8.9.2017
S Viktorem jsme dali krátkou přípravu U Sápy, což je Pod Obrazem (na stropě jsou obrazy, aby každý, kdo na ně hledí ze země, věděl, na čem je) a kde čepuje Čenda, ačkoli se Čenda nejmenuje, ale pivo umí.
před cestou, nad mapou, „U Čendy“
Takže jsme na Sletiště došli úplně přesně na čas. Jen fotka a vyrazili jsme. Díky úplňku bylo v parku světlo. Viktor jako vždy, byť na upozornění, rozepl poklopec, aby se neoprudil. Martin se vedl se Zuzkou. Ostatní sestava byla obvyklá, zejména Jirka se taky držel za ruku s Katkou, a to i přes to, že byli rádi, že jdu s nimi – jinak by jim něco chybělo. Přešli jsme trať, silnici na Rozdělov, pohltila nás tma lesa, kroky rušilo povídání. Cítil jsem uspokojení, ze sebe, z tradice, z toho, že pár bláznů rok co rok si vybírá volno, aby v noci načínalo šílených sto kilometrů pochodu, který nemá žádný jiný smysl, než dokázat si, jak moc velcí magoři jsme. Že tohle je o prožitku, neumožňující sdílet s kýmkoli, kdo to nezkusil. A o tom to je, o nás, co to chodíme. I o Lence, která na nás čeká ve dvě v noci s čajem s rumem, buchtou a podporou té bandě nočních chodců. A zase jdeme dál. Noc je stříbrná úplňkem. Kroky zní. Náhle prudký ryk! Chrochtání divočáků z pole kukuřice pár kroků před námi – nadosah! Já i Katka a Jirka jsme málem vyskočili metr vysoko – šli jsme vpředu, o hodně před ostatními. Jirka zařval a prasata utekla. Jen na louce po levé ruce nad námi řve a dupe další stádo, běží paralelně s námi! Předbíhají nás, křižují nám cestu a mizí v kukuřičných lánech. Míříme mezi chatky, jdeme tmou skrytou pod baldachýnem větví dlouhé kilometry k Bucku. Kolmice přes karlovarskou a stoupáme vzhůru, nad námi hvězdy, světlem měsíce zastřené Plejády i Orion. Pár zatáček, slyšíme dunění vagónů – letos máme pět až deset minut zpoždění – vlak jsme nezahlédli.
za úplňku i svítání, krok za krokem
Už jsme v Lužné. Jirka s Katkou lepí nohy, jdi vpředu, ale na panelech mne začíná bolet ve vazech na pravé noze, pod nártem, našlapuji na hranu nohy, aby to povolilo, a ono to nepovoluje. Dole si sedám na lavičku kroutím nohou, dokud nedojde Jirka s Katkou a pak jdu s nimi a kostky a dlaždice mi moc nepomáhají. Svítá. Obloha je bledá, měsíční zář ztrácí dominanci. Přejdeme náměstí a odbočíme pěšinou k Rakovníku – nad rybníkem mlha, na obzoru se loučí Měsíc.
blížíme se ránem k Rakovníku
Kolem keramičky a jsme na okraji města a libujeme si, že stoupáme do schodů – pohyb, který uvolňuje bolavé nohy.
brána nikoli do ráje, ale vede k cukrárně!
Před sedmou jsme v cukrárně. Čaj, punčák, koláč – hned je líp, ačkoli máme v nohách čtyřicet kilometrů. Dochází Viktor a pak i ostatní, jen Martin se kdesi plouží se Zuzkou.
pochodník Viktor
Krátká úprava nohou, převléknutí a doplnění zásob a jde se dál – vyrážím s Viktorem první, projdeme Rakovník a odbočíme kolem chmelnice na Lubnou, dojde nás Karel, tak si povídáme a stále jdeme a jdeme.
na Lubnou
S Karlem se trhneme a přejdeme vrchol na Malinové, Karel si ve Žďárech dělá nohy, já také, předchází nás Viktor, tak ho doženu. Tenhle kousek polní cesty mám rád, stejně jako předchozí do vrchu – trhám se a jdu vpředu. V Malinové je Honza s autem, doplňuju vodu a lepím plosky nohou – tentokrát se mi tam puchýře udělaly zatraceně brzy – není moc naděje, že bych to ušel! Mezitím odešel Viktor s Karlem a tak se vleču s Jirkou a Katkou a povídáme si a odbočujeme za Krakovem dolů k potoku. Už cítím, jak se mi nejde dobře. Dvoje ponožky, zalepené plosky, ale to se nedá pětapadesát kilometrů vydržet! Ale jdu! Les voní – smůlou, jehličím a rádoby houbami.
měkká lesní cesta je bohužel posypaná štěrkem
Předeženu nejen Jirku s Katkou, ale i Viktora a jdu s Karlem do Všesulova vepředu. Tak si dělá Karel nohy. U mne by to bylo zbytečné – stejně bych tomu nepomohl, jdu osamocený vpředu, o sto metrů za mnou Jirka s Katkou.
Křekovický odpočinek
V Křekovicích jsem unavený, sedám na lavičku, chvíli se mnou odpočívá i Katka a Jirka. Potom opět vyráží, zatímco já nechávám nohy odpočívat. Musím jít. Vstát. A tak se plahočím dál – za Jirkou s Katkou, za mnou ve stejné vzdálenosti Karel s Viktorem. Pětapadesátý kilometr. Unavený. Bolavý.
rozcestníky mě míjí tak strašně pomalu!
Zlehka došlapující na puchýře. Přesto zrychluji a během pár kilometrů na lesní cestě doháním dvojici přede mnou. Jdeme spolu, povídáme, přecházíme známou louku a blíží se Velká Chmelištná.
Velká Chmelištná, pivo a spása
Tam fotím Jirku a Katkou tradičně na lavičce. Jdeme do hospody do církevního statku. Jirka a Katka na pivo ani jídlo nečekají a jdou dál – já dávám jenom polévku a půllitry s Viktorem a Karlem – ale ti dávají i hlavní jídlo, zatímco já už prostě musím dál.
taková dálka – to si „děláte kozy“!
A jdu sám – a mocným hlasem si zpívám, a ty melodie a slova se nesou rozléhají lesy a mně se jde tak krásně – míjím Huberta a jdu dál, vzhůru a pak se zhoupnu ke kaštanové aleji, a tím nekonečným stromořadím sestupuji dál, dolů k Jesenici.
kaštanová alej
na konci se cesta lomí dolů – k Jesenici!
Vím a znám a opět pociťuji, jak to bolí, než se člověk doplazí k hotelu. Ale tam je Jirka s Katkou, a polévka, salát, pivo a já to mám rychle v sobě, přichází Viktor, sleduji očima Jaroslava Duška s nějakou mladou a prsatou dívčinou jak popíjí čaj a jak říká číšníkovi, že na viklan nepůjdou, že by ho rozviklala. Na předzahrádce jsou první cyklisté, jenže já už jdu, jsem první a vykračuji po zelené, sice unavený, s puchýři, ale ještě a pořád jdu. Je půl třetí a za sebou mám sedmdesát kilometrů, z toho pětadvacet s krutými puchýři na ploskách. A tenhle první úsek mám rád, jak se točí.
tenhle rybník mám rád, tady je mi vždy hezky…
Projdu kolem rybníků, i kolem toho se skálami, delší rovinku a dolů do vsi, prosmýknu se pod kostelem a vzhůru, stále po zelené, na lesní cestu. Tam překvapuji pána s jezevčíkem, je zmatený a neví kde je, a nevěří mi, když mu to vysvětluji.
zatraceně dlouhý – tenhle úsek k silnici!
Další úsek je nesympatický – lesní štěrková cesta nahoru a dolů. rovně, skoro tři kilometry – to nemám rád. Překonávám to a u okresní asfaltky odpočívám.
máme štěstí na počasí – je úžasný den!
Musím. Puchýře. Únava. Chystám se vyrazit – míjí mne Jirka s Katkou, dávám jim asi tak sto metrů a jdu za nimi. Nemůžu je dohnat, chvíli jsem blíž, chvíli zase dál, až dojdeme ten dlouhý úsek do Žihle, tam jsou stále přede mnou.
Žihle, našlapuji opatrně – nic není jisté, žádný krok…
Setkám se s Katkou až u auta, kde si beru to, co potřebuji na poslední úsek. Nohy pálí, platím si dvě piva, přijíždí cyklisté, dochází Viktor, Jirka s Katkou už jdou.
tak které? desítku nebo dvanáctku?
Ještě dopíjím to druhé pivo a taky jdu, Jenže dvojice přede mnou je už daleko, přecházím koleje v Žihli, a jdu serpentýnami. Jdu, ale není mi moc do zpěvu. Nový Dvůr má zavřenou hospodu, ale to mi nevadí – dávám si poslední bagetu a pak dopíjím zásobní pivo a pouštím se do údolí ke Střele. A to je ta tragicky nekonečná, bolavá, hrbolatá kroutící se cesta, úsek, co mi není příjemný a je to jenom o vytrvalosti a vůli a nekonečných utrápených minutách, až se cesta narovná paralelně proti proudu říčky, ale stále stejně otravná, nerovná, pajdající.
brodění Střely, to je malé vítězství, naděje…
A vždycky se těším, až se odpoutá nenápadná odbočka k brodu a pokaždé se nemohu té cesty dočkat. Konečně! Hladina řeky u brodu. Zouvám si boty, strhávám ponožky od puchýřů a vstupuji do řeky. Je chladná, ostrá jako kamení na jejím dně. Krok za krokem se sunu ke druhému břehu, snažím se necítit bolesti nohou a ani bláto a trávu na druhém břehu – tam se bosý sunu až pod převis. Na kládě sedí Jirka s Katkou, které ošetřuje puchýře, za nimi staví dvě dvojice stany a já také usedám. Než jen stačím osušit nohy, tak Jirka s Katkou vyráží dál. Musím si znovu olepit bolavá místa. Pak suché tenké ponožky a suché silné a boty. Trvá to. Konečně. Stoupám příkrým svahem vzhůru. Necítím únavu – vlastně si ji už dávnou nepřipouštím – je to o vůli – únava, to je jenom beznaděj, které bych mohl snadno propadnout, jenže já prostě jenom musím jít – dál, vzhůru, do cíle! A každý krok bolí. Prostě bolí, ale to je vše – hotovo! Konečně se svah narovnává, já jdu rychle, nahoře opouštím les na polní cestu a v dále vidím Jirku s Katkou a tak přidávám, přestože už nemůžu.
hřbet Vladaře – znamení, že je čas zatnout zuby a jít…
Projdu Radotín a už dvojice přede mnou je nadohled, stejně jako Vladař, tak hora, která je sice nadosah a přesto tak daleko. Přidávám, ale moc se dvojici přede mnou nepřibližuji, ještě křižovatka a pak jdu a jdu, delší a rychlejší kroky, což po devadesátipěti kilometrech není nic lehkého, ale za pár set metrů je doháním. Ani oni nemohou, jenže já jdu s nimi – na co si hrát na závodění? Jen jdeme spolu, kolem studánky, smráká se a na rozcestníku jsou Žlutice šest kilometrů. Scházíme po silnice na okresku – tady je to pět a to je zhruba hodina. Nikdo nepochopí, jak šílený je v tom rozpor – už jenom pět a ještě hodina. Pět je zatraceně málo a hodina je nekonečně mnoho! Jdeme a já vím, jak ta hodina bude neskutečně dlouhá a ona neskutečně dlouhá je! Setmělo se. Krok za krokem ubíráme silnici její délku. A trpělivě, až jsme odměněni první cedulí – dvěstěčtyřicet metrů k přejezdu – ale ten už je prostě blízko, předcházíme koleje a na žlutické silnici je to už jenom dva kilometry. Ty nejhorší kilometry. Noční, tmavé, unavené a bolavé – a hlavně – nekonečné! Nad námi tiše přeletí výr. Každá zatáčka jen slibuje, občas v dálce probleskne světlo a my jdeme, nemůžeme, ale pořád nejsme ve Žluticích! Katka už to nemůže vydržet, Zrychluje. Nabírá tempo- Ne, že by měla sílu, ale naopak, už tam chce být i za cenu, že padne a nedojde. My jdeme s Jirkou za ní. Rozumíme ji. Nehoníme jí – proč – nechceme ji uštvat – ať jde, ať to zkusí. Jen krok za krokem, únavou, bolestí, jen dál. A konečně! Cedule Žlutice – tak jako pro mne již po páté!
to září a svítí euforie!
Endorfiny, oslava, paráda – jsem tu! Už jen dva kilometry – sice nekonečné, ale poslední! Katku, která tu čekala, ženeme, ať jde napřed, ať si užije slávu! A tak jde, z posledních sil a my jdeme za ní – nezávodíme s ní, ač bychom mohli – ona si to zaslouží, stejně docházíme jen o pár vteřin za ní.
cíl – hospoda = ráj, spočinutí…
Do tepla hospody, ke gratulacím, k oslavám, k ocenění, které si zasloužíme. Které si zaslouží i další docházející, Viktor – o čtyřicet minut za námi a i ti další – celkem osm ze třinácti, co vyšli. Čaj, pivo, guláš a kytary, zpívání. Je horko, chce se spát, unavené nohy bolí tak, že se nedá nalézt poloha, která by bolesti ve svalech a úponech zmírnila.
nohy mé, zlaté, bolavé…
Jediným lékem je pocit z toho, že jsme to dokázali. Je to zbytečné a nemá to smysl. Jenže v tom právě ten smysl je.
P.S.
10. ročník – šel jsem šestkrát a pětkrát došel…
Nejnovější komentáře