Tekt-Vis
Tekt-Vis není ani moje jméno, ani vlastní přezdívka. Zdědil jsem ji po někom, kdo už tu není. Ale tohle oslovení je zavazující.
Zde jsou výsledky mého snažení.
3D lukostřelba
Tohle střílení jednak imituje lov, při kterém nejsou zabíjena zvířata, ale snoubí koncentraci na jediný výstřel s přírodou, záludnostmi optických klamů, ale také spojuje narůstající společenství lidí, kteří jsou povětšinou v pohodě, a se kterými je radost pobýt. A když natahujete luk, s jediným šípem, s tím jediným výstřelem, kdy je zásah výsledkem toho, co jste všechno do toho dali, a trefíte se, tak to je pocit, který se nedá popsat, jenom sdílet právě s těmi lidmi, kteří ví. A proto mám rád 3D. Bez snobů, drahého vybavení. Je to o vlastním rozvoji a sebepoznání – bez toho se nedá zasahovat, ale ani růst.
Jak jsem k luku přišel
K lukostřelbě jsem se dostal průběžně tak, že jsem se k ní nedostal nikdy a dostal se vždy. Od útlého dětství mne fascinovaly filmy s indiány a tak jsem ohýbal větve, natahoval provázky a kratší rovnější větve z nich vypouštěl. Opojený neúspěchem a konečně i k radosti drůbeže na chalupě, jsem to rychle na pár let vzdal do doby, kdy jsem dostal pod stromeček laminátovou tyčku, která měla dřevěný střed (který se vbrzku rozpadl) a sadu šípů, z nichž dva byly asi 60cm dlouhé a ten třetí asi 75cm. Mé nadšení zanedlouho prohrálo souboj se zjištěním, že za prvé tětiva neunesla břemeno mých pokusů a odešla do věčných lovišť, a za druhé po jejím nahrazení spletením nejsilnějších rybářských vlasců, mi těžké laminátové šípy zanechávaly ostré jehličky vláken pod kůží a nepříjemné roztržené jizvy na palci, které se dlouho hojily.
Kolem čtrnáctého roku jsem pod silným dojmem z četby „Dvou divochů“ pokácel poblíž pražské Tróje za desetistupňového mrazu akát, uřízl z něj dvoumetrový rovný kus, rozřízl ho podél a dal do sklepa vyschnout a mezitím jsem vedl přímý boj o větší kouřové signály v předsíni našeho bytu s rodiči, kuřáky, a to rozděláváním ohně třením dřev za použití lískového luku a smrkového dříku. Po pár týdnech a vykouření dýmky míru jsme svorně opustili kolbiště, já na nějaký akát zapomněl a přišel na něj až po dvou letech při uklízení sklepa. Týden jsem vytvářel podle Setonových stránek ten správný tvar, pak připravil i tětivu podle Knihy lesní moudrosti, a po několika výstřelech mými starými laminátovými šípy, ten pracně udělaný, krásně vysušený nový luk zlomil, a tím jsem nad lukostřelbou zlomil zároveň i hůl a šel se věnovat šesti kovovým tětivám nad vydlabaným dřevem, které se nemusejí tolik natahovat, aby drnčely.
Až v roce 2012, v zimě, jsem zahlédl toulavou kameru a Arniho, a jelikož jsem opětovně s myšlenkou střílet z luku už asi rok koketoval, vzal jsem to jako znamení a vydal se do Valteřic.
Co se týká mojí střelby, tak je to se mnou jako ve všem ostatním – jsem a budu nejlepší a nejskromnější.
Nejnovější komentáře