Řím 14.-.16.4.2016

den první

Na Prahu se přízračně a příznačně hnala bouřka, přívaly deště nám umyly auto a déšť se nás průběžně držel a vzdaloval se od nás celou tu dlouhou noc, kdy jsme se střídali v řízení. I když, to dlouhé řízení mě docela baví a tak jsem si užil za volantem přes sedm set kilometrů z oněch 1350. Itálie začala vystupovat ze tmy kolem páté hodiny ranní, ty kopečky, zelené se vzdorovitými siluetami pinií byly posety domky, sem tam se mezi nimi objevil hrádek nebo tvrziště či kostelík. Nejkrásnější ale byla tahle seskupení na skalách, kde, namačkána k sobě, tvořila hradby a hrady a byla s nimi srostlá tak, že některé části byly těmi skalami přímo tvořeny.

jedeme správně

Dál bych o té cestě nepsal, nebýt mé, řekněme zlehka trapné příhody v obchodě Autogrill na dálničním odpočívadle. Prohlíželi jsme si čokolády, sýry, salámy a hlavně rozmanité druhy vína a mě, jak jinak, zaujalo víno Piccini (vyslov pičíny) – a nebylo to tvarem láhve. Tak jsem ho zakoupil, protože pít víno takového názvu mi přišlo jako dobrá Piccinina a odešel jsem jediným a pro mne možným východem, což byl vchod. Takže jsem spustil moc hezký a silný alarm a stál jsem tam v těch dveřích a všichni měli oči upřené na mě a já, jako přistižený alkoholik, držel láhev vína nakročený na útěku ven. Takhle jsem tam chvíli stál, zhodnotil situaci a pak, za stálého tónu alarmu, jsem se vrátil, takže za chvíli alarm přestal. Když jsem procházel kolem pultu, kde jsem víno kupoval, tak spustil znovu, to aby si mě všichni v tom obchodě opravdu dobře prohlédli a zapamatovali.

Dojezd do Říma byl v pohodě a samotná čtvrť nás také nepřekvapila, houština otlučených aut a skútrů se mačkala kolem nás v úzkých uličkách, každý řidič měl pocit, že nejdůležitějším vybavením auta je houkačka. Pak jsme se také přesvědčili, že dostat se jednosměrkami a těmi úzkými ulicemi k našemu bydlení je nemožné, protože auta parkují tak, aby tam projela buď pouze ta malá italská autíčka, nebo motorky. Nakonec na čtvrtý pokus se nám podařilo objet to hlavní ulicí (a nebudeme si připomínat to, jak jsem netrefil správný pruh a musel to „šmejknout“ před trolejbusem doprava) a začali hledat apartmán. To byla další moc zábavní věc, jednak proto, že se tu nikde nedalo zaparkovat, ale také pro to, že apartmán měl být v odděleném bloku domů, tedy alespoň podle čísla.

je to ono?

Stáli jsme tam docela zoufalí, protože na adrese, která nám připadala být správná, byl na první pohled podle našeho názoru zlehka vybydlený dům s opadávajícími balkóny a na zvoncích apartmány označeny nebyly – jen italská jména. Tak jsme poprosili o kousek dál jednu italku, která se se svou neznalostí angličtiny dovtípila, že hledáme adresu, kterou jsme jí ukázali na papíru. Chvíli jsme za ní bloudili, ale nakonec nás, bohužel, dovedla k tomu domu, kde jsme už byli předtím. Tak jsem tam zkusil zazvonit, ale samozřejmě bez výsledku. Znovu jsme pátrali kolem a prolezli, co se dalo, ale jediným místem, co by odpovídalo té adrese, byl tenhle dům. Nedalo se nic dělat, tak jsem zavolal na uvedené telefonní číslo. Můj hovor se ženou, která to zvedla, se nedá dost dobře popsat, protože její angličtina měla v sobě pouhých dvacet procent anglických slov, většinou špatných, která bystře prokládala italskými, z nichž jsem rozuměl slovům jako „si, pronto, bon jorno a capito“, kterých bylo sice hodně, ale stále to nedávalo smysl. Naštěstí se nějakým zázrakem dovtípila, že už jsme na místě a já vydedukoval, že se asi dostaví, protože zavěsila. Tak jsme seděli na chodníku a vyčkávali, ale bylo to v pohodě, protože se fakt během deseti minut dostavila i s manželem a opravdu nás zavedli do toho domu, do toho bytu a my by byli vděční za cokoli, natož za tenhle uvnitř příjemný apartmán, kterému vévodilo ocenění z booking.com.

Až mě překvapilo, že se nám podařilo vlézt do metra už na druhý pokus a dojet v pohodě ke Colosseu. Tam jsme se motali, až jsme se poblíž Vítězného oblouku dohodli na skvělém nápadu, že se rozdělíme.

je to kolos…eum

Už sám jsem obešel tenhle monument, obklopený davy fotících se turistů, pro samé selfee tyče nebylo kam plivnout a já si prohlížel tu masu kamenů té starodávné arény. Nevím kolik stovek a tisíců tun kamene sem navozily a naskládaly stáda otroků. Ale je to monument a mně se začaly v hlavě tvořit myšlenky a vzdalovat mě tomu turistickému ruchu. Viděl jsem pyšně kráčející vojáky, s hrdým pohledem na rostoucí stavbu, vnímal jsem smrt, krev, bolesti, napínání svalů a nenávist i odevzdanost otroků a povely jejich pohaněčů. A i to, že tihle poslední a jediní fyzičtí stavitelé pociťují konečnou hrdost na sebe a na to, že jsou součástí téhle stavby. Pak jsem se přenášel k tomu, zda šílenci s představou poloboha, kteří mají takovou moc a bohatství, že dokáží dokopat kvanta lidí k tomu, aby s minimální technikou postavili tak geniální a obrovské dílo, jsou pro nás důležitější, než generace prošlé dějinami lidstva bez utrpení a okázalosti, které ale nezanechali nic a o nichž nic nevíme. Nebo zda dnešní politická a lživá korektnost, která sice dovoluje davům lidí okukovat tahle díla, ale zanechává pouze nevzhlednost železobetonových a krátkověkých staveb, mi dává nějaký historický smysl. Jako bych se tím prolínal a srovnával to na dlaních srdce jako na vahách. Já vím, že jsem ten, který se dívá a vnímá a stačí mu příroda se svými monumenty i bez lidské pýchy. Ale i uvnitř mě se ozývala pradávná generační pýcha, že tohle přeci jen vytvořili lidé. A přemýšlel jsem dál o tom, jak do Colossea proudí davy diváků, jak se opíjí, ale jak v kontextu tehdejší doby vnímají ty hry jako tradiční zábavu, a jak i to veškeré utrpení, právě pro tu bolest a srovnání s vlastním životem opájelo nadšením a pohltilo každého a stmelilo šílící davy. A napadlo mě, jak bych se asi cítil jako otrok jdoucí na smrt do té arény, která šílí, řve, tisíce lidí křičících s vytřeštěnýma očima, jestli i mně by ta smrt připadala případná a správná a hrdinská, a jak moc by se lišila od té dnešní běžné, na infarkt nebo rakovinu ve sterilní nemocnici, když obě jsou stejně konečné a končí stejně, a je mezi nimi rozdíl jedině v tom okamžiku umírání. Zda, umírat za fanatického šílení davů, nebo opuštěný ve sterilním tmavém nemocničním pokoji, nebo rozdrcený koly kamionu, je pro mne zásadní rozdíl, nebo zda je ten finální strach stejný a připomnělo mi to Exuperyho Citadelu. A náhle jsem viděl hrdost na to, být římanem a být součástí toho všeho, a i pomíjivost (vzhledem k dnešku) pouhých vzpomínek a rozvalin. A stálo tohle všechno za to? Ty životy, čas, sláva a utrpení? Nevím, prošel jsem za těchto myšlenek na Benátské náměstí a pak jsem šel krásnými zastrčenými schůdky přes další velké schody dlouhou ulicí k Tibeře.

p.s. dá se to jet vlevo

Její zelenošedé vody se hnaly hluboko pod můstkem u Isola Tiberina ve dvou jazycích a já si říkal, kudy bych to sjel. Přešel jsem most a druhé rameno bylo rozděleno stupněm a já musel sejít blíž, abych se přesvědčil, že se to jet nedá, že je tam dlouhý neprůjezdný vracák, ve kterém se točily míče a klády. Tibera ale svou barvou byla podivná, jak říkala sestra: „Říman by do ní nestrčil ani prst!“ a já doplňuji: „A Římanka ani prs!“ Vrátil jsem se zpátky, koupil si cestou na Campo de Fiori pivo, které bylo dvoutřetinkové a sedl jsem si v zapadlém zákoutí omšelých domů, otevřel tu láhev a popíjel.

není to špatné, tohle cestování

Seshora, z otevřených oken zněl ženský křik – několik hlasů se tam dohadovalo a já se cítil opravdu v Římě, v Itálii – pryč od turistů a myšlenek.

De Fiori bylo tržiště, plné odpadků a křiku a turistů a já šel do dalšího shlučiště cizinců – Plazza Navona. Krásné kašny a sloupy. Všude, po celém městě, vojáci se samopaly kvůli teroristům. Zdáli se ostražití a nebyl to hezký pocit. Zamířil jsem na Pantheon a sedíc k němu zády jsem se zase napil. Šel jsem kolem parlamentu k Augustovu mausoleu a pak na Španělské schody. Davy turistů, schody z větší – té krásné části, zavřené, docela zklamání. Ještě Plazza Barberini, s fontánou, která obklopená tolika památkami je opomíjena jako „tuctová“ – a vrátil jsem se do kostela nad Španělskými schody. Sledoval jsem spěchavé turisty, vnímal na staré dřevěné lavici ten rytmus života, až jsem z toho tak hezky a mile usnul – a kdo by se divil po té noci dlouhé jízdy.

Sešel jsem se schodů, dal „do placu“ trojhran sýra, co jsem koupil, ale láhev vína, co jsem k tomu dal, byla příliš veliká a tak jsme vypili to menší. Také jsem zjistil, že jsem minul zásadní památku Fontana di Trevi a tak jsme tam ještě zašli. Je to velkolepé, ale davy a vojáci se samopaly sráží tohle dílo na odkladovou plochu a místo srazů a hluk. Musí to být krásné v noci, osamělé a tiché. Víc živé a srdeční. Ostatně jako všechny památky.

Chtěli jsme jít na večeři do pizzerie, ale chlápek uvnitř nás italsky vyhnal, tak jsem nalezl čínskou restauraci. Bohužel, opravdu bohužel, neuměli jinak než asijsky a italsky a tak jsem zvolil k jídlu č. 88, které mělo v názvu „piccanto“ – aby to bylo ostré. Přinesli mi nějaké podivné kroužky těsta, bez přílohy, ve kterých nebylo maso (nebo se nám to nepodařilo identifikovat), zato to děsně pálilo a já k tomu naštěstí zajídal zbylé nudle, které mi odložila rozesmátá žena a personál se v kuchyni válel smíchy – aspoň jsem o tom byl přesvědčený. Bylo to šílené, tekly mi slzy, ale hlad byl hlad, do toho jsem se smál sám sobě. Nevím, co jsem jedl, jenom vím, že jsem zřejmě odboural číšníka, který neuměl jinou řeč, objednávkou, kdy jsem ukázal na číslo a rezolutně prohlásil: Tutto completto! A tak jsem zaslouženě trpěl.

vypadá to lépe na obrázku

V apartmánu, odpadlí a unavení, jsme zdolali víno a zapili krásný, slunečný, dlouhý a náročný den.

den druhý

Apartmán je světlý s vysokými stropy a mnoha okny a dvěma balkóny, objevil jsem v něm kytaru beze strun (pravděpodobně je k zapůjčení, ale struny si musí dovézt každý vlastní, stejně jako rychlovarnou konvici), ale hlavně je zde spousta zrcadel a obrazů. Ty obrazy visí všude možně po stěnách a jsou neuvěřitelně rozdílné, od fotografií, přes naivní, a nebo staré umění (samozřejmě, že to jsou všechno reprodukce), ale přesto mají jedno společné – měkké, teplé barvy a proto jdou k sobě, ač jsou i tématy tak naprosto rozdílné.

Metrem jsme dojeli na Ottaviano, vylezli nahoru a byly tam trhy, což samozřejmě znamenalo nejen zdržení, ale i rozdělení. Takže po přízemním a materialistickém zahájení dne jsme se nechali strhnout proudem až do Vatikánu.

no není to velkolepá blamáž?

Náměstí Pio XII s vévodící papežskou budovou a svatopetrským chrámem je epochálně monumentální dílo. Procpali jsme se davy až k jeho zdem. Sedl jsem si na okrouhlý parapet a díval se na tu stavbu a bylo mi z toho zle. Představil jsem si Krista, jak ve svém jednoduchém oděvu krmí a uzdravuje potřebné kolem sebe. A zde, okázalost a pýcha, že větší rozdíl mezi vírou a náboženstvím římskokatolické církve si nejde představit. V duchu jsem viděl naše malé vesničky, jak tam věky v těch malých kostelíčcích odsypávají drobné mince všichni ti chudí, co doufají ve spasení a přispívají zde na pýchu římského chrámu. Jak můj strýc Pepa, který by si pro korunu nechal vrtat koleno a sebral by, co jen šlo, si penězi chtěl koupit vykoupení a vlastně přispíval na tohle. Vnímal jsem tu marnost, ale viděl Ježíše, jak vztekle smetá stolky kupčíků v chrámu božím a tady, před papežovýma očima se prodávají tretky a selfee tyčky a proudí sem davy, ale víry je tu tak málo. Viděl jsem Syna božího jak pláče, jak jeho ukřižování je marné, jak se zde proměňuje pokora, láska, mír a všechna přikázání v pýchu a nadutost a moc a okázalost. Díval jsem se na tyhle stavby a vůbec jsem necítil v sobě nějakou pokoru před tím, naopak jsem viděl, jak je to proti mému vnímání malé a nicotné a vůbec jsem z toho neměl pocit povznesení, spíš jen zhnusení a opovržlivý úsměšek. Ale mělo to pro mne význam jiný; uvědomil jsem si, jak tenhle svět musí vnímat islamisté, se svou vírou a nadějí v posmrtný život a nemyslel jsem extrémisty, ale ty, kteří mají svou pokoru a svou víru a jsou opravdu chudí – ty jsem si představoval, jak to vidí, jak vnímají tyhle davy lidí, co tu rozhazují peníze a nemají existenční starosti, křesťanskou církev, kterou představuje palác nepočitatelné hodnoty, když na druhé straně spousta lidí hladoví a trpí. Církev, jejíž moc už nic neznamená, jen nadutost. A vnímal jsem víru islámu, touhu po bohu a přiblížení k němu. A i to, že sem jdou, osídlí to tady a vytlačí a umlčí naší končící, ztracenou civilizaci tak, jak tomu vždy v dějinách bylo. Odcházeli jsme od vatikánského šílenství a tu hořkou pachuť přebili několika kopečky italské zmrzliny. A zašli do hradu Sant Angelo, a ta prohlídka stála za to, tady kráčely dějiny, pravé a pro mě rustikální. Fresky na zdech měly mnohem více ňader než se dalo snést, (včetně turistek), kolem žebrali a létali holubi a rackové, nebe bylo vymetené a z horní plošiny se dalo přehlédnout celé tohle věčné a svaté město, a vítr odnášel mou ironii a opovržení a já vnímal, jak po Tibeře sem pluly lodě, galéry, kolik vojenských šiků pochodovalo kolem, kolik potu, krve a sexu se zde odehrálo. Kolik lásek a bolavých srdcí tady trpělo. (V jedné komnatě byl zavřený chlápek, který byl z dnešního pohledu „akční“, ale jeho ženě se to moc nelíbilo a tak ho obvinila a tak měl zde půlroční domácí vězení, ale výhled tady měl krásný – pokud se tedy ve své akčnosti nenudil). Je zde i nádherná spirálovitá chodba do mauzolea a středu hradu. Taky se mi líbil trezor – lepší než dnešní banky! Ložnice a pracovny – chtěl bych vidět, jak tu prochází ženy a vidí ty muže a v sobě cítí vzrušení a majetnickou pýchu vůči svému muži a pánu, jak se mu odevzdávají v té pokoře a odevzdanosti, ale za tím vším je ta jejich síla stálého a nepřemožitelného ženství. A všechny ty mužské dobyvačné a panovnické a diplomatické a bojovnické starosti jsou jim vlastně k smíchu. Jen to nesmí dát najevo. A úplně stejně to je dnes, úplně stejně to mají všechny ty turistky, co sem jdou se svými fotografujícími muži.

kdo je tu pánem?

Posadili jsme se u Tibery, máčel jsem snad hodinu nohy v té řece, která je chladná a teče celkem bystře, ale která zde tisíciletí omývala prach a krev všech bojovníků, co tudy prošli, stavěli město a vládli; a nebo odtud utíkali. Seděli jsme u Tibery, a mimo jiné, a tak skoro mimochodem, vypili láhev červeného vína, červeného za prolitou krev a jako úlitbu bohům, jako povznesení nad veškerou historii a genia loci.

nohy

a krev

Šli jsme na Španělské schody a cestou jsem dal pizzu v malém krámku a byla prostě jiná, prostě italská. Nad Španělskými schody jsme vlezli do parku a došli k jezírku a byla tam spousta lidí na trávníku a tak jsme si za jednu pinii lehli a dívali se do koruny stromů a poslouchali cvrkot. Zamilované páry zde dělaly všechny ty důkazy lásky, kluci kouřili cigarety a u paty kmene spal pes a ptáci podivně řvali, jako by to byli papoušci. A tak jsem se prospal pod římským nebem zahřátý středomořským sluncem. Slezli jsme od hradeb na náměstí Popolo a pak jsme šli dlouhou třídou až k Phanteonu a v prvním soumraku sledovali proudící světlo v kopuli chrámu – a bylo to nádherné. Mramor a obrazy a sochy a reliéfy. Rád to vidím a vnímám, ale nepropadám tomu. Šli jsme na Argentinské náměstí posvačit a pak vylezli stodvacetčtyři schody k bazilice svaté Marie v Aracoeli a nahoře si sedli – byly tam dva jiné páry, ale sedělo se krásně na těch vyhřátých mramorových schodech, snášel se soumrak, vykresloval nebe a byl to nádherný zážitek. Setmělo se a město prosvítila záře lamp.

124 schodů

Prošli jsme kolem ruin až ke Colosseu a viděli ho za tmy – ozářené a vpravdě kolosální. Šli jsme dlouhou štreku k fontáně di Trevi, a když mi dnes už stodvacátýosmý člověk zkoušel prodat selfee tyč, zpříma jsem se na něj podíval a řekl mu: „Myslíš si, že kdybych potřeboval selfí tyč, tak že bych za celý ty dva dny, kdy jsem běhal jako šílenec po tomhle městě, neměl příležitost si jí koupit?!!!“ Stotřicátéhopátého prodejce jsem měl nutkání ubít ho poslední láhví vína, co jsem měl v batohu, s vědomím, že porota složená z turistů by mi přiřkla nejnižší možný trest! Naštěstí jsme pak u Trévské fontány, ponořené do světel a stínů noci, tu láhev vypili. Kolem to žilo mládím, skupiny dívek a mladých mužů, zamilované páry, penzisté s očima rozzářenýma a samozřejmě prodavači selfee tyčí. Došli jsme ke španělským schodům a jeli metrem do apartmánu, bylo k půlnoci a byli jsme prosáklí zážitky.

den třetí

Po předání apartmánu jsme se vydali městem k moři. Sobotní ráno znamenalo mnoho lidí na ulicích, v typickém oblečení – skoro zimních bundách, které jsme na nich pozorovali celé ty sluncem prozářené dny, kdy teplota překračovala pětadvacet a sedmadvacet stupňů Celsia – ale tady je zřejmě důležitější kalendář – a navíc, kdo má v té zimě vůbec vycházet! No a samozřejmě nás navigace jednak zahnala mnohem severněji, nežli jsme chtěli, a navíc do dopravní zácpy. A tak jsme jeli krokem v koloně aut až za dálnici a pak venkovem k moři. I zde, kolem vesniček a na různých silnicích okresního formátu jsme se dostávali do kratších i delších kolon.

chladné a slané moře

Konečně jsme se přiblížili k moři, ale museli jsme popojet ještě za Ladispoli a za vojenské území, abychom našli pobřeží, kam se dalo sejít. Kamínková pláž, spousta barev, vlny, pěnová vodní tříšť a slaný vítr ve tváři – zase ty pocity, které mnou hýbají, někde uvnitř – a je to i tou dálkou nedohledného obzoru. Kamínky byly nádherné, ale ani to mi nezabránilo zutí a posléze svlečení a ponoření se do studené vody. Vlny se hnaly ke břehu a kameny byly nepohodlné, ale ten pocit, slanost, to mi tuhle koupel dělalo slastnou – a vlastně ten chlad vody byl nakonec příjemný. Pak jsme nalezli restauraci kousek od nás, malou, rodinnou, místní; a jídlo bylo opravdu skvělé – plody moře i gnocchi, a také pohled na obzor, vlny a tříště pěny na nedalekých útesech. Cesta nás pak vedla vnitrozemím kolem velkého jezera Lago di Bolsena s ostrovy a ta silnička byla taková středočeská okreska jako u Votic a kroutila se v serpentinách nahoru a dolů. A malé zapadlé vesničky s omšelými domky a kostelíky. Nakonec jsme dojeli do Orvieto, kde stálo to etruské „Staré město“ jako hrad na skále a ten pohled, když jsme k němu dalšími serpentinami mířili, byl skvostný a ohromující. A na závěr cesty jsem samozřejmě v obchodě na dálnici, a byl to Autogrill (a asi tam už nikdy nebudu smět), měl další „drobnou“ příhodu. Nakoupili jsme, ale já samozřejmě, když už jsem měl plné ruce, tak tentokrát vyrazil správným východem. Jenže karta ještě nebyla akceptována, takže jsem opět spustil alarm. Provinile jsem se vrátil zpět, sledován frontou u kasy. Vypadalo to, že už je nákup uzavřen, když jsem tedy vyšel ven a opět spustil alarm. Pokladní se na mě dívala a já se opět vrátil, ale ona už mě měla dost plný zuby a tak ukazovala, abych už radši šel, a tak jsem ten alarm rozhoukal naposledy a za pozornosti všech návštěvníků, a že jich tam tedy bylo opravdu hooodně, šel s taškami za neutuchajících zvuků alarmu. Takže proti tomu bylo zbývajících třináct set kilometrů prakticky nuda.