Ještěd 3.6.2017

Budík mi zazvonil v šest ráno. Mohl jsem si přispat, ale čím dříve vyrazím, tím lépe. Těšil jsem se, až vyzkouším nová kola. V úterý jsem byl u Pepy Nistlera na přezutí Foxberry, dostala nové ráfky (díky!) a také pláště – Marathony, navíc proběhly drobné úpravy. Takže jsem to dohustil a byl plný očekávání. Ještě jsem váhal, co na sebe – bylo 13°C, ale mělo nastat vedro, takže jak se obléknout mi dalo rozmýšlení. Slunce už prolezlo skrz stromy, ve vzduchu vlahé jarní ráno a já jsem vyrazil na cestu. Jelo to skvěle – měl jsem strach, že z kopce prostydnu, naštěstí lehká větrovka a vesta neprofoukly, ani když jsem jel 65km/h – víc to neměřilo, ale za to Ilony magnet na kole nemůže – už se to prostě točí moc rychle!

Čuský Brod – čas na sundání bundy

Tak jsem bundu sundal v Českém Brodě po patnácti kilometrech. Nová kola jela skvěle, rychle, jen to byl nezvyk – tolik to nepružilo, jízda byla tvrdší, ale o to rychlejší. Tedy ne zas tak extrémně – jen jsem to zaznamenal pocitově, i na tachometru.

českobrodská zvonice se zvonem Marie

V Brodě jsem zjistil, že mi neměří záznam trasy na mobilu. I tak jsem ho znovu zapnul. Čekal mne kopec nad Brod, pak opětovný prudký sjezd na Kounici – měl jsem docela strach, ale zase jsem to pouštěl a rychlost si užíval; bylo to na hraně. Dlouhá táhlá zatáčkovitá silnice k podjezdu hradecké dálnice. Vestec a pak podél polí s od rána robotujícími ženami mne vedla lesíkem k přejezdu Labe.

nejnižší bod – most přes Labe

Nejnižší místo dnešní trasy – teď už pojedu pouze nahoru, stálé stoupání, byť zpočátku pozvolné. Lysá nad Labem – první zastávka na pití.

Lysá – první zastávka

Je krásný den. Jedu dál, hrkám se na konci města dlažbou a rozbitými panely. Pak vzhůru, krátký sjezd na Benáteckou Vrutici a přichází první větší stoupání – hřbet rozvodí k Jizeře nahoru na Jiřice. Po pravé straně krásně rozkvetlé pole a lučiny v protislunci.

jarní Foxberry

Užívám si to. Jede se mi dobře, i do kopce a já to další stoupání dávám v pohodě a na pohodu se sníženým těžištěm jedu k dálnici – tam krátký výstup a sleduju auta, jak jedou do Liberce. Stejná trasa, jaká čeká mne.

přejezd dálnice u Benátek

Benátky nad Jizerou

Poněkolikáté se míjím s chlápkem na horském kole, doháním ho z kopce do Benátek nad Jizerou, odbočuji na Dražice. Dlouhé cesta, rovná, ubíhající. Předjíždím dvě holky na kolech, ale není to něco, za co bych cítil hrdost – měly co dělat a nebyly nejštíhlejší. V Brodcích dávám další pauzu na pití, je to po padesáti kilometrech, stále mám průměr nad 20km/h – ranní krámkový povaleč mi velice sympaticky otevřel láhev zapalovačem – byl v tom vidět kumšt, léta dřiny a odříkání. Další stoupání je dlouhé, to si pamatuju, až za benzínku u dálnice, a kupodivu to tentokrát nebylo tak hrozné, jak jsem čekal. Sjíždím táhle a lehce a nepříliš rychle na Bezděčín, říznu to doleva, jedu podél krabicoidních výrobních hal a samozřejmě neakceptuji cyklostezku vedle silnice. Trochu mě to vytáčí – mí předci by se vztekli – zabrat kus pole a vyasfaltovat ho, aby tam mohli chodit lidi, nebo jezdit na bruslích – proč to nepřimkli k silnici! Nechají tam pruh trávy – někdo ho musí sekat a nic to nepřináší – škoda orné půdy! Můj děda by je za to hnal bičem, a lidé z vesnice, kteří se vztekali pro sloupy elektrického vedení, že jim to bude narušovat pole, jakbysmet. A já šlapu dál a sjíždím do Mladé Boleslavi.

staré domy – líbí se mi to!

Po několika zákrutách mne zaujme výhled vzhůru na staré pavlačové domy – kus historie, ale i bídy, chudoby nedávné a nynější. Nevím, jak se k tomu postavit, ale nemám čas nad tím přemýšlet, jedu vzhůru na náměstí, ke kostelu, k fontáně.

Mladá Boleslav

u kašny

Je sobotní dopoledne, jsou zde lidé, voda prýští z trysek. A já musím dál. Stáčím se z náměstí k východu a pak na kruháku jedu kolem Škodovky směrem na Kosmonosy. Ještě se stavím pro pořádné napití a už jedu vzhůru dalším strmým stoupáním – a už je to tady, psychiatrická léčebna, ale tohle, snad, není můj dnešní cíl.

už jsem v cíli? snad ne?!

Jen slečna na zastávce se zakrývá Psychiatrickými Listy, sedí na zastávce, je docela hezká, vyšinutá a zřejmě na útěku. Raději se pouštím serpentýnami dolů a užívám si sjezd na hranici rizika. Dlouhé rovinaté odrážení a konečně už nevidím pouhý tvar hřebenu, ale vidím i skutečný Ještěd, ten nádherný architektonický skvost, ten drahokam na vrcholu kopce. Svítí odlesky slunce. A je tak daleko. I když už ne tak moc.

Ještěd v dálce, ale už na dohled

Stále jedu docela rychle, nechávám Bakov nad Jizerou vlevo, na opačné straně je Český ráj a Valečov – hradba pískovcových skal, pár krátkých výšlapů a sjezdů a jsem na rovince do Mnichova Hradiště. Mám dilema, zda se zastavit na pití, říkám si, že ještě něco cestou potkám, zastavím, napiju se. V tomto městě jsou všechny zajímavé památky v lešení, tak ani nezpomalím, objedu zámek a jsem na cestě, na kterou jsem se těšil. Cestu stínily stromy, vlevo se objevily zákruty Jizery. V zákrutu náhonu byla maringotka, slunečníky, ale nezastavil jsem k napití – ještě jistě bude příležitost. Dojel jsem k jezu, od kterého tekl náhon, na vodě kanoe, koupající se cyklisti, silnice se stáčela, stálými odrazy jsem jel dál, minul, hloupě, hospodu po pravé straně, za plotem. Stinnými zatáčkami jsem dojel k můstku, kde se oddělila Jizera u Mohelnice, přejel kopeček a jel krásným údolím Mohelky dál, nastávajícím horkem, voňavými loukami. Kolem cesty vysoká rozcuchaná tráva do výšky mé skloněné hlavy. Zelená kolem dokola. A vůně. Letní horko. Občas mne předjeli cyklisté na silničkách. Motorkáři. Auta. Sice se cesta táhla a stoupala pozvolna vzhůru podél Mohelky, kolem jejích meandrů, v stínu stromů, v peřejkách a jízcích, ale jelo se mi dobře, táhle, dlouze a stabilní rychlostí. Projel jsem Chocnějovice, Buřínskem, Podhorou a jen si tak přemýšlel, kde se v tomhle vedru napiju, když je to do Českého Dubu tak daleko. Janovice, v Libíči se odpojila Mohelka a do Bohumileče jsem už jel podél Ještědky; cesta stoupala o trochu víc. Měl jsem sucho v puse, ale cedule hlásila Český Dub za čtyři kilometry. Konečně, už dost unavený a hodně vyprahlý, jsem minul ceduli, stoupal vzhůru kolem továrny, dlouhým městysem a vyhlížel křižovatku. Konečně – stoupal jsem hrkavou dlažbou na náměstí.

Český dub – náměstí

hospoda, Foxberry a trocha umělecké erotiky

Hospoda. Pití. Jídlo. Hodně obojího. Možná jsem to přehnal, ale čekalo mne 16km strmého stoupání. Dosud to šlo. Devadesát devět kilometrů jízdy s průměrem 18km/h. Slušné. Ale teď to začne! Teď jsem na startu, teď to začíná. Přejedený a přepitý vyjíždím dál, do kopce!

Ještěd už není tak daleko – ale je tak vysoko!

Za cedulí je vidět lesklý stříbrný vysílač tak blízko, a bohužel tak vysoko. První kilometr sotva jedu, ale ani pak to není lepší. Je mi těžko po tom obědě, ale budu tu energii potřebovat. Z kopce do Starého Dubu, pak pozvolna stoupám, ale cesta se začíná zvedat. V příkopech je občas vidět bílé okvětí kopretin, tak čisté, pravé – jako už jsem dlouho neviděl – a já si to, v té zátěži odrážení do kopce, užívám. Ještě u Modlibohova to šlo, i když ztěžka, ale vedro útočilo stejně silně, jako se začala zvedat proti mně cesta. Jen krátké sekvence střídání nohou. Potím se, nohy bolí. Musím ještě chvilku vydržet! Jen do Rozstání. Tam padám pod javor a odpočívám. Trocha vody z láhve. Hic je hroznej! Ale musím se zvednout. Jet dál! Hoření Paseky, vydřené, pak se to trochu rovná. Ale stále cesta stoupá, pak kratičké srovnání do roviny a nepatrného klesání. A zase se cesta zvedá, pak z roviny přichází první serpentýny. Do toho mne míjí motorkáři, auta, prach a štěrk na krajnici, sucho v puse, vyprahlý jazyk, zato po těle a rukách mi teče pot, triko propocené, stálé krátké sekvence odrazů osm až deset na každé straně, nohy si nestíhají odpočinout. Musím se kousnout! Serpentýny jsou nepříjemné tím otáčením, kdy se mění strmost a rytmus, o to je to náročnější, a jen mi hlavou letí myšlenky, jak bych to dával v pohodě, nebýt to stoupání tak náročné a po ujetých sto kilometrech. Takhle, v tomhle vedru, je to na krev, na dno sil. Nutím se nekoukat ani na tachometr, ani na gps, abych očima tlačil ujeté metry, snažím se nemyslet na úbytek sil, rychlý dech, bolavé nohy, na to, jak silnice stále stoupá – ale pak se narovnává u Výpřeže. Nechám parkoviště po pravé ruce a vím, že mne čeká závěrečný výjezd, necelé tři kilometry, ale že si je tedy zatraceně užiju, že je to o mnoho strmější, než to zatím bylo. Bez stínu, a vedro je teď nejsilnější. Kolem projíždí vzhůru motorkáři, pár aut a taky několik cyklistů. A turisti. Dolů jezdí koloběžkáři – je tu půjčovna – za mne je to jiná liga, jen taková divize, jen se vozit dolů. Po pár stech metrech u odbočující červené značky, mizející v lese, odpadám.

odpadám…

Chci si oddechnout, ale vidím, že jede kolem Terka, tak vyskakuji a domlouvám vyzvednutí. Takže naskakuji a jedu zase vzhůru. V nejstrmější fázi musím zastavit a loknout si vody. Ale i když jsou mé přeskoky po pouhých pár odrazech, držím, supím, potím se a dojíždím na Ještědku. Musím se napít. Ale zdržím se jen na to napití a zbývá mi poslední část. Zavytí motoru, smyk, motorkáři tam vjede koloběžka, položí stroj a několika kotouly se valí ze silnice. Sbíhají se lidé. Kromě odřeného kovu se nic nestalo. Vyplavené endorfiny mi dávají sílu, ačkoli je to takový můj vnitřní boj s každými pár metry. Míjím davy turistů, slyším skřípění brzd těch půjčovaných koloběžek, a taky cítím zápach oktanů motorek s jejich majiteli v kožených kombinézách, vůně zpocených turistek, slyším hlásky dětí. Po levé ruce už vidím panoramata kopců, zvlněné zelené plastické plochy krajiny, cesta obkružuje kopec, věž Ještědu je už tak blizoučko.

panoramata vlevo – blížím se k vrcholu

Vpravo, na hlavou, už jen pár set metrů, už vidím tunel u lanovky a ještě k tomu musím zvonit na davy turistů, aby mi uhnuly z cesty – motají se mi pod koly. Kameny dlažby – a jsem nahoře! Jsem tu! Vrchol. Ještěd!

dokázali jsme to!

Dokázali jsme to – já a Foxberry. Fotka. Obhlédnutí krajiny – ty kopce, co jsem viděl z Milešovky – Bezdězy, Ralsko, Vlhošť, Ronov, Sedlová hora a za ní – Milešovka. V oparu v dálce Říp. Usychá na mně pot, cítím, jak se sůl sesychá do krystalků – musím jet. Za cinkání zvonku se řítím dolů. Turisté uskakují, někdy musím hodně brzdit, ale jinak jedu zase na maximum, a jako vždy, naštěstí se tachometr opět zasekává na 65km/h a dál neukazuje – užívám si ten adrenalin, tu nádherně rychlou, úžasnou jízdu, pak odbočuji na hlavní, honím se v serpentýnách s motorkářem a pak se řítím zase na maximálku Rozstáním – mám už tedy dost obavy, ale brzdit se mi moc nechce! Stále jedu z kopce, užívám si to, teprve ve Starém Dubu musím šlapat do kopce.

a dojezd zpátky do Českého Dubu

Ještě krátký sjezd a v Českém Dubu mě čeká odvoz. Jsem upocený, opálený, rozpálený a unavený. A spokojený. Foxberry zřejmě dovybavení pomohlo, a ačkoli to nebylo tak zásadní, ale ani marginální – užíval jsem si jízdu s pocitem „že to jede“. Čeká mne doma sprcha a pak zasloužené pivo – no, i to jsem si užil – ochutnávkové prkénko z pivovaru.