69,79km

Krásný a nepromarněný den. Prvních třicet kilometrů jsem ujel s průměrnou rychlostí 18,3km/h a to docela na pohodu – vlastně mě k tomu tempu přiměli dva ledabylí cyklisté, když jsem si řekl, že se jimi nenechám dojet až to Dívčic, a pak jsem už jenom držel rychlost až na Hlubokou k Munickému rybníku. Tam jsem si užíval vlnami zčeřenou hladinu a litoval, že takhle hezky nefoukalo minulý víkend hned vedle na Bezdrevu. Dnes jsem ovšem měl jiný plán – Národní myslivecké slavnosti. Teprve když jsem viděl houfy lidí v zelených sakách, zelených vestách, nebo v maskáčích a se zelenými plstěnými kloboučky s pírky a štětkami, mi došlo, že vlastně o myslivce nestojím, že je ani nějak nemám rád.

tady každému došlo, že myslivci maj malý ptáky….

Několik mužů v zeleném trénovalo střelbu s laserovými brokovnicemi. Stánky s parohy, jídlem, pivem, obojky, vábničkami a spousty serepetiček. Do toho pěla řízná dechovka. Dal jsem tedy pivo a sledoval ty postavy, zašel se podívat na „Dámu v sedle“ – na valachovi se tam projížděla žena převlečená v historickém kostýmu a na bočním sedle, mně stačila chvilka a víc jsem nemusel. Šel jsem do zámeckého nádvoří. Kromě stánků tam byla soutěž ve vábení zvěře vyjma jelenů. Že jsem si nekrápnul do trenek při „vábení lišky na úzkostné vřeštění zajíce“ přisuzuji jenom náhodě.

tohle vábení bylo na svěrače náročné!

A tak jsem jel do Munic, dobrý oběd a jel jsem na Zliv a na nádraží jsem si zakoupil jízdenku do Strakonic – chtěl jsem zpáteční, tak jsem dostal do Protivína a odtud zpáteční Strakonickou – a teprve potom mi ta milá pokladní prozradila, že je tam výluka a budu se s kolobkou trmácet autobusem.

Zliv

A to se stalo, vlak byl v pohodě, v autobusu jsme v zatáčkách s koloběžkou bojovali až do Strakonic – rád jsem vyjel až k pivovaru na „Pivovarskou pouť“ – hrála tam hudba, dal jsem kelímek piva, chvíli poslouchal a pak jel pomaličku davem podél vody a pozoroval neckyádu, a to za dalších dechovkových písní. Na nádvoří i na stejdži dole už to nebylo moc ono, nějak mě to nebralo, autobus-vlak jel za necelou hodinu takže jsem na to šlápnul a vracel se po svých, bylo tam pár kopců náročnějších, ale také pár sjezdů – až 65km/h jsem dal, a tak jsem nelitoval propadlého lístku. Sprcha a znovu do Strakonic na Buty. Chápu, blbě nazvučené, ale i to hraní nic moc – ne, že by jim to nešlo, ale myslím, že nejen já, ale většina diváků si to moc neužila, ačkoli jinak byl ten můj den pestrý a jak jsem napsal – nepromarněný.

16,90km

Vyjet si do alpských kopců za krásného odpoledne, ze šesti set metrů od větrem zvlněného jezera až do 1067 m.n.m. je trochu masochismus, ale krásný – všude kvetou prvosenky, blatouchy, fialky, plicníky, devětsily a potoky z roztátého sněhu ze skal poblíž Kufsteinu se řítí hlučně po kamanech, takže to stojí za to, navíc s odměnou krásných výhledů. Víc nemá cenu psát – vše vypoví lépe obrázky.

?

43,22km

Co s načatým odpolednem? Projet se podél Dunaje! Proč podél, když se dá vyjet až do kopců vysoko nad širokým tokem? Když už mi nezbývá čas na jiný trénink. Bylo po čtvrté, když jsem vyjel, po několika kilometrech to tedy zalomil vzhůru. Docela drsné stoupání, naštěstí jsem mohl pozorovat divoce meandrující prudce se valící říčku. A podél cesty první špinavé podběly a také v keřících mezi sněhem vyrašelé sněženky. Jenže i když bylo hezky, tak cesta pořád stoupala… Vlastně stoupala 18km skrze původní vesničky v novém moderním hávu, staré mlýny a pily tam byly ztracené a utopené v korytě potoku. Na stráních se pásly krávy a statky měly automaty na mléko. Míjelo mne dost aut, ale celou cestu jsem měl pocit, že nespěchají, řidiči mě vnímali a zpomalovali a dávali mi dost místa k jízdě, hrozně mě těšilo, že to tak mají. Konečně Frostmühle, ale kupodivu to nebyl nejvyšší vrchol, to mě čekalo až za Brennbergem, tam už byla docela zima, proto tam měli v pastoušce nemocnici, odtud se cesta lámala dolů s prudkými sjezdy a stejně prudkými výjezdy, ale těch 10km bylo spíš prudce dolů – brzdil jsem, abych ledovým vzduchem neomrzl – kolem byly zbytky závějí, takže jsem nepřekročil 60km/h, i tak jsem měl prokřehlé ruce a ledovou deku z potu na prsou. Těšil jsem se zpátky k Dunaji a na 30-tém kilometru jsem se dočkal. Teď jsem jel soumrakem podél řeky, pod Valhallou, až zpátky do Donaustauf. Zmrzlý, spokojený.

61,33 km

Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že si dám hned po novém roce kolobku do auta a pak s ní vyrazím, tak bych se jenom pousmál, jenže já se rozhodoval mezi koloběžkou a lodí – oboje varianty byly možné a nakonec si myslím, že by byly úspěšné obě. Vyhrála Foxberry. Vyrazil jsem poměrně pozdě, když už nemrzlo, přeci jenom leden je leden, takže těsně po desáté. Po večerním a nočním dešti byly cesty a silnice mokré, ale jen tak, aby to zvládly zachytit blatníky. Dofouknutá zánovní kola jela skvěle a já se také tak cítil. Čekal jsem, že mi bude zima, ovšem má volba oblečení byla vhodná, i ty teplejší prstové rukavice, slunce už bylo výš, hřálo na to černé oblečení, takže mi bylo teplo a já si zejména pochvaloval tu novou vestu – prodyšnou a hřejivou.

slunný den jihočeský

Už před Radomilicemi jsem cítil, že nemám natrénováno, a to cesta byla víceméně rovinatá, dál přišly menší kopečky a hrubý, záplatovaný asfalt. Filtroval jsem negativní pocity a soustředil se na krásy sluncem osvícené přírody, spíš předjarní než zimní, poctivě jsem počítal a odrážel se a rychlost jsem měl kolem sedmnácti za hodinu. Lidé, co jsem potkal, mě pozorovali s despektem, ale mně to bylo jedno, já si to užíval – radost z pohybu a uvolněné molekuly adrenalinu a čerstvý sytý vzduch z polí a lesů. A hnal mě můj cíl – Krčma v Municích.

Krčma Munice

Skvělý oběd (málokoho napadne zajet si na oběd 27km na koloběžce), jenže tahle idea byla vážně skvělá, stejně jako ten oběd. Jen se mi nechtělo do zimy a zase stisknout řídítka a odrážet se dál. Jel jsem na Zliv, u rybníka, bůhví proč byla krátká cyklostezka. Řidič – prudič na mě troubil, asi že mám jezdit po té vyhrazené cestě – ale proč bych měl, když jedu takovou dálku, po cestách a tady nevím kam mě zavede a kde se budu muset vyhýbat chodcům. Tak jsem jen zvedl ten pravý prst a křičel: Proletáři všech zemí, stavitelé cyklostezek z fondů evropské unie – polibte mi prdel!!!

zamrzlý rybník u Zlivi

Projel jsem Zliv, obkroužil ji kolem pravděpodobně jediného zamrzlého rybníka v kraji a zase se navrátil na původní trasu. Projížděl jsem cestou, kde jsem kdysi běhával, obdobné myšlenky, stejná vytrvalost. A spokojenost, když jsem zjistil, kolik jsem toho ujel. I když nezastírám, unavený jsem byl.