být minimálně zóna. Další zvíře jsem minul. A další a další a další… Na jedenácti zvířatech jsem měl jenom dva zásahy. To bylo na ručník, na to to zabalit. No co, řekl jsem si, je to jako prohrávat v hokeji šest nula po první třetině. Budu bojovat o každý zásah, o každé body, kdybych to vzdal, tak by to k ničemu nebylo. Mé nátahy byly dobré, ale byla tam někde chyba. V průběhu dalších výstřelů jsem to našel – jednak jsem správně ‚nevstupoval do luku‘, a také jsem uspěchal výstřel – nedal čas vnímání cíle a správnému vypouštění. Srovnal jsem se dvacítkou na bobrovi, i když to ještě chvíli trvalo, než jsem si to zažil, ale pak to přišlo a já dal celkem čtyři dvacítky a čtyři šestnáctky v té druhé polovině závodu – taky jsem už tolik neautoval. Každý další výstřel byl lepší, zbývaly tři zvířata, když jsem udělal přesně ten výstřel, co jsem měl a zasáhl libovou dvacítkou těžkého jezevce ve stínu skalní pukliny, pak jsem z kopce trefil těsně nad zónu těžkého medvěda a zakončil jsem geniální trefou kozoroha – centrální rána na téměř třicet metrů. Místo depresivního zklamání jsem cítil triumf z překonání té počáteční krize. A kdybych opravdu dal do deseti autů, jak jsem si říkal na začátku, byl jsem s přehledem na bedně. I tak to byly povedené závody – tahle cesta, kdy se člověk ze dna dokáže zvednout a začít se trefovat.

Zaparkoval jsem nahoře ‚u Klacka‘, ale ten se hned objevil, že se začíná dole, že tam můžu zajet, nebo sejít, tak jsem tedy šel, tím bahnem a blátem v nízkých trekovkách, klouzalo to, nebylo to vůbec milé, sice bylo nad nulou, ale pod bahnem byl led, došel jsem k rozstřelišti a bláto jsem měl všude. Ale byli tu kamarádi, co jsem už dlouho neviděl, o tom to přeci bylo, když jsem neměl nastříleno. Ve skupině jsem šel s Aničkou, co je od Mýši a střílí jezdecký luk a s Jirkou a Pavlou, kladkaři. Byla to fajn skupina, na pohodu, bavili jsme se. Měl jsem kliku, že od začátku můj nový styl mi šel – trefil jsem vlka na dálku těsně k zóně a pak jsem trefil zónu u krocana a taky jsem dal bobra v potoce. Teprve potom nastala série autů. Netrefil jsem volavku – věděl jsem, že to nemůžu domířit, taky že to šlo vlevo dolů. Stejně tak liška – výška dobrá, ale vlevo, potom ležící daněk na dálku – toho jsem dal osově dobře, ale přestřelil. Ale byl jsem trpělivý, trefil jsem zónu zajíce, potom prase v potoce, taky zóna. Samozřejmě jsem autoval na velkých zvířatech do kopce, ale dal jsem jezevce za dvacet, i srnku ve skoku, zato jsem podstřelil jelena na dálku a předtím jsem se ‚ucvrnkunul‘ ve výstřelu na kamzíka na skále. Prase v potoce na dálku jsem tak tak trefil. Jeden aut mě mrzel – to byl rys – krásný výstřel – čekal jsem jak se šíp zabodne do zóny, ten výstřel byl fakt luxusní, ale stále jsem neslyšel ten dopad, zvuk zásahu do gumy, šíp zvíře podletěl. Bylo to dál než jsem čekal, tak o 5 metrů, proto jsem ho minul – jinak to bylo perfektně provedené. To co bylo fakt trapný, to byla minela na zavěšenou sovu – to měla být minimálně zóna a ne aut. Spravil jsem si chuť na praseti do svahu z mokré louky, i toho krocana na louce ‚pod Klackem‘ jsem dal, ale přišla sprcha na medvědovi s lososem, toho jsem z té skály přestřelil. Tohle ale byla chyba – nechyba – to nemám nastřílené. Prase jsem dal do zóny a pak lištičku – šíp prošel čistou dvacítkou téměř skrz. Ležící srnku jsem dal ze skupiny jediný, a hodně na spodek šla srna na velkou vzdálenost do kopce. Ještě jsem trefil jezevce a bobra za klasiku. Nádherný střílení. Mým úkolem bylo dostat se pod deset autů a že jich bylo ze 32 zvířat jenom devět jsem při nenatrénování nového stylu pokládal za úspěch, ale mnohem víc to, že jsem udržel celou dobu ten nový styl, že kde jsem ho nedal správně, tam jsem autoval, nebo tam, kde jsem neodhadl vzdálenost, ale ty spousty dvacítek a šestnáctek tam, kde jsem to dal, ty byly potěšující, stejně jako pohoda s lidmi na téhle klouzavé trati a já věděl, že tohle byl jeden z nejlepších mých závodů – ne výsledkově, ale pocitově, byl jsem naprosto spokojený, stálo to za to a vnitřně jsem se radoval. I za to setkání, po takovém čase, s lidmi, co znám, co jsou fajn. Škoda, že jsem nemohl být na místě déle – koloběžka čekala, takže jsem se až po třech dnech dozvěděl, že mi to střílení stačilo na 3. místo, že ceny převzala Ita, a že se ta spokojenost okotila i takhle. Stejně bych ale nečekal, to, že jsem měl pár hodin na koloběžení bylo důležitější, než veškeré ceny.