fungl nové industriální město budoucnosti
Nežli řeknu něco o výše uvedeném městě, tak je zapotřebí napsat, jak jsem se tam dostal. Letadlem do Lutonu. Tady jsem si v půčovně pronajal auto. Nic světoborného, ale čisté příjemné vozidlo, až na tu anglickou vlastnost – volant na pravé straně. Obešel jsem tedy vůz a opačnou stranu a ohledal řadicí páku levou rukou a snažil srovnat zrcátka. Ano, v Anglii jsme projeli 6000km, ale to bylo naším středoevropským autem – tohle byla pro mne novinka. Pedály byly naštěstí stejně. Takže jsem se uvelebil na sedačce, nastartoval, a protože pršelo a soumrak se měnil ve tmu, pustil světlomety a stěrače. Odvážně jsem objel parkoviště, abych si zvykl, ale nezvykl jsem si, takže jsem dospěl k rozhodnutí praktického výcviku ostrou jízdou a vyjel z parkoviště. Hlídat si to, abych byl na pravé straně bylo v uličkách u letiště ještě dobré, i to, najíždět a objíždět kruhové objezdy doprava po směru hodinových ručiček, ale již druhý mne vymrštil směrem k dálnici. Moje představy o mapě a moje navigace v autě, to byly smrtelně nebezpečné atributy této jízdy, protože se nějak nesnesly a můj orientační smysl se dost přel se suchými povely navigace. Do toho pršelo a já se snažil najet bez nehody na dálnici a připojovacím pruhem do levého pruhu. No, řadit levou rukou a koukat do zrcátka vlevo a vpravo do bočního mi dělalo upřímné problémy a dráha mého vozu by se asi nedala nazvat klidnou a vyrovnanou. Ani jízda. Do toho mne překvapoval opačný pohyb stěračů. Ale už jsem jel, na dálnici, v Anglii a mířil do Milton Keynes. U hotelu nebylo parkování a tak jsem si moc hezky užíval parkování v úzkých anglických slotech s autem, které jsem nedokázal ovládat.
Po městě jsem se vydal rovnou večer, ale bylo tu jen pár zajímavých hospod; naštěstí „u Satana“ byla poblíž a já si tam dával vynikající hamburgery s hranolkama domácí výroby a nadrozměrného objemu a také tonáže. A samozřejmě jsem ochutnal postupně všechna piva, co tam měli na výběr. Televize, hudba, barvy a spousta lidí a spousta života v tomhle baru.
Coural jsem městem a jeho kratičkou historií. Vlastně novotou – bylo uměle postaveno před padesáti roky, je moderní a také oproti ostatním anglickým městům jiné – americkým stylem postavené do mřížky protínajících se a geometricky postavených ulic. S půlkruhovým Centrem – City, kde jsou nákupní střediska a sportovní a umělecké vyžití. Jednoduše, až stroze úsporný, ale efektivní styl, stejně jako zdejší život. K tomu velmi obratně vsazené parky a jezero. Upravené, fakt se mi to líbilo, až na to, že bych v tomhle umělém světě nemohl žít dlouhodobě. Na pohled čisté a hezké, pro vnímání vzdušné a prosvětlené. Pro mne nudné čitelností a sterilitou. K tomu přispělo i zdejší sportoviště – vnitřní krytá lyžařská sjezdovka v obrovské hale. Vydržel jsem tam dost dlouho sledovat lidi sjíždějící nepříkrý svah s umělým sněhem. Jistě, co jiného, tady na ostrovech, kde zřídkakdy sněží? Necítil jsem v tom nějaký přínos, jen moderní civilizační vymoženost. Tak jsem seděl v parku a také u jezera. Ostrovní vítr byl svěží a čerstvý a rozhodně nebylo moc teplo. I tráva a stromy, jako by byly čerstvě jarně rozpučelé – světle zelená barva svítila. Průmyslová čtvrť Bletchley zase skýtala aglomerát původních a moderních průmyslových budov – stavební rozmach a styl v rozmezí padesáti let. Investice a posléze lowcost údržba. Ale peníze, mzdy a zaměstnanost v tomhle regionu.
Ale město žilo, mladé, plné mladých lidí, sportujících a večer se bavících v hospůdkách a barech – sice modernějších, než kde jinde, ale jak už jsem zmínil, světlejších, otevřenějších, dýchatelnějších a svěžích. Tohle město je prostě mladé. Kdo touží po moderním životě a moderním městě, ten by sem měl zavítat a nasávat z plných plic a doušků. Ale není to typická Británie.
S autem, pořád nesrovnán, jsem jezdil s kolegy od hotelu do vzdáleného školicího centra a jen jednou jsem zlehka zmateně, ale s elegancí mně tak vlastní vjel do protisměrného pruhu. Proč dělají tak složité křižovatky několika ulic? Proč zrovna zde nebyl kruhový objezd? Ano, jediné vysvětlení – byla to past na mě – a já ji dokonale využil. Kromě troubení a bílého obličeje mého kolegy se nic zvláštního nestalo. Ale byl jsem rád, když se mi podařilo jednak natankovat u letiště, a hlavně auto vrátit v pořádku. Takže pivo na rozloučenou a na oslavu mé anglické samoautoškoly na Lutonském letišti bylo opravdu zasloužené!
Nejnovější komentáře