měl bych si býval přispat, ale prostě, ty by mi všichni ujeli!!! myslím tím vodáky, protože ten nápad se stopování jsem vymyslel předevčírem a byl tak neotřelý a vlastně to byla přesně ta výzva, kterou jsem tenhle víkend potřeboval… takže jsem statečně šlapal na kole, na zádech batoh, kde byla spousta věcí – a mimo jiné spacák, protože jsem netušil, jak tohle dopadne, a do nohou mi mlátila kytara… vézt tohle všechno na té staré herce byl opruzující, a musel jsem takhle ujet asi sedm kilometrů zatáček, po rozbité silnici co běhala nahoru a dolů a také jsem musel čekat na semaforu u opravovaného mostku… a že bylo už od rána vedro, byl jsem docela opocený, když jsem z kola slézal… měl jsem vymyšlené jedno místo a tam jsem po kratším hledání nalezl úzkou a hlubokou škarpu, kam jsem kolo spustit a popálil se přitom o kopřivy a do rukou si zarazil pět šest trnů z ostružiní… ale byl jsem pořád tak natěšený a nic mě nemohlo rozházet a den byl plný slunce a dobré nálady, slezl jsem na státovku a měl tu kliku, že hned po pár minutách mi zastavil mladý kluk, co měl v autě vepředu i v vzadu dětské sedačky, takže jsem se choulil na zadním sedadle – ale nejel moc daleko, jenom za Hlubokou, do Hosína, což nebylo úplně optimální, jenže každý kousek dobrý – a tak mě za vyprávění o Irsku, Austrálii (on znal i Uluru – ač tam nebyl, věděl, že se místním nelíbí, když se nahoru leze), a hezky jsme si popovídali o patriotismu a o tom, jak se nám tady naše česká země líbí, a jen jednou byl překvapený, když se ptal kam jedu a já mu řekl, že stopovat na vodu… a nakonec jel vlastně až téměř před Budějovice – že ta odbočka na Hlubokou je lepší tam, než ta přes Zliv… a já se posunul za nájezd a stál u cedule na začátku města a věděl jsem, že tohle není moc dobrý, že většina lidí jede nakupovat, a že moje pozice není proto moc dobrá, a říkal jsem si, že se musím obrnit, že tady asi skejsnu, jenomže jsem měl štěstí a asi během deseti minut někdo troubí a já koukám, že za mnou stojí a bliká staré červené auto… s rakouskou značkou… doběhl jsem k němu, a uvnitř nějaký důchodce hází věci z předního sedadla dozadu, a snaží se vyklidit i místo pro nohy (vyhodil jsem do příkopu asi pět slupek od banánu) a nasedl a spustil česky… ale verstehen nicht, takže jsem měl asi čtyřicet minut lekce němčiny zdarma… tenhle řidič v důchodu podniká v zemědělství a má pole u Mostu a baví ho to a ruce měl sedřené a předloktí odřená a jezdí pracovat k nám až do Linze… a jak jsem si povídali, tak řekl, že mě tedy odveze přes Krumlov, i když bych to měl lepší z Vyššího Brodu, že tam jede přes Kaplici, ale já nechtěl až nahoru – tam budou davy lidí a daleká cesta zpátky – a tak řekl, že tedy jo, že mě vezme až tam, abych nemusel stopovat dál… a to bylo milé – a on povídal, a také mi řekl, že vůbec nepije alkohol, jenom vodu nebo mléko, ani kávu a je výjimečně čaj… a ukazoval mi na pole máku – a bavili jsme se na čem vydělává a co která plodina stojí – a pak mi za kruhákem zastavil, a já byl v Krumlově a už jsem byl potěšený tím dnem, těmi dvěma skvělými lidmi… a tak jsem šel k řece… na vodě nikdo nebyl a tak jsem si koupil pivo a seděl na břehu a koukal na hladinu a slunce hřálo a já si užíval pohled na řeku, cvrkot kolem a věděl jsem, že je před desátou, a že všichni teprve budou vyrážet… 
pak jely lodě a já šel zkusit zavolat na raft s chlápkama, jestli nevezmou stopaře s kytarou, ale nestáli o mě, a dali mi to i najevo, ale tohle mě nemohlo odradit – na to jsem se nastopoval už v životě dost… 
a pak kolem mě stáhl loď do vody nějaký chlápek a měl opěrátko a odjel sám a já ho prošvihl – ale pak táhl loď s kytarou další – a tak jsem se zeptal, jestli by mě nevzal stopem, že mám kytaru – a kytaristi mají prostě k sobě nějak blíž než jiní lidé – a tak se mě zeptal: „máš pádlo?“ – „nemám, ale zkusím si ho půjčit!“ – „dávám ti pět minut a pak jedu!“ a tak jsem vyběhl k maličké boudě půjčovny – bosý, tak jak jsem vylezl z řeky… přede mnou byla rodinka, co si přijela půjčit loď, ale já se jen zeptal, jestli mi půjčí pádlo – a ten mladý kluk to netušil, a řekl, že se musí zeptat… a obsluhoval tu rodinku a já tam nervózně a netrpělivě přešlapoval – a on pak zkoušel někam volat a nikdo mu to nebral… ale řekl, že to nějak uděláme… vystřelil jsem zpátky a doběhl k té lodi a říkám chlápkovi, že pádlo bude, ale nejdřív musí vydat loď rodince přede mnou… pokýval a já zase spěchal k boudě a trpěl jsem, když si výletníci vybírali pádla, děti se vztekaly a pán složitě zkoumal výpůjční smlouvu a rozvážně se podepisoval… a já věděl, že na mě ten chlápek se žlutou lodí nepočká, že to trvá hrozně dlouho, ale věděl jsem, že prostě budu mít pádlo a s tím se to bude stopovat lépe a tak už musím vydržet… a tak jsem se dostal na řadu a někdo zavolal tomu klukovi zpátky, že prý je to možné, ale než si to povyprávěli, tak to bylo zas víc jak pět minut a já už jsem rezignoval… jenomže já už jsem také svíral pádlo – vytáhl jsem ho z boudy, když se o ně hádala ta rodinka – a držel jsem ho – a podepsal papíry a zaplatil půjčovné padesát korun (to je zadarmo!) – zmuchlal ty smlouvy do kapsy a vyrazil… a pánbůh nebyl doma, protože ten chlápek tam fakt trpělivě čekal!!! a tak jsme se představili, on že prý je Leoš, a naskočil jsem do lodě a vyrazili jsme… „tak kde mám pádlovat? je mi to jedno!“ – „já pádluju napravo,“ řekl a tak jsem pádloval tak jak jsem zvyklý, i když mi to fakt bylo jedno… a tak jsme povídali a ten chlápek, kolem čtyřicítky, byl fajn, a já postupně poznal i kamaráda, co na něho čekal, Baziho, a pak i další kluky – bylo jich celkem deset a dva je provázeli autem – nestihli loď, ale byli parta, z Moravy od Svitavy nad Blanskem… 
a tak jsem je poznal při první zastávce na pivo, pak jsem jeli spolu a kecali, a nebyly tu baby a tak to bylo tak strašně na pohodu – a měl jsem pocit jako bych je znal dlouho, jako bych nebyl stopař, co ještě před dvěma hodinama máčel nohy ve Vltavě a nevěděl co přinese den – a teď jsem pádloval, nebo jsme soulodili a povídali si o všem možném – a nebe bylo čistě modré a bylo horko, a já pozoroval tu nádhernou krajinu kolem Vltavy, ta údolí, krajinu, kterou miluji, a měl jsem v ruce pádlo a byl jsem spokojenej a šťastnej a vůbec nic jsem neřešil…
Bazi sjíždí retardérku
Leoš sjíždí retardérku
Leoš mi namáčí batoh a kytaru
a tak jsme dojeli k jezu před Zlatou Korunou, a Leoš to chtěl jet sám, tak jsem ho nechal (já bych to bejval pro tu legraci sjel ve dvou, i když bychom nabrali, ale oni to tak nedělali) a tak mi jenom ošplouchnul vlnou batoh a kytaru a tak jsem ji vybalil a slunce a nechal schnout mokrý obal – kytaře nic nebylo, samozřejmě! – a šel jsem a koupil jsem Leošovi pivo a seděli jsme na břehu a já naladil tu kytaru a všichni jsme si společně zazpívali „už dlouho nejel žádnej vlak“ a byla pohoda… 
a ještě jsme dali jídlo a pivo v kempu a já pozoroval ta známá místa a pak jsem si lehl do stínu a čekal až dojedí… a vzbudili mne jejich hlasy, když šli k lodím a já měl nádherný den, a měl jsem v sobě kousek dospání časného rána, jeli jsme kolem ostrohu dál, obtáčeli jsme klášter po řece a ti kluci měli jakous takous trampskou osadu – já bych to asi takhle úplně nenazval…
ale byli fakt správní, nebyli vulgární a byli pohodoví, a super bylo, že žádná baba tohle homogenní prostředí nenarušovala, a tak mi bylo líto, že jsem je u Dívčího kamene opouštěl, protože mě čekala další cesta a oni zde končili… tak jsem si se všemi podal ruku a pak vyrazil s batohem na zádech, s kytarou a rameni a pádlem v ruce dál… býval bych stopoval, ale nikdo na řece nejel dál a já ostatně šel hodně rychle… nade mnou zřícenina hradu a pak už dál cesta podél řeky, občas jsem viděl a slyšel nějaké vodáky, ale většina byla pomalejších a já je dohnal – a ti rychlejší, ti určitě chtěli někde zakempovat nebo zastavit u kiosku – a to by mě zdržovalo… do Boršova to bylo necelých dvanáct kilometrů, ale já jsem občas bloudil, cesta byla místy blátivá od potoků… místy vedla posekanými loukami nebo se protahovala mlázím a kopřivami, jenže já nasadil vysoké tempo a věděl jsem, že mě budou dřít sandály a tak jsem chtě nechtě na nohy navlékl ponožky, ať si každý myslí co chce… a šlapal jsem vytrvale přes hodinu, až jsem došel k Rybům, ale v okénku nebyl Marvin, jak jsem očekával… 
„ahoj, kde máš Marvina? a prosím tě, udělej mi pivo, nebo radši rovnou dvě“ – „Marvin si šel lehnout, prej musí dohnat deficit, když tu má nás!“ – byl to Ondra, co jsem ho tu potkal, když jsem v říjnu plánoval Austrálii… byl tu, s foťákem, tehdy, a povídali jsme o fotografii a Marvin nám všem tedy balil slivovici a otevřel pivo… a svět je malej, a já na něm znám kdekoho – tak jsme chvíli s Ondrou povídali o tom, jak jsem plul s Marvinem… a já už tohle místo, tady, U Rybů, znám jak své boty… a musel jsem zase vyrazit a šlapal jsem rychle v tom horkém pozdním letním odpoledni a ty dvě piva ze mě vyprchaly ještě než jsem došel do Boršova… chlápek za železničním mostem v půjčovně už vlastně zavíral, tak jsem odevzdal pádlo a šel na stop… Boršov, to je hrozná dálka, až na státovku – a tak jsem rychlým tempem vyběhl k přejezdu a pak přešel mot a sešel pod něj a počítal, kolik mám asi tak do tmy a jak mi to vychází – bylo po půl sedmé… a než jsem to vlastně pořádně promyslel, zastavil mi kluk, podle mého voják z povolání, co jel do Tábora a za pohodové konverzace mě převezl přes České Budějovice… dokonce jsme řešili, jestli by to neměl lepší přes Vodňany, ale já koukal do mapy a nebylo to výhodnější – ale že prý mě vezme tudy, jenže to by mi nepřišlo fér, aby si kvůli mně zajížděl (ten rakouský důchodce to ráno jako zajížďku neměl – ty cesty jsou přibližně stejné a tahle z Krumlova podél Vltavy je hezčí), takže jsem vystoupil tam co ráno – u odbočky na Hlubokou a věděl, že tohohle rozhodnutí budu litovat, ale jsem takový, že bych nebyl se sebou spokojený… a taky že mi nic nezastavilo téměř půl hodiny… až pak konečně jedno auto… vietnamská rodina… a já měl tak hezký pocit z toho, že mě vezou, že jsou vlastně asimilovaní do naší společnosti, že mi zastavili – a to bylo fajn… a s tou náctiletou holčinou, co se učí na kadeřnici, a co měla roztomilý předkus a roztomilý smích a přitom hovořila tak vážně a odpovědně, jsme si povídali až k nájezdu na Strakonice – a dozvěděl jsem se všechno o nich i o Vietnamu – a tak se mi hezky to stopování zakončilo – jedním šikovným pohybem jsem vytáhl bicykl z příkopu a pak šlapal do pedálů celý spokojený tu dlouhou cestu, kytara mi blemcala o stehno, ale tenhle den byl uzavřený, nádherný, prožitý – a já poznal tolik lidí, tolik dobra, tolik příběhů a životů – a tak jsem asi opravdu „lucky boy“!!!
14km na kole
22km na lodi
12km pěšky
Nejnovější komentáře