Jaderské moře 2018

---

pátek a sobota

Vyjeli jsem mnohem dřív, než jsme plánovali, nemohli jsme se dočkat ani my, ani bráchové Vaculovi, takže nám Honza psal, že už si vzal radši dovolenou, a tak moc se těší, že jsme vyrazili už před osmou večer, kupodivu bez velkých zdržení na dálnici (zato z Jihlavy do Znojma byl jeden semafor za druhým), ale v půl jedenácté už jsme tankovali na kraji Znojma. Čekali jsme u garáží a kluci přišli z druhé strany, než jsme čekali, všechno už jsme měli z auta, aby se vešlo pití dozadu na dno kufru. Co si budeme namlouvat, jednalo se zejména o kartony piva.

Nevěřili tomu, ale naskládal jsem to tam krásně, že toho ani moc nevypadávalo. Tvrdil jsem, že bysme měli na benzínce koupit míč proti trudomyslnosti. Nakonec jsme jenom dofoukli kola a vyrazili. Trudomyslností jsme netrpěli, už na začátku jsme si řekli o zakázaných tématech a tom, jak nebudeme žertovat o tchýni, kterou si Kuba, kapitán, vzal do posádky a se kterou sdílel ‚letiště‘ – ačkoli jsme se dohadovali, zda je to incest. Vtipkování nám vydrželo do Vídně, řídil jsem, potom ostatní usnuli a já si užíval noční šoférování s hlavou plnou písniček až ke slovinským hranicím. Začalo pršet, byl to děsnej slejvák, zastavil jsem na pumpě, oči už vykoukané, tak jsme tam spali, nemohl jsem najít polohu, jak na místě řidiče spát, byla mi zima, nechtěl jsem ostatní rušit, až do páté ráno, kdy už jsem vstal a jeli jsme dál, do Slovinska, mimo dálnici, krajinou, kde ten přívalový noční déšť rozvodnil nejen stružky, ale i řeky, krajinou tmavou mraky, zachmuřenou, ale to nás netrápilo – máme toho tolik před sebou, že jsme někde špatně odbočili a jeli jinudy až do Lenartu, kde byla dost slušná objížďka, která nás vyčerpala spolu s těmi všemi řízky, co byly na cestu, že jsme zastavili před startovací páskou benzínky a jako první vjeli na parkoviště. Jahoda musela kafe, tak si ho dala z automatu, zatímco já si dorazil plechovku. Vyjeli jsme ven z Lenartu, ve vsích bylo po přívalových deštích a silnicích bláto, místní vyráželi do hospod, rozvodněné potoky, jeli jsme na Ptuj a všemu těmi kruháky na dálnici, kam jsme najeli, po pár kilometrech se zúžila a nastala zácpa. Jahoda řekla Honzovi, aby jí vyndal peněženku z tašky, že tam má občanku, a abychom si jí připravili i my. Jenže peněženka tam nebyla. Zajeli jsme do odstavného pruhu a prohlédli celé auto. Peněženka tam nebyla. Jahoda podlehla lehké hysterii. Posléze těžké. Nicméně peněženka nebyla. Jediná možnost – Lenart – benzínka. To už byla Jahoda maličko v nervu, tak jsme ji uklidňovali možnostmi: Pošleme ji domů Flixbusem, přejde přes kopec načerno přes hranice, zatímco my si načneme karton piva a počkáme na ní, nebo někoho zavoláme, kdo pro ni dojede. Jahoda byla bílá. Vynašel jsem na mapách tu pumpu a tam bylo telefonní číslo. Nějaký fax sice, ale zkusil jsem to znovu. Chvíle očekávání. A ufff, měli jí tam! Jahoda propadla radostné hysterii. Opětně benzínka v Lenártu. Šilhavá mladá Slovinka z benzínky nám s úsměvem předává peněženku. Jedem zpět, v Ptuji odbočujeme jinam, míříme přes malý přechod, abychom se vyhnuli zácpě, je to v kopcích národního parku, jedeme do vrchu po pasové kontrole a zastavujeme u zámečku, už v Chorvatsku, je ráno, značkuji území, abychom to nehledali složitě, až se zase budeme vracet pro peněženku a Kája navrhuje, abychom to dali jako bod zájmu do GPS.

Jedeme Krapinou na dálnici. Zatímco spím, vede se anarchistická diskuze, a tak jedeme na Rijeku. Krajina je v mracích, dvanáct stupňů celsia jako pivo, chorvatská kočka a medvědi na pumpě. Tunel. Počasí se mění – neprší a oteplí se, vidíme moře, přes mosty jedeme k pobřeží, je to nádhera kolem – ostrovy, zálivy, mosty.

Posádka B se ozve, píšou nám a volají, kde jsme, ale nás to nezajímá, jedeme přece do Lidlu, tam nakoupíme. Zkoušíme si plavky a botky, nějaký nákup uděláme.

Ještě pár kilometrů a nacházíme hospodu – pljeskavice, škampi, ligne na žaru a kluci i pivo. Když se Kája vzpamatoval z účtu, pokračujeme pobřeží, je to tu hezké, ale usínající a vyčerpávající. SMS: Hledejte molo! Tak na to máme jen jednu odpověď: Proč? A vzápětí další: Tohle není geocaching, ale odpovídáme jim: ‚70km na molo 22!‘ Ještě si zastavíme na plážičce.

Prohlížíme si krásný břeh, potom nás míjí česky cyklopeloton, tak na sebe pokřikujeme a v lijáku jedeme k Sukošanu.

Trvá to, ale konečně nosíme věci do lodi, po srdečném přivítání, seznámení s Irenkou, panák, auto odvážíme za bránu, Kája se zamiluje do německé blondýny se psem (má totiž v autě plzničky), takže Honza bude spát v salónku, pokud se dostaví, ale nenašla odvahu. Sprcha a záchody jsou jako v pavilonu zoo. Každý se může skrz vitrínu na sedícího a sprchujícího člověka podívat. Konečně sedíme za tmy na palubě a těšíme se na vyplutí.

---

neděle

Vylejzám na palubu, musím vidět lodě, je časné ráno, no tak časné ne, je půl osmé, konečně jsem to dospal, vnímám to pohupování lodě pod nohama, je to krása, ranní vstávající přístav. Už bych chtěl být na moři.

Napouštíme vodu a pak se chystáme a konečně odplouváme bez jediného problému, na motor, na moře, míjíme majáky přístavu, necháváme je za zády, moc nefouká, ale pak to už začíná a my jedeme na plachty.

Mezi ostrovy. Na sever. Loď houpe, jedeme, konečně, tmavé nebe se rozplývá, slunce svítí, Irenka přináší plato štamprlat s rumem. Krása. Dýmka, kytara, slaná mořská vůně. Chvíli si to užívám, pak si jdu lehnout, trochu se ještě dospat. Ale je tu problém s motorem, zlobí převodovka a řazení vpřed, tak se točíme; nedají mi spát túrováním motoru. Vstávám, stahujeme plachty – to já kormidluju nejdřív na skály na protějším ostrově, na což jsem upozornil a tak se otáčíme proti větru.

Jelikož je to bez řazení, jedeme tedy kousek na bójku k ostrůvku Molat, chytáme bójku a vyvazujeme se. S Karlem, tak jako vloni, jezdíme na člunu a přivazujeme loď ještě dalším lanem a pod okem bóje, to je naše práce, a stejně jako vloni se tomu smějeme. Koupeme se, moře je sice slané, to nevadí, užíváme si. Rybařím, nejdřív se mi smějou, ale pak mi to ryba urve. Najednou mi všichni fandí v naději na večeři, jenže tím to rybaření skončilo. Vzhledem k nefunkci motoru čekáme na příjezd techniků. Jejich člun dorazí navečer, rozhází nám věci v kajutce, která je miniaturistická, budu si muset brát méně věcí. Jedou jako fretky, pozorujeme je s Karlem z kanapátek v salonku, posloucháme jejich kletby a komentujeme to česky, jsou upocení a pak lezou nahoru s tím, že to prý opraví až zítra. Trochu jsme naštvaní. Trochu dost. 

No, ještě se vykoupeme, zchladíme a sjedeme dna dinghee do vsi – pivo a pizza, kecáme, nejvíc o tom, jak jim to vytmavíme, taková rozbitá loď! Pod vodou jsou píči. Podivné škeble v podobě přirození.

Dámského ve věku ‚až po zenitu‘, některé naopak i jedenáctileté. Pak jdeme na kopec – procházka po ostrově, jsou tu pinie, okoukáváme přírodu, živobytí obyvatel, olivy, kamenné zídky zahrad, trosky aut a pozvolna se rozsvěcující osvětlení cesty na Brgulje. Jdeme k vysílači, k vyhlídce je to daleko, vracíme se za setmění až tmy, jsme dole, vesnická sešlost u pizzerky se zklidňuje do ticha.

 

Halasný člun nás odváží zpátky na loď. Je tmavá, krásná noc, kytara a povídání o hvězdách a vesmírných teoriích a Hawkingovi, je klid, nádhera, teplé vlaho a rozeznělé struny. Čuráme do vody ze zádi a ona světélkuje, naproti je temný stín ostrova, loď se mírně pohupuje na klidné hladině.

---

pondělí

Budí mě zvuk trajektu a houpání vln. Je světlo, je ráno, jdu na palubu. S Katkou dáváme mandlovici, chytám ryby, které neberou, s ranním pivem po boku a v tichu slunečného dne.

Když vstanou ostatní, vykoupeme se, plavu nahý u lodi v moři, které je studené, osvěžující a dělá z mužů ženy. Snídáme párky a pak mě s Jahodou a bratry odváží Fredy člunem na ostrov.

Je vysušený, borovice a pinie nad kobercem žárem vypraženého jehličí, s osamocenými hloučky zelené trávy, bylin a květin a občasným jalovcem. Na vrcholu je ohniště, kolem dokola lavičky, přístřešek – asi od dětí, jen je jasné, že v takovém suchu by ten oheň znamenal ostrov v plamenech. Rozhlížíme se, ale není tu výhled, celé temeno ostrova je zarostlé.

Jdeme na pobřeží, jsou tam sasanky, červené, hebké a tvarované jako ohanbí, svírají se, když je dráždím klacíkem, opět se rozvírají a malými výběžky jako chloupky, jako stonožky svými končetinami pročesávají vodu. Kousek dál jsou ježci, ráčci poustevníčci tahající na zádech rozmanité ulity, jdu pobřežím z vápencových ostrých kamenů, nacházím velké škeble, krabí klepeta a obcházím ostrov. Jsou tam ostré a těžko schůdné útesy vápencových skal, břitkých, suchých, přelézal jsem je, v dýmu doutníku, krása, pohoda. Trvalo mi to dlouho, přede mnou se míhaly ještěrky, u břehu hejna rybek jako v akváriu, temných i barevných, občas jsem zahlédl kraba, jak se strojově a rychle ukrývá do pukliny. Jen jsem si to užíval. Na přímém slunci jsem pozvolna obešel ostrov (nešlo to rychle, jinak bych si zlomil nohu, nebo se sedřel); vracel jsem se druhou stranou po břehu hladkých skal a příjemných zátočin stvořených ke koupání.

Zpátky na loď, koupeme se, je horko, slunce, marně čekáme na opravu lodi. Konečně člun, dva včerejší montéři dávají dohromady převodovku, trvá jim to asi hodinu a konečně můžeme vyrazit.

Motorujeme, musím to vyzkoušet, za obloukem ostrova už taháme plachty, je to nádhera, na to, že moc nefouká, loď jede čtyři a později až pět a půl uzle, a to my, jachtaři, ceníme, že je ta loď s vypráskanými plachtami tak rychlá. Kormidluji, krátký oblouk a pak mezi ostrovy. Míjím mělčinu u ostrova Silba, držím kurz sedmdesát stupňů až k malé zátoce, jsou zde bílé a červené bójky. Pár stavení Papranice na břehu, konečně jsme nadosah, držím hák, Fredy leží připravený na palubě, Honza dává znamení, ale loď je rychlá, nestihnu zachytit oko bóje, loď zpomaluje a až tu další, poslední zachytáváme a vážeme loď.

Ještě je světlo, ale do soumraku už toho moc nezbývá, zkouším chytat ryby a jedna se mi vysmekne, malá, musím končit – přijíždí chlápek vybrat peníze a už se stmívá. Sedíme na palubě s Kubou a Irenkou a Fredym, dole ostatní hrají aktivity, já nahoře hraju na kytaru. Když přichází i zbytek nahoru, zpíváme, zahraju novinku – Terry, s nečekaným úspěchem, tak mě to těší a poslední odcházím z paluby, na lůžko v levé zadní kajutě – je to takový kotec, že se vždycky musím zkroutit, abych se tam zapasoval.

---

úterý

Jsem na palubě první, pozoruji moře, jeho odstíny světle tyrkysové, blankyt do zelena, velmi skvělý, ty vlnky s jejich interferencemi – každá má vějířky tří až pěti malých předvlnek, ty vlnky se skládají do táhlých vln, je to zajímavý fyzikální jev. Slunce začíná žhnout, dáváme kávu s Katkou a Jahodou, ale celá loď spí.

Po snídani a koupačce vyplouváme. Projíždíme mezi ostrovy, fouká, tak jedeme na plachty, trup lodi není příliš nakloněný, jen splouvá na zadobok.

Pak se objeví hřbet s ploutví, V dálce další. Delfíni. Připlouvají k lodi, motají se chvíli kolem nás, hejno, potom se znova vydávají dál, s nádechy nad hladinou, s elegancí a s tím sympatickým vztahem k námořníkům.

Vždy přináší pocit dobra a radosti a naděje – alespoň to tak vnímám. Jíst delfína je jasný kanibalismus a pro námořníky nepřípustné a přinášející nekončící smůlu – a tohle je pověra, kterou podporuji. Zajíždíme za hranu ostrova – je to vlastně výběžek tvořící zátoku Šip u ostrova Maun a je tam světlounké moře, spouštíme se a skáčeme do vody a plaveme tou světlinou – je tu písečné dno, i když je to daleko a moře není extrémně teplé, užíváme si to.

Vylezu na úzkou šíji oddělující zátoku od moře, hřbítek z ostrých kamínků, tam, kde jsou našplíchané všechny ty věci, co moře vyvrhuje, dívám se, na slunci, nahý, mokrý a nohy bolí od ostrých špiček úlomků vápence, vítr mě suší a cítím se tak svobodný. Plavu nazpět, vytahuji prut a navlékám knedlík. Za chvíli mám docela slušnou rybu na háčku. Kroutí se a já vytahuji na palubu, strachy kálí, dáváme ji do kbelíku. Je krásná, má na těle pruhy a neskonale velké a hluboké oči. S Jahodou jsme proti ji sníst, pouštíme ji, a i její kamarádku, kterou vylovím za chvíli, prohlížím si ji, má kamuflovaný hřbet, naivní pohled v těch nepoměrně velkých očích – a já si nemusím ani nic přát – jen ji pouštím a nechávám Karla, ať loví, ale všechny ryby pouštíme; ale ty jejich kamarádky jsou nakrmené. Vyplouváme, nedobíjí nám baterka, tak jedeme do Šimuni na ostrově Pag, do přístavu, do Maríny. Chlápek nám ukazuje, kam máme připlout, šikovně a znale vyvazujeme loď.

Jdeme na pivo a víno do jachtařské hospůdky na kraji zátoky, jen na chvíli. Procházíme líným sluncem vyhřátým městem, mají tu krámek, podél pobřeží, všude jsou ryby, vlnky naráží do betonových stěn přístavu.

Na výběžku zátoky je zelený maják, vnímám tu atmosféru jeho spásy pro ty, kteří prchají před bouří, pro ty rybáře před sto lety, co se vraceli, ať s úlovkem nebo bez něho, s vědomím, že si zachránili životy. Jejich ženy se strachem rozšířenými zraky čekající u svíčky a s vlhkým šťastným výrazem vstávající od hrubých stolů, když se dveře otevřou a muž v promáčeném plášti se na ni zahledí. Jasně – je to má fantazie, ale nebude asi daleko od pravdy. Vracíme se zpět. Zajdeme si prohlédnout bývalou loď Irenky, motorový člun, jenže mně to nic neříká, je to motorák v bílé kůži, nechce se mi tam, ale vnímám to, že musím tuhle konvenci podstoupit, i když mě to nedojímá, nemám k tomu žádný vztah; na rozdíl od obyčejné kanoe nad kterou bych slzel, nebo tady, nad oprýskanou starou rybářskou loďkou.

Jachtařská hospůdka, vynikající jídlo od milé paní, jen na můj dotaz už nemají plněnou papriku, zato jejich pljeskavice je úchvatná. Vůbec je to tu, v konobě, pohodové – skvělé jídlo i pití. Naštěstí nám opravili dobíjení baterií – vyměnili alternátor, a tak se nemusíme bát, že baterie nevydrží, i když už nejsou moc silné. Moc dlouho už na lodi nesedíme, jsme unavení. Noční bouře, bočním oknem na mě prší, zavírám ho a hromobití mě nechává uspávat do prospání.

---

středa

Pozoruji prosluněný deštěm pláchnutý přístav, ryby ve vodě, piju ze sklenice studené pivo. Ještě sprcha a pohled na Nšo-Či – místní snědou a tmavovlasou uklízečku umýváren, vyplouváme, i když dnes mělo být bezvětří, tak fouká a fouká dost, jedeme na plné plachty, vítr zesiluje a my musíme refovat, refujeme i podruhé, abychom zmírnili náklon a jeli optimálně, je to paráda.

Po projetí úžiny si beru kormidlo, nadjíždíme nad ostrovy, na volné moře, jsou tu velké vlny, většina posádky je vepředu a užívá si tu přirozenou houpačku, tříšť vln a slanou vodu, k tomu je krásné nebe, já držím kormidelní kolo, cítím pohyb lodě v rukách, jako živé bytosti, jak se to v mých dlaních pohybuje, rytmicky, jako poddajná žena, je to hebké, nekonečné, hloubka šedesát metrů při břehu Dugiho Otoku a mrzí mě, když musím levobokem do zátoky Sakarun, s větrem v zádech.

Zajíždím k bójce, dokormidluji k ní a kluci zachytí oko, vyvážeme se, je tu ještě několik lodí, ale hází to s námi. Doufáme, že se to na noc uklidní. Spouštíme člun, musíme přejet bójky vyznačující území plážičky – je tam písek, vytáhneme loď nad čáru přílivu a jdeme přes ten písečný násep na cestu. Vede nás lesem, po kamenité cestičce pro auta až na silnici.

Vydáváme se vlevo, jdeme asfaltem, kolem jsou žlutě kvetoucí keříky, květinky, kolem prvního domu také palmy. Na silnici je přejetý vykuchaný velký had, o kousek dál je zmije a teprve po dalších stovkách metrů dojedeme do Veli Ratu – vesnice na levém břehu velké zátoky. Hned na kraji seděla bílá mramorová kočka na sloupku u vrat. Chtěl jsem si ji vyfotit, ale seskočila a šla ke mně. Ihned jsem před ní ustupoval, byla to metamorfóza ducha Klekího Petry, nebo vůbec něco strašidelného, varoval jsem i ostatní, ať se jí nedotýkají, že je to špatné znamení na rozdíl kočky černé. Šla s námi a mňoukala a my si jí nevšímali, ona se přidružila, dívala se na nás skelným pohledem vědoucích očí, klidná, hebká a hrůzostrašná.

Oddechl jsem si, až když jsme ji ve vsi ztratili, až když jsme objevili kraba na silnici. Ještě lepší objev byla restaurace (jak jsem říkal, když se té kočky nedotknete, tak bude otevřená!) a měli tam skvělé víno, vynikající kafe a neskonale geniální pizzu, kterou dokázali vyčarovat během několika minut – sotva jsem stačil vyfotit sasanku a medúzy v maličkém přístavu.

Zpátky jsme se vraceli za soumraku, na pláž jsme se dostali až za tmy (ti milenci, co se tam muchlovali v moři už byli přiodění a měli rozdělaný ohýnek – kousek od cedule ‚zákaz rozdělávání ohně‘, sešoupli jsme člun do vody a nočním tichem bylo slyšet rachocení motoru, což nebylo nic proti tomu, co se ozývalo z malého baru. Tam zapařili slušně námořníci z německé lodě a jejich sykavé ‚er‘ bylo v písních slyšet dlouho do noci. Voda byla klidnější, naše loď se jen mírně houpala, povídali jsme o naší lodní třídě a nad námi hvězdnaté dírkaté nebe. Černé, se zaparkovaným Malým a Velkým Vozem nad hlavou. Kolem nás se houpala poziční světla okolních lodí.

---

čtvrtek

Slunce. Modré nebe. Bezvětří a pod průhlednou hladinou velké ryby. Krmíme je, koupeme se mezi nimi, nebojí se a jsou už pánvičkové velikosti.

Zkouším je krmit. Jsou vychytralé, berou si rohlík až když ho pustím z prstů – ten rozdíl několika centimetrů je pro ně podstatný, jsou jako ženy, drze se vrhají vstříc a pak na poslední chvíli uhnou, jen některé se přiblíží a otřou se mi o hřbet ruky, když chňapnou po rohlíku. Trochu, no spíš hodně, u mě klesly v ceně, když se postaraly i o Karlův výměšek s nechutnou rychlostí. Během několika minut jsme přesvědčili Kubu, že chceme jet podél Dugi Otoku a projet úžinou mezi Kornaty. Rychle balíme, otáčíme loď a já kormidluji ze zátoky, po hladkém, téměř nezvlněném moři, směrem k Itálii se táhne pás mraků, zbylé jsou nad chorvatskou pevninou.

Zbavuji se kormidla a chápu se ostruněného dřeva, mám náladu na romantické písně, jenže po pár písničkách se musím uchýlit až doslova k odrhovačkám. Po necelé hodině zastavujeme a koupeme se – no, jen já s Jahodou – moře je tu chladnější než ráno v zátoce, i tak je to příjemné.

Ještě vrčíme a blížíme se za ostroh, zpoza něho vykukují Kornaty. Je tam několik úžinek, ale jen Mala Provensa je hluboká, podél dvou zelených majáčků na pravoboku a červeném na skalním útesu. Pak se to zúží. Je tu jenom pár metrů. Přístavek s restaurací. Musíme projet touhle malou uličkou, ale z druhé strany se proti nám řítí jiná loď – je málo času na rozhodování, jedeme boky proti sobě a těsně se míjíme se sotva dvěma metry pod kýlem. Hloubka se zvětšuje, máme za sebou tohle proplutí, můžeme vytáhnout plachty a vypnout motor.

Po pravici táhlé šíje hřbety holých Kornatů, se zídkami, s osamělými stromky na těch hřbetech, jako malými baobaby. Pofukuje hezky, jedeme zadobok, potom zaďák a je to přesně o tom – krásné výhledy, krásný jachting a ticho se slaným vánkem v ústech a ve vlasech.

Projedeme Žutskou úžinu, odhalzujeme na sever, kolem Blijatnice stoupáme k našemu cíli, kolem sádek a ostrova Žižanj, do zátoky Landin. Kluci zkouší dojíždět na bójku, já jsem odborný muž s tyčí, protože mě to nebaví, zato mě baví hákem zvedat bóji za horní kruh.

A to mi jde, víc nechci, jedeme blíž ke břehu a vážeme se kousek od mola a s Honzou oškrábeme brambory k večeři a je to příjemná práce na houpavé lodi. Dinghee jedeme na břeh, procházíme vnitrozemím do centra maličké rybářské vesničky se zálivy pro čluny. Je to dobré místo pro léto, nával turistů, vracíme se po břehu, sbírám různé mořské relikvie, fascinuje mě, jak moře tvoří. 

Sedíme v konobě, co ještě není otevřená, ale majitelé ji připravují na sezónu, takže nám prodávají víno a pivo.

V noci sedím na palubě, dívám se na hvězdy, pozoruji souhvězdí Lva, Severní Korunu a daří se mi i prohlédnout Herkula a fascinuje mě barva Jupiteru.

---

 pátek

Je sedm hodin ráno, sedím sám na palubě mokré od rosy a jen se dívám po okolních kopcích lemujících zátoku, po vlnkách a poslouchám uječené hašteření racků. Koupání, vytahujeme dinghee na loď, vyplouváme a vytahujeme plachty.

Na zaďák míříme k jihu obeplout Pašman průlivem pod Žižanj. Na něm je olivový háj, jakási víska, musíme se vyhýbat malým nízkým ostrůvkům. Kolem nás je už hodně jiných lodí, od obdobných plachetnic, přes katamarány a velké jachty po parníky a Jadrolinky. Otáčíme to na sever, křižujeme proti větru kolem Biogradu, do úžiny.

Není tam hluboko, i pod deset metrů, prosmýkneme se tudy na motor a konečně se otevře širší jezírko. I tam bylo mělko a asi i proto tam dováděli delfíni. K lodím se nepřibližovali, jenom hřbety se vynořovali nad hladinou. Jako by se jenom předváděli a nechtěli být přitom rušeni.

Břeh pevniny po pravici byl nedaleko od ostrova Mali Pašman, křižovali jsme na plachty proti větru, den nebyl rozpálený, přesto nás slunce opalovalo, užívali jsme si tu poslední jízdu s přehazováním plachet v réčkách, kdy jsme dotahovali kosatku do optimálního trimu, lajtvágny hlavasky a snažili se využít vítr na maximum, protože stoupavost téhle lodi nebyla zas tak skvělá.

V úrovni maríny jsme to hodili na motor, připravili fendry a dojeli natankovat – házel jsem lano pikolíkovi na břehu, vyvázali jsme ji a dotankovali. Měli jsme štěstí, k pumpě se začaly sjíždět lodě jako vosy k bonbónu, jenže my tam byli první, nemuseli jsme čekat a tak jsme jeli k našemu molu. Podařilo se přistát, ačkoli ochota pomahače na molu byla téměř nulová, nenatáhl se k nám s lanem, a tak jsme museli k mooringu nadvakrát.

Uvázaná loď a panák na to, že jsme dopluli štastně a jak jsme si to užili. Ale to nebylo všechno – po sprše jsme se naházeli do aut a vyrazili do Zadaru.

Přístavní město, turisté i místní v kavárnách a na ulicích i připomínali rojící se mraveniště, do toho kanál mořského zálivu přepásaný mostem, výletní lodě i malé rybářské čluny, miliardářské lodě obrovitánských rozměrů, vlny a na pobřežní navigaci zpívající varhany – otvory ve stěnách je vlnami vytlačován vzduch skrz otvory které vydávají tóny.

To už jsme byli po zmrzlině, to už jsme se nekymáceli jako staří námořníci, v klidu jsme vyhledali zapadlou restauraci. Víno, směs masa na grilu. Bylo toho hodně, jen si myslím, že to za tu cenu mohlo být lepší – kvalitnější.

Je večer, sedíme na palubě, probíráme tenhle týden. Je podivné spát v maríně, kde vlny nehoupají s lůžkem v kajutě.

---

 sobota

Jasně – balíme, hygiena, jenomže já jedu s Kubou vyřídit vrácení lodi. Normálně nejsem zapotřebí, ale co se týká stížností a sporů jsem tu za vyjednavače. Samozřejmě, mají mít otevřeno od půl osmé, ale teprve v půl deváté přijíždí holčina a řešíme to s ní. Poměrně vstřícně akceptuje stížnost na převodovku a problémy s alternátorem, stejně tak na další nefunkčnosti. Kompenzaci bude řešit pronajímatel, takže chápu, slibem nezarmoutíš, co jiného jsme však mohli vyzískat.

Odnášíme z lodi poslední věci, loučíme se a vyrážíme – cestou se naše dvě auta míjí až do první zastávky. Konečně hranice – proplétáme se kolem dálnice Slovinskem. A objevujeme restauraci – je u ní dost aut, takže stavíme i my. Dáváme pití a menu. Jako první chod nám přináší chlebovou placku se škvarky, dobrou, sice suchou, jenže měkkou a vláčnou. Jako polévku nám přináší dvě velké mísy, ze kterých si můžeme nabrat kolik chceme – houbová i vývar jsou vynikající, husté. Libujeme si a snažíme se porozumět názvům u jídel, která jsou v menu, takže je docela zábava luštit ty pokrmy, protože tenhle jazyk se ničemu moc nepodobá. Přichází číšnice, snažíme se tedy nahlásit výběr, ale je milá a směje se, že jsme to nepochopili – že si máme na bufetu vybrat co chceme. Neskutečný sen: různá masa různě připravená – grilovaný bůček, smažené drůbeží řízečky, vepřové v testíčku, olihně plněné šunkou a sýrem a další masa se širokou kombinací příloh od šťouchaných lahodných brambor, přes chlebové kuličky, rýži a mnoho dalších. Výběr mís se zeleninou a zálivkami pro vlastní namíchání salátu. To vše zakončené hromadami ovoce, nejen jablek a banánů, jsou tu ananasy, kiwi, pomeranče. Procházka rájem nekončí, protože je tu domácí tvarohový koláč, zákusky, rolády, kokosové koule. All you can eat. To je gurmánství, přežíračka a kombinace chutí. A to za třináct eur. Proto nehodlám prozrazovat tohle místo – aby nezdražili a nezmenšili porce. Přesycení projíždíme slovinskou krajinou, přes kopce s vinicemi a hrady, údolí a políčka rozkrojená potoky až přes zapomenutý přechod na vršku kopce, jsme konečně v Rakousku a cesta po dálnici se táhne i když jsou kolem pohoří, skály a občas i hrad nebo zřícenina. Nevadí nám to, i když jsme unavení – musíme vyhládnout. Čeká nás tradiční zakončení: smažený sýr ve Znojmě. A česká klasika s tatarkou a žlutá žbrďola je závěrečnou tečkou téhle cesty.

---