Jedna z věcí, kterými se lišíme od našich německých sousedů je prožívání vánočních svátků. U nás je to honička s dárky, přejídání cukrovím, kaprem, salátem, po svátcích hned husa, krůta a k tomu všemu různé druhy alkoholu a hlavně to všechno stihnout. Němci na to jdou jinak. Mě se líbí, že pro ně začínají svátky v prosinci, na trzích, kde se potkávají a popíjejí spolu „glühwein“ – svařák (obzvláště zdatní jedinci pak „glühbeer“ – horké svařené pivo, které vás vyléčí z optimismu), ale hlavně spolu hovoří, baví se a užívají si, k tomu klobásy a jiné pochutiny, stánky jsou obklopené – je to čas setkávání a zájmu o druhé. To se mi líbí. Norimberk by nebyl výjimkou, nebýt, tak jako i v ostatních městech, obležený turisty z Čech i Polska a jiných slovanských zemí. Obzvlášť zde to bylo patrné, myslím, že to narušuje ten pravý německý koncept a doufám, že si to nenechají rozbít – vypadá to, že snad ne. Já si užil nejen glühwein, ale také glühwhisky u stánku skotů, kde jsem pořídil tak nádhernou čepici, že ji nesmím nosit ven. Asi nejlepší byla místní originální Feuerzangen bowle – tam jsme se vrátili několikrát. Obhlídka hradu ale i Dürerův zajíc. Sousoší na náměstí kousek od vstupní brány – sedm smrtelných hříchů. Norimberk – město, které znám, i lidé, kteří se naučili družit a sdílet svátky. Nicméně mi zrušili oblíbený lokál „U satana“, který se tak nejmenoval, ale vypadal tak. Takže jsem ho nahradil novým lokálem, ale už to není ‚jak to bejvávalo‘.

Bobík

Od západu až jihozápadu je to houbaření vzhůru k vrcholu. Nechci nikomu radit, ani nabádat, ale slušelo by tomuhle kopci to maličko prokácet, aby byla nějaká vyhlídka. Je krásně, borůvky jsou sladké a hub je hodě, po dlouhé době. Dolů jdeme průsekem, cestou hrubou a protaženou kládami. Opodál je pramínek – ten křehký výron vody, po suchém létě, hrdě ryjící své drobné meandry lesem; je to pro mne silné; cítím, že by si zasloužil ten pramen svou vlastní studánku. Mezi Bobíkem a Boubínem prší. Mimochodem, Vimperk má náměstí ve svahu nepřirozeně strmém, že když je náledí, tak se auta, sklouznuvší dolů, zacpou a nasráží v dolním výjezdu – v úzké uličce k pivovaru.

Křišťanovický rybník

Vodní hladina uložená do dlaní okolních lesů, s barevným věncem podzimu odrážejícím se na vlnkách vánku na konci září bylo milé odrazové místo pro klesající cestu dolů k ostrohu, který obkroužila Blanic a na jehož solitérní hraně jsou zbytky zdí hradu Hus. Samo místo je sice jakous takous turistickou atrakcí, ale pozorný poutník uvidí, jak to místo má strategickou pozici. Jednak Blanice se kolem té skály vykousala do tvaru „U“, ale i ta hrana je oddělená krátkým srázem do osamoceného vrcholu – možná je to uměle vytvořené, ale to nemění nic na té věci, že je to dobrá pozice. Trochu skepticky podotýkám – co asi vedlo k tomu bránit údolí malého čůrku horního toku Blanice – ale to je věcí názoru – navíc si to asi stavitelé nějak odůvodnili.

Mařský Vrch

Svatá Maří je slušná vesnička s hospodou, ale dá se jet i dál, na Štítkov a pak k rozcestí pod Mařským Vrchem a vystoupat pouhých pár set metrů nahoru, po cestě i pro středně zdatné důchodce k vysílači. Dál je to trochu komická cesta jako z pohádky o sedmi trpaslících – křížová cesta je spíš křížovou cestičkou, kde jsou pidi křížové obrázky na dosah jeden od druhého, ale nad tím vším vítězí kaplička s rozhlednou o velikosti menšího rodinného domku. Kdo proleze dveřmi do rozhledny, která je volně přístupná, vystoupá po pár dřevěných schodech na ochoz. Z výšky asi tak osmi metrů nad zemí nic není vidět, jen průzor směrem na západ a dole potom kamenná suť moře balvanů. Kdo bude mít štěstí uvidí kousek dál k jihu i hřbet Boubína. Daleko lepší je (kromě pohledu dolů) si přečíst zápisy nikoli ve vrcholové knize, ale na stole, kde leží. Jako příklad uvádím následující záznamy: Fajn se tady mrdá; Lukáš s babičkou atd.

Prachatice

Pořád jsem nemohl přijít na to, co tomuto městu chybí – většinou to tedy byly obyvatelé, ale v rámci pracovního dne se jich tu pár objevilo, a ve městě, které vypadá tak hezky historicky a usedle to bylo opravdu překvapení, nicméně jsem se dovtípil, že tu chybí takový „šmrnc“ – jako být tak nějak nad věcí, a ne se pinožit a plahočit věky. Stejné je to s pivovarem, kde pivo není špatné, ale je podobné tomuhle městu.

 Volyně

Vynikající jídlo v restauraci U Radnice, kde si nehráli na unikátní názvy, jídla měla jednak své pravé jméno a chuťově byla nadstandardní. Další z měst, kde se zastavil čas, kde si člověk říká, proč tu ti lidé bydlí, ale pak, když je uvidí, tak jsou spokojení, smíření s osudem a možná i leckdy šťastnější, než kdyby bydleli jinde.

 Kleť

Sobotní krásný den, byť zpočátku hodně zamlžený, se rozjasnil do podzimních barev. I když nebylo zrovna teplo, tak každý, kdo jako já, vystoupal na Kleť pod lanovkou, byl dostatečně zahřátý. Stoupání vzhůru bylo pro mne nečekaně dlouhé – tři a půl kilometru stoupání, leckde ostřejšího, po balvanech a nade mnou líné jednosedačky. Proto jsem nahoře, na rozhledně, sundal triko, nechal ho vyvlát a převlékl se do košile. Mlha se zvedala, ale bylo kouřmo nad krajinou, takže jediným opravdu jasnějším objektem byl, jak jinak, odevšad viditelný Temelín. Přesto jsem v dálce rozeznal Hlubokou, kousek pod úpatím Zlatou Korunu, Boubín a Bobík(kupodivu o dvě stě metrů vyšší než Kleť), Libín s bílou rozhlednou, Třístoličník a dál, kamsi k jihozápadu jsem si představoval i Alpy. Nejkrásnější byly barvy podzimu, rozprostírající se na všech stranách. Byly silné, skoro jako dole po dlouhém frontě vystátá zelnice, ale hlavně chleba se syrečky nakládanými v oleji, s cibulí a česnekem a také s malou, o to ostřejší a svéráznější feferonkou. Zapité Žumberkem to byla vražedná kombinace! Dolů to byl slušný sešup, a také se táhnul; ještě že ty krásy barev a vůní hladily a něžnily stezku lesem.

Zlatá Koruna

Retardéka sice byla plná, pozorovali jsme sjíždění Baraky, jenže dole bylo málo vody, takže i válec byl nízký a na koupání to také ani nebylo. Ostatně, i když slunce svítilo a hřálo, to baboletní horko už odcházelo a loučilo se a povával mírný vánek, modrá obloha byla strnulá nad konturami lesů a na pravém břehu nad podivnou karikaturou hradu tvořenou větvovím vysokého stromu. Jen ta voda a její proud i šumění a přelévání – to byla připomínka všech splutí, všech letních vodních putování. Jako když se starci ohlíží za životem.

 Český Krumlov

Muzikant s kytarou, pár vodáků splouvajících jezy (jediný zajímavý s vysokým zabalákem je pod Řízkárnou), jinak je to zmrzačené město – jeho jezy přestaly být zábavné, ubyly davy turistů na Jelení lávce, sledující cvakající se vodáky – dnes tu zní písně a míchají se japonci se zájezdy českých turistů. Sklenice piva nebo vína, poslední vodáci jako mdlý odvar těch letních notoriků, ale také jako pozůstalí po těch ryzích, co uměli tehdejší nebezpečné jezy sjet bez převrácení. Stejně tak je město zmrzačené kýči pro turisty, cenami a prodejem, jeho tvář musí člověk obdivovat pod tímhle civilizačním líčením a kdo chce vidět aspoň něco současného a rustikálního, ať nejde hlavní rušnou třídou, ale tou uličkou paralelní s řekou – jsou tam nápisy, amatérská tvorba a i v leckteré vulgaritě jsou odlesky a třpytky života k pobavení kolemjdoucích. A Vltava plyne, je jí to jedno, je zkrocená a povolná, město také, je to podzim lidského sídla i vodních proudů, je to podzim, nenápadný, zlehka truchlivý, vonící po tlení, ale i po trdelnících a barvách a zní zvuky a tóny nástrojů, ty vibrují v podobě dutých dlouhých trubek, zní tremolem kytar, hlasy a zpěvy, a když listí opadá, hlasy utichnou, muzikanti sbalí nástroje, nastane šeré předzimní. Pak tu bude pravé netečné, ale své město, i tichá, zchlazená voda. Tohle vše vidí člověk skrze zlatý půllitr piva.