Moje první stovka 100km – září 2012
První akcí na Kladně bylo dostat můj batoh s věcma k Ládovi – u něj se to hází přes vrata – což byla kapku komplikace, protože jsem nepodcenil přípravu a kromě spacáku, karimatky, celty, všeho možného prádla a oblečení jsem tam nacpal jídlo na týden včetně půl kila špeku a salámu Vysočina, několik čokolád, botek na přezutí a hlavně asi osm petek plných minerálek, iontových nápojů, čajů, potom termosku s horkým čajem a mimochodem láhev tulamorky a kdyby došla tak třetinku rumu. Což způsobilo, že jsem batoh unesl jakž takž, ale hodit s ním, při jeho rozměrech, do dvou a půl metru bylo nemožné. Naštěstí jsem jel s Viktorem, kterýžto byl už odborník, kdy minule, jak přehazoval svůj batoh přes plot, zasáhl nic netušícího psa, pokojně spícího a strážícího vrata, čímž ho přizabil, takže dotyčný psík pak k radosti sousedů vyl žalostně do noci. To se nám tentokrát stát nemohlo – můj batoh byl „jistá smrt“. Bohužel jsem ho nedokázal přehodit, tak jsme ho vzali s Viktorem každý za jeden konec, počítali „raz, dva, tři“ a hodili ho vzhůru, odkud se k nám vrátil jako meteorit a pokusil se nám přerazit ruce. Naštěstí jsme oba inženýři z téže školy a po několika technických výpočtech a pár desítkách pokusů jsem ho zvedl a on si stoupl na kliku hladkých vrat a po mém hodu přidržel bágl u vrcholu, já zasmečoval a on ho dorazil a batoh s mírnou detonací zaduněl na druhé straně – jen jsem komentoval osud nebohé tulamorky… Zavezli jsme auto k Viktorovi na zahradu a šli tréninkově 2,5km na start, a myslím, že to byl můj, nebo možná náš společný nápad, stavit se v hospůdce a Viktor je samozřejmě skutečným znalcem kladenských pohostinství (o čemž mne mnohokrát přesvědčil, až hamba!), takže jeho tip na lokál „pod vobrazem“ – kde jsou na stropě obrazy, aby člověk mohl skutečně pít pod vobraz byl dokonalý a i výčepák – Roman se s ním znal velmi osobně a důvěrně. Nakonec jsme museli dost spěchat – Romana ta naše akce zajímala a začala i další hosty – museli jsme popsat trať – takže na „Sletiště“ – to je kladenský název před sportovním areálem jsme došli ve 23.48 (musel jsem si srovnat čas), ale byli jsme první. Teprve za pět minut dvanáct přišel další človíček a během pár minut se nás sešlo deset, ale jeden z nich nešel, jen nás vyfotil, ve chvíli kdy dorazil další – jenže to bylo přesně o půlnoci, Láda říká – někdo tam měl tak težkej batoh, že jsem ho nemohl dotáhnout pod terasu – kdo to s sebou táhne ingot?! (jsme na Kladně, že) – přihlásím se k tomu prohřešku, i když přirozená skromnost mi říká, abych to radši nedělal – v tom někdo řekl: „hele je dvanáct, vyrážíme…“, a z tmavého tichého plácku se jako stíny vytratil hlouček budoucích zoufalců. Prosmýkli jsme se kolem závory a po chvíli vpluli do tmy lesoparku. Cestu nebylo skoro vůbec vidět, ale nesvítili jsme, šli rychle, tempo bylo opravdu hodně svižné. Tlumený hovor. Mihotavé světlo hvězd a vylézajícího měsíce občas dalo matně tušit kde je cesta a po dvaceti minutách jsme opustili kladenský lesopark, překročili trať a u rozdělovské silnice nabrali Patrika, co nás tam čekal. Já statečně šlapal v druhém hloučku a tempo bylo hodně rychlé – to snad nemyslí vážně – tohle přeci nemůžou vydržet ani do Rakovníka – a to že já jsem zvyklý chodit dost rychle. Zapadli jsme do lesa, cesta částečně kopírovala trať a dozvěděl jsem se, jak to chodí – ať tady, nebo na běžkách v zimě, nebo na kolech – každý jde za sebe, na nikoho se nečeká – máš-li problém, poraď si. To jsem poznal už když se mi chtělo čůrat po tom pivu – nikdo na mne nečekal – chceš-li tak nás dožeň – chtěl jsem, ale trvalo to hroznou dálku a stálo to dost sil – zvládat a dohánět jejich tempo. Přes les na Srby – tam jsem snědl housku a banán, který byl už poněkud tekutý, abych odlehčil batohu a vypil půl litru magnesie – chápal jsem už, proč se podivovali mému batůžku – když už někdo nějaký měl, tak miniaturní a jen lehkou malou láhev vody. Já tam měl 1,5l magnesie, 1l ionťáku, boty na přezutí, několikery ponožky, prádlo, obložené housky, banán, čokoládu, spoustu tyčinek a bonbonů z hroznového cukru, bebe sušenky, sluchátka, nůž – co kdyby něco, těžkej mobil, doklady a mikinu. V tomhle tempu byl ten batůžek těžký a zbytečný, ale to doprovodné auto mělo být až ráno v Rakovníku a já netušil, co budu potřebovat a jak to bude probíhat, ale fakt to bylo docela zbytečně těžký na těch prvních 40km – tak jsem aspoň upil tu vodu, abych to nesl jinde, ale to mělo za následek, že jak jsme šli dál na Kačice, tak jsem zase čůral a doháněl je, a batoh se mi nepříjemně třel o levý bok, když jsem si zapnul bederní pás – v tom tempu. Nebyla to ale jediná věc, kterou jsem vzbudil ohlas, tou větší bylo mé vybavení – všichni přišli do studené noci nabalení jako pumpy – dlouhé kalhoty, mikiny, větrovky, šátky a čepice na hlavách. Ne tak já – měl jsem lehké botky, kraťasy a tričko s krátkým rukávem s podle mne důvtipným a hodícím se nápisem „two beer or not two beer – Shakesbeer“ – ale ptali se mne pořád, jestli nezmrznu a pak jestli mi není zima – já to nechápal – vždyť jdeme, tak jaká zima? A měl jsem pravdu bylo mi dobře – i když bylo hodně pod deseti stupni. Asi před druhou hodinou jsme došli do Čelechovic, kde, jak mne Viktor několikrát upozornil, „bude čekat Lenka, strašně hodná holka s děsně velkou … tácem“ a bude mít čaj. Jak jsme se blížili, tak vhodil do placu, že „nejvíc se těším na Lenku a tu její buchtičku!“ což mělo v pánské společnosti, byť již na menší skupinky rozdrobené, patřičný ohlas – ale Lenka na nás skutečně i se svou buchtičkou čekala, měla čaj, kafe, vodu, rum do kafe. Já si dal jenom čaj – jedl jsem a pil ze svýho „těžkýho batůžku“ – ale bylo kolem pěti stupňů, tak jsem vyměnil triko s krátkým rukávem za mikinu, jenže když říkám mikinu, tak tím myslím prakticky triko s delším rukávem z maličko silnějšího materiálu (se nebudu vláčet s těžkou mikinou – jsem snad cvok? – stačí mi můj batoh!!!) – tak jsme dali rychlý pohárek a během pěti-sedmi minut byli znova „on the road“ – poděkovali jsme a prohlásili, že nás její buchtička zachránila a nechali ji s prázdnýma termoskama a tácem uprostřed vesnice a rozplynuli se ve tmě, protáhli se zatáčkou a dostali na polní cestu – byla vlhká od rosy, smáčela mi mé doposud suché boty, a po dalším odskočení jsem snad kilometr doháněl čelo skupiny. Ale dohnal jsem ho, a věděl, že když se ztratím, tak nikdy cestu do Rakovníka nenajdu, i když mám mapu. Tak jsem zvolil strategii, že se té čelní skupiny budu držet stůj co stůj, dokud to půjde a dokud vydržím, abych měl jistotu, že kdyby se něco dělo, tak že se můžu „svézt“ s někým za mnou, kdo to zná. Smutný bylo, že tu skupinku vedl Jirka Koula, co to vloni ušel za sedmnáct a půl hodiny (nebo za šestnáct a půl hodiny?) a podle toho držel tempo – ještě trochu zvýšit rychlost a regulérně bych běžel. Snažil jsem se dívat na přírodu – vlastně už od začátku – a stálo to za to. Krásné lesy a louky, teď tam byly pole, poblíž rybníky – to vše v půlměsíčním krásně stříbrném světle, a do toho, jen maličko upozaděná souhvězdí a roje hvězd – Vega v Lyře se tulila k Labuti a Deneb dělal opozitum Altairu – nádhera – a po pravé ruce jsme měli Polárku – šli jsme na západ. Prošli Lodenicí, pak na modrou podél rybníků. Už předtím, ještě před zastávkou u „lenčiny buchtičky“ mne trápila jedna věc – třely se mi trenky o stehna – nikterak extra bolestně, ale věděl jsem, že takhle asi 100 nedám. Minuli jsme 20km od startu – někde po té temné cestě nad rybníky – nebylo nic vidět, museli jsme rozsvítit čelovky, ale rychlost jsme drželi – podél rybníků to bylo až na silnici k Buckému rybníku nekonečné. Tam jsme šli kousek po větší silnici, ale po ani ne dvou kilometrech jsme zašli na malou silničku do lesa, temnou a strašidelnou. Viktora jsem tou dobou ztratil kdesi vzadu a držel se Jirky, co měl za úkol dotáhnout Martina jako kouč až do vítězného cíle, protože se mu to už 5x nepodařilo, a s námi šel ještě jeden kluk – a já se jich držel – krok za nimi. Na malém osvětleném plácku jsem shodil batoh, stáhl kraťasy i s trenkama přes boty, natáhl připravené slipy – ty moje staré historické, které jsem si vzal pro strýčka příhodu – a teď se hodily, upravil jsem do nich to svoje nářadí, rychle natáhl kraťasy nahodil batoh, trenky do kapsy a poloběhem doháněl tu mou skupinku vepředu – kam se hrabe pitstop formule jedna. Během pár set metrů jsem poznal – byla to dobrá volba – a už jsem neměl problém. Zařadil jsem se na své místo, les byl černý se světlými místečky, krásný, hluboký a tajemně temný, občasné mítinky, tráva, někde se v měsíčním světle třpytila jinovatka, na otevřenějších místech bylo vidět měsíc, hvězdy, šli jsme z kopce a do naprostého nočního ticha čtvrté hodiny ranní se ozval nad námi třesk – ztuhli jsme a čekali, a asi tři metry od nás dopadla obrovská tlustá dubová větev, co se právě ulomila – měli jsme štěstí – zasmáli jsme, zčásti uvolněním po tom úleku, zčásti, že nás to minulo – uffff. Ale hned zase dál, tempo, cítil jsem jak mne bolí unavené svaly na nohou. Lesní paseka, hvězdy, ozvěny kroků na cestě. Hlavou mi zněla píseň … někdy ráno sbírám střípky noci, která nešla spát – sobě píšu dál mezi řádky, kdo vlastně jsem… jako náměsíční jdou, dál a dál za Berenikou, krajinou srdeční přichází…
Vytrvale jsme šlapali, jenže jsem začal pociťovat, jak mne pálí levý prsteníček – potřeboval jsem se na to podívat – ale na to nebyl čas – vydržel jsem to do Lužné – tam jsem u nádraží k překvapení lidí, co čekali na první ranní autobus do práce, pod lampou vyzul botu, sundal ponožku, připravenou náplast lípnul na místo, kde jsem odhadem tušil, že by to mohlo být, zase rychle ponožka, upravit, pořádně nandat botu, hergot – batoh nahodit – ještě papírky od náplasti do koše – kam zatím zmizeli spoluchodící? – zatáčka za roh – asi 300 metrů ztráty – v Lužný se plánovaná cesta kroutí – nezbylo, než se rozběhnout a během je dohnat – právě včas – mizeli v průlezu mezi zahrádkami, pak následovala uzoulinká panelka mezi poli. Svítání… Vlevo temné hřbety lesů, nad nimi lehounký oranžový nádech, ještě hvězdy, měsíční lampa, na polích se válí a rozpíná v kobercích mlha, jdeme za sebou, klopýtáme přes panely – zima jako blázen – je jen těsně nad nulou – oblékám si triko na mikinu – aspoň něco. Deset kilometrů do Rakovníka – dopíjím magnesii, ještě lok ionťáku, láhev do popelnice, ale držím tempo i svou pozici v první skupině – za námi nikdo v dohledu. Rozednívá se. Pomaličku, pozvolna. My držíme tempo – jdeme po silnici k šamotce – ale to už je těsně před Rakovníkem – luční cestou k Rako – vyrábějí tam obkladačky – před jedenácti lety jsem tam byl pro ně, auto je nemohlo uvézt – musím se sobě smát, při jaké příležitosti se sem vracím – zase mne, poněkolikáté, napadá, jakej jsem magor. Vkrádáme se do města – protahujeme sídlištěm, pak hlavní silnice a konečně se blíží náměstí, nohy mne bolí strašně – už potřebuju odpočinek – a to je teprve čtyřicet kilometrů. V půl sedmé jsme u cukrárny, je tu auto záchrany a podpory s řidičem + dva další kluci, co jdou až z Rakovníka – jak jim rozumím a závidím. V cukrárně si objednávají – já až nakonec a jen punčák – zhltnu ho, sundám boty a hned je tu komentář „Táto ty ses zul!!!“ ze Slunce seno jahody. Tak se obouvám, jdu k autu, nacházím batoh, je vespodu (kdo to měl tak šíleně těžkej batoh – nemohl jsem ho ani hodit do auta – to byla první otázka řidiče Míny!) piju hltavě pár hrnků horkého čaje z termosky, sním jednu housku, tu poslední cpu do kapsy – nakonec vše potřebné z batohu – samozřejmě bez bot(budu to muset risknout dojít v těchhle) dávám do kapes – ponožky, telefon, sluchátka, doklady, dokumenty, peníze, kartu, tyčinky, jídlo sladkosti, a do ruky beru láhev a malou Nutelu ve vaničce. Zatím jsem jedl a pil každou hodinu, chci to dodržet – myslím, že mi to pomáhá. Průběžně dochází do cukrárny další skupinky.
Je přesně sedm pryč –vyrážíme – láhev s pitím, co se mi nevešla do kapes dávám nakonec řidičovi, že bude čekat asi za dvanáct kilometrů – tam dojdu na tohle napití – hlavně že jdu bez batohu. Jdeme podél potoka, pak pod Rakonou pryč z města, lížu tu Nutelu, vyškrabuji obsah prstem a cpu si ho do pusy – je mi to jedno, je mi všechno jedno, nechápu, že jsem se rozešel, a že jdu – ale jdu. Za městem máme opět náskok, ale skupina za námi na nás pokřikuje – mají ztrátu asi 200metrů – vidíme, jak Viktor vyráží vpřed, aby nás dohnal – asi po kilometru to stahuje na sto metrů, ale nedožene nás a to je poslední okamžik, kdy ho noci vidím. Jsou to pravidla – jdeš za sebe, nečeká se. Slunce začíná maličko hřát, pořád je zima, ale je to lepší. Poctivě šlapu, už jdu na vůli, už od pětadvacátého kilometru mne bolí nohy, ale teď už je to jenom o tom, že chci jít – ne že mohu jít. Krok za krokem, metr, pět, deset – pořád a pořád, a držet tempo a jít tady vepředu v téhle skupince – už jen tříčlenné – já Martin a Jirka. A šlapeme a jdeme a tempo a tempo a kroky a cesta, asfaltka, vesnice, kopec nahoru, kopec dolů. Lubná – projdeme vesnicí a uhneme na polní cestu – několik kilometrů pozvolného stoupání do kopce na Malinovou se závěrečným prudkým výstupem – ale je to oddych ploskám nohou od asfaltu – konečně – i když jsou na cestě kameny, tak občas lze jít trávou, hlínou. Fouká krásný, čerstvý vítr, na plachtění jako dělaný, ale ani tady mi nevadí, nastavuji tváře a cítím, jak by hnal loď, ale i cítím jeho vůni, polní a lesní, vůni nádhernou, čerstvou, plním do hloubky plíce a vím, že ty plíce mne bolí – nadýchali se od půlnoci už dost… mám pocit, že na vrchol Malinové vybíháme – takové je to tempo, ale je to sláva – je to 50km – vlastně je to půlka (ale není celkově je trasa 103km a já si i tak myslím, že tohle je před půlkou) – přesto pocit, že mám půlku je rozporuplný – to lehčí mám za sebou, už nemůžu, ale zase – už jsem za půlkou a ještě jdu. Sbíháme ten kopec – je to pár set metrů, ale stačí to, aby mi vytuhla přední část stehen, přední svaly, a začaly mne hodně bolet, blbě se jde – krize začíná – bolí to jak blázen – i z malého kopce – líp se mi stoupá.. To pociťuju ze Žďáru do Malinové – navíc jsem blbec podcenil to pití, i když jsem zobnul tyčinku a hroznové bonbony – ale v Malinové je Mína s autem – hltavě piju iontovou Matonku – pro sportovce, ale nepiju zase tak moc. Pořád mám krizi. A cítím, že je to zatím nic proti tomu co mne čeká. Obloha je vymetená, modrá, ale támhle je už cirrus, pole jsou čistá, upravená, zoraná, na stromech a pod nimi voní jablka, asfalt bolí do nohou, jabloňová alej podle silnice je jak milníky na cestě na hřbitov nadějí a je nekonečná, Krakov je v nedohlednu, ale koukám se na tu přírodu – je to babí léto, krásný podzim, něha v barvách, v pocitech, nadcházení smutku a je to pocit mého boje s únavou, s tím, že jdu a jen chci jít. Nechci. Musím…
Stánek u silnice – Krakov – dávám s Martinem napůl pivo – kdybych byl věděl, jakej jsem blb, že jsem si nedal aspoň ještě půl litru vody – ale říkal jsem si, že těch 15km do Jesenice nějak dojdu. Mýlím se v obojím – není to jen tak, dojít, a není to 15km… Sedíme u krámku na lavičce, Martin s Jirkou naproti – rozebírají, že tam dojdou (jejich nadšení nesdílím), popíjíme studené pivo napůl a přesvědčujeme stařenky, že fakt jdeme z Kladna a opravdu 100kilometrů – prodavač už to ví – od předchozích pochodů – natahuji nohy, ale svaly bolej děsně – co s tím? Přichází dva kluci ze skupiny za námi, ale my vycházíme – tedy spíš Jirka s Martinem (co si mezitím ošetřil puchýř a vypili jsme spolu to pivo), takže se zvednu a vleču se za nima – deset patnáct metrů – bože nemůžu, já je nedoženu – nejde to – v hlavě se vzepřu a zabejčím – musím! Konečně to trochu povolilo a já doháním na pokraji možností těch dvacet metrů ztráty –konečně – do toho přibíhá malý bílý psík – je to „lejtkař“ – nikdo neví, co stojí sil, odehnat psa, co se snaží zakousnout do kotníku ve chvíli, kdy člověk ujde 50kilometrů a právě podal životní výkon, aby dohnal ty dva přede mnou – naznačuju házení, ale naštěstí to po sto metrech vzdává a já doháním další patnáctimetrovou ztrátu – zatracenej pes. Táhneme asfaltkou k odbočce u odpočívadla – myslím na svou vůli, na svou hlavu, na to, že mne musí podržet. Na odbočce hledáme kámen a na asfalt píše Jirka s Martinem 9:30 – čas kdy scházíme do údolí – pro ty co jsou za námi – mně je to jedno, je mi vše jedno, co nesouvisí s tím, že chci dojít. Jdeme polní a pak lesní cestou, je tam starý mlýn (Šípský Mlýn), kopřivy kterýma musíme jít, ale není to nic proti rozcestníku – Jesenice 16km – bože to není pravda, to není možný – taková dálka, to je lež. Je mi bídně, po tom poznání – Jirka vysvětluje Martinovi, ať na to kašle, nejdůležitější je jen cíl – a to jsou Žlutice – ostatní jen bere sílu – oponuju, že já jdu na malé krátké, dosažitelné, ale ambiciózní cíle – každá vesnice po 5ti kilometrech je můj cíl, kam chci dojít a pak že si nacházím další – Martin tomu rozumí – SMART cíle – ano, to je moje. Notujeme si o dosažitelnosti a ambicích. Hehehehehe – vtípky. Mám popálené nohy od kopřiv a Martin ukazuje místo, kde se mu udělal puchejř a kde padl na zem a už se nezvedl a jak kolem šli ostatní a radili mu, ať to přemůže a rozchodí a on se pak hrozně dlouho šoural k silnici, kde ho naložilo auto –„ale to je několik let zpátky – dneska to chci dojít“ prohlásil. Jirka mu chválí morál a psychiku a optimismus – já jsem jednak skeptický, a jednak nemám tyhle kecy rád, a jednak jsem fyzicky na dně – a najednou, ještě k tomu, bolest v levém úponu achilovky, ale naštěstí ne přímo na patě, ale tam, kde začíná sval – ale nic příjemnýho, hlavou mi táhnou myšlenky, že mi ta achilovka praskne a já nebudu moct vůbec nic dělat, kvůli takovéhle zhovadilosti, ale zakazuju si tyhle myšlenky – dneska je krásně – úžasný počasí, líp už na tom nebudu – musím to jít co to půjde – to si rozkazuju, i když nemůžu, když mne bolí stehna, že bych brečel, i když mi asi praskne achilovka a už nikdy nebudu moct chodit. Kolem jsou krásné lesy, cesta je taky příjemná, mám ale děsnou žízeň, co krok, to překonání, ve Všesulově je to děsněj krpál, horko, asfaltka, ale nakonec nahoře cesta, stařenka táhne kárku a jak je hluchá, tak se nás poleká, z polí to fouká – vidím ladovy obrázky dětí pouštících draky, cítím vůni pečených brambor, pořád musím držet to tempo, přecházíme trať a jdeme lesíkem. Nejhorší úsek – Křekovice, Velká Chmelištná – mám krizi, vleču se na vůli – je to nekonečné – pořád čekám kdy bude 60km a nemůžu se dočkat, jdu – musím – pak je to šedesátka, kdyby to šlo, měl bych pěnu u huby, dalším cílem jsou dvě třetiny trasy – 66,6km – ale to prostě ne a ne přijít. Ale šlapu. Nemůžu myslet na nic jiného, než jen jak to překonat, to, že nemůžu, že jsem unavenej, že mám bolesti, ale říkám si, to tělo udělá a bude se cítit tak, jak mu hlava poručí a ta na to není sama, je to hlava, můj mozek, ale taky má vůle a taky energetické centrum – hara – a tohle všechno povede to tělo – a tělo a svaly budou poslouchat, protože je to rozkaz, nařízení, je to něco, co je ve mně a co prostě musí vést a velet a nedat fyzičnu šanci diskutovat. A směju se a směju se i tomu, kdyby byla válka, byl to pochod smrti a šlo o život, tak tu stovku člověk ujde i s dvěma dětma v podpaží – a že tohle, tahle vůle a síla, že rozhoduje o tom, kdo přežije – a tohle je proti tomu sranda a já mám morální sílu hlavy a vůle to tělo přesvědčit k tomu, že to dojde. A pořád si to říkám dokola, pořád jdu, pořád a pořád, tempo, krok co krok, správně umístit nohu, aby šla co nejměkčeji a nejlépe. Velká Chmelištná. Jirka, když to šel poprvé, tak byl namachrovanej – že běhá maraton a sportuje – tak stovku ujde v pohodě – tady se vyhýbá lavičce – tady si poprvé, když to šel, sednul a už nevstal – vytuhly mu kyčle – tedy vstal, ale snažil se držet krok s Ládou a Martinem – ale nešlo to, nemohl jít, a došel ještě 200metrů na konec vesnice – ukazuje nám místo, kde se zhroutil v příkopu a volal auto na odvoz. Míjím to místo a jdu. Voláme si auto pro pití – dohání nás cestou na Svatého Huberta – asfaltka se táhne pořád do kopce, plosky nohou pálí – ta další věc, co se přidává k tomu všemu co mi je, a stejně tak mne bolí svaly na zádech, na ramenou, na rukách. Hlavu držím zpříma – prostě já jdu, ať si tělo říká co chce!!! V každém autu co nás míjí vidím podpůrný vůz, ale pořád nic – těch dvacet minut je nekonečných – ale nakonec, už nevěřící, se dočkám – piju tu mattonku s vitamíny a energií – pak dolévám big shock a beru si tu láhev do ruky s sebou – prostě musím jít – a musím pít. Maličko si natírám přední číst stehen Ibalgenem, který dávám Martinovi – tomu odchází kyčel. Ale jen málo – předpokládám, že může být hůř. Děkujeme řidičovi a pokračujeme dál – ty první desítky metrů po zastávce jsou kritické – tělo se odmítá rozejít, nechce s tím šílencem(se mnou) a s touhle šíleností nic mít. Hlava je ale pánem – nedává mu šanci. A pánem hlavy jsem já – soudcem, obviněným i žalobcem. Jsem to já. Já a tahle cesta. Ploužím se za klukama přes táhlý vrchol, pak ke kapli, kilometr za kilometrem. Jdu – prostě jdu. Každé čůrání, každá maličkost stojí metry, co se musí dohnat, stojí síly, ale jdu. Věřím, že Jesenice už je blízko. Není – je to nekonečný sestup, kaštanovou alejí v polích, co tak voní a také šustí tím listím – cesta, co tak bolí do mých stehen, co nemá nic pozitivního, ale přece je tak krásná – chci to vnímat – chci to vnímat víc než jen jako bolest, pocity a můj vnitřní boj. Pajdám v tom tempu. Konečně kemp, pak asi snad po nekonečných minutách a stovkách metrů vesnice, a pak, to dlouhé a utrápené ploužení k hotelu, kde si máme dát jídlo – Martin to tam domlouval před týdnem – za tou zatáčkou to už bude – aha, tak za další – jo vlastně až támhle – jo támhle to vidím. Kolik je to? Teprve 70km? To není možný. Já to chci dojít – ale zvládnu to? Nic moc, tak jak se cítím.
Jdeme na terasu – uvnitř to nejde, je to slušný hotel. Dáváme všichni plzeň dvanáctku. Klepu se zimou. Sundávám si boty a zákazníci opouští vzápětí terasu a přesedají si dovnitř nebo rovnou platí. Vybírám si hovězí vývar s knedlíčky. Šopský salát. Polívka je horká, ostrá, vynikající, salát je taky dobrej – hlavní jídlo si nedávám – opakuji polévku. Je mi líp. Přichází Láda, co nás dohání, přijíždí Mína s autem, postupně přichází ještě dva kluci – ostatní se prý blíží – ale nesmíme se rozsedět, je čas – necítím sena to, že to dojdu – ale pokusím se – udělám pro to všechno – mým dalším malým cílem je Žihle – 12 kilometrů odtud. Je snad nemožné vstát. Je nemožné se doploužit k autu. Piju big shock, dolévám druhou třetinu do láhve od mattonky, třetinu si nechávám v autě. Mažu si stehna Ibalginem, jeden v tabletce polknu a dám ho Martinovi – snad pomůže – vidím, jak Jirka protřásá nohy, bere ho zadní sval – protřesu je pořádně taky, ale pak mne napadne, že si protáhnu ty přední svaly a přes bolest je natahuju pokrčením dozadu a tahám za špičku. Zdá se mi to, nebo to povoluje a je to lepší? Nevím, mám za to, že jo. Zamykáme auto, klíčky dáváme na pravou zadní pneumatiku a zkoušíme jít. To není možný – po pár stech metrech fakt jdu! A jde se mi vcelku dobře. Čím dál líp. Po předchozím trápení jsem v pohodě (v pohodě – po 70km je prostě cokoli, co nebolí tak moc) – ale jdu a náhle se všichni tři cítíme, že máme na to dojít do cíle – je to euforie. Určitě se cítím dobře po tom pivu, polívkách a salátu, svý udělal Ibalgin – je mi fajn. A cesta je nádherná, úplně jiná krajina – pískové cesty s borovicemi, Foglarův ráj (taky je tam jeho kotlinka), romantické rybníčky obklopené skalami, jde se krásně, užívám si to, je to nesrovnatelné s utrpením před tím. Čekám, jak dlouho to vydrží. Ale i když to má pozvolný sestup, tak mi to drží přes Ostrovec, kde prokličkujeme vísku a pak neskutečně dlouhou lesní silničkou, táhlou nahoru a pak zase dolů, ale pořád to jde. Jen cítím plosku levé nohy. Pak Chvojkovský Mlýn a 4km do Žihle a já na té asfaltce cítím jak se mi začíná z toho dělat puchýř, jdu, nohu kladu, pokud to jde, do štěrku a trávy krajnice – jinak je mi dobře, jen ta noha se začínajícím puchýřem je nepříjemná. V malém lesíku si říkáme, tady je asi 80, ale jdeme – těsně před Žihlí, kam jdeme snad nekonečnou hodinu, a kterou stále vidíme před sebou, vzdálenou neutěšeným pruhem asfaltu, stojí Mína – naposled – tak prohlížím nohu – je to na nic – není to vidět – bude to hluboký, do háje – nabírám zbytek big shocku do láhve a ploužím se za Jirkou a Martinem, co šli dál – mají náskok 200 metrů a neukrojím ani metr, jen se snažím hlídat, kudy šli, protože prochází klikatě Žihlí, trápím se s tou nohou, ale jdu, vytrvale, kolem domova seniorů, kde důchodce s úsměvem zdravím, pak přes náměstí a dlouhou ulicí – a tam je vidím odbočovat – jsme v hospodě. 21kilometrů do cíle. Teď máme 82kilometrů – musím to dojít – uvidím co noha – zouvám boty i ponožky, dávám pivo, polívka došla, tak aspoň klobáska a ještě pivo a Ibalgin, náplast na spodek nohy – nevěřím v účinek, ponožky boty a zase na cestu a zase stovky metrů se dostávat do tempa – psychicky v pohodě, fyzicky na dně. Dohnal nás Láda, tak jdeme čtyři, ten vždycky závodil s Jirkou, ale letos měli za úkol dovést každý jednoho do cíle, ale Ládova oběť vzdala. Tak se připojil k nám. Hroznej kopec k Novému Dvoru, náplast je na prd, ale není čas to řešit, v hospodě si tam Láda chce dát pivo, ale musí jinam – je tam nějaký dívčí kurz – asi se o ty holčiny báli, tak ho tam nepustili. U Černého rybníka zouvám botu – náplast zahazuju, puchejř je jasnej, bolí, rychle se obouvám a dobíhám ostatní – Láda jde na pivo do kempu, ale my se spouštíme lesní cestou ke Střele. Dlouhou cestou, kamenitou, blbou pro někoho kdo má namožená stehna a puchejře. A kdopak to asi je? Hehehehehe – směju se sobě – prostě to dáš – musíš – i když se tu ploužíš jako stará bakterie. Držím… Pajdám za nima.
Střela
Docházíme ke Střele, jdeme podél a pak zouváme boty – brodíme jí – vynikající záležitost na puchýře. Obouvám se – nechci nic vidět. Ostatní jdou bosí ještě kousek dál – krásné místo s ohništěm, pod skálou, romantika jako svině – škoda, že nemám už moc síly to vnímat hlouběji. Láda je zase s námi a my šlapeme a drápeme se do příkrého srázu a pak několik kilometrů do kopce – hloupý je, jak na to stoupání člověk potřebuje tu plosku –ty bříška uprostřed nohy – navíc, proč zrovna tam mám ten puchýř? A je to metr po metru, jdu, šlapu, směju se tomu. A čekám, kdy vyjdeme z lesa – vím, že až budu v Radotíně, je to už jen o vůli dojít (já blázen – optimista!) – takže jdeme, slunce se sklání, když konečně vystoupáme z lesa, z údolí Střely, obloukem dojdeme do Radotína – ukazatel 8,5km do Žlutic – chce se mi jásat, jen netuším, že to byl nějaký šprýmař – určitě je to tak o 1,5-2km dál – ale tohle aspoň potěšilo. Jdeme přes táhlý vršek a před námi se otevře nádherná krajina. Slunce se níží, pole vypadají hebce, vlevo hřebeny manětínské a před námi vrch Vladař – tisíc let před Kristem největší hradiště na našem území, je majestátní a bože můj, je tak daleko a my máme kolem něj jít, překročit jeho úbočí, než se spustíme zpátky ke Střele – a ta zkroucená žížala – to že je ta cesta, kterou máme jít? To nekonečno ztraceně mizející v krajině. Je mi jedno. Krize. Dopíjím bigshock, poslední hrst hroznového cukru v bonbonech do pusy. Ale furt ještě jdu. Prostě jdu. Mám tu sílu a už tam prostě musím dojít. A že se ten kopec nepřibližuje? Tak ať. Já jdu!!!
Po několika kilometrech je na rozcestníku 7,5km do Žlutic, to si snad dělají legraci, nebo už jsem blázen. Ale jdu. Silnice se kroutí, v tomhle stavu se musíme občas uhýbat autům – kolik jen to bere sil! Konečně studánka pod Vladařem – nádherná, čistá luxusní chladivá voda – ale jak se k ní sehnout – není nic horšího než v pokleku čekat, než mu nakrápe do láhve trochu vody. Ještě vodu ze sebe dostat a mám opět příležitost dohánět tu svatou trojici přede mnou – ale doháním a jdu. Slunce se lepí na obzor, nepříjemně šajní do očí, stíny remízků a křovin jsou dlouhé a naštěstí ho občasně zastíní a mé oči jsou zvednuté – nechci vidět cestu, kroky, rozbitej asfalt. Procházíme Vladořice, uhýbáme k tomu bájnému kopci, cítím Genius Loci toho místa, snad tím vyčerpáním, nebo tou věkovitou energií, co tu prýští, mám toho plnou hruď, dech, plíce, jdu, vnímám to až k odbočce k hradišti, tak se spustíme vlevo a snad právě proto se mi to stane… Myslel jsem si, že mi praskl puchýř – prostě palčivá krutá bolest na středu levé nohy, tam, kde dopadá přímo na zem každým krokem. Teprve v cíli jsem zjistil, že se neprotrhl puchýř, ale z toho malého se stal velký tím, že se odtrhla vrstva kůže o velikosti (doma jsem se hádal jestli je to dvacetikoruna nebo pětikoruna, tak ať nepřeháním) pětikoruny, větší pětikoruny, naplnila se tekutinou a pálila jako tisíc čertů a jeden belzebub – a já najednou nemohl chodit – okamžitě jsem začal pajdat – držel jsem tempo, odbočka na Záhořice, Láda šel na záchod a na pivo a já ještě chvíli zkoušel držet tempo pajdáním s Jirkou a Martinem – ti šli dál, jejich náskok narůstal, pět metrů, šel jsem z kopce za nimi, deset metrů, cesta se kroutila, dvacet metrů, stočila se dolů k louce, padesát metrů, přešli trať, sedmdesát – bolest ukrutná a já pajdal jako o život, ale nešlo to. Přeci to nevzdám pár kilometrů před cílem? Bylo mi jasné, že tohle se mi stát v Radotíně, tak nedojdu – ale tady? Tady musím. Už jsem odpajdal půl kilometru – značka na kraj Žlutic je to 3km – tak prostě jdu jak to jde – začínalo se šeřit, Martinova bílá mikina svítila 100metrů přede mnou a já zatočil z cesty na silnici, pak na hlavní vlevo a jak Pejrak, jako mrzák a chtělo se mi křičet jako ve Forrestu Gumpovi když poručík na tom stěžni řval – „a to je všechno co umíš!!!“ – jenže já šel – našlapoval na hranu paty, ale šel jsem. Věděl jsem, že musím. Každých dvacet metrů je boj. Občas jsem zahlédl vzdalující se mikinu kluků, občas mne míjela auta a věděl jsem, že se nesmím zhroutit do silnice, jinak mne přejedou, a silnice se opile klikatila. Po pár stech metrech se ozvalo tělo s tím, že začaly bolet kyčle tou nepřirozenou chůzí, už tak namožené téměř stovkou kilometrů – ale já si jen říkal: „ser na to, to prostě dojdeš, kdyby ses měl plazit jako Meresjev!“ a přemýšlel jsem o tom, jak mu muselo být – a jak je mi lehce proti němu a úsměv se mi roztáhl. A další stovky metrů a další boj – jako kdyby to nemělo skončit a tělo mi radilo – hele je to jen kousek, tak si na chvíli odpočiň zastav se, třeba se to zlepší – ale já souhlasil s hlavou – už bych nevstal, nebylo by to lepší – musel jsem jít, ale ta touha padnout a chvíli si dáchnout byla tak silná a sladká – a tak blízko a snadno realizovatelná – a já říkal tomu tělu, těm chromým nohám – hele jsou jen dvě věci jistý – první je, že umřu, a druhá, že teď dojdu do Žlutic – je na tobě, co nastane dřív a to mne rozveselilo a opakoval jsem si to a pajdal a obloha se zežlutozelenala, kopce začaly mít tu barvu, která není barvou, ještě to není tmavě modrá, černošedá, ale už taky ne zelená, a nebe nebylo ani denní a ani noční a mně bylo tak hrozně, že jsem si začal zpívat „znám stejný nebe, vím kam pod ním jít, tak kde se klikatí cestička k horám, potvory boty ňák začaly dřít – no když jsem začal, tak přece to nevzdám!“, dole se táhla líná kalná stuha Střely ve svých meandrech, ale šel jsem a přijel Mína, který vezl dva kluky, co to vzdali, jestli něco nepotřebuju – a já v té euforii, že prý nic, že jsem úplně v pohodě. Debil. Aspoň baterku, aby mne auto nezajelo a napít ses mohl, mi došlo, když odjel. Ještě předtím se ptám, jak je to daleko – tak něco přes dva kiláky – bože! Ale šel jsem a každá zatáčka byla naděje, ale každá zatáčka ukázala jen další zatáčku, ale prostě to nemělo bejt jiný, tak co – jednou dojdu! A pak za zatáčkou nebyla zatáčka, ale budova, šedá, a před ní světlý obdélník cedule a já se jako k živé vodě dobelhal k ní a vyfotil si jí… Žlutice.
konečně Žlutice!!!
A pak – vítěz vítězů – jsem se šoural tím městečkem, náměstím, ulicemi, podél autobusové zastávky plné mládeže, kde na mne holčiny pokřikovaly dobrý večéééér – a já jim s úsměvem odpovídal, podél cikánů i lidí vracejících se od vlaku – to mi ukazovalo kam mám jít, přešel jsem most přes říčku, táhl se do mírného kopce a stanul na prahu nádražní restaurace, bylo půl deváté večer, obloha se naplnila večerem, nadechl jsem se a vešel dovnitř… V malém sálu naproti výčepu byla banda lidí, když jsem se tam vpotácel a ti okamžitě začaly házet konfety a barevné papírky, sypat mi to na hlavu třást rukou a zpívali oslavnou píseň – Honza je vůl, Honza je vůl, Honza je velká kráva… A když to pominulo, tak jsem se zapasoval do rohu vedle Jirky, co tam došel s Martinem objednal si pivo a vychutnával ty úsměvy…
nohy…
Ale byl jsem opocený a chtěl jsem si vyměnit ponožky, co to se mnou táhly celou tu štreku, tak jsem upil jenom pár loků a půjčil si klíče, že se přezuju a vyšel ven a najednou mne zachvátil neudržitelnej a nepřekonatelnej třas, jak z horečky, sotva jsem stál, jen jsem se klepal a přišla Eva –od Martina – prej ty máš svalovou horečku – stejně jako Martin – rychle se namaž Brufenovou mastí a polkni Brufen – hned ti ho přinesu – ne, díky mám svůj, bude to v pohodě, říkám, klepu se – nakonec se mi s obrovským sebezapřením podařilo otevřít rozklepanýma rukama auto, ale nebyl jsem schopnej vyndat malej batoh, ani ten velkej a tak jsem se svíjel v tom třasu, a když to povolilo, tak jsem jako první vydoloval termosku, dopil zbytek toho teplýho čaje, na tři hlty snědl perník, zobnul Ibalgin a teprve potom vydoloval sandály, ponožky a doklady s penězma. Seděl jsem na tom nárazníku v kufru auta a nemohl jsem se předklonit, abych si stáhl ponožky a přezul se. Trvalo snad deset minut, než se mi to konečně povedlo, neměl jsem sílu ale vyhrabat cokoli jiného z toho batohu, tak jsem jenom na sebe narval tu mikinu, na to triko, zabouchl kufr a šel dovnitř. Dělal jsem jakoby nic – ve svém rohu, ale bylo mi ouvej – potřeboval jsem si natáhnout nohy, záda, ani pivo mi moc nechutnalo – nebo jsem neměl sílu pořádně pít. Tak jsem si objednal uzený se zelím a knedlíkem a pak ještě jedno pivo, než se mi maličko ulevilo, ale necítil jsem se úplně v pohodě – jinak bych totiž těch piv dal už dávno víc – ono to bylo i tím, že jsem vlastně předchozí noc nespal – šel jsem se sice natáhnout, ale nepodařilo se mi usnout, a tak jsem těch celkem 105,5 kilometrů ušel beze spánku – a zrovna se bavili o tom, proč nevycházíme třeba v osm večer, abysme tu byli dřív – pointa ale je v tom, že se to musí ujít za jeden den – jakkoli jinak by se to šlo dny dva – takže to jinak nejde…
to jsou ti borci
Odmítl jsem i panáky – ani rum a ani zelenou – to bych nepil ani normálně, navíc po tomhle, a po Ibalginu – jsem sice magor, ale ne zase takovej. Viktor přišel v deset hodin, a do jedenácti dorazili všichni, co došli – počítám tak sedm, osm lidí celkem. Vím, že ostatní pařili a chlastali do tří do rána, ale já to před půlnocí zabalil, i když tam byla kapela a hráli fakt dost pěkně – nějak jsem nebyl s to to docenit – jak je to možné? Potřeboval jsem se umýt, a dobrou postel – ale jediné co se nabízelo byla ubytovna na druhém konce města – nebylo reálné tam s tím mým batohem dojít – nebylo ani reálné tam vůbec dojít – takže jsem zvolil variantu širák, a s tím mytím – jediná šance byla Střela – tam teklo 10cm kalné vody, tak jsem to taky vzdal. Ale spacák na karimatce a celtě – to byla blaženost, ten třes mne přešel a bylo mi krásně, teplo – i když byla chladná podzimní noc, a i když jsem svaly cítil…
Nejnovější komentáře