pátek
Když jsme vyběhli schody na perón třetího nástupiště na smíchovském nádraží, vlak se právě pomalu rozjel. Mohl jsem za to já. Nikdo mi to nevyčítal.
Jedli jsme a pili a moc hezké počasí nebylo, ani předpověď nic moc neslibovala. Zatažená obloha byla kalná. Studené závany větru. Naštěstí přijel nečekaný rychlík, co stavěl v Berouně a byl tam skoro ve stejném čase jako osobák co kvůli mně ujel. Stáli jsme v posledním vagonu v místě určeném pro kola, Slim vytáhl mandolínu, já kytaru, Káča harmoniku a Jahoda svačinu. Hráli jsme a zpívali až do Berouna a já tahal z rukávu jeden starej song za druhým a byl to návrat o desítky let zpátky, kdy byly vagóny plné těchhle písní každý pátek. V Berouně se připojil Bobo s Majdou, Fílou a Toníkem (a huňatou vyrostlou Hermínou) a začalo pršet. Drobně, ale nám to stačilo. Nabrali jsme vodu a šli Berounem, tak jako tolikrát, nahoru ke kapličce. Podél plotu, vzhůru, a já vzpomínal, jak jsem tudy šel před těmi dávnými časy, na svém prvním vandru, stejně jako dnes zlehka zpocený a popruhy mi také řezaly do ramenou. Byla to vzpomínka. Kdybych jen tehdy tušil, že tudy půjdu znovu, po tolika létech, s novými lidmi, a ti staří zmizí v nenávratnu historie, života, světa a smrti. Žádná nostalgie – jen úsměv nad tím, že život je právě tímhle krásný. Šel jsem loukou, pěšinou, kde se mi vždycky a téměř i tentokrát, promáčely boty. Potom jsme našli odbočku. Tady jsem tápal, takže jsme se trápili ještě asi dva kilometry a našli místo kus od značek na vrcholku kopce. Oheň hřál, byla tma, nepršelo a nástroje zněly. Jídlo, pití, pohoda. Když jsem zalezl do spacáku, poslouchal vítr ve stromech, cítil skrze tmu občasný závan dýmu, tak mi bylo blaze. A aby nebylo!
sobota
Otevřel jsem oči. Slunce svítilo. Mraky letěly oblohou. Za hlavou mi kníkla Hermína. Pohladil jsem jí mezi chlupatýma ušima, plazila se ke mně a já ji zarazil. Podrbal jsem ji znovu a vylezl ze spacáku. Obul jsem si boty a vyrazil. Časné vandrovní ráno. Šel jsem úvozem horní cesty. Pak jsem podvědomě zatočil podél lesa.
Ano, tady byla bouda, nyní zamčená, ale kdysi jsme v ní spali. Potom dolů. Staré potlachovistě. A údolí potoka. Teprve když jsem nejdříve šplhal vzhůru a pak se spustil dolů jsem našel to místo, kde stával srub Vlčí Smečky. I ten potok. Jak tu Šaman vydlabal korýtko na nabírání vody, a tady, Shoori s Yetíkem a Edou váleli své natažené nohy u ohně.
Šplhal jsem vzhůru, pasekou, staré stromy vykácené. Na kempu už byl rozdělaný oheň pobral jsem tedy láhve a vyrazil pro vodu, tentokrát na druhou stranu – měla tam být studánka. No, po téměř dvou kilometrech jsem studánku objevil, v páždí dvou údolí a směrem vzhůru. Jenže byla vyschlá a druhá, pod ní, se hemžila zvířátky a hnijícím listím. Šel jsem tedy něco přes kilometr po potůčku, bahništi kanců, až jsem dorazil ke starému můstku. Pod ním šlo již vodu nabrat. Sice to trvalo, bylo to nepraktické, ale to nejlepší, co šlo. Čekal mne dlouhý výstup do kopce. Obtížený láhvemi. Vytrvalým pozvolným tempem jsem došel k ohni.
Vynikající snídaně z vajíček na pánvičce a čaj a káva. A ještě aspoň chvilku sluníčko. Nasáklí kouřem, ale hlavně pohodou.
Zabalili jsme a vyrazili na Děd. Ta rozhledna, na to kolik jí je, má něco do sebe, navíc teď, když tam vykáceli stromy. Cucali jsme BonPari od Káči a kousek dál měli sraz myslivci. Pak nás vedla na Hudlice Jahoda, takže jsme zabloudili a zašli si, tak jsem převzal vedení a sešli jsme do hlubokého údolí. Tím jsme prošli a kousek dál byla studánka. Nesl jsem zapomenutou bundu, na kterou si Jahoda vzpomněla ani ne po čtvrt hodině. Ještě krátký výstup a byli jsme na správné cestě.
Vylezli jsme z lesa u Lísku, šli podél pastvin, kde šlo na býka jaro a kolem nádherného kaštanu, jemuž pukaly pupeny listí, jsem se dali spodním remízkem do Hudlic.
Sice slunce zašlo kamsi za závoj mraků, bylo fajn, všude kvetoucí býlí, prosté a čisté jaro. Zurčivý potok. Srnky. A v Hudlicích hospoda.
Samozřejmě jsem si nevybral a objednal si dle svého gusta anomální složeninu jídla, ale zdálo se to být dobré. Po obědě jsme na snažili ohřát na sluníčku, ale teplo přineslo až šplhání na Hudlickou skálu – výhled byl skvostný, ani tam nemusely být ty zaměřovače.
Pak jsme dle mého návrhu šli na Krušnou Horu.
Nebylo to zase takový kousek – ale došli jsme na rozhlednu Máminka. Tam jsem potkal kluky ze stovky a taky jsme vylezli nahoru. Odtud byla vidět Vraní Skála, ale taky i Leontýnský zámek.
Nebylo to sice tak blízko, ale dalo se to; jediná věc to kalila, že se bude brzy stmívat. Tak jsme to táhli na Svatou a u Krále odbočili ke Vraní Skále. Jelikož se stmívalo, tak jsme tam ani nevylezli (což mi nevadilo, byl jsem tam víckrát, ale i tak bych tam vyšplhal) a sbíhali jsme do údolí. Byl pozdní soumrak a hledali jsme u potoka místo na spaní – to hezké za mlázím u potoka obývala jakási žena bez domova, no a k ní se nám úplně tak jako nějak nechtělo. Tak jsme sešli o kus níž a v úvrati mezi dvěma značkami jsme zbudovali kemp. Vody bylo docela dost, i nějaké klobásky zbyly, stejně jako zásoba písní. I přes tu všechnu únavu, co jsme cítili. V tu chvíli dorazil Ťava s Čarodějkou a Majdou a tak nás hned bylo víc – víc na povídání, zpívání a vaření – a taky, abychom se hůř kolem ohně vešli. S Bobo jsme si ťukli pytlíky – měl takovou whisky v plastových sáčcích. A dnešní noc byla o chlup teplejší.
neděle
Ráno byla zase pohoda, nechtělo se vstávat, jenom Ťava si vyběhl na Vraní Skálu podívat po krajině – jako vždy. Zelená stoupala do kopce po úbočí Vraní Skály až na křižovatku značek – tam byly příhodné klády k odpočinku.
Pak jsme klesali zelenou až ke Kolně – odbočka k silnici. Tam jsme se tak nějak nechtěně rozloučili s Bobovými. Oni šli na Kublov a my cestou po naučné stezce nahoru na Velíz. Káča sbírala houby. My ostatní měli jediný cíl – vyšplhat nahoru – a to stranou k soše boha Velese, co tam prý dotáhl Kapišto s kamarády.
Nebyl to lehký úkol. Vysupěl jsem nahoru. Za chvíli se postupně připlazili další. Zamračený bůžek se na nás kysele a otráveně díval. Tak jsme radši šli ke zřícenině probošství, kde je teď kostel, a zatímco Ťava prozkoumával architekturu, tak jsme natrhali medvědí česnek.
Seběhli jsme do Kublova. Hospoda zrušená. Autobus tu už měl být – asi ujel – nebo, hele, támhle přijíždí. Volám Bobovi – ti jsou ještě jinde, takže my ostatní sedáme do busu a jedeme do Berouna. Cestou vidíme Krušnou horu, ale i údolí Berounky u Hýskova. V Berouně ještě zajdeme do pivovaru Medvěd na oběd.
Nejnovější komentáře