Teplé dny adventu v katalánském městě (8.-10.12.2011)
Let do Barcelony měl tu nádhernou přidanou hodnotu v přeletu nad vrcholky Alp – zasněžené hroty a hřebeny padaly ve sjezdovkách do údolí. Pak přišlo moře a dlouhý oblouk nad Barcelonou. Z leiště dálnice kolem zaplevelených ploch a betonových polorozpadlých ruin, potom tunely a míjíme Camp Nou. Hotel ve vzdálenější části od centra, ale zdaleka ne periferie.Ale nic moc, žádná sláva se nekoná, takovej cikánov je to tady – tím myslím okolí – vybydlené paneláky, smradlavé podchody, rozbité chodníky a plevel a chudá dětská hřiště. Musím to brát tak, že je to služební cesta a ne výlet. Je tu sluníčko, docela teplo a Španělky mají krásné dlouhé vlasy, a když zestárnou, tak se zmenší a o to víc se jim zvětší zadky – zlatý český holky…
Mám se poměrně dobře – nejdřív jsem dal na recepci pivo, pak jsem v hospodě dal španělské červené víno, ale rychle jsem přešaltoval na španělské pivo, ale vzhledem k tomu, že jsem si sednul mezi skoty a iry, do vražedné kombinace, tak jsem ochutnal vynikající skotskou whisku, starou tak, že si to ani skotští senioři z domova důchodců nepamatují, kdy byla vyrobená, a pak jsem to zapil několika dalšími pivy. Povedený večer.
Budík jsem si dal na brzy, takže jsem i tak vstal a šel se podívat aspoň do přístavu a na moře, abych tady z toho něco měl. Vyfotil jsem moře – běžel jsem k němu ráno před snídaní. A viděl, byť v poklusu, spoustu soch a umění tak blízko pláží a olizující se pobřeží. Snídaně byla rychlá, stručná, ale stálo to za to. Prsty vlhké slanou vodou a písek z lasturek.
Školení se táhlo, ale to co mě potěšilo, byla společná večeře v centru a mořské potvory. Došlo tedy jen na rybu, ale ta byla skvostná a víno k tomu a bylo mi hezky.
Do hotelu jsem se ale nevracel taxíkem. Šel jsem hlavní třídou dolů. Barevné architektonické skvosty domů, Casa Batlló, nocí žijící město. Hlaholení chodců, barů, cizinců – i v téhle hodině pouliční umělci.
Zamířil jsem ke Gaudího Sagrada Familia, ale co si budu nalhávat, je to rozsáhlé dílo, jenže z půlky pod lešením a zakryté sítí. Puch v uličkách kolem. Pouliční hudebníci. Mířím dolů. Sochy u přístavu – hezké, ale já mířím k maríně – koukám na jachty a lodě, jak se pohupují a já se loudám po molech a nasávám vůni moře a dálek. Je to opojné. A únavné. Šourám se k hotelu, ale nechce se mi spát, noc je dlouhá a temná. Kousek od hotelu je malý bar, kde si dávám pivo. Jsou tu zase krásné holky za barem, je tu mládež, jsou tu popíjející místní, je tu živo v téhle popůlnoční době – ale je tu milo, úsměvno a já si vpíjím ty tváře hluboko do sebe, protože tohle je pravá Barcelona – ne ta turistická, ale ta živá. S upracovanou a životem smýkanou barmankou, s pánem, co zde čte a chodí si povídat, s mladými, kteří zde čekají, než i je život semele, ale zatím září a smějí se. A úsměvy číšnice, která tak mile a pečlivě obsluhovala hosty a tak trpělivě a smířeně zde naplňovala budoucnost a osud, ty zůstávaly jako obrázky pověšené na zdích téhle zapadlé nálevny. A tohle jsem si odvážel domů, když jsem vstával v pět ráno po necelých čtyřech hodinách spánku, ale musel jsem stihnout let v 7.20 – jediný přímý dnešní do Prahy…
Nejnovější komentáře