Lomnice – 17.3.2012

Jarní oteplení

Využili jsme toho tání sněhu z brdských kopců a prudkého oteplení – vždyť během dne bylo jistě ke dvaceti stupňům Celsia! Nalodili jsme se  v Blatné – měli jsme docela oprávněný strach, jak se tam i s raftem vejdeme – Lomnice byla jen úzký potůček, takže i když se tam raft vešel, na pádla moc místa nezbývalo.

Ale teklo to hezky s mírnýma peřejkama. Slunce hřálo, i kapky, které na nás od pádel dopadaly byly teplé, nebo velmi rychle usychaly. Cestu zpestřovaly nízké můstky. U Buzického rybníka jsme vystoupili, a jelikož přes jeho hráz přetékala voda řasami zarostlou šikminou, tak nás to zlákalo vyzkoušet tuhle skluzavku. Samozřejmě jsme se rozjeli a na horní hraně moc hezky zarazili – a kývali se sem a tam – až jsme pak konečně sjeli po té mokré trávě. Zas takový zážitek to nakonec nebyl!

Naopak za Buzicemi s krásným můstkem přišlo poměrně rozčarování z menadrovité řeky (to by tak nevadilo) – a z jejího zarůstání vrbičkami. To byl docela problém a zpomalování – když se musíte s takovou krávou (promiň rafte) prodírat houštím. Ale prali jsme se s tím statečně, ač na nás čuměly krávy – se stoickým přežvykováním nás pozorovaly. To vyprovokovalo Lukáše, aby se zavěsil na vrbu, pod kterou jsme projížděli. A my ujížděli dál, zatímco on se nepustil a zůstal tam viset jako přerostlý netopýr. Takže jsme zaveleli k návratu – to je fakt, že otočit v proudu raft a dopádlovat tam vezme nejen síly, ale i čas, takže už byl docela hezky vyšťavený, než jsme pod něj zarejdovali a mohl opět dopadnout do člunu. To už krávy na břehu měly otevřené držky, tohle v životě neviděly – a tak jim z těch tlam padala nerozžvýkaná tráva. Odpudivý pohled.

Tak jsme dali pauzu po tom vyčerpání a přetahování jak stromů ve vodě and vodou, tak neprostupných vrbových houštin po rákosem a trávou zarostlém břehu.  Konečně Mirotice. Trochu povyražení pro místní obyvatelstvo – málokdo čekal vejít do hospody bandu lidí s pádly v rukách! Dál byla říčka širší a méně meandrovitá, ale víc tekla; začínaly kameny a peřeje. Některé byly prudší a často jsme se zasekávali raftem na kamenech – to se pak muselo do vody – takhle jsme jednou moc pěkně Slimovi ujeli – zrovna v místech, kde byl proud a hloubka. Bylo opravdu „moc rád“! Už se stmívalo, když jsme přistáli v Ostrovci u mostu. Horký čaj a hospoda a domů! A nejvíc hřál krásný den na mírné, přátelské a jen zlehka divočící říčce napájené brdským sněhem.