Vodácký sen
Letošní Krumlovský Maraton, jako závod, mě příliš nezajímal. To co mě zajímalo, byl avizovaný zvýšený průtok Vltavy. Vstávat ve tři čtvrtě na šest dobrovolně v sobotu je známkou sklonům k masochismu, ale přemohl jsem se – bylo to o to těžší, že jsem se vzbudil ve čtyři a zabral zase až před půl šestou. 
Liška na louce za rozednívání kousek pod Kletí byla drobnou satisfakcí; vyplašené oči srnek nepočítám. Praktické nafouknutí člunu, příprava a nasednutí do lodě, to byla rutina, nicméně dva stupně nad nulou byly docela kruté, obzvlášť po těch všech předpovědích o dvaceti stupních v krásném říjnovém dnu. 
Vody bylo šedesát centimetrů nad stav, bylo to znát, sledoval jsem zprávy povodí – namísto obvyklých šesti kubíků teklo téměř třiadvacet. Odrazil jsem pádlem od břehu, podjel můstek Vyššího Brodu a pozvolna se chumáči mlhy ploužil k prvnímu jezu. 
Pod jezem byl chlápek s jezevčíkem. Voda se hnala do šlajsny s hukotem, jako by tam ani nebyl obvyklý půlmetrový práh, dole se zvedla do kokrhele vln, vzpěnila se a pokračovala v peřejích pod břeh. Zeptal jsem se toho jediného a osamoceného vodáka, zda to jel. Nejel. Podíval se na mě účastně, nacpal psíka do člunu a odjel. Prohlédl jsem si vodu. Je to hukot! A je to o těžišti. Nadechl jsem se, odrazil loď a otočil se po proudu. Zasedl jak nejníž to šlo, tři razantní záběry a už kolem mne prosvištěla hrana šlajsny. První vlna mne vyhodila, ale zalehl jsem na pádlo, trochu jsem byl vystrčený stranou, nešlo to srovnat, voda zu druhé vlny mě promáčela, visel jsem na záběru, stáčel to a srovnával, mezitím se mi nahrnula voda na kolena, do bot, ale nevšímal jsem si toho, ještě srovnal loď, abych nenalítl do břehu, kam se proud stáčel a hnal, podařilo se mi to a pár dalších zhoupnutí a byl jsem z toho venku. Mokrý. S adrenalinem a tepem na vysoké úrovni. A crčela ze mě voda, byla v botách, musel jsem vytáhnout kolena nahoru, jenže nebyl čas, hodně to teklo a tak jsem musel opět zabrat a kolem chat, tam kde jsou normálně peřejky byl dnes silný proud, manévrovat a dávat pozor na kameny běžně čnící a dnes pár centimetrů pod vodou. 
A řeka byla má. Krásná. Podzimní, barevná. Proplouval jsem chuchvalci mlhy. Sám. V tichu. V nekonečnu. Vodácký sen. Orgasmus. Rozkoš. Až na tu šílenou zimu. Nikdo, kdo neseděl promáčený na lodi s nahými koleny v dvou stupních a zvolna nepádloval mlhou, to neocení, nepochopí. Jenže to stálo za to! Zpíval jsem, zabíral, abych se alespoň trochu zahřál, a i když mé tělo se chvělo, tak celé mé nitro bylo u vytržení, když proudy nesly rychle loď babím létem, barvami, se šmouhy mlhy od štětce Přírody – nic mi nechybělo, zima se dá zvládnout, ale stálo to za to! Vody se prodíraly ostrůvky a podél strůmů popadaných u břehů, řeka se hrnula bývalými vorařskými průlivy a její část byla na dně lodě, kterou jsem řídil za zpěvu a s blaženým úsměvem. 
U Herberta jsem přistál, vylil loď a šel si prohlédnout peřeje – z nich jsem cítil dopředu obavu. Nadjel jsem si nad jezem, chtěl splout dřevěným skluzem, ale voda mě hnala moc doprava, já chtěl tak do třetiny – nezbylo než pustit pádlo a od hrany jezu se odrazit po skluzu a sjet – vyšlo to naštěstí přesně, a proud si mne stáhl do koryta peřejí. Klečel jsem, zabíral a stáčel loď podle balvanů a vln a hlídal si vodu před sebou – vlny peřejí nevadily – horší byly skryté kameny. Kupodivu to bylo lehčí, než jsem očekával. Dole na výběžku na mě štěkal jezevčík a ten podivný chlápek na měl volal, zda jsem to sjel – ukázal jsem za sebe. Ne tenhle – ten první!? Jo – zakřičel jsem a řeka dál už patřila jenom mě, mým pocitům, radosti, ale také svírající zimě. 
Zkusil jsem dýchnout, zda jde pára od úst, ale nešla, tak je to dobré, nežli mi došlo, že to dobré není, že v mlze se obláčky mlhy snadno nevytvoří a tak jsem skepticky křičel: „To je vodácký sen, to je rozkoš, ty vole, až na tu zimu, kurva!“ a to mě zahřálo, jen psychicky, a voda se hnala v dlouhých peřejnatých proudech, oblévala břehy, mlhou prostupovala barevnost srázů a já věděl, že to stojí za to, že bych si to nenechal ujít – samotu na té krásné a milé Vltavě, s barevností a tím nadstavem – že tohle jen tak nezažiju, a že ta zima k tomu prostě patří, i má zarputilost i má nedospalost. 
V Rožmberku jsem zastavil u břehu a sledoval dračí loď, jak se chystá, a když kolem mne propluli, tak jsem zašel na pumpu na kafe, rum a koupil jsem si pivo. Horký nápoj, i ten panák, mi udělaly dobře, dojel jsem ke šlajsně, nějací lidé mi tam fandili a křičeli na mě, abych dal pozor dole na ten zabalák, jen jsem stačil říct, že co, v nejhorším se cvaknu, prosvištěl jsem retardérkou plnotučbě zásobenou vodou, přehoupl se přes tu dolní vlnu, prosmýkl se dvěma stupni a už jsem se houpal na obtoku hradního ostrohu. 
Mezitím vyjel zpod jezu ten divný člověk s psíkem, tak jsem zabrzdil a než jsme projeli peřejemi k mostu, dal jsem mu napít piva a pokecali jsme. Jezevčík se mě snažil zakousnout a ten podivím s ním chtěl do zítřka dojet do Boršova. Řekl jsem mu, že zítra už to asi nepoteče, a že je škoda nejet ten úsek z Koruny do Boršova za vysokého stavu vody. Měl pravdu – jeho tempem se to nedalo stihnout. Sotva do Krumlova. Byl to podivín, jenže, a to jsem si musel přiznat, stejně tak jsem působil já – v mokré vestě, s neoprenem a kapitánskou čepicí, sám, a ještě k tomu veselý – o tom podivínství se dalo tudíž spekulovat. 
Dopil jsem pivo, Rožmberk za mnou, krásné klikaté zátočiny řeky, místa, co nám tak mc rád, šedé shluky mlhy se zvedly nad hlavu, peřeje houpaly vlnami jak maminy kolébající své kojence na vyspělých hrudích, bylo to hudební, zpěvné a dokonalé. 
Vezl jsem se, kousek před Brannou jsem se převlékl, podivín mne předjel a já v poklidu dopádloval na parkoviště kousek před Fíkem. 
Líp už mi být nemohlo – až na tu zimu, a já doufal, že se na koloběžce cestou k autu zahřeju. Tak se také stalo – jen jsem vyjel, v plném tempu, již se po hladině řítila kvanta lodí, paddle boardů, raftů, kanoí a i kajaků. Bylo to vzrušené, jenže já věděl své – mé barevné osamocení v mlžném babím létě nemohlo překonat ani vítezství v Krumlovském Maratonu 2017.
Nejnovější komentáře