Další pohárový závod, kde jsem si sáhl na rekord neúspěšnosti. Je jasné, že za tím stojí únava a nedostatek tréninku; každopádně novému stylu věřím, potřebuju jenom střílet a střílet. Ty povedené zásahy za to stály.
sovička mě stála zlomený šíp
krásně postavené zvíře seshora proti vodě
oba medvědy přes Doubravu jsem dal – tohoto za 16b
poslední výstřel – zakončení 16-kou
je za co se stydět…
Málem jsem na závody nedojel. Přes noc mrzlo, sněžilo, kamiony stály na výjezdech z dálnice, všude to klouzalo, krásné teploty atakující deset stupňů z minulého týdne byly ty tam, na teploměru bylo mínus pět, trochu posněhávalo. Odstřílel jsem na rozstřelišti šestnáct šípů a šel na to. Cestou do kopce jsem si říkal, že v těchhle podmínkách by mi mělo stačit na bednu deset autů, obzvlášť, když z konkurence dva lidi nedorazili. naší skupinu, kromě mě, tvořili tři kluci z Olřichova v Hájích, David s dlouhým lukem, Dodo (slovenský výraz pro Jozefa) a Jirka s TRRB. Všude sníh, byla zima, měl jsem rukavice na rukavičce, zvířata byla poprášená sněhem, a ty co jsem viděl, na ‚dávačku‘ nevypadaly. První výstřel. Krocan. Tak tak jsem ho trefil – měl jsem obavu, aby to nebyl podstavec. Zapisoval jsem, takže na lehké srně jsem si hned zapsal aut – přestřelil jsem ji, ačkoli tohle měla být minimálně zóna. Další zvíře jsem minul. A další a další a další… Na jedenácti zvířatech jsem měl jenom dva zásahy. To bylo na ručník, na to to zabalit. No co, řekl jsem si, je to jako prohrávat v hokeji šest nula po první třetině. Budu bojovat o každý zásah, o každé body, kdybych to vzdal, tak by to k ničemu nebylo. Mé nátahy byly dobré, ale byla tam někde chyba. V průběhu dalších výstřelů jsem to našel – jednak jsem správně ‚nevstupoval do luku‘, a také jsem uspěchal výstřel – nedal čas vnímání cíle a správnému vypouštění. 
Srovnal jsem se dvacítkou na bobrovi, i když to ještě chvíli trvalo, než jsem si to zažil, ale pak to přišlo a já dal celkem čtyři dvacítky a čtyři šestnáctky v té druhé polovině závodu – taky jsem už tolik neautoval. 
Každý další výstřel byl lepší, zbývaly tři zvířata, když jsem udělal přesně ten výstřel, co jsem měl a zasáhl libovou dvacítkou těžkého jezevce ve stínu skalní pukliny, pak jsem z kopce trefil těsně nad zónu těžkého medvěda a zakončil jsem geniální trefou kozoroha – centrální rána na téměř třicet metrů. 
Místo depresivního zklamání jsem cítil triumf z překonání té počáteční krize. A kdybych opravdu dal do deseti autů, jak jsem si říkal na začátku, byl jsem s přehledem na bedně. I tak to byly povedené závody – tahle cesta, kdy se člověk ze dna dokáže zvednout a začít se trefovat.
Zaparkoval jsem nahoře ‚u Klacka‘, ale ten se hned objevil, že se začíná dole, že tam můžu zajet, nebo sejít, tak jsem tedy šel, tím bahnem a blátem v nízkých trekovkách, klouzalo to, nebylo to vůbec milé, sice bylo nad nulou, ale pod bahnem byl led, došel jsem k rozstřelišti a bláto jsem měl všude. Ale byli tu kamarádi, co jsem už dlouho neviděl, o tom to přeci bylo, když jsem neměl nastříleno. Ve skupině jsem šel s Aničkou, co je od Mýši a střílí jezdecký luk a s Jirkou a Pavlou, kladkaři. Byla to fajn skupina, na pohodu, bavili jsme se. Měl jsem kliku, že od začátku můj nový styl mi šel – trefil jsem vlka na dálku těsně k zóně a pak jsem trefil zónu u krocana a taky jsem dal bobra v potoce. Teprve potom nastala série autů. Netrefil jsem volavku – věděl jsem, že to nemůžu domířit, taky že to šlo vlevo dolů. Stejně tak liška – výška dobrá, ale vlevo, potom ležící daněk na dálku – toho jsem dal osově dobře, ale přestřelil. Ale byl jsem trpělivý, trefil jsem zónu zajíce, potom prase v potoce, taky zóna. 
Samozřejmě jsem autoval na velkých zvířatech do kopce, ale dal jsem jezevce za dvacet, i srnku ve skoku, zato jsem podstřelil jelena na dálku a předtím jsem se ‚ucvrnkunul‘ ve výstřelu na kamzíka na skále. 
Prase v potoce na dálku jsem tak tak trefil. Jeden aut mě mrzel – to byl rys – krásný výstřel – čekal jsem jak se šíp zabodne do zóny, ten výstřel byl fakt luxusní, ale stále jsem neslyšel ten dopad, zvuk zásahu do gumy, šíp zvíře podletěl. Bylo to dál než jsem čekal, tak o 5 metrů, proto jsem ho minul – jinak to bylo perfektně provedené. 
To co bylo fakt trapný, to byla minela na zavěšenou sovu – to měla být minimálně zóna a ne aut. Spravil jsem si chuť na praseti do svahu z mokré louky, i toho krocana na louce ‚pod Klackem‘ jsem dal, ale přišla sprcha na medvědovi s lososem, toho jsem z té skály přestřelil. Tohle ale byla chyba – nechyba – to nemám nastřílené. Prase jsem dal do zóny a pak lištičku – šíp prošel čistou dvacítkou téměř skrz. 
Ležící srnku jsem dal ze skupiny jediný, a hodně na spodek šla srna na velkou vzdálenost do kopce. Ještě jsem trefil jezevce a bobra za klasiku. Nádherný střílení. Mým úkolem bylo dostat se pod deset autů a že jich bylo ze 32 zvířat jenom devět jsem při nenatrénování nového stylu pokládal za úspěch, ale mnohem víc to, že jsem udržel celou dobu ten nový styl, že kde jsem ho nedal správně, tam jsem autoval, nebo tam, kde jsem neodhadl vzdálenost, ale ty spousty dvacítek a šestnáctek tam, kde jsem to dal, ty byly potěšující, stejně jako pohoda s lidmi na téhle klouzavé trati a já věděl, že tohle byl jeden z nejlepších mých závodů – ne výsledkově, ale pocitově, byl jsem naprosto spokojený, stálo to za to a vnitřně jsem se radoval. I za to setkání, po takovém čase, s lidmi, co znám, co jsou fajn. Škoda, že jsem nemohl být na místě déle – koloběžka čekala, takže jsem se až po třech dnech dozvěděl, že mi to střílení stačilo na 3. místo, že ceny převzala Ita, a že se ta spokojenost okotila i takhle. Stejně bych ale nečekal, to, že jsem měl pár hodin na koloběžení bylo důležitější, než veškeré ceny.
Tu pozvánku mu vnutil Robert na Římově, a jakmile jsem zjistil, že se mi to s ničím nekříží, tak jsem rád jel na tuhle českou kopii Bodnikova Killturnieru – protože tohle střílení mám rád – není pro ledaskoho. Na trati jsem čekal než mne našla Helena s Hanušem, takže nám ostatní trochu utekli. 
I tak jsem dal muflona i posléze datla do zóny a stejně tak i bílého vyjícího vlka. Něco málo jsem ztratil, ale začátek vyšel! To kachničky jsem nedal. Rys z houpací lávky byl masakr, přesto zóna a aut nebyly žádná ztráta. 
Zato oba flu-flu nahoru do koruny stromů na jestřába šly jenom do polystyrenu. Podél cesty jsem trefil bažanta a šlo se na medvěda z posedu. 
Oba výstřely do zvířete – na tak těžkou vzdálenost a zakrytí – normálně bych se radoval, jenže tohle prostě byla ztráta. 
Opravil jsem si to na srně z kopce a pak na prasátku. Černobílá gazela do kopce mi jednu zónu přinesla a také jsem trefil oběma šípy sovu – to bylo těžké – v tom lískoví! Skrytý medvěd mezi stromky dolů ji také koupil. Nedal jsem samozřejmě ptáka na kmeni stromu. 
Vylepšil jsem se na ježkovi – aspoň jedním šípem, potom v pohodě dva těsně vedle sebe v zóně na krocanovi. 
Srna byla náročná, zakrytá, ale dal jsem také obě. I psa skrytého v houští se mi podařilo, stejně jako ležící srnu. Pak se to již horšilo – rosomák byl za mínus, stejně tak lasičky. I v potoce se mi nedařilo. A netrefit letící prase ani jedním šípem byla ostuda. Do toho nás všichni honili, byli jsme v tom vedru poslední. (Helena hledala šípy, nespěchali jsme). Ostatní po obědě vyrazili na trať a my tedy bez odpočinku a jídla jsme dali další okruh. Šli jsme rovnou na flu-flu jestřába – měl jsem radost – trefil jsem ho dobře. 
Pak už bažanta nikoli a stejně tak jsem se trefil do stromu u medvěda. 
Srnu jsem dal, i prasátko, ale pak už jsem byl psychicky marný a lítalo mi to všude možně – když jsem na srně v mlází poslal šíp kamsi do hlubin lesa, věděl jsem, že už toho moc neudělám. 
Ještě jsem pár bodů dal, tedy pěkné bylo to jedoucí prase, pak i muflon, ale už to za moc nestálo. 
Ani jsme si nevystřelili na „šťastný šíp“! Ještě, že nám Robert donesl na trať pití – bez jídla to jakž tak šlo. I tak jsem v naší kategorii udělal nějaké ty body a došel si pro cenu – domácí klobásky – moc dobré. Pokud jsem mohl, tak jsem trať a nápady chválil – Licoměrským se to setsakra moc dobře povedlo! Když to vyjde, pojedu znovu!
Nastříleno jsem neměl, jenže, kdo by si nechal ujít Římov, Itu a všechny nejen místní, ale ortodoxní a věrné? Trať byla jako vždy příjemná a kupodivu jsem dlouho střílel poměrně dobře. Začínali jsme na dlouhém medvědovi a bylo to v pohodě. I další zvíře – tele na dálku jsem dal. I sviště u vosího hnízda a nakonec i černé prase. 
Problém nastal u psa a ležícího kozoroha. Medvěd na největší dálku šel. Kozoroh na pařezu, za kterým byl až v dálce protisvah mi neudělal problémy. Škoda prvního šípu na krokodýlovi. 
Celkově jsem se cítil dobře, jen mi stále unikaly zóny a dvacítky – vždy o pár milimetrů. To mi i chybělo v celkovém součtu. 
Velký bizon zase v zóně, ale dvacítka mi unikla. Orla jsem střelil v pohodě a pak i malou javelinu. 
Konečně dvacítka na dlouhém výstřelu na jelena na maximální délku. Šneka jsem dal tak tak, ale pak jsem měl problém na ležící lani. Bedna mi unikla na posledním zvířeti, které jsem netrefil ani jedním šípem stačilo mi trefit se prvním, nebo druhým do zóny a byl jsem bronzový. Nelituju – večer jsme si užili, zatančili, popili a popovídali. Takže jsem tam přespal a spokojený vyrazil až ráno. Sice jsem vstal brzy, ale do bouřkou promáčeného lesa a do luk se mi nechtělo. Ranní okruh jsem nedal. Ostatně jsem si neměl co dokazovat – nastříleno prostě nemám.
konečně jsem si zastřílel na závodech – snažil jsem se o stříbro, ale nevyšlo to…
Malé vrácení národa na světový piedestal. Zanedbatelný krůček pro lidstvo, pro českého člověka i pro české pivo. Sepsáno zde.
Po dlouhé době lukostřelba a hned s tolika lidmi, se kterými jsem se chtěl vidět. A naše skupina byla skvělá, a tak, i když mi to moc nešlo, jsem si to nádherně užil.
Jihočeská krajina, louky a na nich Boží muka, lesní stíny u potoka a krásně postavená trať. Skončili jsme těsně před bouřkou a pak jsme dali divočáka a tele na rožni. Prostě skvělé!
tohle ušlo
ten neuletěl
ale bohužel…
Po dvou letech jsem navštívil opět Eisenbach, tedy již potřetí.
česká výprava
A jaké to bylo? Skvělé jako vždy; k přečtení zde.
opět sice celkově slabý, ale už snad se zlepšující tendencí, viz následující obrázky:
Nejnovější komentáře