Čekal jsem, že skončíme jednání dřív, ale i když jsem vyjížděl z Ústí nad Labem po čtvrté hodině, nemohl jsem si nechat ujít tak krásný den.

vydávám se z Bílky směrem na vrchol v dálce

Dojel jsem do Bílky a vyrazil vzhůru. Nejdříve jsem šel loukou až pod stíny lesa. Cesta se stávala příkřejší, ale jarní zeleň, zpěv ptáků a čistá modř nebe nade mnou byly pro mne krásným odpočinkem po pracovním dni, a také poháněly můj spěch vzhůru.

monument u cesty

Byl to i malý trénink na sobotu, takže jsem se nešetřil. První polovina z asi dva a půl kilometru stoupání byla sice náročná, ale ještě to šlo. Teprve když se připojila modrá značka, tak se stala stezka kamenitou – navíc se spolu s modrou značkou za mne připojil chlapík v trenýrkách a lehkém tričku a kupodivu se mě stále držel, ačkoli jsem šel na vrcholné tepové frekvenci a potil jsem se jako Eskymák v sauně. Táhl jsem se foťákem pro strýčka příhodu. Za mnou supěl ten chlápek. I tak jsem ho dal, když jsem otočil poslední serpentýnu s kamennou zástěnou v zatáčce. Už jen pár set metrů a byl jsem pod nejstarší naší meteorologickou stanicí – opět jsem dobyl Milešovku.

výhled zpod meteorologické stanice

Horu, s největším výskytem bouřek u nás. Krásná panoramata. Hledal jsem občerstvení – ale vše samozřejmě zavřené – a hledal ho i ten chlápek. Oba neúspěšně. Pak jsme spolu diskutovali, co kde vidíme – od Řípu, bílé věže a komíny elektrárny ve Štětí, přes Bezdězy, Ralsko, Ještěd, Ronov, Vlhošť a Sedlovou horu, poblíž Lovoš a Kletečnou.

určujeme vrcholy kopců v krajině

Pod námi Milešov a kousek dál Hazmburk. Můj pronásledovatel se omlouval, že je na Milešovce poprvé, a že tak málo ví, kde se co nachází, ale to nebyla pravda, věděl toho dost.

Sedlová Hora, Vlhošť a vzadu Ještěd

Ocenil jsem ho v duchu, rozloučili jsme se a já spěchal horkým podvečerem dolů. Musím se přiznat – stálo to za to!