Takové podivné jaro.
Na vzdálené východní části naší země stojíme s Danem, Hankou, Jahodou a Larym ráno u můstku od kterého se sune ke zvlněnému proudu potoka sněhový jazyk. 
Je už jaro? Kalendářně ano, ale tady jsou šílenci, kteří nafukují raft a smýkají ho směrem k té vodě, co by měla být říčkou, ale jestli je, pak říčkou nevyvinutou a nedospělou, o to víc vzteklou a prudkou. 
Nasedáme a prudký proud si nás bere dolů, smýká přes kameny – jen tak tak stačíme zastavit před padlým kmenem, přetáhneme po břehu a už zase dál tím prudkým korytem. Na březích je občas vidět ve sněhu a námraze rašící devětsil. 
Potok se rozmáhá, ale kameny a kmeny jsou tam stále – ale tohle si my právě užíváme! Ty zmrzlé rampouchy ve vymletých převisech, sněhové závěje a polozmrzlé přítoky. 
A pak ve foglarovsky romantickém údolí přitéká z levé strany Říčka – a to s velkým „Ř“. Převisy, lesní zákoutí, zmrzlé břehy a nádhera spolu s tím prudkým proudem – nádhera, pro kterou sem stálo za to splout. 
Po prolnutí dvou toků se maličko řeka klidní, ale zase nastávají nečekané a v prudkém proudu nepříjemné jezy – nestačíme reagovat a tak jsme jeden spluli tak, že Lary málem vypadl z lodi. U dalších si dáváme pozor – některé vracáky jsou docela nebezpečné. Jedeme kolem Pěčína a řeka už se „standardizuje“, i když je pořád tekoucí. Další jezy a Slatina a my se přizpůsobujeme toku v údolí a obkroužíme Pekelec u Rybné nad Zdobnicí a zase údolí a skály a občas jez. To už se blížíme k Peklu a pak do Vamberku; na břehu sedí vypasená ondatra a čumí na nás docela drze a vůbec překvapeně. Poslední dva jezy, které sjíždíme a na konci města zastavujeme. Nádherná říčka, zážitky a rychle do hospody – zahřát se a zhodnotit!
Nejnovější komentáře