13.-15. února 2014 – Pařížské boulevardy a vinárny na Valentýna…
Sraz jako účastníci zájezdu, s díky Jahodě za objednání čelního patra nahoře v podkroví autobusu.
Dlouhá cesta asi jako ty fronty na záchody na nočních benzínkách – kdybych nepil pivo, tak to snad radši vydržím!
Ranní deštivá Paříž, jako rozespalá sprchující se dívka za omženými a skrápěnými skly. Vlastně to není dívka, ale dáma, která po prohýřené noci má co dělat, aby se během dopoledne dostala zase do formy. To jen abych to vysvětlil a moc jí nefandil.
Tour Montparnasse – kdo zažil jiné mrakodrapy, není tak ohromen, ale podívat se nahoru stojí za to – pokud chcete mít na těch pár okamžiků nadvládu nad ležící Paříží.
Most se zámky. Tyhle sliby milenců byly na něj moc, a že ty záruky už nemohl vydržet a nelhat si, tak se brzy poroučel pod tou tíhou nenaplnitelné odpovědnosti do chladných vln Seiny.
Seina je rychlá netýkavka, sportovně pelášející pryč z tohohle rozpolceného města hříchu, bohatství , sebeprezentující elegance, šarmu, umění, vína, rozkoše, lásky, špíny, smutku a tragédií – a zřejmě ví proč. Asi se necítí pod přísným dohledem Eiffelovky úplně v pohodě.
Louvre – paláce, nashromážděné skvosty a majetky – daleko prostého lidu a potřeb – je to sběrna artefaktů minulosti a zbytečnosti – ukázka lidstvu, jak vydělat na naprosto nepřínosných záležitostech. Ale na druhou stranu – nemrazí v zádech z té energie, co v těch dílech je? Nemrazí z města, které povzneslo svou pýchu a vznešenost do okázalosti a velikášství ze kterého tahle země žije? Dá se před tímhle městem nervóznět a upadat do nejistoty jako před dokonalou a sebejistou ženou, co zakrývá umně své nedostatky a s provokativní sebejistotou jen pozvolna poodkrývá své neodolatelné přednosti. A tohle město to umí. Kdo chce, podlehne tomu. Kdo nechce, nakoukne pod záhyby drapérie a vidí jak na tom opravdu je. Trochu stárnoucí uniformované město globalizované Evropy zoufale se držící své minulosti. (Jaká to byla minulost? Maupassantovy črty, černobíle postihující prošlé dny historie. Básníci a malíři, co se snažili prodat své dílo, jako vždy souhrn tvůrčích ambicí, módy, hledání a finančních potřeb. A víno, které tomuhle všemu dává opojnou roušku rozostření).
Kolo nad Paříží? Kdo by odolal, když se nabízí srovnání s Londýnským okem?
Versailles – zahrady na větrných vodních plochách obklíčené sochami a mocností. Tak širé, že snad není možné dopídit se intimnosti. Jaká to prostopášně rozhazující pařížská dcerka? Vzít si elektrovozík a jet těmi písčitými cestami s úlomky pazourkových pecek. Nevoní to noblesou a touhou po doušku lahodné kávy, sklenici vody a sklenici vína? Paštika a pár zákusků. Je to monument, pevný a elegantní.
Paříž, Versailles a Louvre – obklopené tmavými přistěhovalci ověšenými stovkami různě velikých Eiffelovek, jako by ta věž byla jejich zásluha, jejich rodná matka. A tak se s tímhle pousmáním na ní podívejme, jak je křehká a pevná s vyvstalými póry nýtů, jak je rozkročená a panovačná, jak je vzdorující lidem i větru. Hle dílo člověka, jeho touhy, pýchy a umu. Výška, až se točí hlava. Je syrová a přímá. Mám ji rád pro tyhle všechny vlastnosti a také pro to, že donutí ty zástupy v pokoře čekat, aby se jí vyznaly, osahaly svými kroky a obdivy. I já to udělal.
Mont Martre chová pod svými ňadry divokou neukrocenou čtvrť jejímž středem je známý Moulin Rouge. Ty dívky, no, někomu se asi líbí. Dal jsem si pivo a pozoroval ten červený mlýn…
Seina konejšivá večerními světly města, hlazená oblými boky lodí. A Socha Svobody, ta sestra newyorkské hrdosti, tak nedorostlá proti ní a proti Eiffelově věži. Možná více o skromnosti, nežli o svobodě. Nebo je ve skromnosti svoboda?
Paříž – denní, bystrá i uplakaná, noční, hříšná i živá lidmi. Vytrácí se genius loci na úkor turismu, přistěhovalectví a eurounifikaci. Člověk musí zbystřit a zapojit fantazii, aby se vžil do dechu toho města před sto lety, plného umění, nebo dvě a více století zpět, kdy malý Napoleon podrobil tak velké město, kdy v ulicích stály republikové barikády, kdy pokřik lidí zvěstoval pád Bastily, kdy se zde stínaly královské hlavy a mokrá krev třísnila gilotinu. Ať je to dnes jak chce – sklenku vína, přivřené oči – a tančí zde dějiny, umění, lásky, rozkoše a hlavně lidské úsilí a pokrok. Ano, sličná Paříž v dnešním hábitu usedlejší, zmoudřelé, zlehka unuděné a globálně spořádané dámy.
Nejnovější komentáře