Říct, že to byl šílený nápad by zavánělo přeháněním, tak jen zkonstatuji, že byl netradiční. Vstával jsem před šestou, na chatě, vyrazil do Strakonic. Paní, co hlídá v místním zázemí jatek byla nejprve překvapená mým nápadem, ale posléze pro něj neměla pochopení. Tím myslím, abych si u ní nechal loď. Zase tak moc jsem se tomu nedivil. Tak jsem musel popojet na staveniště mezi paneláky, kde parta sobotních robotníků bagrovala kanalizaci. Ty už jen tak něco nepřekvapilo a souhlasili, že mi pohlídají loď – nafoukl jsem ji a schoval po javor poblíž plotu mateřské školky. Dojel jsem do Písku. K svému štěstí jsem zavrhl nápad ohledně stopování, zaparkoval auto a podél řeky jsem došel na hlavní, pak jsem chvíli šněroval chodníky, a nakonec neznatelnou pěšinou po spěchajících ranních dělnících, došel na nádraží. Paní u pokladny se nezdražovala a nechala nás čekat. Byli jsme trpěliví a dočkali se lístků. Sedl jsem si o kus dál na žulový schod pod kovové nádražní zábradlí a v klidu dýmal z malého doutníčku. Modré ráno. Bílé šmouhy na nebi. Vůně dýmu a satisfakce za využití takového začátku dne. Přijela lokálka. Kromě mě se tam nacpal spolek turistických důchodců s koly. Překvapil mě nový, neznámý způsob, kdy si musí člověk sám označit jízdenku, ale stihl jsem to do Putimi, kde nás odmávala výpravčí, mladá sympatická a usměvavá žena, s plácačkou, v uniformě a přesně to do tohohle dne zapadalo. V Ražicích jsem přestupoval a důchodci bohužel taky – naskládat kola do vlaku přineslo zpoždění – naštěstí jsem jel jen jednu stanici. Opět Strakonice a celý vlak vystupuje kvůli výluce – dál musí busem nebo pěšky, jako já. Dorazím přes most na sídliště, hážu loď na rameno a jdu nejbližší cestou k řece. Nastává trochu problém – ztratil sem nástavec k pumpě. Takže loď nejde dofouknout. Neztrácím hlavu – v kapse mám gumičku, několikrát ji omotávám a přestože musím pumpovat jen jednou rukou, tak loď dofukuji do provozuschopného stavu. 
Táhnu ji do vody, odrážím od břehu, pádluji a sjíždím první stupínek před mostem. Je mi blaze. Krásné ráno, já to zvládl a pádluji a mám před sebou celý den. Otava v pohodě teče, pouštím si výběr hezké muziky a s hlavou vztyčenou nořím rytmicky pádlo. Pak se tok zpomaluje. Jez Slaník. Už zdálky na mě mává skupinka dětí. 
Vábí mě jako Sirény ke sjetí šlajsny, která má dole slušný válec – přes jez skoro nic neteče a šlajsna to hezky stahuje. Chcete lidskou oběť, máte ji mít! Odrážím, pak se zvolna vracím a před skokem párkrát zaberu, už jsem uvnitř, projíždím válec, vyrovnám náklon a za potlesku hocha na betonové hraně propusti přistávám. Jdu do kiosku na něco k pití. Dlouho se nezdržím. 
Čeká mne dlouhá plavba. Řeka se klikatí, míjím navigaci v osadě Slaník, hezky a v pohodě to teče, kromě toho fouká silný vítr a já s uspokojením vnímám, že povětšinou zezadu (jak je tohle jenom možné?), míjím stáda skotu, řeka provádí několik prudkých obratů, aby mi ukázala vítr ze všech stran a já doplouvám k jezu Štěkeň. 
Uvážu loď a obhlížím to. Je snadné to přenést nebo zkoníčkovat. Jdu ke šlajsně na prostředku, skok je tady vysoký, o hodně víc než jen metr, pak se voda řítí ve vlnkách dolů k malému válci. Ten se dá sjet, pokud tedy dobře skočím ten skok. Jsem tu sám, nikdo na pomoc. Co když mi loď uhne – to se pak cvaknu. No jo. Takže odvazuju loď, nasedám a jedu. Rozpádluju to, skočím, spadnu ze sedačky do lodi a řítím se dolů, jen zlehka srovnám příď krátkým záběrem a loď se sklouzne válcem a vyplivne mě do pravé strany proudu obtáčejícího pravý, delší ostrov. Za ohybem zastavuji, jdu si dát pivo – ještě pořád cítím vysoký tep adrenalinu. Vychladnu a jedu dál. 
V Čejeticích se Otava rozšiřuje širokou deltou přitékajícího potoka a zbrzdí se dalším jezem s elektrárnou. Tak ten se jet bohužel nedá, stahuji Pálavu při levém břehu, nasedám a pokračuji. 
Podjíždím most a fakt si užívám plavbu – jen se nechám unášet, hraju na harmoniku, pokuřuju dýmku a občas máchnu pádlem, když mě žene proud do vrbiček. Jez Pangl sjíždím příjemnou šlajsnou. Pak to přestává téct až k jezu Jirkal, který musím koníčkovat na pravém břehu. Tam projíždím propustí mezi kamením pod jezem – je tam taková hrázka a umělý meandr, kde si hezky nalehnu na pádlo a stočím se s proudem. Ještě ohyb a za zákrutou u Sudoměře je nejkrásnější úsek – skoro trojkové peřeje plné kamenů a náročného prosmýkání v proudu mezi lavicemi balvanů, visím na pádle, přitahuji, kontruji, pootáčím se s proudem a těch pár set metrů si to užívám, soustředěný, nadšený a vítězící. 
Usmívám se pro sebe. Stálo to za to! Ještě plný dojmů zastavuji před mostem u Kestřan. Vytahuji loď a jdu se najíst – a místní hospoda nezklame – smažák je smažák a je fakt dobrý! Řeka je teď línější, ale pořád teče, a ta pohoda tu je. 
Zátavský mlýn a jeho jez je bez vody, stahuji loď a opět nasedám. Stále línější voda, jen sem tam stupínek, mělčina a pár malých peřejek. Očekávám přítok Blanice a je to zanedbatelná neuspěchaná záležitost – jen na břehu je pár lidí co půjčují lodě a cyklisté. Dojíždím k Zátavskému mostu. Tady jsem očekával, že se řeka rozeběhne směrem k Písku krásným údolím, ale nestalo se. Naopak. Proud se zpomalil, na pravém břehu se míhají kola na cyklostezce a já pádluju jako dřevák a vítr mi stáčí loď vždy, když přestanu. Dohání mě vodáci na plastových kánoích, jenže nejsou tak vytrvalí a tak je zase předháním v té nekonečné a úmorné pravotočivé zatáčce. A já už vím proč – je to zadržená voda jezem v Písku. Konečně ho vidím a je to pořád nechutná dálka a tak jen vytrvale a neústupně zabírám. Konečně jsem u jezu, vybírám šlajsnu, a jedu rovnou a jsem to blbec, protože loď drhne, moc nejede a já ji musím pádlem odrážet, abych jez sjel. 
Teprve dole zjišťuji, jak jsem to zvoral – úplně nalevo je krásná retardérka se spoustou vody. Bohužel. Tak přejedu řeku, vytáhnu loď nahoru, otřu, vyfouknu a naložím. Je stále krásný večer po krásném dni. Dvacet sedm kilometrů pohodové Otavy. Žádný extrém, jen hezky využitý den.
Nejnovější komentáře