Mihotavá světýlka lucernská – podhorská jezerní dumka
18.-20.1.2012
Městečko pod horama – kdepak, spíš město pod opravdovýma horama. Tady sníh není, je tu jezero, a kolem samá Alpa, každá ta hora je jakoby pohozená – roztroušená kolem tohohle údolí a cpe svůj frňák do nebe. Pěkně pyšné hory tu mají. No, k tomu mají bílé čepice jako faráři. Zrovna tady nesněží a je tu zeleno (zimně zeleno), ale jinak v oblasti o kousek dál napadlo včera přes dva metry sněhu, tak taky dobrý.
Nejvyšším frňákem do nebe se cpe Pilatus – hora Pilátova, podle pověsti je zde pochovaný. I když je to jen pověst, nesmělo se na tu horu k jezeru chodit celý středověk. Dnes je to jedno. Co není jedno, to je postava Piláta, která je vnímána kontroverzně, ale já si osobně myslím, že to byl normální římský manažer, co řešil problémy nástroji své doby a nějakého Ježíše považoval jen za denní problém, kterých v židovské komunitě muselo být až nad hlavu. Rozhodně nestál si dělat jakékoli problémy. Kdo by o to stál. Jako každý manažer, voják, chtěl jenom co nejlépe splnit povinnosti a rozkazy a pokud možno za to získat rentu a rezidenci někde v teplé Itálii, popíjet víno a dávat si masáže od otrokyň – když by na to mě chuť. Proč by si šel naposledy ustlat sem, to by byla dost záhada, tedy pokud by ho zdejší krásná příroda neuchvátila jako mne.
Ze snadných věcí není radost – z toho, jak cestuji i snáším pracovní povinnosti, si beru něco navíc – co mě posílí, co mi dává jiné vidění, sbírám ty drobné sladkosti a o to víc si jich vážím. Třeba včerejší hvězdné mrazivé nebe v Alpách – a mezi hvězdami skupinka světýlek a já se jen dohadoval, že tam musí být sakra vysoký kopec. Byl to Pilatus?
Po večeři jsem si převlékl světlé džíny za modré a vyrazil hledat jezero. Dost temné bezlidné místo v krajní části města, vzal jsem to podle pocitu, kde jsem tušil vodu, slabé nebo žádné osvětlení, jen občasná žhnoucí okýnka velkých horských dřevěných nebo hrázděných vil. Ztracenost sama, občasné hvězdy mezi mraky, přes hřiště uličkou napravo, různé směrování několik kilometrů a nesekaná lučina napravo a jinak zdi podél úzké uličky. Pak ztracený noční pár se psem, průzor k vodě a o kus dál šplouchání vln a to tiché a pro mě nezaměnitelné zvonění lan o stěžně. Sešel jsem k vodě a smočil ruce. V teplém, přívětivém večeru hebká chladivá, ale ne mrazivá voda. Došel jsem na konec dřevěného mola pro výletní lodě. Můj doutník zastřeně rudnul jako ty hvězdy, které naopak konkurovaly světýlkům na vrcholcích a úbočích skal a hor.
Jezero znělo, vítr mi ovíval tváře a já se k němu stavěl – plný té touhy, cítil jsem ho a živočišně jsem cítil, jak bych vyplul tou šedavou nocí, jak by si mě pozvolna přivlastnil a cítil jsem, že by se v tom závanu loď poddala větru a odtáhla se ode mne, ale já bych přitáhl plachtu a naklonil ji na sebe a ona by se mi podrobila a vzepjala se do rychlosti a za námi by pěnila světlá táhlá brázda. Sledoval jsem tu noční hru hor a temných vod. Tu bolest ve mně, to, co mi připomnělo Hemingwaye, Jacka Londona i jeho Martina Edena – ty rozervané tuláky, co je to jejich vnímání a prožívání světa, dálky a věčná nenaplněnost dovedly k sebevraždě, přemýšlel jsem o sobě, o svých pocitech nenaplnění a o tom, jak Petronius ve Quo vadis zlehka přeťal žíly jako tečku za uměním a za posuzováním vkusu a elegance, a vnímal jsem je všechny jako sebe – s tím, že než prožívat vlastní atrofii a demenci, je pravé rozhodnutí pro silné, ale za tím vším jsem viděl sebe s tou mou úpornou a utkvělou myšlenkou, že daleko větší hrdinství je bojovat za každou kratičkou příjemnou chvíli, za všechna malá pousmání. Že to budu dělat. A že možná pak budu litovat, že už mi na euthanasii nezbydou síly, protože jsem je vynaložil na ten boj a možná že z toho budu kapku vzteklý. A kolem zněly ty zvonky lanek lodí, občasný naštvaný výkřik nespavého racka, vlny s klokotem a šuměním přiléhaly k pobřežním kamenům a já slyšel tu symfonii, která byla jenom pro zbloudilé hladové uši a prokreslila svými pastelovými tóny obrazce mé vlastní bolesti a mého vnitřního já a do toho jsem cítil a věděl, že nikdo na světě nemůže tohle co je ve mně přebít a rozbít a že to jsem já, a labutě jako šedivé obláčky na hladině vystrkovaly na mne zadky a já se tomu musel zasmát – tak jak to dělávám, usmíval jsem se sobě a i tomu, jak nerad cestuju, ale když už, tak narozdíl od těch, co chtějí procestovat cest, tak musím vyždímat i tu poslední kapičku života a dát ji do sebe, zatímco ostatní se najedí v restauraci a po masturbaci usínají v hotelu, tak já tu zírám tmou v bez života potemnělém městě, plný myšlenek a boje a samoty, ale rozjitřený vnímáním a prožíváním a pokřtěný vodou z jezera. A usmíval jsem se a viděl i tu odpověď na nejistoty, když tak měním zaměstnání a zkouším pořád něco jiného, ale že je to pro mne důležité a potřebné, stejně jako že víc jak pětadvacet let píšu básně a že mám absťák, když nehraju na kytaru. V tom není žádný slib, nemůžu slibovat nic ani sobě, natož druhým – prostě na sliby nevěřím. Myslel jsem na to, když odhozený doutník zasyčel na hladině, když jsem pustým městem klopýtal tmou, parkem, hřištěm do hotelu. Myslel jsem na to, že jsem zase vyždímal kousek života do té malé nádobky, která je možná duší, a že to všechno zapomenu, ale ten extrakt jsou právě jenom ty pocity a ty zůstávají a to jsem já, ať už je vesmír věčnost nebo cokoli kolem mne – a nebo není.
A lucernská světýlka se mihotají do noci, jako jiskřičky nadějí. A jejich vnímání je mým vnímáním lidství.
Letí mi to zítra v půl šesté večer, ale nejdřív se musím dostat z Dierikonu do Luzernu a do Zurichu na letiště – vlakem. Cesta z hor do podhůří, cesta vískami, cesta s lidmi – a vnímám, co nám v Čechách schází. To cítění, že jsme národ, který je hrdý na své bohatství, vydobyté v sevření drsné přírody, kam pustí jen „své členy klubu“. Přestože je ten klub plný směsi německo-rakousko-francouzsko-italské. Ta víra a hrdost ve svůj stát, v to, že něco funguje a děláme to fakt moc dobře – to bych si pro sebe vzal jako příklad. Včetně té odpovědnosti, aby to takhle fungovalo i nadále, v příštích generacích.
Mimochodem – když vane vítr od zvlněného jezera, hora má světlé vlasy od ranního slunce, trocha sýra a čokolády se zatraceně skvěle k sobě hodí a zafixují obrazy, pocity a chutě do celistvého smyslového obrazu.
Nejnovější komentáře