No jo, to je zase Francie: víno, sýry a levandule a také pár dalších zážitků zdlouhavě popsaných zde.

Když se člověk toulá po jihočesku, tak mu nezbývá, než se dotknout hladiny Vltavy, projít úbočím potoka, pocítit horko rozkvetlé louky a to všechno najednou se dá stihnout, když se procházím krajinou minulosti, historie, keltských stop v náznacích prošlých tisíciletí. Stačilo zastavit v Třísově. Místní keltské opidum je pro mě záhada. Já tam nic nevidím, ty zídky mohli naházet zdejší sedláci před sto lety, ale dejme tomu, budu věřit, že jsou to zbytky jakéhosi opida, o čemž keltové neměli ani tušení, protože jak tomu říkali, to nikdo neví, ale bylo to opevněné místo (asi aby se k nim nedostala divá zvěř a jiní barbaři), no a tady, v Třísově, je louka, kde to prý bylo.

konečně tařice – můj posel jara

Já to chápu, tady se mi líbí, je to kopeček mezi ohbím Vltavy a Křemžského potoka, tak si tu prostě nějaké opevněné sídliště udělali. (Osobně si myslím, že je jedno, že se tehdy Vltava i Křemžský potok jmenovaly jinak, a kdoví jak tomu říkali Keltové, jestli to byli Keltové). Jenže to je jedno, je jaro, všechno kvete a pyluje se navzájem, já jdu podél stráně až k Dívčímu Kameni; tu zříceninu mám rád roky – a ejhle, vstupné, davy lidí, co chtějí projít mezi těmi okoralými hradbami – tak to já už fakt nemusím, jdu k Vltavě – poslouchat peřeje, psát, přivřít oči, abych vnímal tu symfonii, kterou měl v hlavě hluchý Smetana, slyším to, vnímám, i ty vlnky, zčeřené rybami, peřejemi, a nad tím vším vůně jarních vánků. Přejdu můstek, cesta se kroutí, zkrásněná okružím květů, horkem vášnivá a nad tím modré, vzdušné nebe. Musím zajet ještě k jezu ve Zlaté koruně. Pak se procházím Krumlovem, ne pro ty památky, ani turisty, mě zajímají uličky a umírající dech historie, stíraný moderními stavbami, rekonstrukcemi a lákadly pro turisty. Načichlý ruchem si sedám do mechu v lesním stínu prachaticka. Dojmy slité do harmonie akordu, není to dur, ani moll, je to kombinace, něco jako Dmi7, možná se skluzem do G7 a pak zklidňujícím návratem do tóniky C. To jsou jenom fantazie, ale já stojím na mostě u Chrobol, dívám se na dno Zlatého Potoka, říkám si, jak jsou hluboko překryté pískem na dně zlatinky, jak se tu vysmívají našim krokům, skryté před pohledy a krátkostí života. Den je ovšem dlouhý, pro nás, muže, zatímco večerem upalují po vesnicích v okolí čarodějnice. No, tak tomu se nedivím, to je potřeba, zdá se mi, že se poslední dobou nějak rozmnožily!

Tentokrát opět ve stejném složením, v pokračování loňské brdské anabáze, jsme přešli hřebeny centrálních kopců severní cestou. Něco jsem o tom napsal zde.

Mám to rád na pohodu, když jsou kamna rozpálená a když petrolejka svítí, ty vůně třísek, borových větví a spáleného petroleje, i chuť „navalováčku“ – stopky slivovice po příjezdu.

Když jsem se osprchoval po koloběžení, tak jsem zjistil, že je stále jasno, že bych se chtěl někam podívat, po obzorech, po kopcích v tomhle milovaném kraji. Takže jsem dojel na Sedlo, vyběhl na louku a pozoroval Boubín i Bobík, v dálce, v mlze z mraků, první světla vsí a cítil čerstvý vítr ve tvářích. Slyším hlasy. Mladá dvojice, zamilovaná.  „Nevíte jestli je rozhledna otevřená?“ „Jo, je, paní tam ještě opékala klobásky!“ Na nic jsem nečekal, poděkoval, nahoru to bylo dva kilometry a bylo třičtvrtě na čtyři. Předpokládal jsem, že ve čtyři bude paní zavírat. Nohy unavené z koloběžky jsem přemlouval k rychlejšímu tempu, nacpaný batoh na zádech, brašna s foťákem a vesta – potil jsem se a sípal a dral se vzhůru. Úseky se sněhem, pak už konečně zářez silnice, křižující cestu, ale také všude ledovka, která klouzala. Přidal jsem. Paní už zavírala. Usmál jsem se, koupil vstupenku a zaplatil i čaj. A znovu do běhu – schody vzhůru. Nechtěl jsem paní z kiosku zdržovat. Zhruba ve dvou třetinách jsem potkal mladou dívku – „Ženete se zbytečně, je tam mlha, nic není vidět!“ „No jo, ale když už jsem vyšel tolik schodů, tak se tam doplazím!“ Zpocený jsem prošel dveřmi. „Máte štěstí, akorát se teď zdvihla mlha!“ oznámil mi chlapík s fotoaparátem. A já to štěstí měl. Ještě před pěti minutami nebylo nic vidět. Ale oblačnost ustoupila, otevřela výhled na zapadající slunce v peřinách té mlhy, skrz vysílač, zamžené kopce, Boubín a Bobík v dálce. nešlo se toho nabažit, pot mi namrzal na zádech a já obcházel tu vyhlídku – na opačné straně kouř Temelína, drobná věžička zámku Hluboká. Stálo to za to. I ta dívka se vrátila, znovu vyšlapala ty schody, přitiskla se k chlapíkovi s fotoaparátem a pozorovala tu nádheru. Ponechal jsem jim soukromí a samotu, sestoupil dolů, dal si čaj, paní uzavřela okenice. Vlhká vtíravá zima, horký nápoj s citrónem. Přede mnou cesta dolů, zledovatělá a na louce rozbředlá. A další krásné šeravé panorama pod lesem.