čtvrtek
Vyjíždíme kolem páté a víme, že nás nic lepšího, než zacpaná D1 nečeká a také nečekalo. Tím jsme si zajistili velmi podrobnou prohlídku temného Brna (moc se tam fakt nesvítí). Myslím, že jsme neprojeli asi jen dvě brněnské ulice a to jen proto, že byly zcela uzavřené. Pokračovali jsme dálnicí na Zlín a v Přerově natankovali jak naftu, tak pivo – což ulevilo Viktorovi a než jsme projeli Lipník a Hranice, tak měl dva Radegasty v sobě. Jeli jsme skrz Těšín, vlaky tam vyjížděly co čtvrthodinu a pak Polskem, pěknou dálnicí. Ta přešla do jedné táhlé vesnice, tedy bylo jich fůra, navlečené na té silničce jako korálky.
Teprve před hranicemi se Slovenskem byl les, čůrali jsme společně do měsícem osvíceného příkopu, krásné nebe nad námi a hned za zatáčkou se nám snažila liška dát dobrou noc. Tak jsem okamžitě věděl, kde jsem, a ona na nás civěla, já zpomalil, a tak s úšklebkem zmizela z dosahu světel, nádherná, s hustým kožichem a ocasem. Přejel jsem hřeben a hranice a byli jsme na Slovensku. Jen pár kilometrů a odbočili jsme do Kohútové – už po pár stech metrech byl les a silnice byla označená zákazem vjezdu, tak jsem popojel na opuštěné místo kousek za pilou. Pusto, prázdno, úplněk, temná noc, ve které se ozývaly podivné zvuky – medvědi nebo vlci, nebo jenom srnci, takže Viktor hned zalehnul, ale já se díval do toho měsíčního světla a popíjel to své pivo; ve stínech lesa a kontur stromů jsem si představoval odlehlost a opuštěnost tohohle místa a také, co mě v následujících dnech čeká.
pátek
10,80 km
97,05 km
Musím říct, že ty špunty do uší na Viktora nefungovaly. Ve chvílích, kdy byl potichu a nechrápal se mi do očí zavrtával skrze sklo svým úplňkem měsíc. Když jsem konečně usnul, začaly jezdit nákladní trucky lesáků cestou vzhůru do hor – to mohly být tak čtyři hodiny nad ránem. Jezdily s přesnou pravidelností, vždy, když jsem stihl zabrat, to se pak s hlomozem prohnaly kolem. V pět hodin dorazila Thalie a zaparkovala vedle nás a v té měsíční tmě si nás skrze okénko prohlédl lesník v beranici. Přijelo další auto. Pak následovaly další vozy a nakonec vedle nás zaparkoval babosed a ty ženské se mezi sebou polsko-slovensky handrkovaly. Přijelo další auto a odvezlo je. Provoz jak na křižovatce na I.P.Pavlova. Vysoukal jsem se ze spacáku a navlékl si kraťasy. 
Čisté a modré a ledové ráno, vedle potok, kam jsem na noc schoval Foxberry – měl jsem strach, aby mi ji neukradli (a byl jsem rád, že jsem ji jen tak neopřel o auto, i když jsem o tom původně v noci uvažoval). Vylovil jsem vánočku a žvýkal suché těsto, vybatolil se i Viktor a jedl trojhránkové tousty z přerovské benzínky. 
Zapili jsme to pivem z plechu – nic jiného nebylo k dispozici. Přišel lesník už bez beranice. Prý kam jdeme. Byl fajn, povídal si s námi, řekli jsme, že jdeme na nejsevernější bod – tomu tady říkají Slovenský Severní Pól. „A já som najsevernější Slovák“ dokončil rozhovor ten chlápek – bydlí na nejsevernější místě – na hájence kousek odtud. A dovolil nám tu parkovat. Za chvíli, když jsem chystal kolobku, přišel další pán – z domku u pily. Chvíli jsme povídali a pak nás vzal dovnitř a v té socialisticky vybavené stavbě nám ukázal lesnickou mapu – shodovala se s tím, co jsem měl nastudované, poptali jsme se na cestu a bylo fajn, jak jsou tu všichni milí. Než jsem se přezul a dopil tu plechovku, tak Viktor vyrazil, zřejmě se chtěl nechat co nejdřív sežrat medvědy, kteří tu, jak nám říkal hajný, přebíhají přes cestou, „ale těraz už nie, už je neskoro.“ 
Tak jsem Viktora dojel po několika stech metrech na koloběžce – byl tu hrubý asfalt, malé stoupání a jelo se dobře. Pak jsem šel vedle Viktora, tlačil kolobku, bylo nádherné ráno, čiré a čerstvé a horské a palčivě ostré, vyhýbal jsem se dírám v rozpukaném asfaltu. Prošli jsme kolem studánky, potom jsme minuli tu nejsevernější hájovnu, další studánka, zlepšila se kvalita asfaltového koberce, vpravo tekla Polhoranka v dětském věku. Míjel nás traktor a nákladní auto na klády, za chvíli jsme potkali lesní dělníky, motorovou pilou odvětvovali kmeny, traktorista popotahoval kmeny, dřevaři byli upocení, špinaví, těžce pracovali – okamžitě mi naskočilo „na břehu jezera, kde roste rákosí a kmín, kde dřevaři po skončení dřiny pijí kořalku z jeřabin…“ a dál jsem, už trochu zpoceně, tlačil Foxberry vzhůru. Po novém asfaltu to šlo dobře, u studánky jsem nabral vodu, po dalších kilometrech se cesta stáčela, ale naše rychlost byla jen něco těsně pod šest za hodinu. Konečně odbočka vpravo u Vyšného Tajchu, cesta už byla notně rozmlácená, ale stále to byla cesta. Ta skončila odbočkou do stráně po necelých dvou kilometrech u přístřešku. 
Vlekl jsem kolobku podél kotníků bahnitým srázovitým úvozem – podivná dřevařská rigolovitá stezka, samé bahno a s příkrým stoupáním. Naštěstí jen pár set metrů, prosmýkli jsme se mlázím a už jsme byli u rozcestníku na hřebeni. Cesta už byla slušnější pěšinou, stoupání pozvolné až k dalšímu rozcestníku, kde se před námi strměl poslední výstup. Stovky metrů a jsme tu: Slovenský Severní Pól! 
Ještě nebylo ani deset hodin – nemohli jsme uvěřit jak rychle jsme těch skoro jedenáct kilometrů zdolali! Tak fotka a zpět, Viktor šel napřed, já si přečetl informační tabuli a vydal se za ním. Po pár metrech proti mně ženská postava s hůlkami – Polka mě pozdravila „češč“ – „jo, jo,“ odpověděl jsem, „byl jsem vzhůru v šest! Vlastně před šestou!“ Jen mě minula, dohnal jsem Viktora u rozcestníku, řekl abych na něj nečekal, a tak jsem vyrazil rychle úvozem. Sbíhal jsem podél rigolu, po cestě, která byla lepší. Teprve dole jsem si očistil boty a kolobku a pomalu vyjel. Měl jsem strach, že se vymelu, ten asfalt byl samá hluboká díra a spousty štěrku a kamenů na povrchu, které mi střílely pod koly a zároveň mi na nich odskakovalo přední kolo, drncalo to, bolela mě zápěstí, tiskl jsem páčky brzd, zatímco zabahněné špalky mi odíraly ráfky. Za dalším rozcestím se povrch zlepšil a já trochu zrychlil, pak zase zastavil abych nechal přejet náklaďák s kládami, potom zase, když jela stará herka, zase jsem se rozjel a tak podivně jel těch devět kilometrů k autu. Pečlivě vybírám oblečení na cestu, převlékám se, občerstvuji – konečně mám všechno, schovávám pro Viktora klíče pod lopuchem, nasadím helmu a zjistím, že jsem si nepřipravil rukavice, tak jdu znovu pod lopuch a s rukavicemi zase zpět. Je přesně 11.11, když konečně vyrážím. Jedu. Nohy mě bolí po prvním kilometru, tak se tomu směju, nemám natrénováno a mám za sebou 22km a nejsevernější bod. Vjíždím do Oravské Polhory, slyším zvonění jako od pana Lorence – ale to jenom zvoní čistě a hlučně kravské zvonce. Pak si dopřeju luxusní zážitek, když předjíždím traktor – řidičovi vystřelí vzhůru obočí, ale jedu zleva před něj a pak několi kilometrů makám jako blázen, aby mě nedohnal ve stoupáních a nadávám si za to, protože mám před sebou skoro tři sta kilometrů a jsem na začátku a musím se hned strhat! Přesto ho setřesu. Na konci vesnice si všimnu, že mě honí pes – pak zjistím, že je to husky, a že mě nechce zakousnout (to už jsem pádil skoro 30km/h na rovině!) a že si chce jen zazávodit – tak se naháníme, on se tou držkou směje, ale za cedulí mu domlouvám – „ty vole, kamaráde, tak že by ses třeba vrátil domů!“ a on na to kašle, takže jsem začal přemýšlet, co budu dělat s huskym dole u Dunaje. Už jsem se viděl, jak ho vezu domů nebo nazpátek. Naštěstí na něj zaštěkal pes u poslední chalupy, tak se k němu vrhl a kolemjedoucí auta brzdila tak, že málem šla do smyku. A já se v tom svém pravidelném rytmu odrážel dál a dál. Jelo se mi dobře, cesta byla sice zvlněná, ale víceméně klesala, tak jsem si to užíval. Vpravo potok Polhoranka, cesta docela v pohodě, v Zubrohlavě kupodivu neměli ve znaku hlavu Zubra, zato to bylo už jen kousek do Námestova. 
Zajel jsem na přehradu – tam kde jsme s lodí závodili, udělal fotku a vrátil se do restaurace „U Gazdu“ a zaparkoval kolobku uvnitř. Pivo, kapustnica a halušky s karlovarským gulášem a tam mě také našel Viktor. „Mám to už jen třicet.“ „Tak že bys jel dál?“ „Jo,“ řekl jsem stručně a našli jsme ubytování až v Turanech, o dalších třicet kilometrů dál, než byl plánovaný Dolný Kubín. Dopil jsem ještě Viktorovo nealkoholické pivo a s touhle energií vyrazil. 
Že by mě nebolely nohy, to opravdu nemůžu říct, cesta se srovnala, foukal nárazový silnější protivítr, nepříjemný, dlouhá klesání i stoupání kolem Biele Oravy, Lokca, Babín, nešlo to s tím větrem snadno a k tomu od Hruštína to děsné stoupání na Príslop, to mi bralo další síly. Vyjel jsem do sedla a tam čekal Viktor. „Dáš to? Já to zatím nepřebookoval, když vidím ten vítr, tak jak to uděláme?“ „Jedu dál. To dám.“ „Fajn.“ Odjel. Já sjížděl dolů z kopce, dlouhá cesta, až do Oravského Podzámku – ten Oravský Hrad na skále miluju. 
Tam se připojila Orava, širší a zvlněná peřejkami. Užíval jsem si podívanou na řeku, na hory kolem sebe, cesta byla z kopce, podél řeky, dolů, tak akorát na pohodu. Konečně Dolný Kubín. Orava, most, zácpy aut. 
Dvakrát přejíždím silnici, naposledy k chlápkovi na zastávce. Poradí mi, kde je dobrá hospoda. Motám se sídlištěm a pak sedím „U Satana“ piju limonádu a pivo. Pán za mnou se dává do řeči, jestli prý neruší. Tak si povídáme, po chvíli se přidávají další štamgasti. Prý bylo divné, že si dávám limonádu a pivo – směju se a říkám, že nepiju pivo na lačný žaludek! Smějeme se, roztává i výčepní a tak musím prozradit účel a cíl cesty, chlápek na baru okamžitě vyhledá na mobilu nejjižnější bod. 
Tak se s nimi fotím a s výčepní dokonce za barem. Přejí mi štěstí a já už musím jet, zbývá mi třicet kilometrů, musím dojet za světla, navíc jsem docela unavený, jsou skoro čtyři hodiny. Dlouhá cesta podél Oravy, je to hezké, ale neubíhá to, bavím se tím, že volám do krajiny, do roklí potoků, konečně je tu průjezd zúženým údolím a soutok s Váhem v Kralovanech, zpívám si a pravidelně se odrážím a skvělé je, že ten protivítr vadne, nebo mi už tolik nevadí. 
Řeka zpomaluje a pak se zastavuje u přehrady, nalevo Velká Fatra, napravo Malá, jedu, šlapu, usmívám se a už to chci mít za sebou. Kličkuji kolem dálnice, pak se cesta srovná a jedu po státovce až je tu odbočka na Turany. Projíždím městysem, dědinou, naštěstí před kostelem zastavím a vyhledám na mapě, že jsem právě měl odbočit, jedu k jihu a přejíždím koleje speciálním přechodem pro pěší, pak maličko bloudím, ale nakonec ubytování U Grófů najdu, vidím auto, hospoda je zavřená – volám Viktora, přichází a pomáhá mi s věcmi z auta, já nesu nahoru Foxberry. Je to tady zapadák, ale na tuhle panelákárnu je tenhle pokoj přepychový. 
Rychlá sprcha – Viktor už chce jít na večeři, jdeme ulicí co vede od penzionu, ptám se v samoobsluze, kde se dá jíst a paní u pokladny je milá a dá mi detailní informace. Takže pizzerie. Viktor donese pivo a jídelní lístek. Objedná pizzu, kecáme, ale trvá to, máme dopito, tak se jdu zeptat já. Objednám další sklenici dvanáctky. Holčina za pípou se tváří kysele, ale já se na ní usměju, ptám se, kdy bude pizza a jak se jmenuje. Martina. A odkud jsi? Z Turan? Ne, prý z Martina, to je totiž město, tohle je taká dědinka. „Martina z Martina,“ říkám a usmívám se, trochu taje do úsměvu, odnáším si dobře načepované Krušovice. „Tak co?“ ptá se Viktor. „Ještě to prý musí dát do rúrky!“ Smějeme se. Martina za Martina přichází s úsměvem a nese pizzu. Ostrá, domácí, neošizená a moc dobrá. Pizza. Dopijeme a jdeme přes koleje směrem k centru, druhá pizzerie, akorát servírka je pomalá a čekáme na pivo, takže se stihnu vyfotit s pumou na zdi, čekáme na panáka spišské borovičky a na další pivo – radši odcházíme a ženy od vedlejšího stolu nám mávají, hledáme podchod u nádražní hospody. 
Jsem nevyspalý a jdu spát, Viktor ještě jde vyzkoušet Staropramen nad sámoškou, ale já padám do postele, špunty do uší a spát.
sobota
128,37km
Probudí mne až nad ránem Viktorovo chrápání, je pět hodin a nemůžu spát. Vydržím to skoro do půl sedmý, vstanu, dám ke snídani džus a kousek vánočky. Venku je chladno, narážím hlavou do houpačky, vyjíždím po krátce sedmé v červené bundě, abych byl vidět a taky abych nezmrzl. Jedu podjezdem pod tratí u nádraží. Je to dlouhá cesta přes Turany, nad horama se válí mraky a je čerstvé nádherné ráno, ještě nezačalo foukat, je krásný pohled na oboje Fatry. Do Martina je to nudná cesta. 
Martin je vlastně velké sídliště a jsou tu široké cesty a vítr zezadu pofukuje a honí před sebou listy strhané ze stromů. Konečně se vyhnu autoškole a opustím Martin, jsme za městem, vítr mne tlačí do zad, jedu a pravidelně šlapu, konečně je tu benzínová pumpa – dávám croissant a pepsi jako snídani. Šlapu vytrvale a jen tak pro sebe si užívám to, že snad poprvé v životě mi silný vítr fouká a tlačí do zad. Další kilometry, každou chvíli je tu opravovaná silnice a s tím semafory na které nedbám a pak míjím dlouhou cestou Turčianske Teplice. Vítr vane správně. 
Vyhlížím místo na chvilku odpočinku, ale nějak se nevyskytuje, já bych si chtěl sednout, ale ne na vidrholci, spíš v závětří, takže jedu až na Slovnaft a dám v poklidu pepsi. Jedu dál a je to blbý – státní silnice se mění na silnici pro motorová vozidla, ale já prostě po ní musím a také jedu a tu cestu si zpestřím výkřikem v dlouhém přemostění – slova se odráží v čistých ozvěnách po celé délce tunelu. 
Naštěstí končí silnice pro motorová vozidla kousek za tím tunelem a silnice se začíná kroutit vzhůru, míjí mě náklaďáky a kamiony, v úzké cestě se mi vyhýbají jenom o decimetry. Zatroubení. Míjí mě Viktor, ztěžka se odrážím vzhůru, ale on jede dál a já si asi budu muset poradit sám. Ne. ještě pár set metrů a tam čeká, otevírá kufr a konečně také otvírá pivo, pokládám koloběžku a piju – takový support je dokonalý! To mu také říkám a vyrážím dál. Do kopce, serpentýny, vzhůru. Už to není daleko. Vrchol. Kremnice. A dolů. Rychle. Přes šedesát pět za hodinu (mrknu na displej je krátce vidím, že snímač už magnet nebere a přeskakuje dolů na 45, takže jedu mnohem rychleji), ale je to nádhera, užívám si rychlost i to, že mám zase své kilometry „for free“ a těch je snad skoro dvacet. Přejíždím dálnici, vpravo v dálce Žiar nad Hronom. 
Ještě zatáčka, vítr to teď bere z boku, ale jedu jen pár set metrů a je tu motorest Ladomer. Tam je spousta zaparkovaných aut a přijíždí další. Naštěstí objevím volný stůl kousek od baru. I tak čekám dlouho, než přijde milá zrzavá a pihatá servírka, co myla talíře, a s úsměvem mi donese halušky se slaninou a bryndzou, zlatého bažanta a do toho se tu motá a kvanta lidí. Platím té milé usměvavé servírce a musím zase dál. 
Krásná a dlouhá cesta podél Hronu, na pohodu, silnice se kroutí podél údolí. Pak se směju, protože se Hliník odstěhoval od Humpolce na Hron. 
A já si zpívám a užívám den a život, projíždím Žarovnicí, cesta je klikatá, ale v podstatě krásná, voňavá, v Nové Bani přejíždím most, po pravém břehu řeky jedu až na Hronský Beňadík. 
I když je to už nedaleko, zastavuju u hospůdky, zase si dám hroznovou limonádu a pivo. Výčepní mladá štíhlá paní v brýlích, vyptávám se, jak se žije na dědinke, tak mi vypráví a já pak sedím na tom dvorečku, upíjím z obou sklenic, nebe je čisté, vítr pomalu ustává. 
Ještě půl hodiny a jsem v Tlmačích, konečně přejíždím Hron s jeho vodním podstavem – vyhledám penzion Lamex, zavolám Viktora a on mi opět pomáhá věci nahoru. Jsem tu brzy. Sprcha a ležím a odpočívám, teprve pak se vypravíme na jídlo. 
Tlmače jsou díra bez hospody, a bez jídla, jdeme tedy přes řeku na Lipník. Je tam pizzeria – na podivném garážovém dvorku je výklenek s dveřmi, tady pečou pizzu do krabice, tady jezdí rozvozová auta. 
Objednáme si a čekáme na lavičce. Je krásný večer, slunce zapadá oranžově, kolem garáže, paneláky, frmol lidí, co se stavili pro pizzu. V takové díře. A já náhle chápu zdejší život jinak. Tyhle lidi. Jak je to štěstí tak snadné a jiné, prosté, je to o náhledu a já mám náhle pokoru před zdejšími obyvateli, před zaměstnanci zdejší pizzerie, vidím, že život nemusí být těžký, když se nahlíží z jiného úhlu pohledu. Je to poučení. Na to musí člověk odšlapat stovku kilometrů a dívat se na to v podvečer unavenýma očima. Pak jíme rukama pizzu z krabice, dohromady, je horká a je dobrá a pak vyrazíme na tour po hospodách – na pivo. Dopadne to jinak. Koukáme na fotbal u Garaje, zkouším Radegast a pak Topvar dvanáctku.
Tatiana, servírka a výčepní v jedné osobě nás s úsměvem obsluhuje, dáváme tedy i panáčka borovičky. Pak s námi sedí, je to studentka a má to v hlavě srovnané, ale má také nádherné dolíčky ve tvářích, když se směje. Baví mě její povídání o životě tady. Do toho sledujeme jak fotbal, tak místní hrdiny, co sem chodí na štamprle, Tatiana má mnou oblíbenou červenou kostkovanou košili, je optimistická, dáváme si ještě pak borovičku na cestu a s touhle holkou zavíráme krám. 
Vracíme se do penzionu, je tmavá noc, bolí mne unavené nohy a jsem rád za takový další den. Usínám skoro okamžitě.
neděle
83,98 km
Budil jsem se i přes špunty chrápáním, takže jsem vstal brzy, tak jak jsem chtěl, zase jsem požvýkal tu vánočku, abych měl do začátku trochu energie, zapil jsem to džusem a vyrazil. Chlad rána, mlha nad Hronem, když jsem přejížděl a s úsměvem jsem míjel ceduli označující konec Tlmačů. Tak osmdesát do cíle, cítil jsem se dobře, pod modrým světlajícím nebem, odrážel jsem se pravidelně, a pak jsem to přes levé rameno uviděl: východ slunce. Pomalu stoupalo nad lem horizontu. 
Užíval jsem si ten pohled a říkal si, jak je k tomu tady ten slovenský vzduch silný, než mi došlo, že to co vidím kousek od sebe napravo je jaderná elektrárna Mochovce. 
Silnice byla rovná, s dobrým povrchem, rychlost jsem měl dobrou, minul jsem přejetou velikánskou lišku na krajnici – snad to nebyla ta ze začátku naší cesty, ale tahle tedy už spala a dobrou noc nedávala. Jel jsem a říkal si, že jsem tak spokojenej, že to určitě nebude jen tak, že se mi asi něco přihodí. Přihodila se mi Kalná nad Hronom, dal jsem kofolu, a zase jel dál. Projel jsem městem, dvakrát jsem odbočil a cesta byla plochá, rovinatá, mezi poli, v tomhle nedělním ránu, kdy lidé šli do kostela, jsem cestou na Bajku křičel: Jsem magor! Jsem naprostej magor! Jsem intenzivní!!! … a tak to se mnou šlo dál, jen jsem si prohlédl čmeláka – jako kdyby právě přistál Štefan (vesničko má středisková), ale byl jsem k nezastavení. 
Tekovské Lužany, tady jsem byl zvědavý, zda si tenhle kousek cesty, kudy jsem jel o velikonocích, budu pamatovat – no a moc ani ne – jenom ten obzor, odkud tehdy fičel protivítr. Dnes bylo nádherně a já vyjel dřív proto, že měl začít vát mírný protivítr, a to jsem nemusel. Odbočil jsem z té známé silnice, jel jsem kolem pole, kde dosekal kombajn kukuřici a sypal jí do valníku. Prohlédl jsem si tu scénu, ale netušil jsem, že vzápětí se za mnou ten kombajn požene – předjede mne a zasype spoustou pluch a prachu. Jet se zavřenýma očima byl fakt zajímavej zážitek. Díky tomu mě předjel traktor, náklaďák a doprovodné vozidlo. Zřejmě se někde v Málaši schovali, protože mě pak pro jistotu předjížděli ještě jednou, ale už o nebylo tak vtipný; otravný to bylo stejně. Být v nějaké zpěvačce, to může být zajímavý zážitek, jenže to nemusí být zrovna Ewa Farna – co tu se mnou dělá ta zpěvačka? 
Aha, to je vesnice Farna, a je tu benzínka a na ní moc dobrá bageta a kola a pivo. Sedím, jím, popíjím a všichni, co sem přijdou, mluví jenom maďarsky – nikdo nemluví slovensky. A do cíle to mám nějakých 42,5 km. A jede se mi po odpočinku a jídle skvostně. Z kopce honím mladého kluka na horském kole a on se stále otáčí, snaží se šlapat, ale Foxberry je zatraceně rychlá, honím ho dost dlouho, až raději někam zmizí. 
Svodín – vesnice, kde to žije, kde vidím davy lidí a aut, co míří na místní lidové slavnosti, jenže já nemám čas, já se odrážím, jen zahlédnu, jak sedí venku na lavicích před kostelem ve svátečních šatech. A jsem ve Francii – přejíždím Paríž – to je potok u vsi Gbelce. 
Jsem rozverný, a tak si v Búči zabučím na krávy – jim je to jedno, jenom na mě tupě zírají a myslí si: „to je vůl!“ Souhlasím s nimi. Pak sedím v trávě před vesnicí Moča, což mi připomnělo, že bych si měl odskočit, a po té akci jedu do Moči. Otevřená hospoda. I když už jsem byl, tak si raději nasadím bažanta – tedy Zlatého Bažanta, desítku a limonádu. Vím, že jak odbočím tak už jsem u Dunaje. Dlouho není vidět, ale pak to stojí za to. 
Na krásném modrém Dunaji – slunce se odráží v hladké hladině a obloha ji opravdu barví do modra – musím zastavit a dívat se. Jedu už na pohodu a i tak to jede rychle. A je tu cíl mé cesty – Patince. 
Úplnou náhodou objevuji auto, ale Viktor tu není, tak ho volám – je už na břehu, tak sjíždím z hráze, přejíždím stoku a přes pole posekané kukuřice vjíždím do lesa – je tu cesta, končí pískem, vleču kolobku na tu písečnou výspu – a přede mnou je Dunaj, nejjižnější bod Slovenska, odhazuji helmu, bundu a přichází Viktor a já vjíždím do vody a nesu Foxberry co nejdál do vody to jde, oblečený a zvedám ji ve vítězném gestu! Tak jsem to dal! Vracím se na břeh a pak zpátky do studené vody a nořím se do Dunaje, smývám pot a prach a špínu cesty. 
Dokázal jsem to. Bez tréninku, ale zase jsem měl dobrý support a vynikající podporu, to vše mi to usnadnilo. A kdo si myslí, že to tentokrát bylo snadné, tak musím říct – ano, nejsnadnější. To můžu říct, ale není to tak. Vezměte si koloběžku, boty a zkuste si to za tři dny. Já sice prohlašuji – jsem tentokrát v pohodě, jenže – jen si to zkuste!!! Život je relativní.
Nejnovější komentáře