90cm nad běžný stav
Nastupujeme v Choryni nad mostem. Voda je kalná, hnědá, teče prudce a pod mostem jsou opravdu hutné peřeje. 
Vyrážíme – odstrčím se pádlem, proud nás uchvátí a letíme peřejí. Vlny jsou tak metrové, valí se ze stran a tak nás opláchnou a v lodi je voda; naše oblečení je mokré. A pár set metrů dál to samé! 
A náhle slyším jez – tak zastavujeme nad ním, ale není tam moc vidět, jen velké a vysoké vlny, zvuky jejich nárazů – jedeme proti proudu, najíždíme v levé třetině, řeka se zlomí a padá dolů a my vjíždíme do vln, houpeme se, voda nás zalévá, ale je to krásný a je to bezvadný a jsme mokří, ale spokojení. A v dálce vidím, jak voda opět stříká nad hladinou – další silné peřeje! Klečím už po koulena ve vodě, ale řeka utíká, teče, je to nádhera. Nerad přirovnávám, ale je to hukot, něco jako Klondike, až na to, že ten byl průzračný a možná tekl o něco rychleji, ale peřeje chvílemi srovnatelné a v exponovaných úsecích se na nás také vrhají nečekaně že stran a jsou vysoké a vyhazují nás do stran. U dalšího zlomu nás dokonce nečekaný vracák otáží bokem k proudu. Po řece plují torza kmenů, trámků, špalky a větve, ale i staré petky, zkrátka humus všeho druhu. A do toho údery pádel, záběry, nádherná příroda, co se kolem žene a žádná civilizace. I když – na nebi se objevuje letadlo. Dožadujeme se „rumanitární pomoci“, ale nejsme vyslyšeni. Zahlédnu již třetího ledňáčka. A řeka pádí, jsou peřeje a každou chvíli se řekou vznáší volavky – velká pomalu startující a znervóznělá ptačí flotila. Další říční peřejnatý stupeň. Jsem nadšený a na vrcholu blaženosti! Stále klečím v tom svém bazénku. V Teplicích nad Bečvou je vlevo navigace a lázně. Kdosi na konci krmí kachny. Pak si nás všimnou: „Ahoj!“ ozve se kdosi nesměle. Pak se přidávají další. Odpovídáme, máváme. Přestávají krmit kachny a házejí chleba i nám – namítáme, že bychom radši rum, ale bohužel nic. Sklízíme ovace a jsme středem pozornosti – asi jako kdyby se zde objevila lochneská příšera nebo okřídlený pavouk. Zaskřehotá těhotný hlásek „Čau!“ a baryton „Nazdar“ – odpovíme a už nás proud nenechavě odnáší dál. Víc slávy a pozornosti tu neměl ani prezident, natož premiér. V Hranicích uvažujeme o zastavení, ale opilí bezdomovci nás nelákají. Vyléváme loď. Přejíždíme k panelovému sjezdu nad jezem. 
Přenášíme pár set metrů loď pod jez. Ten rozemílá unášený humus do pěny, voda je světle hnědá ale hutná, nasedáme do velkých vln a jez silně hučí a máme obavu, aby se nám tím humusem nerozleptala loď nebo pádla. Obava je ale lichá a řeka nás dál těší rychlostí a peřejemi. Vcelku v pohodě míjíme vesnici a doplouváme do Lipníku. Za mostem přistáváme. Skoro třicet kilometrů za tři a půl hodiny – a s nádherným zážitkem. Později zjišťuji, že u Lidečka a Bylnice byly silné přívalové deště – ty vyplavily místní obyvatele, ale také rozvodnily Vsetínskou Bečvu, která se vlila do Bečvy ve Valmezu a způsobila tuhle povodňovou vlnu. A že stála za to – žádné kamenné zásypy – jen peřeje. 
Holt devdesát centimetrů nad normální stav je znát. Ještě včera měla řeka 140cm a dnes 220cm. Jsme klikaři!
Nejnovější komentáře