cestování a výpravy po zemích, městech, vodách pod plachtami i s pádlem v ruce, lukostřelba a jiné aktivity

Egypt 14.-21.1.2016

Marsa Alam – poušť u Port Ghalib – Hamata


sobota

Před páteční půlnocí dojíždíme na letiště. Parkování na Přední Kopanině a i když mám jen svetr a větrovku v ruce, tak je mi docela dobře, včetně rychlé dopravy na terminál 1. Než se rozkoukáme, otevírají odbavení a je tam okamžitě před námi dost lidí. Mladík u přepážky je sympatický, dává nám kompletní řadu s volným místem. Ještě poslední jídlo u mekáče.

ruzyňské zamrzlé letiště

Třičtvrtě na jednu a vzlet – celý den je větrno, tak jsou drobné turbulence. Po několika hodinách letu se snášíme svítáním.

marsaalamské pouštní soukromé letiště

Letiště je přesně v duchu Afriky. Poušť, písek, pár bungalovů. Ihned nás odchytávají a nechávají zaplatit vízum – tady člověka skásnou, ani se nenaděje. Posílají nás do autobusu. Projíždíme pouští – samé duny, písek, občasné usazeniny ve tvaru skalek a u silnice plastový nepořádek. Oproti lednovým mrazům u nás je tu ale kolem dvaceti stupňů. Řidič nespěchá, na každé zastávce si zakouří, a proto dostává od Toma bakšiš deset euro, takže celá jeho rodina nemusí měsíc pracovat.

výhled z pokoje

A tak nám moc nezbylo pro hotelového pikolíka a nosiče a tak jsme ho zdejšími egyptskými librami moc hezky urazili – ale pak to odčinila náhodně nalezená pětieurovka. Jdeme se projít – není příliš teplo, ale moře je průzračné a je v něm vidět ryby.

molo s bílou vlajkou

vlnky na atolu

čtverzubec s modrýma tečkama

Podivná hadovitá ryba, potom modré se žlutými ploutvemi a i další. Naducaná tlustá ryba, hnědo okrová s modrými tečkami, asi čtverzubec – a je přímo pod námi. Nádhera. Prospíme se a jdeme do moře na molo. (Samozřejmě až po té, co ochutnáme barové speciality – jsou to místní drsné lihoviny a více než neutrální pivo – nic moc!). Zarazí nás odliv – moře asi o metr kleslo a mělčiny vystupují. Jsou vidět tenké panohy hvězdic a také chapadla sasanek, nejsou-li to nějaké sepie nebo chobotničky. Voda není příliš teplá, ale vynahrazuje to svět pod hladinou. Spousty ryb, malých velkých, ale všechny barevné, u atolu porostlého všemi možnými druhy korálů a hub, sasankami; barvy jako ve filmu. Je to skvělé – tmavomodrá ryba se svítivě modrou tlamou a ploutvemi, pruhaté ryby zblízka mi hledící do očí, tmavé ryby rozčilující ty velké modré se žlutými ploutvemi. Barevný svět tak blízko – nadosah. Jsem unešený. Obrovská ryba plující kousek pode mnou u paty útesu. Svět korálového atolu. Velká ryba na mě mrkne, jako že si mám dát pozor – chápu, lezu ven, stejně je ta voda dost chladná. To se dá zahnat na baru. Zatímco večer ostatní usínají, mě čeká ještě pivo a procházka noční pláží. Doutník. Hvězdy blikající skrze mozaiku mraků, vzdálený hluk příboje a úplněk občas vyhlížející mezerou. Jsem spokojený. Rudé moře u nohou, jako by slanou vodou, (z moří je nejslanější – Mrtvé moře je jezero), přinášelo historii nadosah a zvuk vln i na doslech. Stačí jen zavřít oči.

téměř úplněk

nad nočním mořem


neděle

Slunce svítí do pokoje. Palmy se ohýbají prudkým větrem. Snídaně je sladká a podivnými chutěmi prostoupená. Červená vlajka a velké vlny. Vyjednávám výlet – usmlouvám téměř poloviční slevu. Polka nám ještě ukazuje na fotkách i malého žraloka a také delfíny. Jdu na molo – velké vlny se tříští a moře je neklidné, bouřlivé, vítr se do mě opírá. Barbara nám zařizuje safari na zítřek.

ohlédnutí

vlny se tříští o korály

ke břehu je docela daleko

nedá se koupat

Koupání ve vnitřní laguně u břehu je studené, není tu takový pomořský život – je lepší si dát drink a zalézt. Po obědě doladíme výlet na potápění. Odpoledne jsem znovu na mole – mám rád zvuk vln na atolu, o samotě, se sluncem v zádech. Bílé hřebeny, vůni soli. A západ slunce. Za africkými kopci. Je to ten pocit – dálky, putování, doteky neznáma a jemného šimrání v zádech. Putování u hranice dobrodružství. Voda šplíchá vlnami putujícími od severu. Vyrobil jsem držení podvodní kamery – zkouším to a vypadá to dobře. Snad se mi podaří něco natočit pod vodou. Ostatně, zítra uvidíme.


pondělí

Plnohodnotná několikachodová snídaně. Jdeme na molo. Nefouká tak moc, takže vlny jsou malé a podvodní svět je průzračný. Natáčím korály i rybky a jsem opět nadšený barevností, rozmanitostí přírodními krásami ukrytými pod vodou, tak jak je to vidět v dokumentárních filmech o korálových ostrovech, ale tady to mám napřímo a naživo! Kamera funguje, jsem rád, teleskop tyčky vysouvám na maximum. Voda není zase tak moc studená, dá se to vydržet. Ryby se nebojí a vůbec si mě nevšímají.

Musíme se vzdát dalšího šnorchlování – je čas na domluvený výlet do pouště. Seznamujeme se s Nadirem. Je to sice Egypťan, ale mluví česky. Tedy má na to vysokou školu, ale jeho řeč se češtině spíš podobá. Jednak chvíli trvalo, než jsem se naučil mu rozumět. Což, za druhé, přineslo zjištění, že některé informace moc hezky, a stejně, několikrát zopakuje. Takže je třeba to vnímat jako jeho malou neškodnou vadu. Jinak je hodný. Milý. Jedeme kolem Port Ghalib – přístavu, poblíž letiště nás Jeep zaveze do pouště, k otevřené taverně beduínů.

obydlí beduínů

Tam si kupujeme šátky – proti slunci a hlavně proti prachu. Místní mladík nás učí jak je vázat a já jsem pravděpodobně dost otravný, když to chci předvést několikrát, a vždy jeho dílo rozvážu a pokouším se to uvázat sám. Ale bere to s nadhledem a humorem a mně se to nakonec daří a už také vypadám jako beduín. Takže jdeme na čtyřkolky. Neberu si helmu a jedeme pouští, natáčím, fotím a řídím a houpu se v rigolech, přejíždím kameny a spolu s ostatními vířím písek. Jezdíme dunami a po cestě necestě dojíždíme k moři. Pak několik objížděk skal a průjezd dalšími dunami. Je to příjemné, i když prašné. A moře je zde pusté, divoké, jako nedotčené.

čtyřkolky

moře v pustině

strážní věže

Obloha je modrá a odráží slunce v oranži hor a v okrové písku a já mám pocity z dobrodružných knížek – tohle je ukázka pustiny – pouště, Afriky, kde konečně jsem, je to ale i pocit svobody vykoupené nehostinnou krajinou veder, žízně, sucha. Jak říká Nadir, v létě je tu peklo – až padesát stupňů. Vracíme se a jdeme se občerstvit vodou a už musíme na libovou a lákavou projížďku na velbloudech. To zvíře má legrační a potměšilý výraz, takže si člověk není jistý, kdy na něj plivne – jen tak z hecu a zlomyslnosti nebo humoru, který se zračí ve zmuchlané zubaté držce. Ještě komičtější je příprava k nalezení. Velbloud si klekne, složí pod sebe nohy jako šraňky, zadek mu trčí vzhůru, pak sklápí obdobným způsobem i zadní nohy. Pokaždé jsem z toho měl pocit, že si je buď zláme, nebo nějak nešikovně zauzluje, nebo se už nikdy nepostaví. Další úsměvnou záležitostí je nastupování. Sedlo mezi hrby má tvar tělocvičné kozy, je také tak kluzké a také mu chybí třmeny. Samozřejmě jsem se statečně chytil obou sedlových hrušek (jedna je vpředu a druhá vzadu – ta zadní po celou dobu jízdy ukázkově drtí bederní obratle při každém pohybu zvířete – ale to jenom tak na okraj), načež se velbloud začal ztopořovat. Trajektorie toho pohybu mi připomněla dětství a ta houpavá autíčka, u kterých se nedal výkyv a jeho směr předpokládat. Tady se nejen nedal předpokládat, ale také se nebylo čeho držet – prostě jsem doufal, že se nějakým zázrakem udržím na sedle, než se tenhle rozviklaný sudokopytník postaví – a to se mi k velké úlevě podařilo. No, nebylo to všechno. Kromě zadního drtiče beder se to zvíře pohybovalo klátivým pohybem a spolu s ním očima i postojem ukazovalo svůj nesouhlas. Hovořil jsem k němu mile, aby si mě zvíře oblíbilo, a hlavně, aby se nerozeběhlo, což ho ukonejšilo a tak se jen naklonilo k velice tmavé beduínce, která ho vedla, a šeptalo jí, jestli by ho radši nechtěla sníst k večeři, než vozit takový pitomce. Beduínka mu na to (pravděpodobně) řekla, že to by sice ráda, ale také si potřebuje kromě jídla i vydělat a od toho má právě svého dvouhrbého druha. Velbloud zakroutil očima, odfrknul si směrem k vedle se kymácejícímu kamarádovi, podíval se na něj a už se bez dalších komentářů odevzdaně klátil dál. Já se snažil držet v sedle, užívat si to, rozhlížet se po krajině z jeho hřbetu a tvářit se nadšeně na fotografa. Klidně bych dal delší procházku, ale beduínka zvířeti na daném místě prostě náhle podrazila nohy, stvoření nečekaně kleslo na přední kolena, pak se zakývalo na zadních, dalo mi možnost se málem ztrapnit pádem v poslední chvíli, ale pak se rozpláclo s těma pod sebe složenýma nohama. Tak jsem sklouzl ze sedla. Zvíře se na mě spokojeně dívalo. Mlelo něco svými chápavými pysky. Dívali jsme se vzájemně do očí. Velbloud si myslel něco v duchu –„tak snad už má dušička konečně pokoj, ne?“ a já mu to nezazlíval.

můj dvouhrbý společník

V Jeepu jsme se museli připoutat. To vyvolalo komentáře od tlustého angličana s tlustou manželkou, co se k nám přidali. On připomínal Jeremyho z TopGearu a měl i stejný humor. Takže jsme se bavili – tedy v těch okamžicích, kdy auto, které zamířilo přímo do pouště – se nám nepokoušelo vyrazit zuby, omlátit hlavu o střechu a vůbec nám svým pohybem promasírovat vnitřnosti. To byl takový závdavek pro ty co, nepodlehli účinkům „faraonovy pomsty“ (ti co podlehli, už měli znečištěné prádlo). Do toho Jeremy chrlil suchý humor a jeho manželka ukázala obrovské škeble (mořské) – že si je odveze jako památku. Vzpomněli jsme na Barbaru, co nám říkala, jaké hrozí pokuty, ale angličanka nad tím jen mávla rukou a Jeremy to komentoval suchým dovětkem – „šoupnu to do kufru a prd najdou!“ – a tohle jeho přesvědčení se nedalo vyvrátit. Na pláni kus za letištěm byly kozy, velbloudi a divocí psi a pastevečtí psi.

psi a kozí stádo na poušti

Zastavili jsme na focení a byl tam i beduín, co vypadal jako z filmu a sedl si k nám do auta. Hádali jsme jeho věk, ale na to, že vypadal na šedesát, mu mohlo být i třicet. Auto se rozkolíbalo pouští k horám. Vrcholky vyvstávaly z písku, erozí homolovité, sluncem vykreslené a mezi nimi ploché, hladké údolí a sem tam chomáček nějakého zeleného býlí, osamocený, větrem rozechvělý a od koz ožvýkaný. Zastavili jsme nedaleko zkrouceného stromu. „To je akácie!“ prozradil nám Nadir. „Když beduín najde pět a víc akácií poblíž sebe, ví, že je tam voda. Kope hluboko – osmnáct až pětadvacet metrů. Každý týden metr.“ „Proč jen metr?“ „Je tu horko. Peklo. Víc nemůže. Pak se objeví voda a beduín udělá studnu.“ (Tahle má verze Nadirova popisu je zkrácená o několik opakování a má gramatickou strukturu a je jí rozumět). Akácie byly staré možná sto a více let – mají husté dřevo, jsou hodně výhřevné pro oheň beduínů a sají vodu z velké hloubky. Ty stromy se mi líbily, křivé, držící, podnebí vzdorující. Ve stínu seděl beduín v rouchu a na hlavě měl bílý turban. Kolem poušť a pár akácií.

údolí akácií

pouštní květiny

údolí se táhne k horám

zde se těžil křemen

trocha těch „panoramat“

Pak jsme popojeli přes další údolí a přes výmoly a vytřásání a vyšli na hřbet skály, kde se dříve těžil křemen – vlastně je to zde nerostné bohatství – a tak nakonec těžbu vláda zakázala a zrušila. Slunce z toho vrcholu vyrýsovalo údolí i skály; stíny se dloužily. Další jízda a po půl hodině jsme byli v beduínské vesnici. Pár podivně stlučených budek, kolem kozy, ale i záchody, a také děti a ženy. Obdarovaly jsme děcka pomeranči a seděli na pletených rohožích a tkaných kobercích, pili čaj, co nám přinesla mladá štíhlá beduínská dívka.

beduínčata

jednoduchá houpačka

ale na takové to domácí houpání je vynikající

válení chlebové placky

hotový chléb

odpočívající beduín

slunce zapadá

O kus dál jsme ochutnali pravý beduínský chléb, který nám pekla starší žena, zahalená do šátku, zatímco vedle mladá žena houpala dítě na primitivní sítěné houpačce zavěšené v jakési bráně. Prosmykli jsme se kozím stádem a vyšplhali na vrcholek kopce. Slunce zapadalo. Osvítilo naposledy táhlé hřbety písčitých hor, plazilo své světlo na východě zpět do moře a postupně a zvolna se rozloučilo. Nadira to dojalo a po předchozím popisu islámské víry se jal vyprávět o sexuálních peripetiích mladých muslimských mužů – a vypadal přitom dost smutně. (Ono nemít nic se žádnou ženou v osmadvaceti je trochu depresivní, ale ještě více je, že si člověk ani na žádnou nesáhne a nemůže si s ní ani popovídat, vyjma setkání u stolu s rodiči a příbuznými – to je ovšem ona „vyvolená“ zahalená. A i kdyby ji ten muž chtěl, tak ho to ještě bude stát věno – až sto velbloudů!) Takže jsme jeho smutek chápali, ale musím i chápat smutek těch zoufalých dívek, které doma vymění za velbloudy. Alespoň, že mají možnost si ženicha vybrat. Pokud už se nějaký dostaví, ale je tak nepřijatelný i pro zoufalou, sexuchtivou mladou ženu, tak ho může odmítnout. To se provádí velmi šikovně – dívka uvaří hostu čaj. Když ho osladí, tak si chce vzít, když dostane hořký, tak má smůlu a jde lovitpartnerku i se svými velbloudy jinam. Ale ani tak to žena, dívka, nemá jednoduché. I když ženich přivede požadované velbloudy, tak je nutné do jednoho roku otěhotnět, jinak je dívka i rozvedena a vyhnána – minimálně už se to řeší lékařsky, a to vše je pro ženu potupa. Navíc musí být schopna strpět i další případné manželky; ty mohou být až čtyři, ale už se to moc nepěstuje. (To chápu – mít doma na krku čtyři semetriky, a čtyři tchýně, to nevyváží ani celibát do třiceti, ani velbloudi, navíc je alkohol z náboženských důvodů tabu – to musí být těžký život!) Rozumím tedy tomu, že se modlí pětkrát denně – já se modlím vděčností mnohem víckrát, že jsem se tu nenarodil a nemusím zde žít. A Nadir nám to popisoval, ale vypadal, že by potřeboval útěchu, že je na to sice hrdý, ale zároveň, že ho to dost trápí. Tomu jsme rozuměli. Sestoupili jsme z hory.

tak pojď holka (myšlena je koza!)

ještě se chvilku napaste

a loučení s kozama nastává

Beduíni nakládali kozy na náklaďák – byl to nějaký obchod. Buď na jídlo, nebo na trh, nebo výměna genů mezi kmeny. Do toho se tam mužům pletly ženy a kozám se pletly malé děti. Jedna holčička mi vytrhla telefon, kterým jsem fotil. Přivlastnila si ho. Zajímavé – oni neumí číst a psát, ale prstíky jí rejdily po displeji, jako by byla technický fanatik. Nemohl jsem ho od ní dostat, už to vypadalo, že o něj přijdu, ale nakonec jsem ho získal spolu s několika snímky.

co to je?

a kdo to je?

Zavedli nás na verandu jedné té chýše – na ohni tam pražili zelená zrnka kávy. Tu vařili a dali nám ochutnat. Pálivá, silná, hořká káva, ostrá kardamomem, byla sice chuťově zajímavá, ale na žaludek nic moc.

beduínská káva

Stmívalo se rychle. Jeli jsme zpět do taverny a dostali beduíny připravenou večeři – hodně zeleniny, ale také maso z grilu a jasmínový čaj. Následovala taneční kreace – jednalo se o svatební tanec. Beduínský mladík se točil stále dokola – asi dvacet minut a k tomu různě mával a točil asi třemi sukněmi – holky by mu mohly závidět. To, co překvapilo všechny, bylo jeho otáčení – rychlé, ale hlavně to vydržel hrozně dlouhou – já bych padl na čumák po minutě a on vydržel tak dlouhou dobu! S těma sukněma dělal různé kousky, efekty a pak si i přizval lidi z obecenstva a točil jim nad hlavou, dokonce si lehli a točit i vleže. Moc krásné.

svatební rotační tanec

Mezitím se setmělo. V sobotu byl úplněk, objevil se po soumraku, ale dnes ještě nevyšel a tak jsem se mohl kochat hvězdnou oblohou na poušti, bez světelného šumu, a byl tam dalekohled, takže jsem si prohlédl Mars přímo z pouště. Ale také Plejády a Sirius. A jeli jsme zpět, nocí, Nadir nám vysvětlil, proč na sebe blikají auta dálkovými světly. To proto, že silnice mají občas velké díry, tak aby je viděli oba řidiči, svítí dálkovými střídavě. Podivné, ale je to tu takový zvyk. A zdá se, že praktický.


úterý

Vstávat v pět hodin ráno, tak za to mi žádní delfíni nestojí! O tom jsem byl pevně přesvědčený. Rozespalí, s balíčky snídaně, cestujeme ve společnosti dalších pěti, šesti lidí blednoucí nocí směrem na Marsa Alam. Jen jsme projeli jeho okrajem a dál pokračovali pouští, která kontrastovala s rozedníváním nad mořskou hladinou po levé ruce.

ranní červánky

slunce konečně vychází

kibicuju při kormidlování

ladný let

Pak vyšlo slunce, odráželo se v hebké bezvětrné hladině a ozářilo písek, který dostal svou oranžovou barvu. Po dvou hodinách jsme zastavili v Hamatě, malém přístavu a nalodili se. Museli jsme se zout a počkat na další skupinu. Paluba byla mokrá, kolem kroužili hladoví rackové, moře bylo klidné a průzračné a plavala v něm hejna ryb. Náš průvodce Achmed rozdával kinedrily, ale my si povětšinou nedali, zatímco on slupnul hned dva. To bylo u průvodce a potápěče před plavbou kapičku znervózňující. Konečně jsme vypluli. Vetřel jsem se na lodní můstek. Zařízení mohlo být modernější, klasická busola byla zřejmě z dědictví po Kolumbovi, ostatní přístroje byly budíky na zobrazení stavu baterií a pamatovaly výprodej dílny Křižíka, takže o GPS si mohli jenom nechat zdát. Ostatně ani bóje označující mělčiny nebyly téměř vidět. Pozoroval jsem kapitána a ten zase sledoval hladinu, což byla jediná, ale funkční navigace. Hodili jsme po sobě pár vtípků. Pak jsem se chvíli díval z horní paluby. To bylo sice úžasné, ale ne tak, jako když jsem sešel na spodní palubu a docela na příď – tak kde bylo zábradlí jako v Titanicu. Opřel jsem se úplně vpředu a zůstal tam v kymácejícím se pohybu lodě téměř dvě hodiny. Občas se svými hřbety zablýskla hejna velkých ryb, sem tam se nad hladinu vynořila létající ryba a dlouhým letem připomínala přerostlého ledňáčka nebo kolibříka, než opět zmizela pod hladinou. Slunce bylo napravo proti přídi a já vyhlížel ostrov s lagunou. Netušil jsem, že je to pouze podvodní laguna. Když jsem si přiznal omyl a projížděli jsme kolem modrého a bílého zálivu pod mořskou hladinou, sezval si nás náčelník průvodců, ukázal nám satelitní mapu Satayi, vysvětlil nám signalizaci i plán šnorchlování.

instruktáž k potápění

Snažil jsem si vštípit, že nemám na ostatní z vody vesele mávat – tady to znamenalo, že potřebuji okamžitou pomoc. Snad to nezapomenu – a snad si vzpomenu, když to budu potřebovat! Jako interní signál jsme si dali vztyčený prostředníček, ale to jsme odbornému místnímu doprovodnému dozoru neprozradili. Dostali jsme instrukce, jak se chovat při setkání delfíny. Lehce pofukovalo a nebylo zrovna vedro, ale měli jsme půjčené neopreny, do kterých jsme se převlékli a pak nás nasazovali do člunů. Vypadalo to jako při ztroskotání. Ženy a děti napřed. Vlastně ne, ale naše odborná skupina šla jako poslední. Zavezli nás za lagunu, protože delfíny nikdo zatím ani nezahlédl. Nazul jsem ploutve, připravil kameru a nasadil masku. Vnořil jsem se do studené vody. Neopren byl super! Krásné korály a ryby, ostrůvek barev uprostřed Rudého moře, zde až dvě stě čtyřicet metrů hlubokého. V laguně na za atolem byla hloubka pouhé tři až dvanáct metrů. Achmed se ponořil a zmizel kdesi pod námi (později říkal, že to bylo 22m), ale my se drželi na hladině pospolu. Najednou slyším hlasy. A vidím zahnuté ploutve nad hladinou. Delfíni! Bez rozmyšlení se dávám pod hladinou do akvadynamické polohy a pluji pomocí ploutví k hejnu. Dlouho nic nevidím, neorientuji se, ale potom zahlédnu, jak se z levé strany přibližují stíny. Už jsou u mě! Ladná, skvostná, milá stvoření – sympatická a klidná. Jen zlehka se mi vyhýbají a mizí dál, rychleji, než je stačím následovat. Ale viděl jsem je!

delfíni připluli

Honem do člunů! Achmed na nás volá, sypeme se do Zodiaka a pronásledujeme naplněným motorovým gumákem ty ploutve. Jezdíme asi deset minut. A tady jsou! Znovu do vody. Jenže mezitím delfíni odpluli. Jsme jak trosky v moři. Znova na člun a zase o kus dál. A opět seskok pod hladinu. Chvíli nic nevidím. Pak se objeví stínové hejno kdesi pode mnou. Jsou tu! Pluji s nimi. Zvedají se a blíží se ke mně. Pluji mezi delfíny! Na dosah, na dotek. Když si to jó začínám užívat, tak tito „primitivní“ savci začínají kálet a já mě okamžitě napadá, že jejich inteligence je spekulativní. Vzápětí si ale říkám, že jen mají možná vytříbený smysl pro humor. Loučím se s hejnem mizícím v hloubce a v dálce.

přátelská tvář nadosah

plavba v hejnu

Zůstáváme opuštění na hladině, na člunech není místo a sdílím pocity ztroskotanců, jejichž loď šla ke dnu – na gumových člunech už není místo; jsou přeplněné. Ale přeci jen se jako poslední dostávám do pochybného bezpečí motorové loďky – má to totiž nevýhodu – jsme zanořeni tak, že při jízdě nabíráme přídí vodu. Potápíme se. Nebo tak to aspoň komentuji. Jeden z dozorců výpravy je vlečen na laně. Trochu se topí. Nedá se nic dělat, po pár desítkách metrů nabíráme i jeho. Zvolna, abychom nešli ke dnu i s člunem, se ploužíme k lodi. Vylézám, svlékám se z neoprenu a studený vítr zebe. Dostáváme oběd a plujeme zpátečním směrem. Přistáváme asi po hodině u další mělké laguny. Fouká a je docela zima. Do vody jdou už jen magoři a nadšenci. Zanořený po uši a funící skrze šnorchl plavu k útesu, kde je potopená čínská loď – asi padesát let – a už je porostlá korály. Kolem spousta ryb. Jejich barevnost soupeří s korálovými skvosty.

potápění u korálů

rozmanitost flory i rybí

Vylévám vodu z brýlí, když tu mě někdo potápí. Aha – to jen jakýsi Polák už má dost a tak se jen tak zastavil, aby si odpočinul a já mu přišel jako dobrá bójka. Budiž. Když se vzdálí, udělám ještě pár filmových záběrů a také se vracím. A vracím se na své přídní místo – sledovat létající ryby, mohutné houpavé vlny a nekonečnost obzoru. A rozfoukaný vítr houpá lodí víc, je to nádhera – dálky, moře, slaný vítr a odstřikující pěna. Co víc si přát? Mohl bych tu zůstat dny, týdny – na lodi, na moři…

soumrak

Vracíme se šerem a nocí stejnou cestou. Zlehka unavený, osolený, ale s pocitem, že kvůli delfínům stojí za to vstávat i tak brzo.


středa

Odpočinkový den. Koupání. Cestou po mole natáčím malého barevného rejnoka – je plochý, a tak jako kdyby si po svém „žehlil“ hladinu. Šnorchlování na atolu – tentokrát chvíli vpravo, ale pak pluji delší cestu severním směrem, kde se za větrna tříští vlny mnohem víc.

barevný rejnok

v té díře je ta tlustá ryba!

Objevuji velkou tlustou rybu, (asi přerostlého čtverzubce), schovanou v díře mezi korály – má jistě skoro metr, je tlustá, poulí obrovské oči a špulí pusu – vypadá jako vyděšená učitelka, kterou překvapilo, že zná víc než žáčci. Já jsem taky opatrný – to se projevuje, že si držím odstup a nedráždím ji. Také ji pak ukazuju odpoledne klukům – taky z ní mají respekt. Já tedy ano – kdyby vyjela, jak jsem se ji snažil nafilmovat, tak je po mně. Škoda, že záběry nedopadly dobře – byla příliš ve tmě. Dnes nefoukalo, moře bylo čisté, korály barevné, jak hladinu prozářilo slunce.

proč si neudělat siestu u nás?

pohoda a slunce

S pocitem slunce v duši jsme se s Tomem opláchli v bazénu, zapili to trochou whisky a malým pohárkem krutě univerzálního piva a vydali se vyjednávat. Tom chtěl burnus. Vlastně to asi nebyl burnus, ale Galabeyya – nebo něco takového podobného hábitu – ale musel to mít. Tak jsme vešli do obchůdku před hotelem. Už v neděli a v pondělí jsem tam vyjednával s Aladinem. Chtěl jsem šátek do pouště, ale z obchodu sešlo, protože Aladin šel na oběd, a tak jsme ho koupili u beduínů. Dnes to bylo jiné. Tom měl jasno – bílé roucho s černým vyšívaným zdobením. Nastoupili jsme na prodavače. Chtěl za burnus čtyřicetpět euro. „Tak to ne.“ „A kolik dáte?“ Tom se na něj podíval – „Mám dvacet! A víc nedám!“ Egyptský arab se rozplakal. „Třicet pět, ať tratím!“ „Máme dvacet. To je až moc!“ „Tak podívejte – je to dvoudílné!“ „Chci jen jeden díl, za dvacet euro!“ trval na svém Tom. „To nejde. Musím prodat obojí. Takže za třicet!“ „Opravdu ne – to nám to za to nestojí!“ (Což byla pravda – co by kdokoli normální s takovým hadrem dělal?! – Vlastně s dvěma hadry!) Obchodník naříkal a málem ze sebe trhal oděv. „Že jste to vy – dám to za dvacet pět, ale níž už nemohu!“ „Nevadí.“ řekl jsem, „tak přijdeme, až bude lepší cena.“ Odcházeli jsme z obchodu. Muž za námi vyběhl: „Zítra jsem na pláži – přineste dvacet pět euro a já vám ho tam přinesu!“ Zakroutili jsme hlavami a šli na večeři.


čtvrtek

Od rána fučelo, jak když se nezavřou vrata a je ukrutný průvan. To by nevadilo, ale molo bylo uzavřené, zašněrované – nedalo se potápět. Šli jsme tedy hledat kamínky a mušle, přestože se nesmí vyvážet. Moc jich pěkných nebylo. Kousek dál, za plotem a ohradou, prodávali nějací bezdomovci vysušené ryby – bylo tam pár čtverzubců, rejnoků a velké škeble. Ryby nevypadaly moc dobře. Obešli jsme zábrany zpět. Objevil jsem malou lesklou a bílou lasturku – ale byla těžká. A právem. Měla tam nájemníka – jen jsem ji položil na lehátko, rozvinul se a běhal sem a tam malý ráček poustevníček – roztomile a legračně, asi jako autíčko na klíček.

akční poustevníček

Byl akční a aktivní a krásný a vybral si opravdu hezké bydlení v hladké a sněhobílé ulitě – takže když jsme se nabažili pozorování, odnesl jsem ho daleko k zábraně a nechal pobíhat, dokud jsem si nebyl jistý, že je v bezpečí. Odpoledne jsem zašel k prodavači, co na nás pořád volal, že tam má ten burnus. „Takže se dohodneme na dvaceti?“ „Ne, moje cena je pětadvacet!“ „Dobře, tak já bych chtěl k tomu tenhle šátek,“ ukázal jsem na černočervený hutný pouštní šál. „Dobře, za pětadvacet. A dám ještě tenhle!“ ukázal na bílý šátek. „Jdu se dohodnout!“ A odešel jsem. Tom souhlasil s dvaceti za burnus, a já že mám dva šátky za pět. Vrátil jsem se i s Tomem po chvíli k obchodníkovi. „Dobře, beru to, jen chci ty lehké šátky dva.“ „Oba bílé?“ „Jo.“ Dali jsme mu peníze. Třásl nám rukou. Usmíval se. Obchod byl uzavřen, vyjednán, vysmlouván, tak jak se na tuto část země sluší a patří. Navečer obchodník balil zboží a zřejmě se chystal na další směnu, aby nahradil ušlý zisk z našeho vyjednávání.

ano – Tom je skoro jako místní

Slunce se sklánělo k obzoru. Jdu na molo. Hezká procházka – cestou tam vidím mou oblíbenou štíhlou rybku, téměř půl metru dlouhou, mořskou jehlu. A cestou zpátky – ta náhoda a radost – šedý rejnok, tak šedesát centimetrů v průměru se vzdaluje a vlní svým plochým tělem, zespodu bílým.


pátek

Zase fučí jak z utrženýho ventilátoru. Jak jsem se dočetl a potvrdili mi to místní – v Rudém moři téměř vždy vane vítr ze severu k jihu. A dnešek není výjimkou. Přesto jdu na molo. Je tam hlídač – takzvaný „molo manažer“ a tak se ho ptám, zda se dá dnes jít šnorchlovat. Ukazuje na červenou vlajku. Já ukazuju na vodu. „Today is too windy!“ snaží se mi vysvětlit. No to jsem si všiml. Pak mi ukazuje papír. Když se prý upíšeme na recepci a dáme mu kopii, tak by to šlo. Jdeme na recepci. Píšeme, že se chceme utopit na vlastní odpovědnost na mole, přestože fouká jak z fukaru a všichni nás varovali. Podepíšeme a jdeme s kopií na molo. Můžeme do vody. Není teplá, to skutečně není, je rozbouřená a kalnější než obvykle, ale vlny krásně houpají. Akorát se neodvažujeme blízko vysokých korálů, abychom nedopadli jako Tom Hanks v Trosečníkovi – kamenní láčkovci jsou tvrdí a ostří. Přesto jsou pod námi i kolem nás rybky. Dole jsou větší, než jsme viděli. Je to fajn, i když vysoké vlny s námi pohazuji.

fučí a jsou vlny

Vylézám do fujavice. Stačilo to chvíli. Molomanažer si o nás myslí svý, je mu to vidět v očích, a já se mu nedivím – naopak víc se diví on, když mu říkáme, že tu budeme před půl druhou odpoledne znovu. Když se znovu dostavíme, tak už je smířený – jen mu dalo práci vysvětlovat ostatním, že jsme podepsali onen závažný dokument o vlastní nepříčetnosti, a proto se tedy můžeme dobrovolně vznášet ve vlnách poblíž útesu.

podepsané prohlášení a smíme pod hladinu

korály ve vlnách

A nás to baví a houpe a jsou tam medůzky a taky tam plave čtverzubec jako kráva, těsně pod hladinou a poblíž nás, a tak se podivně po nás dívá – no radši lezu ven! Molař říká, že neublíží, jenom jeho trny jsou prý jedovaté, což jsem tedy věděl, ale nechtěl pokoušet. Večer se stále tříští vlny o atol a já si užívám západ slunce nad horami a temné hučení moře.

poslední západ slunce


sobota

Vstáváme ve tři ráno. Jen proto, abychom mohli být třikrát osaháni a zkontrolováni letištní kontrolou. Ale aspoň se rozloučíme s Nadirem. Je to příjemné setkání. A stejně tak vzlet – vidíme v pouštních kopcích sevřenou beduínskou ves, v moři lem z korálových atolů a z výšky širokou egyptskou pustinu, přerušenou pouze stuhou Nilu. Nastupujeme do letadla za východu slunce. Polední přistání na Ruzyni – je zde mínus deset stupňů a bílá zima.

odlet